Hlavní obsah

Lidé se tu mají dobře a nevědí o tom, udivilo Evu Filipi po návratu z Orientu

„Karel Schwarzenberg byl top. On skutečně Blízkému východu rozuměl. On v roce 2012 rozhodl, když všichni ze Sýrie odcházeli, že tam musíme zůstat,“ říká v rozhovoru Eva Filipi.Video: Jiří Kubík

Článek

Třicet let strávila v českých diplomatických službách na Blízkém východě. Za práci pro republiku ji v červnu navrhla Sněmovna prezidentovi na státní vyznamenání. Mezitím se s ministrem zahraničí dostala do konfliktu.

„To, že jsem loutka Bašára Asada (syrský prezident, pozn. red.), říkají povrchní lidé, kteří mají politický a ideologický záměr. S tím Asadem jsem tu a tam musela jednat. Tady by mě pár lidí nejraději opravdu profackovalo, ale naše prognózy se vždycky vyplnily,“ říká uznávaná diplomatka Eva Filipi v rozhovoru pro Galerii osobností.

Jako žena, která se Blízkým východem zabývá dlouhá desetiletí a od začátku 90. let tam byla v různých zemích velvyslankyní, například zpochybňovala účinnost sankcí Evropské unie proti Sýrii, přijatých v roce 2012 v reakci na Asadův postup proti oponentům.

„Měli jsme ideologický přístup – arabské jaro, ‚Asad musí odejít‘, ‚Potřebujeme změnu režimu‘… Asad zvítězil, Asad tam je. Od roku 2011 říkám: Jestliže se mi nedaří prosadit nějakým instrumentem to, co chci, musím použít mozek a říci: Je toto dobře, nebo není? Protože my jsme potom celou dobu podporovali oponenty. A to nebyli mírumilovní Syřánkové, co chtějí svrhnout Asada. My jsme podporovali kohokoliv, kdo bude proti Asadovi, včetně těch islamistů, džihádistů.“

Rozhovor, ve kterém se Eva Filipi ohlíží za svou diplomatickou kariérou, vrací se i k neblahé zkušenosti s vězením v roce 1969 a tlumočení z arabštiny pro komunistické „papouchy“, si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Paní Filipi, jak si po téměř třiceti letech v diplomatických službách v arabských zemích užíváte české léto?

Asi bych neřekla, že si léto užívám. Zatím ne. Není to o počasí, ale o tom strašlivém rozdílu, kdy jste někde třicet let, aktivně, pracovně, a pak jste zpátky ve své zemi, kterou „umíte“, ale neumíte mnoho praktických, logistických věcí.

Je to šok? Návrat „nepraktické“ ženy do neznámého života?

Vždycky je to šok. To vám potvrdí i moji kolegové z Černína (Černínský palác, sídlo Ministerstva zahraničních věcí, pozn. red.), kteří byli jenom čtyři roky, pět let někde mimo… Protože všude máte bedny, žijete v bednách, nevíte vůbec nic.

Mezitím když tu nejste, a i když čtete třeba Seznam, tak se nikdy nemůžete dostat dovnitř toho, co se v té zemi děje. Znáte to povrchně a najednou – plesk! Politika. Pragmatické věci. Jak se lidé chovají. Zjišťujete šílený rozpor mezi tím, že se tu lidé mají dobře, ale nevědí o tom. Není to legrace. Pár kolegů mi volalo: „Hele, klid, to chce čas.“ Ještě nepřišel.

Kdybyste mohla, vrátila byste se zpátky do Damašku?

Ve smyslu diplomatickém už nemohu, vzhledem k věku.

A žít tam?

Ne. Nemyslím si, že bych tam mohla žít bez toho portfolia, které jsem měla. Bez agendy. Tady jsou lidé hodně povrchní a nevidí do vás, takže tu běžela fáma: „Ta už se nikdy nevrátí, ta tam prostě zůstane.“ Vůbec se se mnou nebavili a toto tady běželo. Bez té agendy bych tam ale asi nemohla žít. Já jsem Středoevropan. Ale dodám, že je velký rozdíl mezi Sýrií a Českem – ti Syřané jsou autenticky laskaví. Oni jsou usměvaví a laskaví. Ta historie… Tam ten ‚daily life‘ je i přes válku velmi příjemný. To mi hodně chybí. Tady jsou lidé do sebe zavření. Ale zkusím to nějak zvládnout a trošku proměnit, aby se lidé víc usmívali.

Kdo je Eva Filipi (1943)

Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

Znalkyně Orientu, od loňského listopadu si znovu zvyká na život v Česku.

Diplomatka a překladatelka. Vystudovala Blízkovýchodní studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (1967), později pracovala jako výzkumní pracovnice v Orientálním institutu Čs. akademie věd (do r. 1972), novinářka v Čs. tiskové kanceláři (do r. 1982) a jako překladatelka a tlumočnice z arabštiny. Od r. 1991 pracovala pro Ministerstvo zahraničních věcí: do roku 1996 byla chargé d'affaires v Iráku, v letech 1997 až 2002 velvyslankyní v Libanonu, v letech 2004 až 2010 velvyslankyní v Turecku a následně do října 2023 velvyslankyní v Sýrii. Je držitelkou řady ocenění, v roce 2016 získala od prezidenta medaili Za zásluhy I. stupně.

21 dnů ve vězení – za trikoloru na šatech

Na začátku tohoto rozhovoru vždycky „hrajeme“ s hosty takový ping-pong. Co vás napadne, když řeknu – orientalistika?

Věda, která se zabývá Orientem. Obor, který jsem vystudovala, ale je to pojetí východních zemí, že my jim něco vnucujeme. Chtělo by to přednášku, na tu ale nemáme čas.

Srpen 1969?

To bylo zajímavé! Jak mě poslali do Pankráce a pak do Ruzyně (vězení, pozn. red.). „Provinila“ jsem se tím, že jsem měla trikoloru na letních šatech. Víc na mě neměli. Šla jsem s trikolorou na univerzitu a nad muzeem mě zastavil civilista – a ať to sundám! Já, starý diskutér, jsem říkala, že to ráda sundám, když mi vysvětlí proč. Už se se mnou nikdo nebavil – a 21 dní ve vězení.

Další dotaz – Československá tisková kancelář? (E. F. tam v letech 1971 až 1982 pracovala)

To byla kdysi ČTK, měla redakci Pragopress a ta vydávala časopis Československo dnes, který se v různých jazykových mutacích distribuoval pro naše zastupitelské úřady v zahraničí. Po těch letech, kdy jsem nemohla pokračovat v žádné práci, mě oslovil jeden indonéský kolega, byl šéfem Pragopressu, jestli bych tam pracovala. Chtěla jsem práci, tak jsem souhlasila. Měla jsem psát články a fotit. Úžasné dva roky. Pak mi řekl, že už nade mnou nemůže držet ochrannou ruku a že mám jít za hlavním kádrovým ředitelem. A ten mi řekl, že to je se mnou strašné a že mě musí vyhodit… Začala jsem se usmívat, přišlo mi k smíchu, co ještě víc se mi stane. On se vyděšeně podíval: „Vy se smějete?“ Říkám: „Jo.“ „Ale nemusíte tady pracovat.“ A já jsem říkala: „Co když chci?“ On vzal ty kádrové materiály, ty strašné věci, které o mně byly napsané, a začal je trhat. A říkal: „Já jsem vyhodil už tolik lidí, mě už to nebaví!“

To vás zachránilo?

To mě zachránilo. Pak jsem se dostala do zahraniční redakce už přímo v ústředí. Že by to bylo úplně vstřícné prostředí, nemůžu říct, pořád jsem měla cejch toho „podivného člověka“.

Byla jste tam deset let, do roku 1982.

Přesně tak. Mezitím mě už oslovovali různí naši představitelé, kteří potřebovali arabštinu - a už jsem s nimi jezdila hlavně do Sýrie a do jiných zemí. Takže ve chvíli, kdy už jsem měla napsanou další výpověď, tak jsem zrovna byla v Damašku tlumočit, protože mě potřebovali ti naši představitelé.

Vy jim říkáte „papouchové“, že?

Ano, „papouch“, jako papaláš. Oni mi nedůvěřovali, ale neuměli arabsky. A tím pádem jsem také mohla živit svoji dceru.

Zásadní slovo Karla Schwarzenberga

Pojďme dál. Mám tu jméno – Karel Schwarzenberg?

Toho si velmi vážím. Aristokrat.

Pro vaši diplomatickou kariéru asi dost zásadní člověk…

Ano, těch zásadních osob bylo víc, ale myslím, že Karel Schwarzenberg byl jeden z těch top. A to z toho důvodu, že on skutečně Blízkému východu rozuměl, jeho ta Sýrie extrémně zajímala. On rozhodl v roce 2012, když všichni odcházeli, že tam musíme zůstat. On řekl: „Já chci informace z terénu.“ On byl ten rozhodující.

Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

Eva Filipi a Jiří Kubík ve studiu Seznam Zpráv před natáčením rozhovoru.

Takže v době, kdy ostatní státy zavíraly ambasády v Damašku, on vás podpořil.

Já jsem nenaléhala. Měla jsem zodpovědnost za své lidi, za jejich bezpečnost. Neměli jsme tam ještě útvar rychlého nasazení. Zavolal mi, jak je to s bezpečností. „Úplně špatně.“ Ale dala bych přednost home office před tím, co dělaly některé státy, že jezdily do Damašku z Bejrútu, což bylo ještě horší, protože tam se unášelo. Za to on byl velmi rád. Řekl: „Asad nebude mít méně nebo více spánku, jestli tam jsme, nebo nejsme.“ On pochopil, že to, co my si myslíme, že my „udáváme chod dějin“, že my zavřeme ambasádu a Asad to pochopí a udělá to, co my chceme, tak že takto to nefunguje. Pokud jde o Damašek, naše debaty byly skutečně nádherné. Když jsem přijížděla sem na konzultace, on prostě chtěl vědět… Neříkám, že by to nemělo odraz v nižších patrech Černínu. Tam mě nesnášeli, protože měli jiný názor, ideologický.

Neporozumění s Janem Lipavským

A další jméno – Jan Lipavský?

To je pan ministr, mám takový dojem, kterému se nelíbilo, co jsme v Damašku dělali. Asi měl pocit, že musí diplomacii vůči Sýrii otočit jiným směrem. Celou dobu, až do Jana Lipavského, jsme se snažili spolu s „light-minded“ evropskými státy přesvědčit Francii a Německo, aby pochopily, že náš přístup (Evropské unie, pozn. red.) není úplně v pořádku v tom smyslu, že jsme ničeho nedosáhli a že bychom naše postoje měli dát do reál politiky…

Myslíte přístup k ekonomickým sankcím?

Sankce, změna režimu, „Asad musí odejít“. Měli jsme tuto skupinu a i Washington daleko dříve pochopil, že efektivita západní politiky jde tak trošku do ztracena. Myslím si, že pan ministr Lipavský tomuto asi chtěl trošku utnout cestu, abychom byli mainstreamový Damašek, který nebude bojovat o to, aby byly české a evropské zájmy zohledněny.

Říkáte „myslím si“. To znamená, že jste s panem ministrem o tom nemluvili? On mě nikdy nepřijal. Jen jednou jsme korespondovali. Protože já jsem velký bojovník a on rok před tím, než jsem skončila, chtěl snižovat těžké úřady, kdy máte třeba možnost více letenek nebo jsou tam i jisté finanční možnosti, protože do těch těžkých destinací není tak snadné sehnat skutečně diplomaty, kteří by tam hrozně šťastně jeli. A on to chtěl všechno zrušit. A to já už se zase nedám. Tak jsem napsala. A to šlo všem. Na kolegiu pak byl překvapen – tam prohrál. Myslel si, že si to odfajfkuje, a najednou pět lidí říká: „To není tak snadné.“ Možná se to jeho ego naštvalo, že prohrál. Nevím.

Vy jste se nepotkali ani poté, co jste se koncem října 2023 vrátila ze Sýrie?

Ne. Prostě 31. se vrátíte a od 1. už tam nesmíte. Ano, jak řekl panu Veselovskému (v rozhovoru pro DVTV, pozn. red.), standardní způsob je, že mě přijal státní tajemník. To je pravda, tam jsem byla měsíc poté, a byl laskavý.

Ministerstvo: Neprofesionální postup paní Filipi

Ministerstvo zahraničních věcí, vedené Janem Lipavským (Piráti), se po jednom z předchozích rozhovorů Evy Filipi ohradilo proti jejím tvrzením, že se s ní po návratu z diplomatické mise nerozloučilo s respektem a úctou.

„Pan státní tajemník paní velvyslankyni při příležitosti ukončení služebního poměru v souvislosti s odchodem do důchodu osobně přijal. Tak jako každého jiného velvyslance ukončujícího svoji misi.

Česká diplomacie zároveň musí reagovat i na některé faktické výroky, které v průběhu rozhovoru zazněly. Důrazně odmítáme výklad okolností chemických útoků v Sýrii prezentovaný paní velvyslankyní a ohrazujeme se proti zpochybňování odpovědnosti syrské vlády za spáchání chemických útoků. Odpovědnost syrské vlády nezávisle na sobě konstatovaly tři mezinárodní vyšetřovací mechanismy: OPCW, Vyšetřovací komise RLP a Společný vyšetřovací mechanismus OSN a OPCW.

Ministerstvo dále hodnotí jako neprofesionální, že vedoucí diplomatické mise neinformuje ústředí o plánovaném přijetí vyznamenání od přijímající strany, jak ostatně sama paní velvyslankyně v rozhovoru uvedla.“

Nejsem Asadova loutka

Paní Filipi, jak hodnotíte svou dnešní situaci, kdy jste v červnu dostala Cenu Arnošta Lustiga a ve stejné době vás Poslanecká sněmovna navrhla prezidentu republiky na státní vyznamenání, a naproti tomu u některých lidí cítíte takový chladný odstup?

Můžu říct, že mě to baví. Na jednu stranu Černín, ministerstvo, kde jsem strávila třicet let a oddaně a nadšeně dělala vše pro to, aby to bylo dobře pro tuto zemi a Evropu, tam je totální odstup. Zeď. Je mi to i líto, protože tam jsou někteří lidé skutečně fajn. Ale pan Lipavský se asi rozhodl, že jsem to dělala všechno špatně, tak si radši dají odstup. To druhé - velmi si vážím Ceny Arnošta Lustiga za hodnoty jako odvaha, statečnost, lidskost, spravedlnost. Asi před měsícem jsem dostala Osobnost století, Czech TOP 100. A pivovar Bernard! Ten mi brzy po tom, co jsem se vrátila, napsal, jestli bych přijala jejich ocenění. To jsem si říkala: To je neuvěřitelné. Říkali mi, že chtějí ukázat, že jsou tady také vrstvy lidí, kteří oceňují, co jsem pro zemi a pro spojence dělala.

K těm všem oceněním vám gratuluju. Ale vraťme se k lidem, kteří vás vnímají opačně a kteří podle vás sedí v Černínském paláci. Myslíte, že vás mají za loutku syrského prezidenta Bašára Asada, protože jste s ním jednala?

Jednala jsem s ním, protože jsem měla zadání. Já jsem za ním nechodila o své vlastní vůli. Vzpomínám si na první, než ještě byly „události“, tak jsem předávala pověřovací listiny. Při tom máte mluvit lehce o počasí a nic víc. To já nemám moc ráda. Tak jsem říkala: „Pane prezidente, my jsme od 90. let otevřeli úřad v Izraeli a máme velmi proizraelský postoj, a tím pádem jsme trošku s těmi bývalými přáteli.“ On se tak na mě podíval, usmál se a říkal: „My to víme. Vy jste konzistentní a čitelní.“ Čili už během toho prvního rozhovoru on věděl o naší zemi.

Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

„S Asadem jsem jednala, protože jsem měla zadání. Nechodila jsem za ním o své vůli.“

„Loutku“ tedy odmítáte?

To říkají povrchní lidé, kteří mají politický a ideologický záměr, a já se jim do toho nehodím, protože jsem s tím Asadem tu a tam musela jednat, protože šlo o substance, o kauzy. Řeknu vám jednu věc - prognózy mého úřadu se vždycky vyplnily. Ukažte mi úřady, kde napíšou prognózu na dva roky dopředu. Tady by mě pár lidí nejraději opravdu profackovalo, ale ta prognóza se vyplnila.

Asad je obviňován z chemických útoků na vlastní obyvatelstvo v rámci občanské války, jeho spojenectví s Putinem je víceméně zřejmé… Přišla při vašich setkáních řeč i na toto?

Spojenectví s Putinem… My jsme vlastně našimi postoji Sýrii dostali více do rukou Íránu a Ruska. Syřani mají velmi dobrý vztah k Evropě, protože většina tady studovala, ta komunita byla vždycky v Evropě. Putin pomohl? Syrská mentalita je trošku jiná. I když bude dnes Putin něco chtít a jim to nebude vyhovovat, tak budou hodně přemýšlet, co udělají, jestli mi rozumíte. To je to, co jsem tam poznala: oni nebudou poslouchat. A k chemickým útokům bych se nerada vyjadřovala, protože já mám trošku jiný názor, jestli to skutečně byl Asad, nebo nebyl.

S Asadem jste na toto téma nemluvila - jestli byl, nebo nebyl? On přece věděl, že to takto západní státy vnímají, proto zavedly sankce proti Sýrii.

No jistě. Tento druh hovorů jsem ale nevedla. My jsme řešili konkrétnější věci v podobě zadání, co jsem potřebovala.

Zaujalo mě, že když končila vaše mise v Damašku, tak vám Bašár Asad chtěl udělit státní vyznamenání za rozvoj česko-syrského přátelství a vy jste prý tři dny váhala. Co vás nakonec přimělo ho přijmout?

Myslím si, že by to bylo nezdvořilé, proti tomu, co jsme udělali. My jsme se pouze pokoušeli posílat reálný pohled na věci. To je celé. Já si myslím, že za tu práci, co jsme tam jako celý úřad dělali a co jsme dokázali, i když se to u mě doma, tedy v Černínu, moc neoceňuje, tak to je patřičné. Ale už jenom to, že mi syrský ministr zahraničí při tom přijetí říkal: „Zvaž si to. My tě nechceme doma znemožnit.“ To mě fascinovalo, že vnímali, jaká je moje pozice tady na ministerstvu. Čili oni tady mají svoji diplomacii, která informuje. A mě dodneška mrzí, že jsem neřekla „ano“ hned.

Sblížení s Asadem?

Osm členských států Evropské unie žádá, aby Brusel přezkoumal svůj vztah k syrskému režimu. Mezi státy, jež by chtěly upravit či zrušit část sankcí, které blok uvalil na režim Bašára Asada, je i Česko.

Ze spokojené Sýrie je zdevastovaná země

Jak byste popsala rozdíl mezi Sýrií 2010, kdy jste nastoupila jako velvyslankyně v Damašku, a Sýrií 2023, kdy jste zemi opouštěla? Mezitím tam vypukla občanská válka…

To je smutný příběh. 2010: bezpečná země, lidé spokojení, všechny komunity. Pak to nastalo. 2023: chudá, devastovaná země, rozbombardovaná, pod sankcemi. Smutný příběh. A myslím si bohužel, že i zčásti ideologicky se na tom Západ podílel. Nejen regionální státy, nejenom Turecko. To kolbiště pro zájmy mnoha mocností a myslím, že my jsme k tomu zčásti také přispěli.

Čím?

Tím, že jsme měli ideologický přístup - arabské jaro, „Asad musí odejít“, „Potřebujeme změnu režimu“. Dnes možná Brusel neříká, že Asad musí odejít. On zvítězil, on tam je. Ale o změnu režimu nadále usilujeme, protože my přece naše hodnoty musíme vyvážet. A my tam musíme mít demokracii, lidská práva a všechno toto zohledněno. A od roku 2011 říkám: Jestliže se mi nedaří prosadit nějakým instrumentem to, co chci, tak musím použít mozek a říci: Aha, je toto dobře, nebo není? Protože my jsme vlastně potom celou dobu podporovali oponenty. A to nebyli mírumilovní Syřánkové, co chtějí svrhnout Asada. Ta opozice Asada ani svrhnout nechtěla, ta chtěla reformy a důstojnost.

Tam je mnoho mladých, úžasných lidí, kteří měli opravdu dobrá hesla a tak. Ale my jsme podporovali kohokoliv, kdo bude proti Asadovi, včetně těch islamistů, džihádistů. Takže proto říkám, že i my na tom máme podíl. To je mi osobně líto, že se nám nepodařilo s ostatními „light-minded“ evropskými státy přesvědčit velké evropské země, že by se měl trochu změnit ten narativ a že bychom měli ustoupit.

Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

Kolika lidem jste pomohla dostat se ze syrského vězení? „Tak do dvaceti,“ odpovídá diplomatka Eva Filipi.

Sýrie, 2012: Začala jsem spravovat i americkou agendu

Když v roce 2012 ostatní západní země na protest proti Asadovi zavíraly své ambasády a opouštěly Sýrii, vy jste tam - po dohodě s ministrem Schwarzenbergem – zůstala. Co to změnilo v agendě velvyslanectví České republiky?

Změna byla i v tom, že jsme dostali chlapce ochránce z Útvaru rychlého nasazení, se kterými jsme vymýšleli, jak myslet na bezpečnost a ochránit lidi. Každé ráno jsme s nimi debatovali. Druhá změna byla v tom, že jsme měli na starosti americkou ambasádu, která je v Damašku veliká, obrovský areál se spoustou místních sil. Začali jsme tedy spravovat americkou agendu. Vedle toho jsme pomáhali evropským zemím.

A mezitím jsme se snažili s kolegy z „light-minded“ zemí, kteří jezdili z Bejrútu do Damašku, aby Evropa pochopila, že postoj, který má, nevede k výsledku. Navíc ještě třeba jeden nejmenovaný stát EU má postoj, že čím jsou ti lidé chudší, tak spíš vyjdou do ulic a svrhnou Asada. To už je pro mě za hranou lidskosti: nechám je tedy umírat hlady, aby povstali proti Asadovi, protože já si to přeju? Nejméně dva státy Evropské unie takto při našich setkáních uvažovaly.

Také jste tehdy musela – jako jedna z mála diplomatů, kteří v Damašku zůstali - jednat o vydání zatčených lidí do jejich země. Kolika lidem jste pomohla dostat se ze syrského vězení?

Tak do dvaceti. Plus pak byly velké repatriace během covidu, hodně Syřanů má americký pas. Dvě stě padesát jedno ráno, dvě stě padesát další ráno… Syrské úřady pomáhaly autobusy, přesunuli jsme je do Bejrútu. Poslední případ byli dva Němci, pro ně si do Damašku přiletěl ministr Hamáček.

Měla jste jako diplomatka pro takové situace nějakou speciální vyjednávací strategii? Měla jste co nabídnout jako protihodnotu při jednání o propuštění vězňů?

Každá kauza má své konotace. Není na to manuál. Při každém vyjednávání musíte být velmi pružný, hodně vnímavý, hodně citlivý, sledovat partnera. To není, že něco nabídnete. Ano, Syřané by obvykle chtěli, aby se americké síly stáhly z východní Sýrie, to víme. Trump to nabídl, ale establishment to nedovolil.

Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

„Jednou mi šlo o život… To je spíš na knihu,“ vrací se Eva Filipi ke konci své diplomatické mise v Iráku.

Šlo mi o to, jestli jako diplomatka máte možnost nabídnout nějakou protislužbu – například ulevit v době sankcí někomu z prominentů.

Úplně takhle ne, ale určitě tyto agendy by tu a tam mohly někomu pomoci. Ale úplně jsme to nedělali. Oni spíš oceňovali to, že tomu rozumíme a že se snažíme Sýrii, potažmo Evropě pomoci našimi konzultacemi v Berlíně, v Paříži, ve Washingtonu, v Praze. Oni věděli, že my nepomáháme Asadovi, ale pomáháme Evropě tím, že jsme měli racionálnější přístup, neideologický.

Irák, 1996: Chtěli mi dát výbušninu pod auto

Paní Filipi, když jste zmínila ty dva ochránce z Útvaru rychlého nasazení, jak se tehdy pro vás vlastně změnila bezpečnostní situace? Tito lidé byli velkou oporou. Také měli své „kontakty“, kteří by uměli okamžitě pomoci. Vy tam musíte mít kontakty na jistých místech, kdy dokážete zavolat výše postavenému generálovi a řeknete: „Jak to vypadá, máme mizet?“ Čili i já jsem si musela vytvořit kontakty na jistých bezpečnostních úrovních, abych dokázala spolu s chlapci z Útvaru rychlého nasazení vyhodnotit, jestli už „mizíme“.

Co jste vůbec nesměla?

Když padaly rakety nad Damaškem, tak jsem se musela pohybovat v pancéřovaném voze, jinak být doma nebo v kanceláři. Tu a tam bylo na bezpečném místě nějaké diplomatické jednání, případně na ta jednání jezdíte mimo a ti chlapci vás vždycky doprovodí. Chodit někam, kde jsou lidé? To je dobrý cíl. To jsme vlastně nesměli.

Kdy a kde jste se dostala do té nejnebezpečnější situace ve své diplomatické kariéře?

Na konci Iráku (1996, pozn. red.). A to je příběh… Myslím, že se ani nehodí. To mi šlo o život. To je na knihu, asi.

Tam jste se prý dozvěděla, že jste se ocitla na seznamu nepřátelských osob a že vás chtěli zlikvidovat…

… výbušnina pod autem. Ale nestihli to. Jeden kolega, filipínský velvyslanec, který měl Filipínky v saddámovských palácích, mi říkal: „Nevím nic, tam se mluvilo jen na zahradě, ale prosím tě, ty si jezdíš sama nakupovat… Nedělej to, buď hodně opatrná. Nevím nic konkrétnějšího.“ Byla jsem opatrnější… Přímo v Sýrii za války těch situací pár bylo.

Paralyzuje člověka, když se dozví, že měl být zlikvidovaný? Začne se chovat jinak?

Ne, vůbec ne. Já jsem věděla, že to byl důsledek toho, že jsem z věznice v Abú Ghrajbu vytáhla jednoho Čecha, jednoho vězně. Toto byl důsledek. Ano, mohla jsem přijít o život, ale první bylo, že jsem zachránila jednoho člověka.

Útok Hamásu a pak odchod z diplomacie

Paní Filipi, své diplomatické služby jste ukončila v říjnu 2023, paradoxně ve stejném měsíci, kdy palestinský Hamás zaútočil na Izrael. Vzpomenete si, jak jste tuto situaci jako končící velvyslankyně vnímala?

Samozřejmě. To bylo tak, že nekončíte, že musíte být v pozoru. Protože se nevědělo, jak to bude dál. Jaká eskalace? Co bude dělat Sýrie? U Sýrie jsem věděla, že kdyby neměli velký tlak, tak nebudou nic dělat, nechtějí. Poslední dny byly naprosto náročné, nejvíc práce, protože musíte pořád fungovat. Pravda je, že Írán okamžitě rozeslal svým satelitům zprávu: „Neútočte na americké síly.“ V podstatě si myslím, že si tyto okolní země nepřejí velkou eskalaci. Ale nevím, jestli k tomu nakonec stejně nedojde.

Dá se vůbec z něčeho předpovědět, jak se kdo v tomto regionu zachová?

Musíte mít hodně znalostí a musíte mít intuici.

Vy oboje máte…

Intuice mi hodně pomáhala. Většina lidí má intuici a měla by ji poslouchat. Většina ji ale neposlouchá. Mají ego a jdou za ním. Musíte mít hodně znalostí. Musíte mít i ty kontakty, aby - když je zle - jste se měl kam obrátit a říct: „Čtu to dobře? A je to tak, že musím okamžitě evakuovat, balit?“ Já si pořád myslím, že si nikdo nepřeje velkou regionální válku. Ani Írán, ani Hizballáh, Libanon… Libanon už zažil velký izraelský útok. Myslím, že jim o to také nejde. Že to je takové balancování. Velmi bych si přála, aby k eskalaci nedošlo, ale nikdy nevíte. Nadále sleduji Blízký východ, protože je to moje parketa. (rozhovor vznikl v červenci, před tím, než Izrael na území Íránu zabil vůdce Hamásu a na území Libanonu vysoce postaveného vůdce Hizballáhu, pozn. red.)

Váš expertní názor lidi pořád zajímá.

Až neuvěřitelně často. A pořád mi píší, že na podzim mám přijet zase do střední školy… Dělám osvětu. Lidé musí vědět, že nesmí podléhat mainstreamu, že musí vždycky hledat. Pokud chci něco posunout, tak musím sehnat co nejvíc informací a vždy myslet na to, co je dobře pro moji zemi. Víc nic.

Někde jsem si přečetl, že byste chtěla být poradkyní příští vlády?

Já nevím. Ještě opravdu necítím, že umím Česko. Ale určitě ráda pomůžu expertním pohledem komukoliv, jakkoliv.

Děkuju vám za rozhovor a přeju, ať se dobře domestikujete.

Děkuju. Toto přání opravdu potřebuju, protože málokdo chápe, že to po tolika letech není jednoduché.

Doporučované