Senioři se stavem světa už vůbec nic nezmůžou, říká Marta Kubišová

„Nakonec to pěkně rozčísnul knížepán, ten dal všem těm událostem roku 2023 korunu. Asi už se na to nemohl koukat, tak se prostě odebral,“ bilancuje uplynulý rok Marta Kubišová.

Legendární zpěvačka Marta Kubišová byla letos jedním z hostů v projektu Seznam Zpráv Galerie osobností. Rozhovor o jejím životě, kariéře plné zvratů i výjimečných osobnostech, s nimiž se poznala, patřil k nejúspěšnějším. Martu Kubišovou jsme proto – stejně jako celou TOP 10 osobností v Galerii – požádali v polovině prosince o zhodnocení letošního roku a přání do roku 2024.

Co pro vás do budoucna zůstane symbolem roku 2023?

Já už to mám delší dobu, od té doby, co jsem v roce 2017 přestala veřejně vystupovat: pocit bezmoci, že už pro sebe, pro svoje uspokojení, nemůžu nic veřejně udělat. To mi chybí. A celkově mám pocit, že senioři s tím stavem světa už vůbec nic nezmůžou a že to mají prohrané. Vím, že byste chtěl slyšet spíš něco pozitivního, ale ono to ani nejde. Ať se podíváte napravo, nalevo, nahoru i dolů, všude se někdo s někým pře, hádá, eventuálně mu tam posílá tanky a hází bomby. Dcera mi říká: Nemáš se koukat na zprávy. Ale co bych v tom případě dělala jiného, když jsem v penzi.

Nakonec to pěkně rozčísnul knížepán (Karel Schwarzenberg, pozn. red.), ten dal všem těm událostem roku 2023 korunu. Asi se na to už nemohl koukat, tak se prostě odebral…

Co považujete za největší úspěch letošního roku?

Samozřejmě, že si nelze nepovšimnout vyznamenání T. G. M., které mi předal prezident Pavel 28. října. Měla jsem z toho velkou radost a jsem panu prezidentovi velice vděčná. Samozřejmě, že kdyby mi to chtěl předat ten před ním, tak to bych tam vůbec nešla. To bych se hodila do sádry, jak já říkám. Ale letos se na Hradě sešla dobrá společnost, ve které jsem přistála.

Z čeho jste letos čerpala nejvíc energie a vyvažovala ten příliš negativních informací?

To je největší umění a já vám ho neumím. I když… Mám ta zvířátka, chodím krmit naše vykastrované kočky tady na kopci a venčím Brilinku (psa, pozn. red.). Tím se zaobírám. To mi dodává lepší náladu a hlavně pocit takové pravidelnosti a pevnější půdy pod nohama.

Co byste přála do roku 2024 sobě a ostatním?

Prosila bych takový nějaký reálnější, ale přitom snazší rok. Protože po tom vpádu Rusů na Ukrajinu a teď ještě Hamás kontra Izrael, to je prostě strašné. Zoufalost a bezmoc sama. Tady se asi nedá přát nic jiného, než aby se tyto věci zklidnily. Pravda je, že my to tedy nevyřešíme, ale musí se věčnost nad námi smilovat a postrčit to někam do únosného stavu.

Připomeňte si i část rozhovoru s Martou Kubišovou v Galerii osobností, zveřejněný letos v září.

Paní Kubišová, vaše kariéra po roce 1989 trvala 27 let, mnohem déle než ta v šedesátých letech. Co z tohoto období, kdy jste vydávala desky, jezdila na koncerty, zpívala v divadle Ungelt, měla dva muzikály, natáčela televizní pořad Chcete mě?, je pro vás to nejsilnější? Čeho si nejvíc ceníte na té své druhé kariéře?

Někdy už jsem si říkala, že je toho moc. Já jsem se vždycky snažila všecko, co jsem měla v repertoáru, odvést stoprocentně. Ať to bylo cokoliv, i to Chcete mě? Vždycky jsem měla pocit, že je to důležité a že to musím zvládnout. Takže mě dost tížila ta moje osobní zodpovědnost. Celých těch sedmadvacet let, to teda musím říct.

Zvládala jste to skvěle. A přesto pořád působíte velmi skromně, jako člověk, který se pořád ptá, jak já jsem se u toho všeho mohla ocitnout. Ale když jste dostala vyznamenání od prezidenta Václava Havla v roce 1995, dostala jste francouzský Řád čestné legie v roce 2012…

To jsem tam seděla a drželi jsme se za ruku s Věrou Čáslavskou.

… uvědomujete si v takových chvílích, že jste se opravdu zasadila o něco naprosto výjimečného v této zemi?

To ne.

To si nepřipouštíte.

Ne. Ještě pak jsem zjistila, že si lidé mysleli, že Havel si prostě vyznamenal své kámoše. Tak se to ke mně dostalo.

Tak to byla asi jenom část lidí.

Já nevím, já jsem se nikoho neptala. Ale říkala jsem si, že to je zase daň tomu, že se člověk choval podle svého vkusu.

A s jakým pocitem jste v roce 2017 za tím vším zavírala dveře?

S vědomím, že už je to na mě moc. Že se u toho musím moc překonávat. Ale hlavně za to mohla moje kolena, ta mi to udělala. Protože když se vám stane, že musíte celý koncert odzpívat na barové židličce, aby to hezky vypadalo, tak najednou zjistíte, že jste hrozně svázaný. Protože při sezení si mačkáte bránici a při zpívání, když nemáte možnost pohybu… Tak jsem si říkala, že to mi nesedí, a tím pádem jsem to docela s radostí zapíchla.

Paní Kubišová, když vám řeknu text: „Protože nechci vyjít ze cviku a písničky jsou má jediná starost, zpívám si prostě, jak mi zobák narost, tak jak to holky mívají ve zvyku.“ Vzpomínáte si na tuhle písničku?

Jo. Ale kdo to pro mě napsal? Luboš Andršt!

V roce 1990 Luboš Andršt, text Jiří Suchý.

Ano, ano, máte pravdu.

To jste se vracela po dvaceti letech na scénu. Zajímalo by mě, jestli si pořád někdy zpíváte?

Ne, vůbec nikdy. Já si doma nezpívám.

A když slyšíte v rádiu Hej, Jude nebo Nechte zvony znít?

Prostě nebudu zpívat, to bych to rušila.

Ale užíváte si to? Posloucháte se?

Můžu říct, že občas. Ale nevstanu třeba od jídla a nezačnu si to zpívat. Když to vysílají v nějakém rádiu, v restaurantu nebo v hospodě, tak to prostě mlčky přejdu a dělám, že to vůbec není moje zásluha.

Vůbec vám písničky nenaskakují, ani ve snech?

Ne, vůbec ne.

Takže jste se po odchodu ze scény úplně odstřihla?

Hodně jsem se snažila být pozorná, když chtěl někdo něco nahrát nebo natočit, tak jsem se stoprocentně snažila se zapojit. Teď jenom říkám, že je to teda opravdu křest, projít tou popularitou, protože vám to dělá docela starosti.

S jakými pocity sledovala Marta Kubišová svůj život zpracovaný v divadelním představení? Proč v 60. letech nenastoupila do Semaforu a odmítla zahraniční turné? Co pro ni znamenal podpis Charty 77? A jak se při návratu po listopadu 1989 cítila zpátky mezi bývalými kolegy v šoubyznysu?

Celý rozhovor si můžete přečíst nebo zhlédnout zde.