Lucie Bílá: Ať v roce 2024 zvítězí člověk, pokora a zdravý rozum

„Elity se snaží rozdělovat lidi, rodiny i národy. Kéž by se jim jejich ‚rozděl a panuj‘ nikdy nepovedlo,“ říká zpěvačka Lucie Bílá.

Jedna z nejoblíbenějších českých zpěvaček byla letos jedním z hostů v projektu Seznam Zpráv Galerie osobností. Rozhovor o třech desítkách let na výsluní popularity, zvratech v kariéře i vědomém potlačení osobních názorů patřil k těm nejúspěšnějším. Lucii Bílou jsme proto – stejně jako celou TOP 10 osobností v Galerii – požádali v polovině prosince o zhodnocení letošního roku a přání do roku 2024.

Co pro vás zůstane symbolem roku 2023?

Rok 2023 byl podle všeho rokem elity, která se snaží rozdělovat lidi, rodiny i národy. Kéž by se jim jejich „rozděl a panuj“ nikdy nepovedlo.

Kdo je pro vás osobností roku 2023?

Elon Musk, a to nejen proto, že létá do vesmíru, ale především proto, že bojuje za svobodu slova.

Co považujete za svůj největší úspěch letošního roku?

To, že moje rodina a moji přátelé drží při sobě.

Z čeho jste letos čerpala nejvíc energie a vyvažovala příliv negativních informací?

Možná to bude znít fádně, ale nejvíc energie jsem čerpala z přírody.

Co byste přála do roku 2024 sobě i ostatním?

Cítím, že rok 2024 bude zlomový pro celý svět a z celého srdce bych přála všem, i sobě, aby zvítězil člověk, víra, základní hodnoty, pokora a zdravý rozum.

Připomeňte si i část rozhovoru s Lucií Bílou v Galerii osobností, který byl zveřejněn letos v listopadu.

Když si svou kariéru zpětně hodnotíte, bez čeho byste na tolik vítězství v anketě popularity (21 Českých slavíků v kategorii Zpěvačka roku) nikdy nedosáhla?

Na úspěch asi není žádný klíč. Možná být tím posedlá, neuhnout, i když vám lidé mydlí schody, i když se vám spousta věcí nepovede. Naopak - když tak z toho udělat záměr. A nespokojenost sama se sebou je pro mě hnací motor.

Nikdy nejste spokojená s tím, čeho jste dosáhla?

Nejsem. Já jsem člověk, který kdyby zachránil svět, tak se omlouvá, že ho nezachránil rychleji a líp. Jsem strašně sebekritická. To je možná to, co mě nenechává v klidu. Pořád od sebe něco očekávám. Ale očekávám to i od svého týmu. Jsem velmi tolerantní člověk, ale jako principál anebo jako šéf jsem hrozně tvrdá.

Turné s Čechomorem, to pro vás byla letos premiéra, je to tak?

Já jsem si chtěla zazpívat lidové písničky, které jsem zpívala s maminkou. A co víc udělat v téhle době než upozornit na tu naši nádhernou zemi, na náš nádherný jazyk, na vztah k té hroudě, kde jsme se narodili. To je podle mě jediná možnost, jak to přežít. To, že se něco děje, musí cítit každý empatický člověk. Já to neumím pojmenovat, ale jsou dny, kdy mám sevřené hrdlo a mám pocit, že se mnou něco kroutí. Všechny ty věci, které lidi rozdělují. Všechny ty informace, které nás děsí. Ty, které námi manipulují a odvádí nám myšlenky tam, kde není dobře. Pryč od toho! Takže já jsem se rozhodla dělat v divadle jenom hezké věci a jezdit za lidmi, u kterých mám pocit, že mě potřebují: aby viděli, že svět je v pořádku, protože já je mám vážně ráda. Já dám andělíčka i paní uklízečce anebo - třeba jako dneska tady, když jsem jela ve výtahu - pánovi, který se na mě usmál. A proto ne velké haly, ale malé sály. Třeba i na to jubileum.

Říkala jste, že jste věčně nespokojená. Přesto se zeptám na vaše projekty, desky, koncerty, muzikály, které i při vědomí své nespokojenosti dodnes řadíte nejvýš. Na co jste hrdá?

Jsem moc ráda, že jsem přišla s nápadem udělat muzikál Johanka z Arku. Že jsem se nespletla v tom, když jsem oslovila Gábinu Osvaldovou a Ondru Soukupa a úžasného pana Bednárika (režisér představení, pozn. red.), abychom společně vytvořili něco, co bylo úžasné. Děkuju panu Hubačovi, který pracoval na námětu. A děkuju za tu příležitost Petrovi Kratochvílovi, který to se mnou v divadle Ta Fantastika produkoval. To byla jedna z nejkrásnějších věcí. Je pár věcí, které jsou krásné a ráda na ně vzpomínám. Na turné s Karlem Gottem. Na ty ohromné koncerty, kdy jsme spolu zpívali a potom nám vyšlo i cédéčko. Na ohromné koncerty, které jsem měla, ale pak i na ty desítky malých, o kterých třeba ani nevíte a nikdo se o nich nedozví.

Takže existují i věci, s kterými jste spokojená.

To, že na sebe někdy hudrám… Já jsem vždycky pomlouvala svoje nohy a stejně tu minisukni pořád nosím, mám ji i dneska. Ale třeba za co jsem vděčná svým rodičům? Tátovi za selský rozum a za humor a mamince za ty ruce. Myslím si, že bych se uživila i rukama. Nebojím se práce, která se těch rukou týká. A jsem vděčná mámě za to, že jsou šikovné.

Ano, měli bychom zmínit, že ráda navlékáte korálky, děláte šperky a že jejich prodej následně přináší řadě lidí prospěch. Víte, kolik jste už udělala andělů?

Počítám to spíš na vozíky. Za andělíčky, které jsem navlékla, jsem pořídila už 50 invalidních vozíků a jedno bezbariérové auto, opravila jsem dva oltáře a v jednom nádherném kostele v Podunajských Biskupicích jsem opravila 500 let staré malby. Vím, že někdo řekne: „Zpíváš, tak stačí zazpívat.“ Nemůžu říct, že by mi byl kabát zpěvačky malý, ale když mám tu možnost! A navíc - já potřebuju rychlou radost. A ta rychlá radost je, že máte hromádku nějakých komponentů, vytvoříte andělíčka, hned ho vidíte a vidíte v tom i radost těch lidí, když si to pořídí, nebo když je rozdám. Protože je rozdávám i na ulici. A i ten invalidní vozík. Já o tom moc nemluvím, neukazuju lidi, kterým je předávám…

Kvůli tomu to neděláte.

Jsou to mnohdy případy, které nejsou fotogenické. Nechci ty lidi dostávat do rozpaků. Nebudu přece fotit někoho, když mu předávám zvedák, aby se dostal do postele. Takže nemám takové důkazy, že to vážně dělám.

Na co se teď nejvíc těšíte?

Těším se, že mezi svátky budu hrát v divadle náš milovaný muzikál Maminy. A těším se na nový rok, kdy mám v plánu pár věcí trošku překopat a změnit a možná zklidnit. Možná mám pár takových překvapení.

Co Lucie Bílá netoleruje svým spolupracovníkům? Dokáže dnes, stejně jako před lety, hodit telefonem o zeď a „prokousnout displej“? Kdo ji v její kariéře nejvíc ovlivnil? A proč se rozhodla investovat do realit?

Celý rozhovor si můžete přečíst nebo zhlédnout zde.