Křepčím, ale tělo mamky Žílové už není tak mrštné, říká Miloň Čepelka

Mluvit o smrti a o tom, co nás možná čeká po životě, dokáže jeden ze zakladatelů Divadla Járy Cimrmana i ve svých 87 letech s humorem. Píše o tom povídky a básně. A do toho je pořád i aktivním hercem.

„Nejnovější vývoj této civilizace jako by smrt chtěl popřít. Popřít něco, co je neodvolatelné a čeká na každého. To je přece nesmysl. O smrti se má mluvit, má se o ní přemýšlet, ať už je to tak, nebo onak. Buď se to dozvíme až tam někde, anebo se nedozvíme nic. A spadla klec. Ale máme vědět, že každý z nás je konečný. Jak se ta smrt blíží a je neodvratná, tak se tím asi zabývám ještě víc než kdysi,“ říká s úsměvem na tváři Miloň Čepelka v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Za své zásluhy v oblasti kultury získal letos 28. října medaili od prezidenta Petra Pavla. „Jsem rád, že byli všichni kluci okolo mě taky rádi,“ reagoval na ocenění Čepelka. Mezi jeho nejbližší se už skoro 70 let počítá i Zdeněk Svěrák, s nímž se v roce 1954 potkal na vysokoškolských studiích. Později spolu působili v armádní redakci Československého rozhlasu, kde poprvé vznikl nápad rozvíjet příběhy mystifikační postavy Járy Cimrmana, a společně také v roce 1967 stáli u zrodu divadla.

Nyní v rozhovoru Miloň Čepelka mluví mimo jiné o zlomových okamžicích z roku 1968, své životní chybě (vstup do KSČ), zákazu veřejného působení v dobách normalizace i fenomenálním úspěchu divadla, které má dodnes beznadějně vyprodáno. Zároveň také předpovídá, že po odchodu jeho a Zdeňka Svěráka divadlo skončí.

Rozhovor s Miloněm Čepelkou si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video – a dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Pane Čepelko, začněme u vaší životní role. Divadlo Járy Cimrmana už 57. rokem hraje svou první hru – Akt –, kde hrajete „mamku Žílovou“. Jak se liší „mamka“ ve věku 31 let, tolik vám bylo, když jste s ní začínal, od „mamky“ v úctyhodném věku 87 let?

Neměla by se lišit moc, ale samozřejmě se trochu lišit musí, protože moje tělo už není tak mrštné, jako bylo tehdy.

Ale pořád křepčíte, zpíváte…

No, křepčím. Nebo snažím se křepčit. O zpívání ani tak nejde, ale ten tanec, ten je pokaždé jiný. Podle toho, co bolí a jak. (směje se)

Jaké to je, hrát tolik let stejnou roli?

Řeknu vám, že kdybych to věděl předem, že mě něco takového čeká, tak bych si to nedovedl představit. Ale takhle můžu říct, že je to pořád radost a nějak mně to nevadí.

Býváte často označován za výborného herce ženských rolí.

Říkají to, ano.

Kromě „mamky Žílové“ představujete ženu i ve hře Posel z Liptákova, v Českém nebi jste zase „babičkou“ Boženy Němcové. Proč tyhle role padají na vás?

Já nevím. Myslím, že to bude tím, že jsem takové tělesné konstrukce, menší a útlejší. A tak možná tu ženskou spíš připomínám.

Ale Zlatovlásku v Dlouhém, Širokém a Krátkozrakém vám nedali!

Zlatovlásku mi dali! Tu jsem měl hrát, dokonce jsem ji zkoušel. Ale ani nevím, jestli jsem ji vůbec zahrál, protože Petr Brukner, který měl hrát Jasoně i Drsoně, na poslední chvíli přišel s tím, že se mu nechce a že by si to se mnou nejraději vyměnil. No a protože pan režisér Smoljak nic nenamítal, spoluautor Zdeněk Svěrák taky nic nenamítal, tak jsme to tak udělali. Tak mě připravili o Zlatovlásku.

Téma ženských rolí tady řešíme proto, že – jak známo - ženy mají ve hrách Divadla Járy Cimrmana zapovězený vstup, neboť prý „Jára Cimrman razil heslo, že žena na jeviště nepatří“…

Ano, s tím přišel zakladatel našeho divadla Jirka Šebánek, který připravil Cimrmanův životopis, základní teze o jeho životě a tohle patřilo mezi ně – „ženská na jeviště nepatří“. Nikdy nám to, myslím, nevysvětlil a my jsme se ani neptali, protože jsme byli docela rádi, že mezi námi žena nebude.

Vážně?

Asi jsme už podvědomě tušili, že kdyby nějaká mezi námi byla, že by mohla zasít semínko nesvárů.

A to vám celých těch 57 let v té ryze chlapské společnosti nechyběl nějaký ženský prvek?

Vůbec ne. A semhle támhle jsme ženu měli. Máme třeba kostymérku, výbornou Naďu Zachovou, která se nám stará o kostýmy. Když jsme byli v Redutě, tak jsme měli taky kostymérky, myslím, že bývalou baletku…

A taky máte ředitelku Žižkovského divadla, kde hrajete, paní Janu Rumlenovou, takže je pravda, že ženy potkáváte.

Ano. A ženy máme také doma, na jevišti nám nechybějí.

Pane Čepelko, vy jste jeden ze zakládajících členů, kteří v roce 1967 stáli u zrodu Divadla Járy Cimrmana…

S tím nápadem přišel Jirka Šebánek v šedesátém šestém. A v šedesátém sedmém jsme začali opravdu působit, neboli hrát. Snažit se hrát.

V té zakládající trojici s vámi byl ještě Zdeněk Svěrák…

Ano, my byli úplně první a pozvali jsme mezi sebe Láďu Smoljaka, toho jsme znali z vysoké školy a pod ním jsme vlastně už divadlo hráli. A to se ukázalo jako dobrá věc kvůli Zdeňkově autorské spolupráci s Láďou. Ale zároveň se to ukázalo jako trochu problematické, protože Smoljak si zkrátka nepadl do noty s  Šebánkem. A po dvou letech to vedlo k Jirkově odchodu.

Požíváte dneska v divadle – jako jeden ze zakládajících členů – nějaká privilegia?

No, požívám to privilegium, že si můžu pozvat na takzvaná služební sedadla tři diváky. (směje se)

Vzhledem k tomu, že vaše divadlo je neustále dlouhodobě vyprodané, tak to je pěkné privilegium.

Nevím, jestli je to tím, že jsem spoluzakladatel, anebo jestli je to tím, že mně Zdeněk říká, že jsem jeho náměstek. (směje se)

Taky v rámci úvodních seminářů, které předcházejí vašim hrám, používáte titul „profesor Čepelka“. Tato akademická šarže taky vychází z toho, že jste zakladatel?

To ne. Když jsme si ty tituly určovali, tak jsme vůbec nepřemýšleli, kdo si co zaslouží. Smoljak a já jsme byli profesoři, Svěrák byl doktor… Prostě to tak čirou náhodou vyšlo.

Hrajete 57. sezonu, pořád máte vyprodáno, a jelikož pořád hrajete to samé – patnáct her, které v průběhu let vznikly –, tak lidé vždycky vědí, na co jdou, vědí, co uvidí a uslyší, jak to budete hrát…

Dokonce třeba vědí, že už to několikrát viděli.

Čím si vysvětlujete, že se jdou znovu zasmát tomu, co dobře znají?

Úplně přesně to vysvětlit neumím. My umíme akorát říct, že jsme rádi. Myslím si, že v tom Járovi Cimrmanovi se ten národ tak trochu vidí. Na jedné straně jeho charakter a proslulost, kterou jsme mu zařídili, a na druhé straně jeho časté selhávání nebo smůla. Tak takhle to mezi Čechy jde dost často. Ten národ se vidí v tom, že je to na jednu stranu smolař, na druhou stranu člověk, který se chvílemi může cítit jako mistr světa.

Četl jsem vaši knihu Nedělňátko, kterou jste napsal s Alešem Palánem, a na jednom místě tam říkáte, že úspěch a vyprodanost Divadla Járy Cimrmana je do jisté míry i snobárna. Jak jste to myslel?

Myslel jsem si, že to patří k dobrému tónu, znát Divadlo Járy Cimrmana, když se o něm tolik mluví. Neříkám, že to je u většiny diváků, to bych si nedovolil, to bych sám sebe jaksi ponižoval. Ale tak pár lidí, kteří tam jdou proto, že to patří k dobrému tónu, si myslím, je. A není vyloučeno, že potom to chtějí znovu, že se jim to třeba zalíbí. A není ani vyloučeno, že naopak už nechtějí nikdy.

Máte mezi těmi hrami, ve kterých vystupujete, některou, v níž jste vyloženě nerad? Kde se necítíte dobře?

Vyloženě nerad jsem hrál mnicha v Africe, a tak jsem si před několika lety prosadil, že už v tom hrát nemusím a že tam tedy svému kolegovi neposkytuji alternaci.

Co bylo důvodem?

Mám mnichy celkem rád, nic proti nim nemám. Já je dokonce obdivuju, že dokážou ten mnišský život absolvovat. Kromě toho vím, že jsou studovaní, že jsou pokorní, že mají spoustu dobrých vlastností. A mně připadá, že v té hře Afrika je mnich spíš takový směšný ňouma. Řekl jsem si, že se na tom nebudu podílet.

A když to vezmeme opačně? Co je podle vás nejlepší hra, kterou hrajete?

Nejlepší hra je podle mě bezesporu Záskok. Už tak, jak je napsaná, to je skutečné drama. Byť na malé ploše, byť jednoaktovka, byť humorná, ale myslím si, že má všechny vlastnosti dobrého jevištního díla. Není sama. Hospoda na mýtince nebo koneckonců i ten Akt jsou taky takové.

Na počátku, když jste zakládali Divadlo Járy Cimrmana a přizvali jste pana Smoljaka, jak už jsme říkali, jste byli čtyři a všichni jste si prý tehdy řekli, že každý napíše jednu divadelní hru…

To jsme si slíbili.

Tři z nich jste začali hrát (dvě se hrají dodnes: Akt a Vyšetřování ztráty třídní knihy). Tu čtvrtou, vaši, nepřijali. Nelíbila se?

Abych pravdu řekl, to já dost dobře nevím. Ale jednoznačná odpověď zní: nebyla k smíchu. My jsme si, myslím, na začátku neřekli, že budeme divadlo komediální, a proto jsem napsal horor. Ale protože opravdu k smíchu nebyl, tak jsem se velmi rychle smířil s tím, že zkrátka moje hra se hrát nebude. A protože mě to přece jenom asi mírně rozladilo, tak jsem to tak vytěsnil z paměti, že kdybyste mě zabil a chtěl, abych vám řekl, o čem byla, tak nevím. Jenom vím, že se odehrávala v pohřebním ústavu.

To znamená, že tenhle nikdy neuváděný klenot už nikdy nikdo nenajde?

Tento v uvozovkách klenot vznikl. Nevím, jestli je to klenot. Ale nikdy uváděn asi nebude, protože já ho odmítám hledat. Někde bude, ale já jsem ho zašantročil tak dobře, že nevím, kde je. Jsou dvě možnosti – buď by to byla hra skoro dobrá a mně by bylo líto, že jsem na ni tak rezignoval, anebo je úplně blbá a už vůbec by mi bylo líto ji znovu číst.

Svoje autorské ambice jste si pak naplňoval jinde, k nim se dostaneme. Ale ještě bych rád zůstal u Divadla Járy Cimrmana. Ladislav Smoljak jako režisér všech vašich her vás prý nutil k tomu, ať nehrajete, ať texty vlastně jen tak jakoby čtete.

On chtěl co nejmíň hrát. Ale sám se tomu první zpronevěřoval. Teoreticky to měl vypracované dobře, ale prakticky to neuměl naplnit, chtěl to jenom po těch druhých.

Bylo pro vás těžké nehrát?

Popravdě řečeno, já jsem to příliš vážně nebral a choval jsem se tak, jak jsem cítil, že se v té roli mám chovat, aniž bych měl bůhvíjak teoreticky podložené herecké ambice, to chraň pánbůh. Ale prostě jsem chtěl, aby to bylo uvěřitelné, a tak jsem dělal, co bylo v mých silách. On neprotestoval, kupodivu.

Dovolte ještě jeden citát ze zmíněné knihy: „Zejména po Smoljakově smrti jde hodně o to, aby se lidé smáli. Jsou pasáže, za které by nás Láďa, kdyby vstal z hrobu, nakopal do zadku. ‚Tohle se mi nelíbí. Podbízíte se,‘ řekl by. My ale chceme, aby se lidé smáli, protože víme, že smích je léčba.“

Myslím si, že by to skutečně takhle bylo. Ale je to teorie.

Co jste na těch hrách změnili?

Tlačíme. Sem tam zatlačíme nějak, aby se lidé víc zasmáli, nějakou tu repliku nebo nějaký ten pohyb, grimasu, abychom byli uvěřitelní a aby se lidé smáli.

V roce 1961 jste pověsil na hřebík učitelskou profesi. Býval jste do té doby asi čtyři roky kantorem v Novém Knínu a pak jste se ocitl v armádní redakci Československého rozhlasu. Jak se to tak stalo?

To učitelství mě trochu zklamávalo. Zvlášť v té době člověk musel říkat i to, co si nemyslel. A kromě toho jsme si představovali, že budeme seznamovat již dospívající studenty gymnázií a tak s literaturou a s českým jazykem. A učit jenom pravopis a nejzákladnější pravidla na základní škole mě příliš nebavilo. Zdeněk (Svěrák, spolužák z vysokoškolských studií, pozn. red.) měl tu výhodu, že se po pár letech dostal na gymnázium. A proto, když já už v rozhlase byl a pak jsem ho lákal k sobě, aby se stal mým kolegou, tak ze začátku nechtěl, odmítal. Jeho už ta pedagogická činnost bavila. Ale nakonec jsem ho, a to, myslím, nebyla chyba, zlákal. A proto to divadlo mohlo vůbec vzniknout, protože kdybychom oba nebyli s Jirkou Šebánkem v té samé redakci, tak počítám, že by nebyl ani Jirkův nápad založit divadlo (Járy Cimrmana, pozn. red.).

V dokumentu Štace Miloně Čepelky, který o vás byl před několika lety natočen, zajímavě mluvíte o tom, že podmínkou vstupu do té armádní redakce rozhlasu bylo členství v KSČ. To samé musel udělat pan Svěrák…

Ano, ale my jsme to museli udělat už ve školách, kde jsme učili, když jsme tam dostali umístěnky. Tam já to dostal přímo rozkazem od ředitele: „Jsi mladý, perspektivní, musíš.“

Jak to vnímáte dneska? Po těch letech a po tom všem, co se stalo?

Byla to chyba, mrzí mě to a mrzet mě to nepřestane. Ale už jsem se s tím vyrovnal, protože člověk chyby v životě dělá. A pokud o nich ví, přijme je jako svoje minus, tak se s nimi vyrovná snáz a snaží se je napravit.

Taky se to dá dneska brát jako daň za to, že mohlo vzniknout Divadlo Járy Cimrmana.

Všecko zlé je k něčemu dobré. Říkám to nerad, protože to neplatí obecně, ale velmi často to bohužel platí. A člověk má i to zlé, co k němu patří, jaksi přijmout a snáz se s tím vyrovnává.

Velký zlom ve vašem životě i kariéře, podobně jako u spousty dalších lidí, znamenal srpen 1968. V rámci oné armádní redakce Československého rozhlasu jste se podílel na vysílání, když sem 21. srpna vtrhla takzvaná „spřátelená vojska“. A když záhy nastoupila „normalizace“, tak vám to zlomilo vaz…

Ještě rok jsme tam pokračovali v celkem normálním, relativně svobodném vysílání. A teprve když po roce přišly ty takzvané demonstrace-nedemonstrace… Protože jediná demonstrace k ročnímu výročí byla ta, že Pražáci nejezdili tramvajemi, ale chodili pěšky. To bylo víceméně dáno za úkol těm, co chtějí ještě protestovat. A jak se chovaly uniformované složky bezpečnosti a lidové milice k těm lidem, kteří byli třeba na Staroměstském náměstí? Byli jsme tam společně se Zdeňkem a viděli jsme, jak najednou vyskákali zničehonic milicionáři zpod plachet skrytých vozů, tak jsme si řekli: „A to je konec naší svobodomyslnosti a našich iluzí a nadějí.“ A já jsem věděl, že tím pádem už v tom rozhlase být nemůžu, protože bych musel sloužit tomu, čemu jsem sloužit odmítal a nemohl. To by nešlo.

Odešel jste?

Řekl jsem: „Jdu pryč, chlapci, dávám výpověď.“ A Jirka i Zdeněk řekli: „No, tak to my jdeme taky. Bez tebe tady nebudeme.“

Co jste vlastně směl dělat v sedmdesátých a osmdesátých letech? A co dělat nesměl?

Nesměl jsem psát, ale mohl jsem hrát divadlo.

Takže hlavně nikde nic nepsat?

Nic nikde nepsat, jméno nesmělo být nikde veřejně vidět. My jsme tenkrát hráli divadlo, ale pro malou skupinu, hráli jsme jen dvakrát týdně. Zdaleka jsme neměli tu popularitu, jako máme dnes. Takže to asi tolik nevadilo. To bylo naše štěstí.

Nedávno jste vydal knihu s názvem Pokrývač, která odkazuje právě na dobu, kdy lidé nemohli tvořit pod svými skutečnými jmény a měli jako autoři půjčená jména dalších osob, které publikovat směly. Kdo vám třeba půjčil své jméno, abyste mohl tvořit pro Československý rozhlas?

To byli většinou jednak moji známí z venkova, třeba Joska Bahník z Pěčína v Orlických horách, kterého jsem poznal jako bratra svého spolužáka. Nebo spolužačky mé ženy. Nebo pak ke konci dokonce už i jenom moje žena.

Kolik lidí to vědělo, že „tohle“ ve skutečnosti napsal Čepelka?

Nikdo jiný než pan redaktor v rozhlase, který ode mě ty texty bral a těm nastrčeným je platil. Takových lidí bylo moc. Ale jeden o druhém jsme nevěděli. To bylo mezi „tête-à-tête“, mezi dvěma lidmi. Psal jsem takhle rozhlasové hry, rozhlasové pohádky, dělal jsem hodně i pro pořad Meteor, třeba dialogizaci některých povídek nebo všelijakých populárně naučných knih, třeba Stevena Hawkinga. Nemůžu říct, že bych úplně všemu docela rozuměl, ale myslím, že se mi dařilo to nějakým způsobem pro posluchače „zesrozumitelňovat“.

Jste autorem českého textu známé písně Dobrodružství s bohem Panem, kterou v 60. letech nazpívala Marta Kubišová. Psával jste texty k šansonům i jiným žánrům. A v tom zmiňovaném filmovém dokumentu říkáváte: „Na stará kolena jsem skončil u dechovky.“ Jak jste se k ní dostal?

Ty písničky, které hrají také dechové hudby, za mého dětství nehrály dechovky. Ty hrály takzvané univerzální orchestry a byly to populární písničky, kterým se později začalo říkat pop music. Byly v rytmech polky, valčíku, foxu a tak. Ale pak je dechovky přebíraly do svého repertoáru. A to mně nevadí. Mně se to líbilo už jako dítěti. Nestydím se za to. Myslím si, že každý hudební konzument má nárok na to, aby dostal to, co se mu líbí.

To bezesporu. A vy těm konzumentům nabízíte opravdu širokou paletu, řekl bych. Kromě písňových textů taky píšete knihy povídek a knihy básní. Ale ty mívají takovou dost temnou tematiku. Zdeněk Svěrák to svého času nazval „funerální turistikou“…

Něco na tom je.

Názvy knih „A jestli neumřel…“, „Dvě básně o smrti“, „Monolog k živým a mrtvým“. Čím vás tohle téma oslovuje?

Je to tím, že jako už malý kluk, předškolní, jsem chodíval s babičkou a dědečkem na vesnické pohřby. Proto mě to, co je pak, zajímalo už jako dítě. Co je po životě. Život po životě, je-li, nebo není-li. A to mě nepustilo. Vždyť je to základní otázka, jestli se máme ještě na něco těšit, nebo se máme něčeho bát, anebo jestli definitivně končíme tím, že naposled zavřeme oči.

Z toho zřejmě pramení i námět té vaší hry, co jste psal v šedesátých letech pro Cimrmana…

Zřejmě ano, bůhví. Ale kromě toho mně vadí, že nejnovější vývoj této civilizace jako by tu smrt chtěl popřít. Popřít něco, co je neodvolatelné a čeká na každého. To je přece nesmysl, to nelze. To je špatné chování. Já si myslím, že se o smrti má mluvit, má se o ní přemýšlet, ať už je to tak, nebo onak, to se stejně nedozvíme. Buď se to dozvíme až tam někde, anebo se nedozvíme nic. A spadla klec. Ale máme vědět, že každý z nás je konečný. Odmítat si to připustit, je podle mě naprosto nemoudré.

Mění se váš pohled na toto téma?

Jak se ta smrt blíží a je neodvratná, tak se tím asi zabývám ještě víc než kdysi. (usmívá se)

Ale berete to s humorem, to je vidět.

Vím, že se nedá nic dělat. A humor je dobrá zbraň proti vší nepravosti, tudíž i proti té konečnosti.

Pane Čepelko, abychom ten výčet toho, o čem píšete, ještě rozšířili, tak zmíním, že dosud píšete a natáčíte fejetony pro rádio, taky máte rozhlasový pořad o nových knihách…

To mě moc baví.

… a taky jste míval v 90. letech rozhlasový pořad Jazyková osvěžovna, kdy jste byl dokonce vedoucím pracovníkem skupiny Jazyková kultura Československého rozhlasu.

To je všecko pravda, ano.

Jak jste spokojený s tím, jak se čeština, kterou slýcháme v éteru, za posledních třicet let vyvinula?

No, moc spokojený nejsem, protože chyb přibývá. A chuti napravovat je, vyhýbat se jim, spíš ubývá. Myslím si, že by tento národ měl víc dbát o svůj jazyk, protože koneckonců ještě pořád je jazyk hlavní znak národa. A pokud ten národ chce zachovat svoji vlastní identitu, svoji vlastní totožnost, tak by měl na svůj základní nástroj dbát víc, než dbá. Měl by si ho vážit, měl by ho kultivovat, a nikoliv ho znešvarovat nadbytečným užíváním cizích slov. Třeba i takových, která opravdu nepotřebujeme.

Nepoužívat anglicismy, máme-li české slovo.

Ano, já tomu rozumím, proč. Je to jednodušší než hledat. Ale vždyť my máme ten jazyk tak bohatý. Nejsem bohužel znalec cizích jazyků, to nemůžu říct, ale čeština je ve své slovní zásobě tak bohatá, že se tam dá vždycky najít další náhrada za něco, co se nehodí nebo nelíbí. Jemné variace mezi jednotlivými významy téhož slova, těch je nespočet.

Může to být dáno tím, že mladá generace hodně čte a poslouchá v angličtině.

Proto říkám, že to chápu. Vím, že být dneska jazykovým brusičem je nesmysl, to by nemělo žádný kladný efekt. Ale měli bychom o tom trochu přemýšlet. Myslím si, že by měl i Ústav pro jazyk český víc trvat na některých pravidlech, na kterých netrvá, protože se s tím snáze smiřuje. Za to podle mě mohli za komunistů soudruzi, kteří se odmítali naučit spisovné češtině.

Myslíte například malá a velká písmena? Takže proto jsou v pravidlech všude velká?

Zkrátka se těmhle nepoučitelným ustupovalo a leccos se dovolovalo. Jinak na kariéru v Jazykové skupině Československého rozhlasu vzpomínám rád, rád jsem to dělal. Ale současně jsem hned velmi brzy poznal, že je to zcela marný boj. Už jenom to, že jsem se trefil přímo do nějakého pořadu a do nějakého výroku, tak potrefené husy se ozývaly. A velmi, velmi nerady se ozývaly a začaly se mně na chodbách vyhýbat, anebo na mě dělat obličeje. (směje se)

Tak to se vám určitě nikdy v Divadle Járy Cimrmana nestalo.

Tam ne. Naopak musím říct, že mám radost, že všichni naši členové, kolegové - když se Zdeňkem trváme na tom, aby se dodržovalo to, co je napsáno, tedy i slovní tvary – poslouchají a snaží se vyhovět.

Tím jsme se obloukem vrátili k Divadlu Járy Cimrmana. A já si dovolím ještě jeden citát z vaší knihy Nedělňátko. „Nemám rád, když se nám podkuřuje, že vstoupíme do dějin. Vstoupíme leda do Prčic a dlouho to trvat nebude, protože s námi Divadlo Járy Cimrmana skončí. Pokud ho někdy někdo bude vykopávat, dopadne to stejně, jako dopadají hry Voskovce a Wericha. Fiasko. Tyhle věci jsou nepřenosné a tečka.“ To vyznívá dost fatalisticky. Nebylo by vám líto, kdyby se to naplnilo?

Nevím, jestli na tom mám trvat. Protože dneska si myslím, že když budou chtít kolegové pokračovat, až my se Zdeňkem odejdeme, tak bych jim to rozhodně nezakazoval. Ať to dělají a zkusí to. Ale na druhou stranu si myslím, že je to autorské divadlo, a jestli budou pořád hrát to, co hrajeme doteď, tak to nemůže mít věčné trvání. Všecko odchází. Odchází i dokonalosti, o kterých si myslíme, že budou trvat. Ten příklad Voskovce a Wericha a jejich divadla je přece naprosto jasný. Kdykoliv se někdo pokusil to oprášit a znovu uvést na scéně, neměl úspěch. Všechno patří do jisté doby a k jistým lidem.

Pane Čepelko, já vám mockrát děkuju a přeju vám, ať vás to hraní dlouho baví.

Ale jo, to mě ještě pořád baví. Děkuju vám.

Poznámka: Historii a zákulisí Divadla Járy Cimrmana mapoval také pořad TV Seznam Moje místa.