Mlčet nebudu, i když mě budou někteří nenávidět, říká Vavřinec Hradilek

Olympijský medailista a mistr světa ve vodním slalomu je také influencerem, který kritickými názory na Miloše Zemana nebo odmítáním účasti ruských sportovců na mezinárodních závodech řadu lidí provokuje k ostrým slovním výpadům.

„Své názory říkám i s vědomím, že mě za to budou někteří lidé nenávidět. Vzhledem k tomu, jak je společnost rozdělená, tak je to bohužel s vědomím, že mě to občas bude psychicky bolet. Doufám, že nikdy ne fyzicky, i když i to tam občas padne. Ale s tím se dokážu nějak popasovat,“ říká Vavřinec Hradilek, další z hostů v Galerii osobností.

Úspěšný sportovec, který se letos rozhodl ukončit svou kariéru v kajaku, se v minulosti jednoznačně postavil proti politice a stylu bývalého prezidenta Zemana (odmítl například přijít s ostatními olympioniky na Pražský hrad) nebo se netajil odmítáním účasti ruských sportovců coby zástupců státu, který napadl Ukrajinu, na mezinárodních závodech.

„Armádní sportovci si musí dávat pozor, co dělají, jak se chovají. Zábrany ve vyjadřování tam určitě fungují, ať už jsou podvědomé, nebo je to tak, že se někdo vyloženě bojí, aby nepřišel o peníze. Sponzoři mají taky své hodnoty, ať už jsou lepší, nebo horší. Já jsem se v tom snažil být vždy svobodnější, a pokud chci něco říct a stojím si za tím, tak proč to neříct?“ zamýšlí se Hradilek.

Dodává přitom, že si tak sám v minulosti mohl u sponzorů uškodit: „Vím, že když se pak rozhoduje o nějakých sponzorech… Tak si myslím, že tam mohlo hrát roli, že jsem moc mluvil.“

V rozhovoru se zmiňuje o svých dalších plánech po letošním ukončení profesionální závodní kariéry, vzpomíná na loňskou účast ve StarDance, mluví o hereckých zkušenostech ve filmu i seriálech a vysvětluje, jak od dětství překonával strach z vody.

Celý rozhovor s Vavřincem Hradilkem si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Jaký byl váš návrat na vodu po sezoně, kterou jste strávil na tanečním parketu?

Krásný. Voda je to, kde se cítím přirozeně. Na parketu to tak přirozené nebylo, i když ke konci jsem se tam cítil docela dobře. Ale na vodě je mi nejlíp. Užíval jsem si to. Nechytl jsem ideální podmínky, hodně foukalo, pršelo, mrzlo, fakt bylo hnusně. Ale když pak začalo sněžit, tak to bylo konečně hezké.

A forma je zpátky?

O formě se nedá mluvit. Je zima, člověk to tělo pořádně nezahřeje. Teď je to o nabírání kondice. Fyzicky se cítím dobře, myslím, že to tancování k tomu pomohlo. Z toho mám docela radost.

Tradiční úvodní ping-pong. Když řeknu Troja – co to pro vás znamená?

Vlastně domov. V průběhu kariéry jsem vyměnil spoustu domovů, ta největší asociace s domovem je pořád ještě u rodičů, ale Troja je místo, kde jsem nejčastěji (vodácký sportovní areál v Praze, pozn. red.).

Taky jste tam vyhrál v roce 2007 Světový pohár.

To byla v mém životě pro mě velká věc. Můj první závod na světové úrovni v dospělé kategorii – a zrovna doma. Já jsem ho vyhrál. Doteď si pamatuju moment, kdy Fabián Deflert, který byl úřadující mistr světa, v cíli takhle vzal helmu a takhle ji smeknul. To bylo úžasné!

Londýn?

Taky krásný zážitek. Paradoxně je to vzpomínka na emoce.

Doplním – olympijské hry 2012, stříbrná medaile.

To není instantně jako olympiáda, vítězství, sláva, ale je to krásná emoce. Olympiáda, která byla prakticky doma, protože tam se dá letět, dojíždět. Člověk mohl bydlet v Praze, ale fandit v Londýně. Úžasná olympiáda.

To, že je to vaše jediná olympijská medaile, vás nemrzí?

Ne. Ve vodním slalomu je těžké se dostat na olympiádu. Já jsem měl zatím čtyři pokusy a povedlo se mi to dvakrát. V té konkurenci je to velmi obstojné.

Nový Zéland?

Další domov – a spousta kamarádů. Je to země, kam jsem až do covidu jezdil hodně často, někdy i dvakrát za rok. Myslím, že mám v pase patnáct nebo šestnáct razítek. Je to další sen, kam chci vzít svoji rodinu. Tu jsem tam ještě nestihl vzít kvůli covidu.

Chystáte se tam i kvůli trénování?

Já už ve své kariéře moc trénovat nebudu. Nebránil bych se tam jet i na delší dobu, dokud děti nechodí do školy, ale uvidíme, jak to bude. Je to především krásná země s krásnými lidmi.

Poslední slovo - cessna?

Letadlo, na kterém jsem se naučil létat. Na něm jsem letěl své první sólo, což je pro piloty okamžik, který si pamatují celý život. Mně se podařilo v tom výcviku sólo letět relativně brzo, protože mi to šlo. Je to můj dětský sen, který se mi splnil až potom, co se mi rozplynul další sen, o kterém jsem mluvil – kvalifikace na třetí olympiádu, kdy mě Jířa Prskavec porazil, a díky němu jsem si udělal piloťák. Takže díky, Jířo!

Všechno zlé je k něčemu dobré.

Přesně tak. Využil jsem to k tomu, abych měl čas si zalétat.

Nedávno jsem si přečetl, že tuto sezonu považujete za svoji „možná poslední“ a že pro sebe hledáte „novou roli“. Je to tak?

Je to tak. Teď to asi už můžu a chci říkat, že letos budu končit svoji profesionální kariéru ve vodním slalomu. Ten konec už nosím v hlavě hodně dlouho a myslím, že to každý sportovec v těchto letech má.

„V těchto letech.“ Bude vám 37 let…

Ano, za chvíli mi bude 37, někdo skončí ve 25, někdo ve 30, někdo ještě dřív, nebo ještě později… A já vím, že už je ten čas. Bohužel mě ten sport ještě hodně baví, tak mám trošku těžší se od toho oprostit. Určitě to není proto, že bych toužil ještě něčeho dosáhnout. Neříkám, že jsem dosáhl všeho, čeho jsem chtěl, ale ta cesta byla neuvěřitelná. Kromě toho, že mám nějaké medaile, tak mám spoustu zážitků a hlavně ohromnou příležitost ještě pořád žít život a dělat to, co mě baví. Za to jsem vděčný, ale vím, že je na čase změnit tu roli a zase být dobrý a prospěšný i někomu jinému v něčem jiném.

Řeknete, v čem jste našel svoji novou roli?

Hrozně mě baví letectví. Chtěl bych ještě nějakým způsobem a koutkem duše zůstat u svého sportu, to znamená klidně i nějakou expertizou pomáhat - ať už vyloženě v tom svém sportu, nebo ve sportu obecně. Sám sobě jsem dělal dvacet let marketing, takže tam nějakou expertizu taky dokážu. Těch věcí je spousta. Teď se chci připravit na poslední nominaci, která je v dubnu, a pokusit se dostat do reprezentace, abych se mohl rozloučit na Světovém poháru v Troji, který bude na konci května a začátku června. To je cíl – a na to se soustředím.

Takže to by pak bylo završení té vaší dvacetileté úspěšné kariéry. Protože je to shodou okolností 20 let, co jste získal bronzovou medaili na mistrovství Evropy juniorů.

To je hezké, někam přijít a dozvědět se to… Já to takhle nedokážu počítat, nebo ani nechci, protože se neohlížím, kdy co jak bylo, ale spíš mě fascinuje to, jak to probíhá. Bylo by to hezké. Je to dvacet let. Je to většina mého života a jsem za to rád.

Jak sportovec na vaší úrovni pozná, že je čas to zabalit?

Takových měřítek je spousta. Nebo i vjemů, které by sportovec měl chápat jako signál. Každý to má jinak, samozřejmě. Já jsem se nikdy nechtěl dostat do té pozice, abych jezdil třeba úplnou tužku. Jsem šťastný za to, že jsem se na vodě vždy cítil dobře, a myslím, že tu rychlost a techniku pořád mám a stačí na to, abych konkuroval. I když v české konkurenci je to těžké. Nikdy jsem se nedostal do pozice, že bych jezdil třicátá, čtyřicátá místa. Člověka to podle mě musí bavit. A musí taky vědět nebo mít aspoň představu, co chce dělat dál. To je důležité, protože pro sportovce je to v kariéře těžký moment.

Chystal jste se na něj dlouho? Rozvíjel jste další aktivity, abyste mohl říct: „Končím s kajakem a jdu jinam“?

Podvědomě se na to člověk chystá dlouho. Těch aktivit mám hodně… Kdybych mohl mladším sportovcům doporučit, tak i přesto, že sport berou vážně a chtějí se mu věnovat na maximum, tak vždycky vysoká škola u nás v Čechách jde studovat. Když jsem já začínal vysokou školu, tak to bylo složité. I sportovní škola měla problém s tím, že jsem letěl na olympiádu a neměl jsem možnost přijít na zkoušky. Ale Český olympijský tým teď ta stipendia dokáže zajistit a mnoho soukromých i veřejných škol programy pro sportovce nabízí.

Vždy tedy myslet na zadní vrátka a vědět, co bude, až jednou nebudete moci sportovat…

… protože sportovní kariéra může být úžasná, úspěšná, ale prostě do těch čtyřiceti let skončí. A to je polovina aktivního života.

Zmínili jsme vaše další aktivity, ať je to létání, nebo vystupování ve StarDance, ale ještě jsme nemluvili o tom, že jste taky herec. V roce 2016 jste se například objevil v hlavní roli filmu Tenkrát v ráji, kde jste hrál postavu mladého letce a horolezce Josky Smítky. Herectví jste tehdy označil za „krásný zážitek a zpestření života“. Jak to pokračuje?

Čas od času si někde škrtnu. Ten zážitek z filmu, o kterém jste mluvil, byl zcela enormní. Hodně podobný s tím StarDance, taky tak intenzivní období s partou na place. Vybudují se tam nějaké vztahy, vazby, o herce je nějak postaráno. Ve StarDance taky. Ta role Josky Smítky pro mě byla vyčerpávající, ale obohacující. Ale strašně jsem se toho bál. Mám takové zápisky v deníčku z natáčecích dní v Tatrách. První střet s filmem – nespal jsem celou noc. Teď tam byli Vica Kerekes, Honza Budař, Mirek Etzler… Herci velkých jmen. A já jsem tam byl tou hlavní postavou!

Kdo vás pro ten film objevil?

Oslovil mě scenárista a producent Josef Urban. On je vodák a hrozně se mu líbila paralela v tom mém opravdovém příběhu. Asi tomu filmu chtěl vlít trochu krev do žil i tím, že hlavní roli bude hrát neherec, olympionik, tak mě oslovil. A procházel jsem různými zkouškami a prošel až do toho natáčení.

A pak v hraní pokračoval. Vím, že jste teď natáčel i nějaký televizní seriál…

V současnosti natáčím na Nově seriál Jedna rodina. Je to taky postava sportovce, tak jsem ani tolik nepřemýšlel, jestli do toho jít, nebo ne. Nabídek na seriály přišlo docela dost, už jsem nějaké i odmítl. Tohle jsem si ale chtěl vyzkoušet. Ta postava je rychlostní kanoista, není to tak časově náročné, je to epizodní role. Takže další zážitek.

Druhou polovinu loňského roku jste strávil ve StarDance, což vás asi výrazně omezilo i v trénování na vodě. Co vám naopak zkušenost tanečníka dala?

Vždycky se mě někdo zeptá, jestli jsem měl taneční základy. Já nezačínal na nule, ale na minus pěti, řekl bych. Když jsem tancoval, tak jsem se musel vždycky něčím posilnit, abych se odhodlal. Jednak jsem se styděl a jednak jsem věděl, že nemám smysl pro rytmus. Tancování pro mě bylo vždy symbolem toho, že se musím odhodlat a jít… Už od té základní školy až po taneční.

Pak přišlo StarDance. A mně to přišlo jako zajímavý pokus - zjistit, jestli to dokážu překonat. Věděl jsem, že vstup mimo komfortní zónu bude ohromný, a to mě zase baví, to dělám celý život – závodit a vystavovat se stresu. To není vůbec komfortní. Komfortní je, když to člověk zvládne, vyhraje a může to jít oslavit. Ale to, co tomu předchází, ať je to stres před závody, trénování i v zimě v minus deseti, kdy bolí, ruce, mozoly, svaly, to není vůbec komfort.

Takže jste si chtěl zkusit další stres – přímý přenos a tanečník, který neumí tančit?

Chvíli jsem si myslel, že bych se nejdřív někde potají tancovat učil, pak jsem si říkal, že to je kravina. Začali jsme až s Káťou (taneční partnerka Kateřina Bartuněk Hrstková, pozn. red.), když jsme se seznámili. A co jsem se naučil o sobě? Jednak to, že dokážu fungovat i s někým jiným, protože já trénuji celý život sám. A ono trénovat sám a ve dvojici, v páru, to je strašný rozdíl. Toho jsem se bál. Říkal jsem se, že to je pro mě taky úspěch. I když Káťa asi občas trpěla.

Ale v soutěži jste došli daleko.

Já si to uvědomuji, že jsem pak do toho začal kecat. Myslím, že i tyhle věci znamenaly, že jsme došli dál a mělo to nějakou šťávu. Taky jsem poznal, že tanec je fakt pohyb, který má smysl. Myslím, že z mé strany tam byl pro tance velký předsudek. Myslel jsem si, že je to rozhodně pro jiný typ lidí, než jsem já. Teď vím, že to je úplně pro všechny a je to fakt dobré.

Budete pokračovat?

Teď děláme nějaké plesy, což je taky peprná zkušenost. Kromě svého maturitního plesu jsem nebyl nikde na plese a teď jsem přijel na ples do Liberce a tam jsem dostal šatnu! Sportu vděčím za to, že jsem se dostal k takovýmto příležitostem. To je lepší než ty medaile.

Létání, jakožto vaše další zkušenost, už ale hraničí s tím, že by se pro vás mohla stát příštím živobytím. Před sedmi lety jste si udělal pilotní licenci. Říkal jste tehdy, že jste „vyhecoval svůj dětský sen“ a že byste chtěl nabízet letecké služby na komerční bázi. Tak jak jste daleko?

Teď jsem dlouho nelétal, nebyl na to čas. A taky to není úplně levná záležitost. Když jsem nabíral letové hodiny, které člověk potřebuje k různým kvalifikacím, tak jsem nabízel vyhlídkové lety, ale moje licence neumožňuje brát za to finanční úplatu. Ale samozřejmě nikde není psáno, že mi ti lidé nemůžou zaplatit třeba náklady. Úplně jsem to neinzeroval, mám spoustu kamarádů a jejich kamarádi mi dohazovali lidi… Takže jsem létal s lidmi kolem Karlštejnu, nebo Slapská přehrada, České Středohoří, Brno-Praha-Ostrava, to bylo krásné. Dlouho jsem teď nelétal. Být pilot je krásná věc, ale už to není takové, jak to bývalo. Teď bych se spíš viděl na zemi.

Co tím myslíte?

Že bych u toho letectví zůstal – ale na zemi. To znamená nějaké plánování kolem letadel, logistika, cokoliv. Co se v letectví děje, to mě strašně zajímá. Uvidíme.

Záběr máte široký a můžete si vybrat, jakou cestou se vydáte. Vrátím se ale k vašemu velkému úspěchu v roce 2012: když jste na olympiádě v Londýně získal ve vodním slalomu stříbrnou medaili, tak se z vás stala doslova sportovní celebrita. Sám jste to komentoval slovy: „Člověka to vystřelí do jiných sfér, má najednou i možnost slova. Na druhou stranu mi přijde absurdní, že se z někoho stane olympijský medailista a lidé ho začnou poslouchat jinak. Občas se to dost přestřeluje.“ Jak jinak vás lidé začali brát?

Já jsem za to vlastně strašně rád. Možná jsem k tomu došel postupem času, že jsem si uvědomil, že ten vděk za to, že mohu být třeba hlasem lidí, kteří mají podobné názory a myšlenky. Ať už ve sportu, nebo v něčem jiném. Nevím, jestli jsou to jednotky, desítky, nebo tisíce, statisíce, ale ti lidé se mnou můžou ty názory sdílet. Mám zpětnou vazbu a vím, že mě za to lidé nejen „hejtují“, ale taky chválí. Zaplaťpánbůh, těchhle lidí je víc. A je to příjemné.

Samozřejmě je trošku zvláštní, že člověk jezdí ve světové špičce malého sportu, pravidelně vyhrává mistrovství světa, pravidelně vozí medaile, ale nemá tu olympijskou medaili - a pak na ni jednou dosáhne a najednou je prostě všude, je vidět, je slyšet. Je to k zamyšlení. Ta olympiáda je fenomén, a je to dobře. Musíme mít hrdiny a tyto osobnosti, protože nás jako republiku reprezentují v zahraničí, a to je krásné.

Jsou věci, které říkáte záměrně s tím, že budou vidět a slyšet právě proto, že je říkáte vy? Když jste například odmítl jít na Pražský hrad s ostatními olympioniky, protože jste měl výhrady k Miloši Zemanovi a říkal jste, že tam nejdete, protože tam má nakouřeno?

Stoprocentně je tam i ten rozměr, že vím, že se o tom bude mluvit. Říkám to i s tím vědomím, že mě za to budou někteří lidé nenávidět. Vzhledem k tomu, jak je ta společnost rozdělená, tak je to bohužel s vědomím toho, že mě to občas bude psychicky bolet. Doufám, že nikdy ne fyzicky bolet, i když i to tam občas padne. Ale s tím se dokážu nějak popasovat a není to tak hrozné.

Takže takové ty vzkazy „vrať se k pádlu a nemel o politice!“ berete s rezervou?

Myslím, že spousta vzkazů pochází od někoho, kdo vůbec neexistuje, nebo existuje virtuálně. V tomhle jsem hodně v pohodě. Nemám s tím problém. To, že můj hlas je slyšet, mě vlastně těší.

Když jste loni vysvětloval, že by ruští sportovci neměli nastupovat na mezinárodních závodech, pokud je Rusko agresorem, tak někteří jiní sportovci tak striktní názor neměli. A vy jste říkal, že oni se bojí tento názor projevit, protože by to třeba jejich sponzoři neslyšeli rádi. Panuje mezi sportovci obava z toho, co si může a nemůže dovolit říct?

Tak jasně dané a potvrzené to nemám, ale i ze své vlastní zkušenosti vím, že občas člověk musí dávat pozor na to, co říká. Ono to nefunguje jen ve sportu. Stejně tak když je člověk ve firmě, tak taky o svém šéfovi nemůže veřejně tvrdit, že je blbec. Ale veřejné dění, což sport i politika jsou, tak k tomu se člověk, který veřejně vystupuje, může vyjadřovat trochu líp.

Ale i v tom sportu fungují nějaké vazby, ať je to vazba sportovec-sponzor nebo sportovec-zaměstnavatel, což je většinou stát nebo resortní centra. Armádní sportovci si taky musí dávat pozor, co dělají, jak se chovají. Takže zábrany ve vyjadřování tam určitě fungují, ať už jsou podvědomé, nebo je to tak, že se někdo vyloženě bojí, aby nepřišel o peníze. Sponzoři mají taky své hodnoty, ať už jsou lepší, nebo horší. Já jsem se v tom snažil být vždy svobodnější, a pokud chci něco říct a stojím si za tím, je to správná hodnota, tak proč to neříct?

A žádný nepřiznivý dopad na vaši kariéru to nemělo?

To je otázka. Možná třeba jo.

Myslíte při kvalifikaci do reprezentace?

To určitě ne. Ale tak vím, že pak když se rozhoduje o nějakých sponzorech… Tak si myslím, že tam mohlo hrát roli, že jsem moc mluvil.

Že jste říkal něco, co sponzor nechtěl slyšet?

Ano.

Konkrétní nebudete?

To nebudu.

Pojďme se ještě vrátit k vodě, která je vaším osudem. Prý jste se jako dítě vody dlouho bál…

Já se vlastně bojím doteď. Je to důvod, proč jsem se ještě neutopil. Je to tak silný živel, že by ten respekt k němu měli mít úplně všichni. Jako malý jsem se dlouho nedokázal naučit plavat. Mámina kamarádka si myslela, když už moji vrstevníci a mladší děti plavou, tak že mě na tom koupáku zkusí hodit do vody, co to udělá. A já jsem šel ke dnu. Pamatuju si ten moment, že jsem nevěděl, co mám dělat. Pak jsem viděl mámu v šatech, jak pro mě skočila.

Trauma tam trochu možná je, ale pak mi to pomohlo. Nevím, jestli to bylo stejný rok, ale asi tři hodiny jsem stál po kotníky v zatopeném lomu, všichni se koupali, skákali, ale já jsem tam stál dlouho a nemohl se rozhodnout. Pak všichni vylezli, nikdo tam už nebyl, kdo by mě mohl zachránit - a já jsem tam hupsnul a začal jsem plavat. Tím se to zlomilo. Ale pak jsem se zase bál na kajaku. Předstíral jsem, že mi teče krev z nosu, rýpl jsem se tam, aby mi začala téct krev, abych nemusel do toho kanálu. To bylo tak v devíti letech.

Vy jste se tedy pro tento sport rozhodl jako pro svůj protiúkol? Nebo to chtěli rodiče?

Rodiče vůbec, rodiče jsou benevolentní a zcela liberální. Vůbec mě netlačili k ničemu, ale prostě mě ta voda fascinovala. Pak se ta stavidla uvolnila. I teď vyhledávám adrenalin v podobě divokých řek, které chci sjíždět i nadále. I když budu dělat něco jiného, tak si tam chci nechat prostor pro to, abych mohl jezdit ty menší vodopády. Když se člověk postaví nad peřeje, menší vodopád, tak ty pocity jsou stejné, jaké jsem prožívat v šesti letech v tom zatopeném lomu.

Přeju vám, ať vás tyto stresové situace pořád tak baví a dobře je zvládáte. Děkuju za rozhovor.

Děkuji za pozvání.