Miroslav Donutil hraje prezidenta. „Napínavý jak kšandy,“ řekl mu Petr Pavel

Jeden z nejoblíbenějších českých herců dnes slaví 75. narozeniny. V Galerii osobností mluví o tom, proč už si vybírá vážné role, co bylo za jeho odchodem z Národního divadla a jak se vzpamatovává z povolební situace.

„To je napínavý jak kšandy.“ Tak zněla bezprostřední reakce prezidenta Petra Pavla, když nedávno na Pražském hradě zhlédl první část třídílného politického thrilleru Moloch z produkce Canal+.

Děj je inspirovaný řadou skutečných událostí, včetně ruských atentátů na muniční sklady ve Vrběticích nebo napojení poradce exprezidenta Miloše Zemana na ruský byznys. Postavu smyšlené hlavy státu hraje Miroslav Donutil. A právě on seděl při promítání na Hradě vedle skutečného prezidenta.

Jakmile skončil první díl Molocha, pronesl Petr Pavel větu o „kšandách“, citovanou v úvodu. A Donutil jej přiměl, ať si pustí další díl: „Ten je ještě napínavější. Prezident tedy zrušil nějakou poradu a dívali jsme se dál,“ vypráví v rozhovoru Miroslav Donutil.

Thriller, byť jde částečně o fikci, nabízí divákům poměrně překvapivé vysvětlení toho, proč prezident Miloš Zeman svou politikou nadbíhal Rusům. A tak Miroslav Donutil využil příležitosti a obrátil se na vedle sedícího Petra Pavla: „Ptal jsem se ho, jestli v tom vidí něco ze svého skutečného profesního života. Říkal: ‚Zaplaťpánbůh ne.‘ To bylo jediné, co jsem od něho na toto téma slyšel.“

Herec dal zároveň najevo, že s Pavlovým předchůdcem Zemanem by si o tom povídat nechtěl: „No tak sedět vedle něho bych možná ještě vydržel, ale to je tak všecko.“

Miroslav Donutil v rozhovoru pro Galerii osobností mluví i o svém povolebním rozčarování z politiky („To, co se v současnosti děje, mi důvod k radosti nedává.“), na které se mu ale daří zapomenout při jeho veřejných vystoupeních („Od toho vám pomůže divák. V divadle nebo v kulturním sále prostě najednou zapomenete na všechno.“)

Herec, který se stal díky 22 let uváděné komedii Sluha dvou pánů rekordmanem Národního divadla, má v posledních letech velké příležitosti spíš ve vážných „kusech“: „Když jsem z Národního odešel, tak jsem si vytvořil protiváhu v tom, že jsem začal přijímat dramatické role. Zaplaťpánbůh přišly.“ Například v dvoudílné televizní sérii Rašín hrál prvorepublikového předsedu vlády Karla Kramáře, ve filmu Atlas ptáků zase majitele firmy okrádaného svým okolím. Tato role vynesla Donutilovi i Českého lva.

Přesto Miroslav Donutil neopouští ani svůj lety osvědčený formát - one man show, s níž objíždí česká a slovenská města. Letos v říjnu se se svou show vrátí po dvaceti letech i do pražské Lucerny, tentokrát s historkami z Národního divadla, ve kterém dal v roce 2013 výpověď. Co za jeho odchodem ve skutečnosti bylo?

Rozhovor si můžete pustit v audiu i ve videu s odkazem nahoře v textu. Dále pak přinášíme editovanou písemnou verzi.

Pane Donutile, úvodem přijměte gratulaci k vašim 75. narozeninám, které shodou okolností slavíte v den, kdy vychází tento rozhovor.

Děkuju vám.

Přejete si k narozeninám spíš víc klidu, trochu útlum, anebo spíš nové role?

Obojí by bylo hezké, ale nejvíc bych si přál zdraví.

Zdraví vám samozřejmě přeju a myslím, že letos to bude i řada rolí. Je to tak, že letošek máte hodně nabitý?

Na to, kolik je mi let, tak je těch rolí až až. Budeme pokračovat osmi díly v seriálu Záhadné případy, který uspěl na festivalech v New Yorku, Záhřebu, Londýně, kde jsem dokonce dostal i cenu za herecký výkon. Taky budeme pokračovat šesti díly v sérii Moloch, kde hraju prezidenta republiky. Do toho pro Novu dotáčíme ještě s Bolkem a s Čmaňou (Bolkem Polívkou a Pavlem Zedníčkem, pozn. red.) seriál, který se jmenuje Muži v letu, kterému pracovně říkáme Muži v letech.

Tak to vám vážně ten klidnější režim asi hned tak nenastane.

Příští dva roky mi naplánovali ‚hezky‘. Já jsem říkal: Kluci, zamyslete se nad tím, jestli je to vůbec uskutečnitelný. Role jsou to krásné, ale ten věk taky. Tak aby se to snoubilo dohromady, o to jde.

Pane Donutile, už jste zmínil politický thriller Moloch, kde hrajete postavu prezidenta Viktora Tomana. Když jsem nedávno tuto třídílnou sérii sledoval na streamovací službě Canal+, tak jsem ve vaší postavě z mnoha důvodů a díky řadě okolností v ději, včetně výbuchů muničních skladů nebo napojení prezidentovat poradce na ruský byznys, viděl skutečného Miloše Zemana…

My jsme se snažili, abychom nebyli podobní žádnému prezidentovi, ale samozřejmě, že některé ty věci souvisejí s určitou érou určitého prezidenta. Jedna vaše kolegyně mi taky říkala, že v té postavě hned poznala Zemana, že jsem ho výborně zahrál, jiná mi zase řekla, že to byl skvělý Klaus. Nebyl to ani jeden. Copak na některého z nich byl spáchaný atentát? Nebyl. To jsme si vymysleli. Ale faktem je, že některé ty náležitosti tam jsou.

Rozhodoval jste se dlouho, jestli takovou roli vzít?

Vůbec ne. Neměl jsem důvod. Byl to krásně napsaný scénář. Důsledkem toho taky je, že v tom pokračovat budeme, neboť je o to velký zájem v celé Evropě, už to koupili do mnoha zemí. Myslím, že je to dobrý počin.

Osobně jsem v tomhle politickém thrilleru viděl zajímavé zúčtování s érou bývalého prezidenta a silným ruským vlivem. Nabízelo to zajímavý pohled na to, co za tou Zemanovou náklonností k Rusku mohlo být. Jak jste to bral vy?

Víte co, my jsme se tak vůbec nesnažili uvažovat. Skutečně. Štefan Titka (scenárista, pozn. red.) přišel s příběhem, do kterého použil ty zmíněné záležitosti a vytvořili jsme příběh středoevropského prezidenta, shodou okolností prezidenta České republiky. Ale nesnažili jsme se být konkrétní a ukazovat prstem na konkrétního člověka. Snažili jsme se ukázat na to, co se kolem toho člověka děje a co se děje v pozadí. Při bližším zkoumání byste tam našel i prvky, které se vztahují k jiným prezidentům. Šlo o souhrn záležitostí, které jsou vzrušující, zajímavé a pro diváky mnohdy i konsternující. Aspoň pro mě při čtení scénáře byly.

Snažil jste se do toho dostat něco, co jste od skutečných prezidentů odpozoroval?

To by vznikla parodie. Ale řeknu vám takovou pointu: pan prezident Pavel nás pozval na Hrad, že by se na to rád podíval, abychom mu to promítli. Měl čas na jeden díl. Skončil první díl, já jsem viděl, jak takhle kouká (předvádí vytřeštěné oči, pozn. red.) a pak říká krásnou, ‚prezidentskou‘ větu: „To je napínavý jak kšandy.“ Říkám: Tak zůstaňte ještě na druhý díl, ten je ještě lepší. „Já nemůžu, já tam mám poradu.“ No, zůstal i na druhý díl, zaujalo ho to. Říkám: A nejlepší je ten třetí. A to už nemohl.

Tak snad si ho někdy pustil.

Produkce mu ho poslala.

Takže to viděl. Nicméně stihli jste s ním nějakou debatu o tom, jestli to, co viděl, má nějakou paralelu se skutečností?

Seděli jsme vedle sebe, tak jsem se ho ptal, jestli v tom vidí něco z jeho skutečného profesního života. Říkal: „Zaplaťpánbůh ne.“ To bylo jediné, co jsem od něho na toto téma slyšel.

Tak to je dobrá zpráva. Ale víte, co by mě zajímalo, pane Donutile? Chtěl byste takhle sedět při promítání Molocha vedle Miloše Zemana?

Ale no tak sedět vedle něho bych možná ještě vydržel, ale to je tak všecko.

Třeba slyšet nějakou jeho reflexi toho, co se mu odehrávalo před očima?

Myslím si, že to není zajímavý, co by se mu odehrávalo před očima. On si to řekne v tom svém „klubu přátel“.

Necháváte na sebe působit to, co se v politice děje? Ovlivňuje to vaši celkovou náladu, nastavení?

Samozřejmě, že to ovlivňuje náladu. Když člověk vidí, co se děje, tak s tím prostě nemůže být srozuměn. To, co se v současnosti děje, mi důvod k radosti nedává. Myslím, že nikomu z nás. Už když ty volby dopadly, jak dopadly, jsem si říkal: A pozor, tady se budou dít věci. A ony se dějí. To člověka klidným nenechá, ale pevně věřím, že se to vyřeší a nebude to trvat dlouho.

Jak to děláte, abyste tomu nepropadal?

Od toho vám pomůže divák. V divadle nebo v kulturním sále, kam zrovna přijedete. Tam prostě najednou zapomenete na všechno. Herec má tu výsadu, že zapomene nejenom na to, co nepříliš pěkného se zrovna děje ve společnosti nebo v jeho osobním životě, ale i na nemoci. Když si vzpomenu, kolik představení jsem odehrál s horečkami! A není to dobře. Říkám všem mladým hercům: Prosím vás, nedělejte to.

Vrátí se vám to.

Vrátí. Herec vejde na jeviště a najednou neví, že má 39,4. Všechno prostě funguje úplně jinak. Je to jistá droga.

Když jsem se na rozhovor s vámi připravoval, tak jsem si připomněl jednu záležitost z roku 2013: tehdy jsem odešel z Národního divadla pod vlivem politického chaosu, kdy se novopečený ministr kultury Jiří Balvín rozhodl odvolat sotva jmenovaného nového ředitele Národního divadla Jana Buriana a po protestech ho zase jmenoval… To byl po těch 22 letech v angažmá opravdu ten důvod, proč jste se rozhodl skončit?

Ne, ne, to v žádném případě. Já vám to vysvětlím. Já jsem chtěl odejít, protože po těch 22 letech jsem cítil potřebu změny. Vím, že se z Národního normálně neodchází, říká se – pouze nohama napřed. Ale já jsem tehdy odejít chtěl, pod tlakem toho, co se dělo: přišel mi červnový plán, viděl jsem tam čtyřikrát generálku, čtyřikrát Sluhu dvou pánů, do toho zkoušení Strakonického dudáka a Revizora. Volal jsem tehdejšímu šéfovi a říkám: Tohleto já nemůžu přežít. A on mi řekl: „Zamyslíme se nad tím po prázdninách.“ Říkám: To už bude vyvěšený. Víš co? Já to už asi takhle dál snášet nehodlám. A on z toho nic nevyvodil, ale já jo. Přejel jsem přes most, otočil jsem se, zamával té krásné budově a řekl: Končím. To byl ten důvod.

A potkalo se to s tím momentem odvolávání a opětovného jmenování ředitele Buriana?

Ano, s tím se to potkalo. Vzápětí na to mi šéf psal: „Dávám taky výpověď na protest proti tomu, co se děje.“ A já jsem řekl nepředloženou větu: Tak to tam klidně připoj, že taky odcházím.

Tím šéfem byl Michal Dočekal, tehdejší šéf činohry Národního divadla?

Ano, můj milovaný režisér Michal Dočekal, se kterým jsem se pak asi po pěti letech potkal jako s novým a energií nabušeným šéfem Městských divadel pražských, kde dodnes hostuju v divadle ABC ve dvou jeho krásných inscenacích.

Ještě než si o nich budeme povídat, tak bych zmínil, že po odchodu z Národního divadla jste se jednou rolí vrátil do brněnské Husy na provázku – v inscenaci Amadeus režiséra Vladimíra Morávka, kde jste hrál Salieriho a váš syn Martin Mozarta. Jaký to byl po těch letech v Národním návrat na alternativní scénu?

Krásný. Já jsem Vláďu Morávka potkal v Praze na Národní třídě a on říká: „Nechceš mi zahrát v Brně Salieriho?“ Říkám: Ty Vládíku, já na to nemám čas, zas to dojíždění a tak dál… A on: „No ono to má jednu takovou docela kouzelnou pointu, protože Amadea bude hrát tvůj Martin, který je u mě v angažmá.“ Říkám: Hergot, to je výzva, tak dobře, zamysleme se nad tím. A vznikla z toho nádherná inscenace, kde se teda náš Marťas projevil. Původně jsem se bál, jestli to kluk zvládne, jestli bude připraven – a on nejenom, že byl připraven, ale zvládl to nádherně. Měl jsem radost, hned ho nominovali na talent roku.

A dnes hrajete spolu v těch Městských divadlech pražských…

Ve Smrti obchodního cestujícího. Martin je teď na volné noze, ale v Městských divadlech má, myslím, čtyři nebo pět krásných postav. Třeba v Kafkově Proměně nebo ve hře o Čurdovi, o tom parašutistovi-zrádci. Ta hra končí v Petschkově paláci, úžasný nápad!

Když se vrátíme do toho roku 2013…

…to bych se vrátil rád. (směje se)

To byla doba, kdy jste měl nejen velké role v Národním divadle, ale byl jste vlastně pořád někde k vidění, měl jste svou one man show, pořady a seriály v televizi… Neměl jste někdy pocit, že „toho Donutila je prostě nějak moc“? Nechtěl jste si tak trochu odpočinout i sám od sebe?

Ale jo, to jsem měl několikrát, hlavně když jsem třeba natočil pro televizi čtyři velké zábavné programy a oni je pořád opakovali. To jsem si najednou říkal, že lidi nabydou dojmu, že pořád vyprávím to samé, protože si třeba nevšimnou, že to je repríza. To jsem televizi i sám prosil, ať to tolikrát nereprízují. Je fakt, že v určitém období toho bylo dost. Za odchodem z Národního divadla ale byla má potřeba odpočinku, trošku vystoupit z toho koloběhu, protože – málo platný – já tam odehrál, tuším, nějakých třicet rolí, a to bylo jako na běžícím pásu. Skončila jedna, už se chystala druhá, do toho záskoky a změny. To byl taky jeden z důvodů – já jsem třeba odjel do Košic na svoje vystoupení v té mé one man show a volali mi z Národního, že musím zpátky, že onemocněl kolega, že musím zaskočit. Takže Košice zrušit, oznámit divákům, že mají smůlu, sednout do letadla a jet do Prahy.

Angažmá mělo přednost před vším?

Je to tak. Já se tam najednou necítil vůbec svobodně, nemohl jsem nic. Když jsem chtěl točit, tak mi řekli: „Ne, zkoušíme.“ Nedalo se nic dělat. Jindy zase producent filmu řekl, že budeme točit v červnu, já si s velkým úsilím zařídil červnové volno v Národním divadle – a on mi pak řekl, že to překládá na září. To už byl malér, to nešlo.

Dneska už svým pánem, pokud jde o divadlo, do jisté míry jste. V Městských divadlech pražských hostujete ve dvou inscenacích Michala Dočekala. Kromě Smrti obchodního cestujícího, kterou jsme zmiňovali, je to ještě Bílá nemoc podle dramatu Karla Čapka z roku 1937. Mimochodem, když jsem tuto hru viděl před dvěma lety, překvapilo mě, jak je to neuvěřitelně žhavá věc, která reflektuje covidovou pandemii, šíleného Putina, dezinformace…

…českou povahu.

Přesně tak. A lidi závěrem bouří nadšením.

To je krásný zážitek na konci. A víte, co je ještě krásnější? Že v devadesáti procentech na to chodí mladí lidé, což mě velmi překvapilo. Původně jsem si říkal, že tohle téma je asi nebude moc zajímat – a najednou vidíte celé divadlo, těch šest set míst nacpaných mladými lidmi, kteří na konci stojí a tleskají.

Jak jste na Bílou nemoc přišli?

S tím nápadem přišel Michal. Já jsem nejdřív přišel se Smrtí obchodního cestujícího a za pár měsíců se Michal ptal, co dál? A přišel s Bílou nemocí. Tak jsme si nad tím sedli, porozmýšleli a já mu říkám: A co vlastně chceš, abych hrál: doktora Galéna, nebo Maršála? On říká: „Obojí.“ V tu chvíli jsem strnul, říkám: Vždyť se potkají. On: „To vyřešíme.“ A vyřešil to. Pak jsem teprve pochopil, co tím ten Michal sledoval – ty postavy mají de facto spoustu společného.

Není to klasické provedení, je to moderní divadlo, má i velmi zvláštní scénografii. Vím, že z Provázku musíte být zvyklý na různá alternativní pojetí divadelních her, ale jak obecně vnímáte moderní zpracování klasiky?

Ona tahle inscenace je moderní, to je pravda, ale když to srovnáte s tím, co se dneska takzvaně moderního inscenuje, tak tohle je prostě de facto klasika. V mnoha případech ale vidíte inscenace – možná na to už věkově nebo myšlenkově, nevím, jak to říct, prostě nestačím. Jako když se třeba Prodaná nevěsta hraje v zubní ordinaci. Proč to tak je, prostě nechápu. To, co se dělo u nás na Provázku, který jste zmiňoval, se dělo oprávněně. My jsme byli underground, avantgardní, provokující divadlo. Náš režisér Peter Scherhaufer vždycky říkal, že chce, aby Národní divadlo bylo nejlepší, protože my jsme alternativa a vymezujeme se vůči oficiálnímu divadlu. „Proto bych chtěl, abychom se vymezovali vůči tomu nejlepšímu.“ Měl krásný požadavky, opravdu jsme tam hráli nejrůznější věci… Ale dost dobře nechápu, proč se některé věci hrají v Národním divadle.

Chodíte tam vůbec jako divák?

Párkrát jsem tam byl. Viděl jsem třeba úžasnou Kytici, která se těm klukům (režisérská dvojice SKUTR, pozn. red.) prostě velmi povedla. Šel jsem za Frantou Němcem do šatny, podívat se mu do ucha, jestli tam nemá nápovědu, protože to, jak odříkal to Záhořovo lože, bylo prostě geniální. Jinak jsem tam viděl pár inscenací… Ale nevím. Nám tenkrát (při nástupu v roce 1990, pozn. red.) vytýkali, že jsme jako ti sklepní herci, že jsme až moc odvážní a že „takto se v Národním hrát nesmí“. Při Sluhovi dvou pánů mi říkali, že improvizovat se v tomto „ústavu“ nesmí, že to je zakázáno. Byly na to téma schůze…

A kdo to vlastně tenkrát říkal? Sluhu dvou pánů jste inscenovali v roce 1994, to už jste tam byl čtvrtým rokem, režíroval to šéf činohry Ivan Rajmont, který vás do Národního přivedl. Kdo měl potřebu se takto vymezovat, co se smí a nesmí?

Nebylo jich málo, dneska už je jmenovat nebudu, mnozí z nich už tady ani nejsou. Na druhou stranu bylo ale dost těch, kteří to dokázali skvěle obhájit. Byl tam jeden významný kolega, který na té schůzi řekl: „Pánové, improvizovat se tady smělo vždycky, ale dělali to pouze ti, kteří to uměli. Tak se toho držte. Vy, co to zmiňujete, to bohužel neumíte.“ Bylo to tvrdý, krásný a přesný.

Pojďme se u Sluhy dvou pánů zastavit. Kromě té improvizace byla vaše role postavena i na komunikaci s publikem, což byla asi další věc v Národním divadle nevídaná. Výsledkem byla historicky nejúspěšnější inscenace první scény: 22 let na repertoáru, více než 600 repríz…

Těch repríz bylo přesně 600. Tehdejší šéf činohry Špinar to chtěl z repertoáru dostat co nejdřív a já mu říkal: Hele, tak tam přidej ještě čtyři reprízy, bude to šestistovka a skončíme to. Tak to byl rád. (poslední uvedení bylo v prosinci 2016, pozn. red.)

A vy jste chtěl, nebo nechtěl končit?

Tehdy jsem byl na vážkách. Přišla spousta nabídek dělat to jinde, O2 arena, Kongresové centrum, různá divadla, manažeři leccos navrhovali… Ale já už jsem pak nechtěl. Když jsem se později zaobíral tím, jestli ta šestistá repríza byla jako konec správně, tak jsem si řekl: Ano. Tehdy jsem se tomu sice zpěčoval, ale kolik těch repríz bych ještě odehrál? Tak maximálně dvacet. Když jsem končil, bylo mi už víc než šedesát, přišel jsem po představení do šatny, ležel jsem půl hodiny na zádech, než jsem byl vůbec schopný se převlíct a jít se osprchovat… To mi připomíná jednu historku.

Povídejte.

Šel jsem se osprchovat, pověsil kostým na ramínko a pro ten kostým si vždycky přišly garderobiérky. A jednou jsem slyšel takový divný šum, který ty garderobiérky nedělávaly. Říkám: Holky, jste to vy? A nikdo se neozýval. Tak jsem tam nakouknul a nějaká baba cpala ten můj kostým do tašky. Říkám: Paní, co děláte? „Já ho musím mít!“ Říkám: Jak jste se sem dostala? „To je jedno.“ A prchala s tou nacpanou taškou pryč. Volám na ní: Paní, to je můj jedinej kostým, já jinej nemám. Zavolal jsem přes ten telefonek ze šatny do vrátnice: Prosím vás, poběží tam ženská s taškou, chyťte ji, má můj kostým! Dědek ji chytil a vyrval jí to…

…a vy jste měl pořád v čem hrát. No vidíte, tak to jste mohl po konci Sluhy kostým vydražit, to mohlo vynést slušné peníze.

Já ho nevydražil, ale věnoval jsem ho Třebíči, mému rodnému městu. Je tam divadlo, které tam postavili a já na to i finančně přispíval, a volal mi mladý sochař Sebastian Wojnar a říká: „Mistě, prosím vás, mohl bych vám udělat bronzovou bustu?“ Říkám: Hochu, není to nějak brzo? „Když si to zasloužíte, tak ne.“ Udělal moji bustu a v tom divadle je taková vitrína a je tam vystavený kostým Truffaldina, akorát ten šátek se ztratil.

Je Truffaldino, Sluha dvou pánů, vaše životní role?

Nevím, životních rolí by mohlo být jmenováno víc. Vlastně nevím, co je to životní role…

Jestli byste si ji sám napsal jako první položku do životopisu?

Určitě by patřila na čestné místo, ale tam je i Karamazov, Příběhy dlouhého nosu, Revizor…

Nikola Šuhaj z Balady pro banditu asi taky…

Tam toho je, co by se dalo napsat.

Chtěl jsem spíš vědět, jak tu roli sám vnímáte.

Vnímám ji jako jeden z takových mezníků. I ten Karamazov byl mezník, protože Scherhaufer (režisér Husy na provázku, pozn. red.) mi tenkrát řekl: „Když v této roli na sebe všechno řekneš, staneš se hercem.“ A když jsme to odpremiérovali, tak za mnou přišel a říkal: „Stal ses hercem.“ Byla to od něho velká pocta, byl to geniální člověk, geniální režisér, bohužel brzy nás opustil. No a ten Sluha? Tak je to určitý fenomén, protože odehrát šest set repríz v Národním divadle, to není jen tak.

Rok 1990, kdy jste přešel z Husy na provázku do Prahy, vám otevřel cestu i před filmovou kameru. Tehdy postupně vznikla spousta snímků, ve kterých jste měl výrazné role: Tankový prapor, Černí baroni, Dědictví, Fany, Pasti, pasti, pastičky, Pelíšky… Co byl pro vás ten film s velkým „F“ z téhle devadesátkové série?

Nevím, jak to za sebe poskládat. Jak jste to vyjmenoval, tak první byl ten Tankový prapor.

To byl první soukromý film po roce 1989.

Je to tak, do něj pánové Krůta a další z Mladého světa věnovali nějaké peníze, někdo musel zastavit svůj dům, aby to vůbec vzniklo. Bylo to napínavé, ale nakonec přišlo tolik diváků, že se to tím pádem všechno splatilo. Přišly prostě ty „vojenské“ filmy, po Tankovém praporu to byli Černí baroni. Pak taky film Pevnost, který jste nejmenoval…

Ano, film Drahomíry Vihanové.

To byla geniální režisérka. Tam jsem točil dalšího vojáka. Pak přišly ještě Pelíšky, kde byl taky voják. A už toho bylo moc, a to já nemám rád. Jakmile se dostanete do nějaké šarže, tak je nejlepší s tím skončit. A to jsem udělal. Šel jsem do televize, zavěsil jsem tam v pořadu Věšák vojenskou brigadýrky a řekl jsem: Dost, už to dál dělat nebudu. A paradoxně venku na mě čekal pan režisér Kachyňa, kterého jsem miloval, a nabízel mi další vojenskou roli, což jsem tedy musel odmítnout. Dodneška mě to mrzí, ale jinak to možné nebylo.

Jaký to byl film?

Na ten název už si nevzpomínám. Ale pokud jde o ten film s tím velkým „F“, tak nevím… Mohl by to být ten Tankový prapor. Mohli by to být Černí baroni. Mohlo by to být Dědictví…

No ono to Dědictví aneb Kurvahošigutentag, film Věry Chytilové s Bolkem Polívkou v hlavní roli, se teď, po 32 letech, vrací do kinodistribuce…

Já ani nevím, proč to vzniklo. Vy to víte?

Mám pocit, že se z toho stal takový kult, fenomén, navíc je to snímek, který jako by časem uzrál. Málokterý film se dočká po letech úplně jiného přijetí u kritiků než na začátku.

Já tomu říkám, že kritici dospěli, protože tehdy psali například, že Věra Chytilová neumí natáčet filmy. Podle mě nepochopili to podstatné, o co v tom filmu šlo.

Teď se mi líbilo, co napsali v Respektu: „Po premiéře bylo Dědictví strháno a dnes se vrací do kin jako kultovní snímek. Z původně odmítané komedie o restituentovi Bohoušovi se stala generační výpověď o devadesátých letech, která zpochybnila porevoluční optimismus, ukázala nástup konzumu i nerovností a otevřela otázky, jež si tehdejší společnost klást nechtěla.“ Co na to říkáte?

No že to tak je. Proto říkám, že kritici dospěli. My tehdy věděli, o čem točíme. Věra byla ostrá, i ve scénáři i v režii do toho šla ostře. S Bolkem se shodli na tom, o čem chtějí psát, a vzniklo něco, o čem jsme byli přesvědčení, že to musí lidi provokovat a zaujmout, což se do jisté míry stalo. Kritici postupem času brali zpátky, co napsali. Myslím, že diváci chápali, smáli se tomu, ale vnímali, o co jde. Věra byla vždycky trošku vizionářka, viděla dopředu.

Pane Donutile, mění se humor, nebo ne? Smějou se lidi tomu samému, co dřív?

My jsme národ, který má smysl pro humor, máme rádi černý humor, jsme rádi štiplaví… Někdy mám pocit, že styl humoru se někdy utváří pro společnost, která zrovna v té době funguje, ale jinak si myslím, že humor je buď dobrej, nebo špatnej. Jinej neznám.

Vy jako člověk, který má desítky let svou one man show a po dvaceti letech se s ní v říjnu vrátíte třikrát do pražské Lucerny, musíme volit jiné vtipy, jiné historky než kdysi…

Ale volím ten samý způsob vyprávění, upřímný, kontaktní, kterému jsem vždycky dával přednost. Vyprávím jenom věci, které jsem zažil nebo které zažili mí kamarádi a dovolili mi je sdělit. Nemyslím, že bych dělal nějakou změnu ve způsobu vyprávění, to ani neumím.

O čem tedy vyprávíte teď?

O životě v Národním divadle. Vyprávím o lidech, se kterými jsem se tam setkal, o tom, jak jsme spolupracovali a co za humorné situace to přinášelo. Vyprávím o lidech, kteří tam byli před námi, než jsme my přišli do Národního divadla, protože mi to třeba herci, kteří tam byli delší dobu a byli se mnou v šatně, například Miloš Nesvadba nebo Luba Skořepová, vyprávěli. To je zvláštní, že tito herci malých rolí – Luba kdysi hrála i role větší –, ale oni byli velcí pozorovatelé toho, co se kolem nich děje. A jak si to zapamatovali a jak to dokázali ještě i přenést a sdělit! Já jsem díky nim získal dokonalý přehled o tom, co se tam dávno před tím, než jsem přišel, dělo. Jednou se mě zeptal Miloš Nesvadba: „A víš, na čí židli sedíš v šatně? Tam seděl mistr Jan Pivec.“ Říkám: No, to je krásný, tak to jsem velmi potěšenej… A už mi o něm začal vyprávět, co tam s ním zažil, co se dělo a tak dál.

A vyprávěl jste, pane Donutile, stejně tak později hercům, kteří nastupovali během vašeho angažmá jako nováčci do Národního divadla?

Těm nově příchozím ano. Když jsem přišel do Národního divadla, tak se o mě krásně postaral třeba pan Radovan Lukavský. To jsem si zapamatoval a pochopitelně jsem chtěl vyjít vstříc těm, kteří přišli později… Jsou to mnohdy maličkosti, ale strašně vám pomůžou. Pan Lukavský mě chytil za ruku, říkal mi Miránku, což mi do té doby neříkal nikdo, ani maminka. Vodil mě po jevišti a říkal: „Miránku, tady musíš přidat, tady musíš ubrat.“ Proč? „Protože tady je akustická díra.“ To vám nikdo neřekne. Kdybych to nevěděl od toho Radovana, tak bych tam na tom místě stál, mluvil takhle, jak mluvím, a na třetí galerii by mě nikdo neslyšel. S Radovanem jsem zažíval nádherný věci.

Na Národní divadlo vzpomínáte ve své one man show, jak už jste říkal. Zajímá mě, jestli tato svá veřejná vystoupení považujete za svébytnou hereckou disciplínu, něco, co prostě nedokáže každý, vlastně ani každý herec.

Dneska se to nazývá stand-up, stojí se u toho a říká se prostě nějaký příběh. To je ale podle mě úplně jiná disciplína, protože zatímco já vyprávím věci, které jsem zažil a se kterými jsem se setkal v životě, tak oni mnohdy vypráví věci vymyšlené nebo takové, které se částečně staly, ale vytvoří si z toho vlastní příběh na nějakých pět minut. Je to jinak uchopené, než to mám já.

A vy nikdy nepoužijete fikci, nevzdálíte se od reality?

To je jinak. Vyprávím příběh, který se stal, ale mnohdy ten příběh, který si pamatuju a byl velmi úsměvný, nemá pointu. Čili vy tu pointu musíte dodat. Na to je „mistr“ vždycky moje žena: „Ale vždyť to tak nebylo…“ Říkám: Hele, nekažme pointu pravdou. Pro toho diváka to musí mít „vůni“, musí to prostě zavonět, musí to dostat tu dávku humoru, aby to na konci zarezonovalo. Takže tam někdy nastane ta změna.

Lidi se smějí, mají vás rádi… a já si říkám, jestli tou odvrácenou stranou popularity ve vašem případě pak není to, že vás pak někde potkají, vy si o něčem přemýšlíte, nemáte chuť s nikým mluvit – a oni od vás přitom čekají legraci. Nejsou pak zklamaní?

No, to jsem poznal jednu takovou paní na Kavčích horách, ještě když jsem točíval pro Českou televizi. Teď už dlouho žádná nabídka odsud nepřišla, ale to si nestěžuju, já mám práce dost… Šel jsem po té chodbě a šla paní uklízečka a říká: „Proč se nesmějete?“ Říkám: Já teď zrovna nemám náladu se smát, já si přeříkávám text. „Ale vy se musíte vždycky smát, vy jste takové naše sluníčko!“ Tak jsem šel dál a od té doby, když jsem babu potkal, tak už rovnou… (předvádí úsměv od ucha k uchu, pozn. red.), už to tam naskočilo.

Takže očekávání některých diváků mohlo být, že vždy a za všech okolností bavíte?

Ano, a já jsem se tomu snažil trošku zatnout tipec tím, že - když si uvědomíte moji filmografii, ať už je to ve filmu nebo v televizi, za posledních pět, sedm, deset let - tak tam kromě komedie Jak se nám to mohlo stát, kterou jsme natočili s Bolkem, a teď bude premiéra filmu Někdo to rád v Plzni, tak tam jsou jen samé vážné, dramatické příběhy.

Viz Moloch.

Záhadné případy… Dramatické, silné, velké postavy, předseda vlády Kramář (ve dvoudílném televizním filmu Jiřího Svobody Rašín z rok 2018, pozn. red.), to byla obrovská příležitost, obrovská role.

Bylo to vaše vědomé rozhodnutí.

Chtěl jsem tu změnu. Jako kdysi v devadesátkách, když jsem nastoupil do Národního divadla, jsem chtěl vytvořit protiváhu tomu, co jsem tam hrál – to byly samé dramatické role, například Hjalmar Ekdal v Ibsenově Divoké kachně… Tak jsem si vytvořil protiváhu ve vyprávění příběhů.

Takže jste hledal role, které jsou spíš než pro diváky důležitější pro vás jako herce a člověka.

Já to tak mám odjakživa. Vždycky jsem se pyšnil tím, že jsem nikdy nevzal to, co se mi nelíbilo. Bylo to až, řekl bych, trošku přes čáru, protože v době, kdy mě nikdo neznal a já byl na Provázku jako číslo sedm mezi šestnácti herci, tak najednou přišla nabídka na film, já si to přečetl a měl jsem dojem, že se někdo zbláznil, a říkám: Tohle přece nemůžu dělat. A odmítl jsem to. Volal mi nějaký produkční z Barrandova: „Tím jste na Barrandově skončil.“ A nebyla to pravda, protože vzápětí mi volal Juraj Herz a nabídl mi roli ve filmu Straka v hrsti, který pak úspěšně zamknuli do trezoru, „aby se neztratil“. Takhle to fungovalo, uměli vyhrožovat.

Ještě v jedné roli z těch dávných dob jste nesmrtelný – v téměř němé postavě kočího Martina v Menzelově Postřižinách. S jakými pocity to sledujete, když to dávají skoro rok co rok v televizi?

Jirka Menzel tam o mně uvažoval dokonce do daleko větší role, což pochopitelně neprošlo, protože, jak jsem říkal, nikdo mě neznal.

To byl rok 1980?

Nebo 81? Tak nějak. Ale já byl vděčný i za tu malou roli, protože jsem tam strávil asi týden v tak skvělé společnosti, pan Hrušínský, Čepek… S panem Hrušínským jsme dokonce šli na ryby. On říká: „Vy to tady znáte?“ To se točilo u Dalešické přehrady (nedaleko Donutilova rodného města Třebíč, pozn. red.). Říkám: Znám a jsou tam ryby. „Tak půjdeme na ryby.“ Říkám: Oni nás budou hledat. „Tak ať nás hledají.“ Tak jsme šli na ty ryby, pak přiběhli: „Honem, pojďte, už se po vás shánějí.“ Asi po třech hodinách, co jsme seděli s panem Hrušínským na rybách a mlčeli. To bylo jedno z nejkrásnějších mlčení v mém životě.

Tak já vám, pane Donutile, přeju, ať máte ještě spoustu krásných rolí. A taky ty chvíle mlčení. Děkuju za rozhovor.

Budu se na ně těšit. A děkuju vám za pozvání do tohoto rozhovoru.