Höschl: Úzkosti mladých nemůžeme odsuzovat jako rozmazlenost

„Když trpíte chorobou jako já, která má průměrnou dobu od začátku do smrti šest let, tak vám je všechno ostatní směšné. Ale to není měřítko, které můžete uplatňovat na někoho jiného.“

Uznávaný psychiatr Cyril Höschl mluví v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osoboností, o strastech mladých lidí, své nemoci, velké kariéře i minulosti a také o svém pacientovi Miloši Kopeckém.

„Když se mu ulevilo z deprese, přestal brát léky. V hluboké depresi je také nebral, protože už na to neměl sílu. Bylo vidět, kdy je spolupracující a kdy ne. Jeho neukázněnost ovšem spočívala také v tom, že jednou si vytáhl z taštičky placatici vodky, kopnul do sebe pár vydatných doušků, ne-li kelímek, a sedl za volant žigulíka, aniž bychom mu v tom stačili zabránit, a jel do divadla,“ říká Höschl o slavném herci, který trpěl bipolární poruchou, dříve nazývanou maniodepresivita.

Cyril Höschl se nyní sám už několik měsíců potýká se zvláštním neurologickým onemocněním zvaným multisystémová atrofie, které ho omezuje mimo jiné v pohybu či psaní: „Zajímavé je, že s tím, jak ta choroba postupuje, tak zároveň s ní postupuje pocit, že je vám to jedno.“

Zatímco jemu jako pacientovi s těžkou chorobou připadá všechno ostatní směšné, tak říká, že jistým věcem se vysmívat odmítá. A zmiňuje časté diskuze o křehkosti mladé generace, která se narodila do svobodných poměrů po roce 1989 a nikdy nezažila nedostatek či nějaké restrikce.

„Je třeba, aby to naše generace neodsuzovala jako rozmazlenost, ale abychom se to snažili pochopit. Protože oni mají právo z hlediska svých existencí prožívat a cítit jiné věci, jako například klimatickou depresi,“ uvádí Cyril Höschl a jako velmi znepokojivý jev zmiňuje rostoucí počet případů sebevražednosti u mladistvých: „Je potřeba se na tuto část populace zaměřit a položit si otázky, co je zdrojem jejích existenciálních problémů nebo tísně.“

Celý rozhovor s Cyrilem Höschlem si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Pane profesore, dlouho jsme se neviděli. Dovolte mi na úvod obligátní otázku: Jak se máte?

Lepší už to být nemůže.

Takže s humorem. Jak zvládáte svůj zdravotní hendikep?

Ten je dost zvláštní. Je to zvláštní neurologické onemocnění, kterému se říká multisystémová atrofie, která postihuje mozeček, vypadá to jako parkinsonismus. Také to, že se na vás nedostatečně usmívám, není tím, že byste nebyl sympatický, ale tím, že k tomu patří maskovitý obličej. Když se chci usmát, tak na to musím myslet. Kdežto vy se smějete a ani na to myslet nemusíte. Takže na vaši otázku je jednoduchá odpověď: Strašně se zmenšilo hřiště, ale sranda je na něm furt. Je to jak říká Ludvík Vaculík, že život je stále se zpřesňující definice toho, čím už nikdy nebudeme. Já vím, že s touto chorobou už nikdy nebudu skákat na obřím můstku, už také kvůli věku.

Berete to s nadhledem, zdá se. Může se tak s tím člověk snáz vyrovnat?

Kdyby mi před půl rokem někdo řekl, že nebudu chodit, že nebudu řídit auto, že se nebudu moct podepsat, že nebudu moct psát ani na klávesnici, tak bych se šel snad picnout. Zajímavé je, že s tím, jak ta choroba postupuje, tak zároveň s ní postupuje pocit, že je vám to jedno. Že na to koukáte jako marťan a bavíte se spíš tím, jak se ty příznaky míhají, jak přibývají, jak jsou některé nevysvětlitelné. Pozorujete sami svoje vlastní hendikepy, že jeden den mluvíte líp, druhý den mluvíte hůř, ale máte od toho emoční odstup. Vůbec nepropadám zoufalství. Tomu může propadat moje okolí, které o mě musí pečovat. Ale já se na to zvláštním způsobem adaptuji, a to je jeden z objevů, které jsem na své drobné kazuistice udělal.

Takže to berete trochu jako vědec, seznamujete se s případem na vlastní kůži?

Spíš jako doktor než vědec.

Jsem každopádně rád, že spolu můžeme mluvit. Zachovejme tradiční úvod rozhovoru – krátké otázky vztahující se k vašemu životu a kariéře. Co vás napadne, když řeknu - deprese?

To je 75 procent náplně mé předchozí práce, protože deprese je jednou z nejčastějších psychiatrických diagnóz v populaci. Je to onemocnění, se kterým jsem opakovaně přicházel do styku jako doktor v ambulanci, i jako výzkumník v psychoendokrinologii, se kterou jsem před lety začínal. Deprese je součástí profese a je to předmět mého profesního zájmu.

Miloš Kopecký?

Jeden ze slavných pacientů, který mi písemně povolil, že o jeho chorobě mohu veřejně mluvit. On chtěl přispět k nápravě veřejného mínění na psychiatrii jako obor a na pacienty. Aby tou diagnózou netrpěli, aby nebyli okolím odsuzovaní. Na svém příkladu to chtěl ukázat, protože věděl, že je známý a oblíbený: Podívejte se, i takový člověk se léčí na psychiatrii. Takže jsem dostal souhlas o tom mluvit.

On měl bipolární poruchu…

Ano, které se tehdy říkalo maniodepresivita.

Svého času jste o Miloši Kopeckém řekl, že byl neukázněný pacient, protože bral léky jen, když se mu chtělo…

On byl neukázněný, což trochu patří k věci. Protože když jste v mánii nebo i hypománii, tak vám je tak dobře, že přestanete mít pocit, že byste měli něco brát. Některé nemoci jsou takzvaní tišší zabijáci a vyžadují léčbu, i když nic necítíte, jako diabetes na začátku nebo vyšší tlak. To byl i jeho případ. Když se mu ulevilo z té deprese, tak přestal brát léky.V hluboké depresi je také nebral, protože už na to neměl sílu. Bylo vidět, kdy je spolupracující a kdy ne. Jeho neukázněnost ovšem spočívala také v tom, že jednou si vytáhl z taštičky placatici vodky, kopnul do sebe pár vydatných doušků, ne-li kelímek, a sedl za volant žigulíka, aniž bychom mu v tom stačili zabránit, a jel do divadla.

Teď jste ale řekl větu, kterou by si možná nepřál zveřejnit…

On byl tak velkorysý a tak rozmáchnutý, že čím atraktivnější a provokativnější bylo, co se o něm povídá, byl radši.

I to, že řídil pod vlivem?

To už dneska nebude nikdo řešit, protože je dávno po smrti.

Další slovo - Česká hlava?

To je bohulibý projekt, který měl snahu motivovat české vědce, aby získali mezinárodní renomé, nebo aby se zařadili do mezinárodního kontextu a byli soutěžeschopní na mezinárodní scéně. Měla to být taková malá česká Nobelovka, což ale nedopadlo. Česká hlava je však projekt, který přežil a odměňuje jednak mladé vědce, jednak vědce se speciálním zaměřením třeba na aplikace v průmyslu a jednak za celoživotní dílo a také za popularizaci vědy.

A vy jste jejím držitelem z roku 2008.

Ano. Za popularizaci vědy. To byla tenkrát cena předsedy vlády.

V úvodní části se chci zeptat ještě na jeden výrok: „Každý sedmý člověk je debilní, dementní nebo alkoholik?“ Co vás napadne?

To je můj výrok, který je asi třicet let starý a který mi každý připomíná většinou vytrženě v kontextu. To bylo v rámci proslovu při předávání čehosi v Karolinu. Není to nic jiného než prostý výčet faktu, který ovšem každého zvedá ze židle a kde se zapomíná sdělit, že se to netýká jenom naší populace, ale všech srovnatelných populací. A to, že polovina národa je podprůměrného intelektu, to je tautologie, protože když máte průměr, tak zhruba polovina je pod ním a zhruba polovina je nad ním.

Ten výrok bývá často připisován Miloši Zemanovi, který ho po vás někdy začátkem 90. let zopakoval…

To jsem rád, že je připisován Miloši Zemanovi. Kdybych to tenkrát věděl, tak bych to nikdy neřekl.

Ten poměr – „každý sedmý…“ – ten se v čase nemění?

Já už o tom od těch dob nepřemýšlím, ale zhruba to tak vychází.

Pane profesore, je výhodou pro život být psychiatrem?

Víte, že jo? Já jsem nikdy psychiatrem být nechtěl, ale když už jsem se jím řízením osudu stal, tak když se na to zpětně podívám a měl bych se znovu rozhodnout, zda znovu, nebo ne, tak určitě jo. Protože mně to otevřelo mnohé obzory, které mi byly předtím uzavřené, jak v otázce lidského chování a prožívání - čili příběhy lidských duší při výkonu toho povolání - tak styku s mnoha fantastickými kolegy. Protože mezi psychiatry jsou mnohé nezapomenutelné osobnosti a velcí vzdělanci. Což je v jiných oborech také, ale v té psychiatrii jsem si to obzvlášť vychutnal. A pak mezinárodní kontakty, kterých jsme se po revoluci dočkali, a ty byly úžasné.