Lucie Bílá plná změn. „Řekla jsem si: Jsi dobrá, opustit něco tak velkého“

Po jedenadvaceti zlatých slavících zpěvačka Lucie Bílá včera večer předala prvenství Ewě Farné. Svou sbírku trofejí doplnila o stříbrného slavíka. V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví o tom, co v této době sama považuje za důležité.

„Nedávno mi někdo citoval větu: ‚Cítím se být podzimem, už nejsem ani jaro, ani léto, ale podzim.‘ Na podzimu je krásné, že je klidnější, vyrovnanější. Žije se s lehkostí. Na některé věci se člověk dívá s nadhledem,“ říká Lucie Bílá v rozhovoru, který je součástí projektu Galerie osobností.

Do pozice popové divy, která je hvězdou muzikálů, provozuje vlastní divadlo a koncem roku mívá po České a Slovenské republice dlouhou šňůru vánočních koncertů, zamířila už před mnoha lety. Roli provokativní „dračice“, která za své album Missariel sbírala před třiceti lety uznání kritiky i hudební ceny, dávno opustila.

„Omlouvám se těm, kteří by mě chtěli vidět v té kontroverzi doteď, ale já bych to dávno nepřežila,“ říká Lucie Bílá.

„Když jsem někdy padala na zem, tak jsem vždycky vstávala jako někdo jiný. Ty hrany jsem možná neobrousila já, možná mě obrousil režim nebo možná ta naše česká povaha. Dělat tohle povolání takhle dlouho, to by bylo, abych taky nedostala nějaké ‚ťafky‘. A abych se nejen poučila, ale aby se mi už do některých věcí prostě nechtělo.“

V rozhovoru mluví o řadě změn, pro které se v poslední době rozhodla, a taky o „nemocné době“, kterou zažíváme a kvůli níž se už nechce svěřovat se svými politickými názory.

Rozhovor s Lucií Bílou si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video – a dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Lucie, je pro vás vyhlašování Českých slavíků po těch letech, po 21 vítězstvích z předchozích let a desetiletí, spojeno pořád ještě s nějakým napětím? Anebo už je to rutina ve stylu „přijdu tam, a buď dostanu cenu, nebo taky ne“?

Slavičí den je takový vrchol té roční práce. To, že jsem už vyhrála jedenadvacetkrát, neznamená jenom 21 sošek, ale i 21 let. Když jsem dostala toho prvního slavíka, říkala jsem si: „Holka, to si pamatuj, to už se nikdy nestane.“ To, že se to potom stalo ještě v dalších dvaceti letech, pro mě bylo a je obrovské překvapení. Jako třeba minulý rok, kdy jsem si myslela, že už se mě to netýká. Nedávno mi někdo citoval větu: „Cítím se být podzimem, už nejsem ani jaro, ani léto, ale podzim.“ Na podzimu je krásné, že je barevný, klidnější, vyrovnanější. Žije se s lehkostí. Na některé věci se člověk dívá s nadhledem.

A pokud jde o ty Slavíky…

… tak žádný stres, ale pokora. Jít tam s úctou k divákům a posluchačům, pro které jsem se narodila, pro které dělám tohle povolání. A třeba i s láskou k těm začínajícím, kterým držím palce. Protože mají před sebou těžkou cestu. Ono to není rozchechtané povolání. To je vrcholový sport, a kdo to dělá jako workoholik, jako já, tak to ví. Takže já jsem se při vyhlašování letošních Slavíků rozhodla opět nezpívat a nechat prostor těm druhým - a plácat jim. A nechat to, jak to dopadne. Jsem klidná, spokojená a šťastná.

Když si svou kariéru zpětně hodnotíte, bez čeho byste na tolik vítězství v anketě popularity nikdy nedosáhla?

Na úspěch asi není žádný klíč. Možná – být tím posedlá, neuhnout, i když vám lidé mydlí schody, i když se vám spousta věcí nepovede. Naopak - když tak z toho udělat záměr. A nespokojenost sama se sebou je pro mě hnací motor.

Nikdy nejste spokojená s tím, čeho jste dosáhla?

Nejsem. Já jsem člověk, který kdyby zachránil svět, tak se omlouvá, že ho nezachránil rychleji a líp. Jsem strašně sebekritická. To je možná to, co mě nenechává v klidu. Pořád od sebe něco očekávám. Ale očekávám to i od svého týmu. Jsem velmi tolerantní člověk, ale jako principál anebo jako šéf jsem hrozně tvrdá.

A jak jste spokojená s letošním rokem?

Letošní rok byl báječný.

Letos jste toho udělala hodně (mj. nový muzikál v Divadle Lucie Bílé Srdeční záležitost, letní turné s Čechomorem, historicky nejdelší šňůra předvánočních koncertů, pozn. red.).

Ale neměla jsem to ani tak v plánu. Spíš jsem se chystala na roky, které přijdou, protože mě za chviličku čeká takové jubileum… A tak jsem si říkala, že zklidním a pak rozbalím všechno, co mám v plánu. Ale to bych nebyla já, kdybych za rok neudělala aspoň jednu premiéru v divadle, kdybych nenatočila pár písniček a klipů, kdybych neudělala desítky a desítky koncertů. Mě to totiž baví. Neumím si představit, že bych udělala jeden velký koncert a pak bych byla doma. To prostě vůbec neumím. To je ten podzim! Ty velké už byly. A „velký“ je pro mě krok zpátky.

Velké koncerty?

Velké koncerty. Mám ráda takové, kdy je opravdu lidem v sále vidět do očí a můžu je obejmout svou energií, která je ve velkých halách nepřenositelná. Takže malá městečka, malé vesnice a lidé, kteří by do Prahy nikdy nedojeli, to je pro mě.

Turné s Čechomorem, to pro vás byla letos taky taková premiéra, je to tak?

Já jsem si chtěla zazpívat lidové písničky, které jsem zpívala s maminkou. A co víc udělat v téhle době než upozornit na tu naši nádhernou zemi, na náš nádherný jazyk, na vztah k té hroudě, kde jsme se narodili. To je podle mě jediná možnost, jak to přežít. To, že se něco děje, musí cítit každý empatický člověk. Já to neumím pojmenovat, ale jsou dny, kdy mám sevřené hrdlo a mám pocit, že se mnou něco kroutí. Všechny ty věci, které lidi rozdělují. Všechny ty informace, které nás děsí. Ty, které námi manipulují a odvádí nám myšlenky tam, kde není dobře. Pryč od toho! Takže já jsem se rozhodla dělat v divadle jenom hezké věci a jezdit za lidmi, u kterých mám pocit, že mě potřebují: aby viděli, že svět je v pořádku, protože já je mám vážně ráda. Já dám andělíčka i paní uklízečce, anebo - třeba jako dneska tady, když jsem jela ve výtahu - pánovi, který se na mě usmál. A proto ne velké haly, ale malé sály. Třeba i na to jubileum.

Tak to je asi velká proměna, není?

Já jsem taková byla vždycky, akorát to teď říkám nahlas. Vždycky jsem byla věřící člověk, ale teď to víc říkám. Vždycky jsem milovala svoji rodinu, ale teď víc nahlas křičím: Věnujte se rodině, protože nikdo jiný vám nepomůže. Jenom ti, které máte nejblíž: přátelé, děti…

Mám tu jeden váš citát z roku 2003: „Na tohle povolání musí být i ženská chlap. Tuhle jsem se nemohla někomu dovolat, tak jsem vzala telefon, praštila s ním o zeď a pak jsem ještě prokousla displej.“ To už mi k vám dneska nesedí.

Jsem trošku temperamentní, no. Ale takhle už ne. Ale je pravda, že na tohle povolání musí být člověk chlap. Kdybyste věděl, kolik věcí si hlídám, kolik věcí musím mít pod kontrolou, aby to fungovalo. Ne proto, že bych měla kolem sebe neschopné lidi. Já mám úžasné lidi, ale stejně chci všechno kontrolovat, protože potřebuju mít klid. Kam můžu dosáhnout, tak dosáhnu, protože to mě život naučil.

Ale mobilem už neházíte?

Ne, to ne. Ale kdybych čekala, že mě někdo zachrání jako nějakou princeznu, tak bydlím v áčko stanu, nemám divadlo, vlastní hospodu, kulturák a nesedím tady s vámi a nevidím vám na očích, že vás zajímá, co říkám…

Před chvílí jste říkala, že svět kolem nás je hodně dramatický…

Nemocný.

Nemocný. Dřív jste bývala tou, která se nebála veřejně říct svůj politický názor. Možná jste šla i proti většině, jako když jste například v roce 1998 před volbami podpořila předsedu ODS Václava Klause. Nebo když jste v roce 2012 žádala dopisem poslance, aby schválili církevní restituce. Pustila byste se dnes znovu do takového veřejného apelu?

Za věcmi, které jsem udělala, si stojím. Ale teď si myslím, že je mým úkolem rozdávat radost a nerozdělovat.

Máte za to, že tím, co jste dělala, jste rozdělovala?

Ne, v té době to bylo správně. Co jsem tehdy udělala pro pana prezidenta Václava Klause, nebylo politické gesto, ale bylo to lidské gesto. Cítila jsem, že se dějí nespravedlnosti, které mi strašně vadily. Teď si můj čas, moji energii ani moje jméno nikdo nezaslouží a asi bych to už neudělala. Teď. Ale tehdy to svůj význam mělo. Nebudu se do toho pouštět. I kdyby mě mučili, už vám neřeknu, koho budu volit, protože to opravdu rozděluje. A já chci dělat lidem radost. To neznamená, že bych se bála, ale už vidím věci jinak. Můj úkol je teď jiný.

Ale neznamená to, že byste nevolila?

Ne, ježiš, to v žádném případě. Ten, kdo nevolí, tak si potom nemá co stěžovat. Ale rozhodně už bych svoje karty tak neodkrývala. Teď je jiná doba. Teď je to všechno jinak.

Jaká je doba?

Je nemocná, je zvláštní, je napnutá. Všichni jsou v takové zvláštní křeči. A citliví lidé to musí strašně těžce nést. A se mnou to strašně cvičí. Cítím, že se něco děje, jako by se něco mělo stát… A já se to snažím uklidňovat.

Vzpomínám si, když jsme spolu vedli rozhovor před jedenácti lety, tehdy už byla ve společnosti cítit rostoucí nespokojenost a vy jste mi říkala větu: „Jsem ráda, že žiju v zemi, kde jsem obklopena lidmi, na které se můžu spolehnout. V zemi, kde není válka, kde nejsou atentáty na ulicích, kde se neumírá hlady. Kde mají lidé smysl pro humor.“ Pořád se v sobě snažíte držet takový optimismus?

Kdybych přestala mít ráda lidi, tak nemůžu chodit na jeviště a nemůžu se jim dívat do očí. Já jsem nepřestala milovat lidi a nepřestala jsem být přesvědčená o tom, že jsem se narodila pro druhé, a ne pro sebe. Žijeme v nádherné zemi a měli bychom si to hrozně hýčkat a být za to šťastní. Máme nádherný jazyk. Máme i slovenské bráchy a ségry, s kterými si můžeme být pořád platní a můžeme si krýt záda. Svět je teď prostě zblázněný a my bychom neměli bláznit s ním. Já nechci být vědma, ale děje se něco divně. Jsou hodiny, kdy nepoužívám mobil, kdy ho vypínám, kdy prostě nechci nic vidět. Nedívám se na věci, které mě stresují. A hlavně jsem škrtla všechny ty bulváry a věci, kde jsou nesmysly…

A je vám líp?

Určitě. A doporučovala bych to každému, protože tam se jenom šíří jed, kterého se musíme zbavit.

Lucie, v době nedávno minulé, v době covidové pandemie, kdy umělci nesměli vystupovat a řada z nich žila ve strachu o další existenci, jste se rozhodla jít trochu proti proudu. Koupila jste další dům ve svých rodných Otvovicích se záměrem, že v něm vznikne dům služeb. Rozjela jste kamenný i internetový obchod s kávou a vámi vyráběnými šperky. Pustila jste se do rekonstrukce pražského divadla Ta Fantastika… Zajímalo by mě, kdo je vám u těchto projektů rádcem. Kdo vám řekne: „Do tohohle se pusť, tady neutopíš peníze?“

A ještě jsem stihla zrekonstruovat hospodu v Otvovicích! Já si myslím, že věta „nespi, zmrzneš!“ se dala použít i v téhle době. V době, kdy se člověk nesměl vystrašit a zastavit se, ale kdy se musel rozeběhnout.

Spousta lidí se zastavila.

Já vím. Některé ty lidi, kteří se zastavili, jsem i zaměstnala (v divadle, pozn. red.). Věděla jsem, že to je ten okamžik, kdy mám ukázat, že nejsem žádný čajíček. Nejenže jsem neměla žádné rádce, ale celé moje okolí kroutilo hlavou a rozmlouvalo mi to.

Abyste neinvestovala?

Já to neumím vysvětlit, ale já jsem prostě věděla, že všechno, co dělám, má smysl. A když jsem tu svou intuici někdy v životě neposlechla, tak jsem prohloupila. A už to nikdy neudělám. Dokonce i můj bratr, pragmatický člověk, velmi vzdělaný, má o všem ohromný přehled, tak v těchto věcech kroutil hlavou. A pak řekl: „Statistika káže, že jsi měla pravdu, a já už to budu vždycky respektovat.“ Stejně tak to bylo s divadlem. A teď, v tyto měsíce, sklízím úrodu, kterou jsem zasela. Mám úžasný realizační tým, mám v divadle skvělé obchodní oddělení, mám skvělé kolegy, kterým dávám příležitost. A mám nádherný pocit, protože jsem doma. Mám svoje divadlo. Mám hospodu, která za mě vaří, protože to opravdu nestíhám. A jsem spokojená. Ale nebylo jednoduché to ustát.

Takže období covidu pro vás bylo příležitostí něco změnit?

Využít toho, že se hospoda zavřela. Kdy jindy ji máte rekonstruovat? Kdy jindy máte rekonstruovat divadlo? Divadlo, které nese moje jméno, hrálo deset let pro turisty a ti se najednou ztratili. Co s tím divadlem? Měla jsem o něj přijít? Můj tehdejší společník dokonce říkal, ať ho podpronajmeme. Ale já říkám: Ne, ne, teď je příležitost ho vrátit Čechům, ono se to vrátí. Vím, že jsme byli ohrožený druh a že to chvilku vypadalo, že se my, umělci, už nevzpamatujeme. Ale já jsem zjistila, že se mi vyplatilo, že jsem vždycky měla víc nohou než jenom tu jednu, tedy zpěv. A v téhle době musíte být stonožka, abyste přežil a abyste i ostatním ukázal, že fakt umíte být těm druhým platný.

Přemýšlím, jestli to děláte i s vědomím toho, že byste mohla jednou opustit svou profesi. A být třeba realitní magnátkou? Nebo pořád vidíte své uplatnění v showbyznysu?

Ono to všechno spolu souvisí. Vést divadlo není jednoduché. Představení je krásné a odměna v podobě nadšených kolegů, kytky na závěr a stojícího publika je skvělá. Ale to okolo toho je složité. Ale mě to baví. Byla jsem patnáct let v Hudebním divadle Karlín, byla jsem tam spokojená, byla jsem tam hýčkanou princeznou, která nemá žádnou zodpovědnost. Když se nějaké představení zruší, tak to řeší jiná parta. Já jsem jenom zůstala doma, dostala jsem zprávu: Dneska se nehraje. Ale já ráda riskuju. Mám ráda ten adrenalin, který mě udržuje na světě. Baví mě věci, které se rodí, baví mě věci měnit a být - jako v té pohádce - tou čarodějnicí, která láme děj. Jsem ráda ten, co to rozjede, ale taky se ráda spojuju s lidmi, kteří jsou skvělí ve svém oboru, aby mi to potom dál udržovali v provozu.

Velké divadlo, velká scéna, velké role, to vám nechybí?

Ne, ne, ne. Dokonce musím říct, že jeden z nejkrásnějších pocitů byl, když jsem stála v hlavní roli na posledním představení v tom nádherném divadle Karlín a dívala se do sálu. To byl jeden z mála okamžiků, kdy jsem si řekla: „Jsi dobrá, opustit něco takhle dobrého.“ Ale mít svoje divadlo, od kterého máte klíče a kde si můžete rozhodovat, co hrát, kdy hrát a hlavně s kým hrát! Kde nikdo nemanipuluje vaším jménem! I když to tak pro některé lidi nevypadá, já jsem opravdu šla do většího, protože jsem šla domů, do svého.

Lucie, v showbyznysu působíte už od druhé poloviny osmdesátých let. Všichni víme, že jste se tehdy učila na dámskou krejčovou. A kdyby nebyla ve vašem životě tato odbočka, tak byste možná dneska mohla mít krejčovský salón…

Myslím, že by to tak nedopadlo.

Ale vy jste tehdy zpívala s amatérskou kapelou, to vás následně dovedlo k panu Hannigovi (producent, muzikant, pozn. red.), ten vám jako Haně Zaňákové vymyslel umělecké jméno…

Nevymyslel. To se tak píše, ale byla to konzultace asi čtyř lidí a Péťa (Hannig, pozn. red.) tenkrát dokonce chtěl, abych měla anglické jméno. Já jsem řekla, že to neexistuje.

Jaké jméno vám navrhoval?

Anglicky „Bílá“ („White“, pozn. red.). Ale „Bílá“ je přece krásné. Já jsem Čech, můj zobák se narodil pro češtinu. S Péťou Hannigem jsem spolupracovala půl roku, ale nikdy mu nepřestanu být vděčná za ty první krůčky. Nicméně to, že jsem mu utekla, bylo jasné. Nejsem snadno manipulovatelný člověk, i když to tak může vypadat. Působím otevřeně, jsem otevřená, jsem upřímná, ale to neznamená, že nemám nějaké kouty, kam vás nepustím.

Kdybyste měla vyjmenovat další zásadní lidi pro vaši úspěšnou kariéru, na koho byste nerada zapomněla?

Hodně zásadních a důležitých lidí opravdu pár je. Ať jsou to ti, o kterých se hodně mluví, Petr Hapka, Michal Horáček, Gábina Osvaldová, Ondra Soukup, Pavel Vrba, nebo ten pro mě veledůležitý – Petr Malásek (hudební skladatel, klavírista, pozn. red.).

Ten je s vámi dodnes.

Petr Malásek je se mnou od těch Neposlušných tenisek (úspěšná písnička od Petra Hanniga, pozn. red.), i když tehdy jsme se ještě nepotkali. Ale doprovází mě na těch každodenních koncertech, na recitálech i na koncertech s kapelou. Vždycky vedle mě stál na velikých turné, co jsem měla, ve vyprodaných velkých sportovních halách. Konzultuju s ním, co dneska budeme hrát. Když se mnou hraje, tak se cítím v bezpečí. Jako s vámi. Hezky si se mnou povídá. Protože vy vážně dáváte otázky, které mají nějaký význam, a posloucháte mě. On mě taky poslouchá. On prostě hraje, jak mi tluče srdce. Je to kamarád. Je to člověk, který je velmi vtipný, přesto mluví strašně málo, a když něco řekne, tak to prostě zasadí.

Zmínila jste také autorskou dvojici Ondřej Soukup a Gabriela Osvaldová. Ti byli nejspíš pro váš klíčoví při tom zlomu kariéry…

Stoprocentně. Jedni ze zásadních.

Bylo to třicet let, co jste vydali své první společné album Missariel. Jak vysoko tuhle desku řadíte? Připomenu, že tam zazněly mimo jiné hity jako Láska je láska nebo Requiem…

Taky jsou tam věci, které už se samozřejmě nedají. Některé texty už bych zpívat nemohla, protože už jsem jinde. Ale tehdy jsem byla taková. Dokonce jsou tam písničky, které jsem nikdy nepustila svojí mamince, a říkala jsem si: „Hlavně, aby to nikdy neslyšela.“

Myslíte ty o sexu a o drogách?

Ano. To se samozřejmě hodně změnilo. Ale tu desku dávám na stejnou úroveň jako třeba Ave Maria. Tak jako k životu patří smích a pláč, nějaká kontroverze. Myslím si, že jsem jedna z mála interpretů, kteří můžou zpívat kontroverzní texty Gábiny Osvaldové. A jsem za to vděčná. Já bych nikdy nebyla asi tak odvážná, jako je ona. Ale nikdo jiný by to zase nepustil ven, protože by to nikomu jinému neprošlo. Myslím si, že my tři jsme se měli potkat. Ale dávno už je to jinak. Ale vzpomínám na to ráda.

Když album Missariel, které ve své době získalo šest hudebních cen Grammy, vyšlo nedávno u příležitosti 30. výročí znovu v reedici, hudební publicista Jarda Konáš v časopise Headliner napsal: „Missariel bylo svobodně a na lesy vykřičené sbohem předrevolučnímu popíčku. Tahle deska je i po třiceti letech fascinující a výtečná.“ A pak dodává: „Později Lucie Bílá obrousila hrany a dneska je ta samá zpěvačka zosobněním konformity české pop music.“ Nechtěla byste zase někdy zaprovokovat? Anebo už je to za vámi?

Myslím, že kdybych byla takový provokatér, jako jsem byla před třiceti lety, tak teď už bych byla trapná. Já se omlouvám pánovi, jestli jsem ho zklamala, a omlouvám se těm, kteří by mě chtěli vidět v té kontroverzi doteď, ale já bych to dávno nepřežila. Pamatuju si dobu, kdy jsem dostala padáka od Arakainu (metalová kapela, s níž Lucie Bílá zpívala už před 35 lety, pozn. red.), říkali: „Vyber si: buď my, anebo ten popík.“ Ale já patřím tam i tam. Já jsem interpret a já si myslím, že oni se mnou docela rádi spolupracují doteď. Možná je to tím, že když jsem někdy padala na zem, tak jsem vždycky vstávala jako někdo jiný. Ty hrany jsem možná neobrousila já, možná mě obrousil režim nebo možná ta naše česká povaha. Dělat tohle povolání takhle dlouho, to by bylo, abych taky nedostala nějaké „ťafky“. A abych se nejen poučila, ale aby se mi už do některých věcí prostě nechtělo.

Možná je v tom i ono tajemství vašeho úspěchu – že se pořád někam posouváte.

Hledám tam, kde je mi dobře. Myslím, že když ten obyčejný, krásný český posluchač, ta babička s tím dědou, kteří přijdou na můj koncert a já jim zazpívám právě to pověstné, krásné Ave Maria, tak pro ně jsem důležitá. Kdybych na ně vyřvávala nějaké věci, které jsem vyřvávala tehdy…

… tak utečou.

A mě by to ani nebavilo. Stejně tak by mě nebavilo pořád křičet s tím Arakainem. Proto zpívám: „Už nechci řvát, radši zpívat a dobrý kafe pít.“ (směje se)

Říkala jste, že jste věčně nespokojená. Přesto se zeptám na vaše projekty, desky, koncerty, muzikály, které i při vědomí své nespokojenosti dodnes řadíte nejvýš. Na co jste hrdá?

Jsem moc ráda, že jsem přišla s nápadem udělat muzikál Johanka z Arku. Že jsem se nespletla v tom, když jsem oslovila Gábinu Osvaldovou a Ondru Soukupa a úžasného pana Bednárika (režisér představení, pozn. red.), abychom společně vytvořili něco, co bylo úžasné. Děkuju panu Hubačovi, který pracoval na námětu. A děkuju za tu příležitost Petrovi Kratochvílovi, který to se mnou v divadle Ta Fantastika produkoval. To byla jedna z nejkrásnějších věcí. Je pár věcí, které jsou krásné a ráda na ně vzpomínám. Na turné s Karlem Gottem. Na ty ohromné koncerty, kdy jsme spolu zpívali a potom nám vyšlo i cédéčko. Na ohromné koncerty, které jsem měla, ale pak i na ty desítky malých, o kterých třeba ani nevíte a nikdo se o nich nedozví.

Takže existují i věci, s kterými jste spokojená.

To, že na sebe někdy hudrám… Já jsem vždycky pomlouvala svoje nohy a stejně tu minisukni pořád nosím, mám ji i dneska. Ale třeba za co jsem vděčná svým rodičům? Tátovi za selský rozum a za humor a mamince za ty ruce. Myslím si, že bych se uživila i rukama. Nebojím se práce, která se těch rukou týká. A jsem vděčná mámě za to, že jsou šikovné.

Ano, měli bychom zmínit, že ráda navlékáte korálky, děláte šperky a že jejich prodejem to následně přináší řadě lidí prospěch. Víte, kolik jste už udělala andělů?

Počítám to spíš na vozíky. Za andělíčky, které jsem navlékla, jsem pořídila už padesát invalidních vozíků a jedno bezbariérové auto, opravila jsem dva oltáře a v jednom nádherném kostele v Podunajských Biskupicích jsem opravila 500 let staré malby. Vím, že někdo řekne: „Zpíváš, tak stačí zazpívat.“ Nemůžu říct, že by mi byl kabát zpěvačky malý, ale když mám tu možnost! A navíc - já potřebuju rychlou radost. A ta rychlá radost je, že máte hromádku nějakých komponentů, vytvoříte andělíčka, hned ho vidíte a vidíte v tom i radost těch lidí, když si to pořídí, nebo když je rozdám. Protože je rozdávám i na ulici. A i ten invalidní vozík. Já o tom moc nemluvím, neukazuju lidi, kterým je předávám…

Kvůli tomu to neděláte.

Jsou to mnohdy případy, které nejsou fotogenické. Nechci ty lidi dostávat do rozpaků. Nebudu přece fotit někoho, když mu předávám zvedák, aby se dostal do postele. Takže nemám takové důkazy, že to vážně dělám.

Tak k tomu přece není důvod. Lucie, poslední otázka: Na co se teď nejvíc těšíte?

Neskutečně se těším na 9. prosince do Státní opery na svůj vánoční koncert, vlastně na dva, které tam ten den mám. Těším se na každý vánoční koncert do každého malého městečka, kde budu lidem dělat radost (turné Bílé Vánoce Lucie Bílé obsahuje letos 32 koncertů ve 27 městech v Česku a na Slovensku, pozn. red.). Těším se, že mezi svátky budu hrát v divadle náš milovaný muzikál Maminy. A těším se na nový rok, kdy mám v plánu pár věcí trošku překopat a změnit a možná zklidnit. Možná mám pár takových překvapení.

Co vás čeká?

(směje se) Uvidíte.

Tak to si řekneme příště.

Platí. Ještě bych ale ráda zmínila česko-slovenský projekt Bílá holubice. Zpívám tam s Mariánem Čekovským. Je to písnička o tom, abychom na sebe byli hodní, protože svět nám to vrátí. To dobro, které pustím mezi lidi, se nemusí vracet mně, ale neztratí se. Prostě někde bude. Takže buďme na sebe hodní, protože doba není dobrá.

Děkuju vám za tuto pozitivní energii. I za rozhovor.

Já taky děkuju. Mějte se krásně.