Hrušínský: Mezi politiky jsem poznal i lumpy a zloděje

Jan Hrušínský, pokračovatel slavného hereckého rodu, vede už dvacátým rokem pražské Divadlo Na Jezerce. Bez grantů a státní podpory se těší zájmu diváků i odborné kritiky. A občas udělá zkušenost i s některým z politiků.

„Jedna z nejdůležitějších věcí u divadla je nenechat se otrávit. Učím se to celý život. Vždycky mě to někam srazí, když vidím nějaký podvod nebo nekalost z míst, kde to nečekáte,“ říká Jan Hrušínský v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Jelikož provozuje soukromé divadlo, které je v nájmu v budově v majetku Prahy 4, komunikaci s lidmi zvolenými do obecního zastupitelstva se nevyhne. Zároveň se potkává i s politiky, kteří bývají mezi hosty jeho představení.

„Jedna z věcí, které jsem zdědil po tátovi (Rudolfu Hrušínském, pozn. red.), je jistá přímost v tom, co si myslím. Což není úplně dobrá vlastnost. Takže někdy to říkám, jak to cítím, a nepřináší mi to úplně ten kýžený výsledek, ke kterému bych došel, kdybych se choval diplomatičtěji. K nám do divadla chodí celá řada politiků a musím říct, že jsem mezi nimi poznal řadu velmi slušných lidí, většinou z řad senátorů, ale i mnoho politiků z jiných míst. Ale poznal jsem taky mnoho lumpů a zlodějů a lidí, se kterými bych si nepodal ruku.“

V rozhovoru Jan Hrušínský zmiňuje případ, který mu sebral šest let života a kdy mu hrozilo, že divadlo postihnou velké finanční nesnáze.

„Bylo to někdy kolem roku 2010, kdy mně byla akciovými společnostmi městské části ukončena bez mého vědomí smlouva na dodávky plynu. Přestože ve smlouvě s městskou částí jsem měl napsáno, že mám povinnost si zajistit dodavatele energií sám. A začaly se mi vracet zálohy. Měl jsem tehdy dodávky od Pražské plynárenské. Platili jsme asi 350 tisíc ročně za plyn, což byla cena odpovídající ceně na trhu. A v té době mi přišel návrh dodatku ke smlouvě, že nám plyn bude dodávat jiná akciová společnost a že zálohy budou 270 tisíc měsíčně, což je zdražení o tisíc procent.“

Jan Hrušínský na to odmítl přistoupit a platit. Najal si právníka a šest let vedl bitvu s vedením městské části. Ačkoliv přesně ví, kdo z radních tuto situaci vytvořil, jeho jméno dnes zmiňovat nechce. Je rád, jak spor nakonec skončil: „Městská část to vyřešila tak, že mi platbu odpustili. Dokonce jsem se stal v té době čestným občanem Prahy 4,“ dodává Hrušínský už s hořkým úsměvem.

Divadlo Na Jezerce se některými tituly na repertoáru hlásí – slovy svého ředitele – k apelativnímu divadlu, jak jej definoval v 60. letech režisér a dramaturg Divadla Na Zábradlí Jan Grossmann. U Jana Hrušínského hráli například hru o bratrech Mašínových nebo představení Ze života Čapka, dramatizaci úspěšného německého románu Už je tady zas! o fiktivním probuzení Adolfa Hitlera v současné, populismem nasáklé společnosti anebo taky původní hru Matěje Balcara Občan první jakosti. Ta si utahuje ze zažitých předsudků, rasismu a xenofobie a taky ze „schopnosti“ hlupáků vybrat ve volbách toho nejlepšího.

„Někdy kolem roku 2012 jsem začal mít dojem, že se jako společnost trochu vracíme před listopad 1989. S nástupem tehdy zvoleného prezidenta (Miloše Zemana, pozn. red.) se mnoho věcí začalo obracet a zpochybňovat,“ říká Jan Hrušínský. „Mám takový dojem, že jsme se v těch posledních osmdesáti letech nenaučili svobodně žít, zacházet se svobodou. Naučili jsme se přežívat, to umíme velmi dobře.“

Že by si svými politickými názory rozhněval publikum, se nebojí. Sál v divadle bývá zpravidla vyprodaný – za dvacet let existence divadlo navštívilo na 1,5 milionu diváků. Své politické názory Jan Hrušínský neskrývá, naopak je často zveřejňuje na sociálních sítích, pravidelně přispívá svými komentáři do časopisu Neovlivní.

„Často myslím na to, jak by můj oblíbený autor Chesterton (anglický spisovatel přelomu 19. a 20. století, pozn. red.) tu situaci pojmenoval. Představuju si, že by řekl, že v České republice je taková nouze o nevzdělané hlupáky, že jak se nějaký objeví, hned se za ním táhne celá ulice a všichni ho chtějí za svého vůdce. Možná že se do té Strakovky skutečně vrátí člověk, který není schopen odpovědět na otázku, kdo namaloval Hynaisovu oponu v Národním divadle, a řekne: ‚To fakt nevím.‘ A jestli spoluobčané takového člověka chtějí, aby je vedl, tak nevím, jestli to vypovídá víc o něm, nebo o nás.“

Proč přestal žádat pro své divadlo o městské a státní granty? Kdy přišel o své herecké ambice? Jak se pracuje v rodinném divadle, kde působí manželka, dcera i zeť? A jak ho poznamenalo dětství a mládí v rodině slavného, ale komunistickým režimem šikanovaného herce Rudolfa Hrušínského?

Rozhovor si můžete pustit už teď v audioverzi v úvodu článku – celý přepis a videozáznam rozhovoru zveřejníme v sobotu.