Článek
Nositelka Řádu britského impéria, rodačka ze Zlína, která už přes 55 let žije v Londýně a pravidelně za svými zakázkami létá po celém světě, bilancuje svůj život v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
„Nejsem schopna s někým komunikovat jinak než na úrovni toho, co dělám já. Možná to byl osud. Ničeho nelituju. Jsem ráda za každou životní zkušenost a hlavně jsem ráda, že to skončilo tím, že dělám architekturu. Celý život jsem se nenudila a vždycky jsem měla kus papíru a mohla se odpoutat od toho, co se dělo kolem mě, a srovnat si myšlenky v hlavě tím, že mohu něco navrhovat,“ bilancuje Eva Jiřičná v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.
V neděli 3. března oslaví 85. narozeniny a jak říká, největší strach má z toho, že by se měla ráno probudit a sama sebe se ptát, co bude ten den dělat: „Žádný odpočinek mě neláká.“
V rozhovoru mluví o své spolupráci s Václavem Havlem či zakladatelem firmy Apple Stevem Jobsem. Vzpomíná na udělení řádu od britské panovnice Alžběty II. a hodnotí současnou českou architekturu.
Celý rozhovor s Evou Jiřičnou si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.
Paní Jiřičná, jste stále na cestách – žijete v Londýně, pracujete ale všude možně po světě, teď jste v Praze… Jak dlouho vydržíte na jednom místě?
Jak je potřeba. Moc o tom nepřemýšlím. Teď jsem měla vyměněnou kyčli, tak jsem chvíli nemohla skoro vůbec cestovat. Teď jsem hodně v Praze, poněvadž tady je hodně práce. Jsem ráda, že mám tu příležitost cestovat, to jsem vždycky chtěla. Dlouho v životě jsem tu příležitost neměla, tak teď mi to pánbůh vynahradil.
Právě slavíte krásné životní jubileum. Nebudu říkat číslovku…
Ale můžete. Narodila jsem se před válkou. Když moje maminka odcházela z porodnice, tak německá armáda obsadila Českou republiku a němečtí vojáci pochodovali pod okny, takže maminka se mnou jako s miminkem nemohla přejít ulici. Narodila jsem se 3. března a z porodnice jsme odcházeli 15. března, byl to rok 1939.
Tak já to dopočítám: je vám 85 let. Gratuluju vám, vypadáte obdivuhodně, jste pořád aktivní… Přemýšlela jste vůbec někdy, jestli už nepřišel čas na nějaký odpočinek, ústup od vašich aktivit?
Jestli se něčeho v životě bojím, tak toho, že bych ráno vstala a říkala si: „Tak co budu dneska dělat?“ Takže jak dlouho to půjde, tak žádný odpočinek mě neláká.
Sklo a kov. „Ani nevím, jak jsem k tomu v životě přišla, ale to jsou dva materiály, se kterými strašně ráda pracuju,“ říká Eva Jiřičná. Skleněný stůl ve studiu Seznam Zpráv ji zaujal.
Nechtěla jsem poskakovat kolem Steva Jobse
Na úvod pojďme ještě na náš tradiční slovní ping-pong. Co vás napadne, když řeknu Zlín?
To je moje rodné město. Nikdy jsem si nemyslela, že rodné město bude v životě tak důležité. Já si na ten Zlín strašně dobře pamatuju. Když jsme se odstěhovali, byla jsem malá holčička, a já si dodneška pamatuju, jak jsem chodila do školky, jak jsem chodila s maminkou nakupovat a hrát si s jinými dětmi. Všechno poznávám, což je pro mě opravdu obrovské překvapení. V pozdějším životě, když jsem začala studovat, mi došlo, jak úžasně důležitý ten Zlín byl ve vývoji architektury a vůbec celého modernismu v České republice. A teď posledních více než dvacet let tam jezdím, protože tam pracujeme.
Sklo a ocel?
Ani nevím, jak jsem k tomu v životě přišla, ale to jsou dva materiály, se kterými strašně ráda pracuju. Miluju je na dotyk, jak vypadají, jak se s nimi pracuje. Baví mě práce s lidmi, kteří se sklem a kovem umí pracovat a co se od nich mohu naučit.
Londýn?
Padesát šest let mého života. To je víc, než jsem kdy prožila v Praze.
Je to domov?
Víte, když byla maminka živa, tak jsem říkala, že mám dva domovy. Ale samozřejmě po těch šestapadesáti letech, když sedím v letadle - tak letím domů do Londýna. Ale Praha je součást mého srdce… Ono se to strašně těžko vysvětluje.
Teď se zeptám na jedno jméno - Steve Jobs (zakladatel počítačové firmy Apple, dnes společnost s nejvyšší tržní hodnotou na světě, pozn. red.)?
(směje se) Potkali jsme se, dokonce jsme spolu chvíli pracovali. A já jsem opravdu strašně vděčná. Kdo měl příležitost poznat Steva Jobse, kdo měl příležitost s ním chvíli pracovat? On byl člověk naprosto posedlý tím, co dělal. Byla to strašně zajímavá zkušenost. Ale já nechtěla trávit život tím, že nebudu dělat nic jiného nežli poskakovat kolem Steva Jobse.
Prý vám před více než třiceti lety nabízel zakázku na stovky obchodů po světě…
Při našem prvním setkání jsem přišla do místnosti, kde sedělo asi dvacet lidí, a on mi řekl: „Vy jste tady proto, že chci v příštím roce otevřít tři sta obchodů.“ A protože vím, co to znamená otevřít jeden obchod, tak jsem si troufla říct: „To si myslím, že nebude možné.“ A on: „Když já to chci, tak to bude možné.“
A vy jste z toho vycouvala?
Já jsem si říkala: „Tak ať mi to dokáže.“ Chvíli jsme se s tím potýkali. Potom za tři roky otevřel ten první, pak se jich pár vyrojilo… Ale kdybych já byla pokračovala, tak jeden z nás by to byl zaplatil. Takže já jsem toho radši nechala.
Kdo je Eva Jiřičná (1939)
Architektka proslulá elegancí budov, prosklenými prostory a originálními schodišti.
Světově proslulá architektka, rodačka ze Zlína, která od roku 1968 trvale žije a pracuje v Londýně. Jedním z prvních projektů, na kterých tam pracovala, byl přístav v Brightonu. Prosadila se návrhy interiérů obchodů (včetně londýnského Harrod’s), proslula elegancí, prosklenými prostory a originálními schodišti. Mezi její nejznámější stavby v Česku patří oranžerie na Pražském hradě, hotel Josef v Praze na Starém Městě či Univerzitní centrum ve Zlíně. Pracuje na zakázkách v USA, Dubaji, Itálii nebo v Číně. Mezi její významná ocenění patří Řád britského impéria a tuzemská Státní cena za architekturu.
Další slovo: oranžerie?
To byla taková první důležitá zkušenost udělat něco v zemi, ze které pocházím. Na Pražském hradě. A ještě ke všemu se ta oranžerie dělala pro Václava Havla. Poněvadž on měl potíže s plícemi, tak pracoval v té staré oranžerii, bylo tam vlhko a jemu se tam lépe dýchalo. Jenže ta stará oranžerie se rozpadala - sklo, které bylo uděláno po válce, bylo velice nekvalitní, nebylo bezpečné. Tak se na Hradě rozhodli, že postaví novou.
To byl rok 1995. Byla to vaše první zakázka po návratu do vlasti?
Úplně první zakázka byl vnitřek Tančícího domu pro Andersen Consulting. Tohle byla druhá zakázka. Hrad zorganizoval takovou minisoutěž a bylo pro mě překvapením, že jsme ji vyhráli, protože my jsme měli podmínku, že to musí být jako stavebnice, musí se to dát složit a rozložit a případně přesunout někam jinam – kdyby se to na původním místě nedalo udržovat. Navrhli jsme to tenkrát v Londýně, tam jsem měla všechny spolupracovníky, všechny techniky jsem znala jenom tam, tady jsem neměla žádné kontakty.
Obeslali jsme asi 24 českých firem a nikdo to nebyl schopen udělat. To už není vůbec pravda, dneska je tu tolik odborníků, že jim mohu dávat úkoly po světě. Ale tenkrát jsme museli přivést německou firmu, která si otevřela v Plzni ve Škodovce dílnu, a techniky tam učili, jak se to bude dávat dohromady. (Oranžerie na Pražském hradě byla dokončena v roce 1997, pozn. red.)
