Kosatík: Na rozdíl od Slováků dávno víme, že v Rusku jsou „hromady hnoje“

Málokdo má tak do detailů nastudovanou historii českých zemí a Slovenska jako spisovatel Pavel Kosatík. Jeho „České století“ a „Slovenské století“ získalo uznání publika v obou zemích. Dokáže zajímavě popsat i zásadní rozdíly mezi oběma národy.

Proč tolik lidí na Slovensku dodnes fandí Rusku, a to i v době putinovské agrese vůči Ukrajině, vysvětluje Pavel Kosatík jako do jisté míry dějinnou záležitost.

„Oni prostě neměli ty Karly Havlíčky, kteří zavčasu v polovině 19. století přijeli do Ruska, uviděli hromady hnoje, vrátili se domů, řekli: ‚V Rusku jsou hromady hnoje, neblázněte.‘ Toto oni (Slováci) neměli, oni naopak v sobě podporovali panslovanskou sounáležitost, která ale nakonec vždycky dopadne tím, že vládne Rusko a ostatní poslouchají.“ (Havlíček Borovský napsal knihu Obrazy z Rus v roce 1844 jako syrovou studii života lidí v carském Rusku, kam odjel původně jako rusofil na osmnáctiměsíční pobyt, pozn. red.)

Spisovatel Kosatík v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností, zmiňuje i rozdíl mezi českými obrozenci a T. G. Masarykem na jedné straně a zakladatelem moderní slovenštiny a ‚otcem slovenského národa‘ Ľudovítem Štúrem na druhé straně. „On na konci svého života, v posledním předsmrtném spisu Slovanstvo a svět budoucnosti totálně znegoval, co říkal do té doby. A plný nihilismu řekl: ‚Všecko beru zpět, učte se azbuku, přestupte na pravoslaví a staňte se Rusy.‘ Představte si, že by Masaryk nebo Rieger nebo Palacký a jejich závěrečný odkaz byl takový. V tomhle byl rozdíl mezi Čechy a Slováky.“

Proč jsou Češi naopak tolik fascinováni slovenskou prezidentkou Zuzanou Čaputovou a proč ji naopak řada slovenských politiků nesnáší? Jak vnímá lidi, kteří říkají, že jsou dnes „unaveni válkou na Ukrajině“, ačkoliv ji pozorují jen ve zprávách? A o čem by dnes psal nové epizody svého televizního cyklu České století?

Rozhovor s Pavlem Kosatíkem si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video – a dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Pane Kosatíku, vzpomínáte si na svůj knižní projekt ze začátku 90. let Kdo je kdo?

Vzpomínám, samozřejmě. Zase tak dávno to není.

Kdybyste teď měl naformulovat svoje slovníkové heslo Kdo je Pavel Kosatík, co byste tam napsal?

Já bych to asi nechtěl vůbec formulovat, to si neumím představit. (…) Tak jsem snad spisovatel zabývající se historií. Ale to jsou spíš takové fráze.

Tak já se vás zkusím na úvod na pár slov zeptat a možná z toho de facto to slovníkové heslo poskládáme. Boskovice?

Senzace, rodné město. Jsem patriot, miluju to tam. Mám tam pořád maminku, bratra s rodinou, jezdím tam a snažím se je propagovat, kde můžu.

Výuka dějepisu ve školách?

V současnosti, jak se ukazuje, spíše katastrofa. A zdá se, že poměrně celoplošná. Což jsem dlouho nechápal, poněvadž když přijedu na besedy do škol, tak oni mně tam přivedou spíš děcka, která k historii mají vztah. Proto jsem dlouho trpěl asi větším optimismem, než je namístě.

Přímo katastrofa, říkáte?

To je silné slovo, ale opravdu tak, jak jsem se o to ty poslední měsíce, půlrok začal zajímat, tak se mi zdá, že se tam pořád drtí fakta mnohem víc než to přemýšlení o historii. A hlavně že je velký nedostatek učitelů, kteří jsou schopni předat jakési svoje vlastní stanovisko. Tím nemyslím, že učitel-komunista bude učit komunistickou historii, ale, marná sláva, u těchto hodnotových předmětů je docela dobré, když kantor – mimo to, že předloží všechny možné objektivní verze události – ještě přidá to své subjektivní ručení, co by dělal on.

Další heslo, na které se vás ptám: sci-fi?

To bylo minimálně takových deset let mého života až do převratu, až do roku 1989, poněvadž v těch osmdesátkách mně ta sci-fi přišla reálnější než tehdejší takzvaná realita. Tam fungovala pravidla, kdežto na ulici ne. A bylo senzační, že existoval a dodnes existuje tak řečený fandom, což bylo sdružení plus minus podobně starých lidí, jako jsem byl tehdy já. V každém jenom trochu větším městě existoval sci-fi klub, včetně Boskovic. A všichni jsme komunikovali, vydávali jsme samizdaty, přepisovali jsme Orwella. To jsou moje osmdesátky.

Další heslo - Václav Havel?

Nejcennější nebo nejpodstatnější Čech druhé poloviny dvacátého století. Chlapík, kterého jsem i při jeho určité lidské odtažitosti, kterou jsem z něho někdy cítil, měl a mám rád.

Jiný T.G.M.?

Knížka, která mi dala nejvíc zabrat, a radoval jsem se, že jsem ji přežil.

A České století?

Filmový projekt, který režíroval Robert Sedláček na základě mých scénářů. Bylo to takové poměrně razantní vyjádření se k české historii dvacátého století. Bavilo mě to.

Pane Kosatíku, za poslední rok jsem od vás zaznamenal tři knihy: Česká inteligence 20. století, Zápasy slepého muže (Život a dílo komunisty a disidenta Klementa Lukeše) a taky Slovensko 30 let poté…

To je za dva roky, zas tak strašné to není. Píšu zhruba těch třicet let, tak celkem to bude asi těch třicet knížek.

Zmapoval jste už spoustu osobností z české i slovenské historie. Na koho se chystáte teď?

Jsou taková dvě větší témata. Jedním jsou dějiny židovských podnikatelských rodin s těžištěm v první republice. Tam je smyslem ukázat velice podstatný vklad židovských rodin nejen k podnikání u nás, ale vůbec k českému liberalismu, včetně toho politického.

Druhé téma vychází z toho, že bude smetanovský rok: Bedřich Smetana se narodil 1824 a zemřel 1884. Možná to zní staromódně, křísit Smetanu, ale mě k tomu před lety popostrčil skladatel Aleš Březina, když mi řekl, že z jeho pohledu není správný ten tradiční výklad o tom, že Smetana je toliko zakladatelem české národní hudby, ale že je naším prvním světovým skladatelem. Že jím není až Antonín Dvořák a že je škoda, když se ze Smetany ve světě hraje jenom Prodaná nevěsta a z Mé vlasti víceméně jenom Vltava plus Z mého života. Nejdřív mi to znělo tak trochu obrozenecky, říkal jsem si, jestli tak dlouho po jeho smrti má smysl pomáhat světu něco objevovat, ale pak jsem si uvědomil, že v hudbě to tak je poměrně často. Do Smetany jsem se proposlouchal a musel jsem dát tomu Alešovi fakt za pravdu. Vznikne tedy jakýsi pokus dostat Smetanu víc do světa.

Vždycky si na začátku snažíte definovat, jaký úhel pohledu na danou osobnost zvolíte? Anebo to zjistíte až po studiu materiálů, jestli najdete něco dosud neznámého?

Ano, na začátku je jakási představa, která se při práci samozřejmě mění. Tam nejde jenom o to, že vy sám se něco dovídáte, ale mělo by vás to i proměnit. To je stejné jako při práci novináře - neděláme to z nějakého pohodlného odstupu, ale jsme v tom sami obsaženi. Takže je to takový vývoj s nezaručeným výsledkem. Už se mi taky párkrát stalo, že jsem knížku nedopsal. Zjistil jsem, že to nedokážu.

O jakou osobnost šlo?

Ono to mělo ještě trochu jiné příčiny. Kdysi jsme chtěli dělat knižní rozhovor s Ivanou Tigridovou, Pavel, její manžel, v tu dobu už nežil. A já jsem se takovým možná investigativním způsobem zajímal i o ty malinko ožehavější věci, o finanční zajištění (Tigridova exilového vydavatelství, pozn. red.). A ona, jak byla zvyklá z těch dávnějších dob, kdy to bylo namístě, ho začala přede mnou bránit.

A nepustila vás k detailům…

Nepustila. Byla ten ohař. Byla to samozřejmě vynikající žena, ale bylo mi líto, že měla ze svého pohledu pocit, že ho musí bránit. Vysvětloval jsem jí, že neútočím, že není nutná obrana, ale věděl jsem, že se neshodujeme. Tak jsme to odpískali.

Velkým fenoménem se před deseti lety stal váš televizní cyklus České století. V devíti příbězích jste popsal zlomové momenty z historie Československa od jeho vzniku v roce 1918 až do rozdělení federace v roce 1992. Jak vidíte těch dalších třicet let, které už uplynuly od vzniku samostatného Česka? Stálo by to už za nové epizody?

Možná tam pořád ještě nejsou takové silné letopočty. Nezažíváme k mé radosti žádné další převraty, ale možná už teď rozumíme těm plíživějším, spodnějším proudům, které tou polistopadovou historií procházely, tomu dlouhodobému ruskému nápřahu směrem do střední Evropy, který po roce 1989 možná na chviličku přestal, ale opravdu jenom na chviličku. A my jsme si až zpětně uvědomovali, co to je.

Taky tu dobu z velké části definuje pokus Andreje Babiše o uchvácení státu přes ministerstvo financí až do úřadu předsedy vlády, který zatím skončil a nevíme, jestli se za dva roky ve volbách nepokusí o nějaké pokračování. Takže toto mě napadá jako možná silná témata, která by dneska mohla navázat. A kdyby k tomu svolil nějaký odvážný ředitel televize, tak bych velice navrhoval, abychom se tímhle zabývali.

To jsou tedy hlavní zlomy?

Hlavně se proměňují priority. Dřív jsme byli zvyklí téměř automaticky na hodnotový politický svět. Populismus do toho vnáší cosi úplně nového. Musíme úplně jinak přemýšlet o tom, v jaké realitě se vynacházíme a kdo s kým a jak je o tom dneska vůbec schopen komunikovat. Zdá se, že se to pořád rozestupuje na další a další tábory, čemuž by asi nebylo dobré přitakávat. Tahle proměna tradiční politiky, kdy jste měl po volbách v zásadě aspoň chvíli pocit, že budete vědět, o co v té zemi jde. Dneska už tomu tak úplně není. Víme, že politici sice formálně rozhodují, ale velice podstatná část moci už je dneska u těch uhlobaronů a tak dále.

Zmiňujete populismus jako sílící trendy, samozřejmě nejen v České republice. Ale jak na lidi působí v dnešní době to, že nedaleko od našich hranic, v Evropě, se vede válka? Že Rusko napadlo Ukrajinu? Předtím jsme zažívali covidovou pandemii… Může tohle všechno lidi přimět k nějakému jinému přemýšlení, jaký stát vlastně chtějí? Koho chtějí volit?

Asi ano. Vím, že je mnoho lidí, kteří jsou schopni trpět čímsi, čemu oni sami říkají únava z války, ačkoliv tady se neválčí. Oni se tím přesto cítí unavení, jenom v té podobě zpravodajství. To mně přijde… nevím, jestli úplně vkusné. Pořád si myslím, že solidarita s Ukrajinou je povinností, od které nejde uhnout pod žádnou záminkou. Tím spíš, že my jsme malý stát a na solidaritě ostatních budeme vždycky závislí. A kdo si to z minulosti nepamatuje, tak je prostě trouba. Proto bychom měli myslet na každého, kdo momentálně, když my jsme na tom třeba o trošičku líp, tu pomoc potřebuje.

O čem podle vás svědčí, že někteří lidé začínají mluvit o té zmiňované únavě z války? Z války, kterou my sami nezažíváme, ale jako by ji někteří nechtěli vůbec vnímat. Chtějí se ti lidé odstřihnout od reality, uzavřít před světem? Zabetonovat v nějaké ulitě?

Nechtěl bych, aby to bylo moralizování, ale sklon k tomu, schoulit se do těch chaloupek a přečkat déšť a bouřku, ten má leckdo leckde. Koneckonců byly doby, kdy někteří můžou mít pocit, že se jim nebo jejich předkům podobná mentalita vyplácela. A nedělám si iluze o tom, že se v mnoha rodinách dodnes dětem neříká: „Hele, nepal si ty prsty, nechoď tam! Počkej radši bokem. Nevěř jim, oni se vyblbnou.“

Tohle vlastně drželo takzvanou normalizaci celá léta…

Samozřejmě normalizaci, pro někoho i protektorát a možná i některé jiné doby.

Ve svých knihách jste zmapoval osudy spousty osobností, můžu zmínit Pavla Tigrida, ale taky Jana Masaryka, Tomáše Garrigua Masaryka, ale i Emila Zátopka, Olgu Havlovou, v jedné ze svých posledních knih komunistu a disidenta Klementa Lukeše… Které osobnosti vás zasáhly nejvíc?

Vždycky mě první napadne ten Masaryk, TGM. To bylo fakt těžké. Za prvé je to nesmírně vnitřně rozprostraněný muž a už jenom to dílo, které má asi čtyřicet dnes vydaných svazků, pak sekundární literatura… To musíte nějakým způsobem nabrat, hlavně to strávit a v cosi přetavit. Nejenom to zesumarizovat. To mi teda strašlivě zatápělo, protože já zase nemám tak úžasnou paměť, abych si přečtené na dlouho pamatoval.

Kniha, o které mluvíte, Jiný T.G.M., vyšla ke stému výročí vzniku Československa v roce 2018. Tehdy jste řekl: „To, že práce na knize končí, se pozná mimo jiné podle toho, že člověk dojde na konec svých fyzických sil.“ Co na tom bylo nejnáročnější?

To množství informací jsem si přirovnával ke státnicím. Pamatuju si, že když skončily a já jsem je s jakýmsi štěstím udělal, tak si vybavuju ten téměř fyzický pocit, kdy se mi zdálo, jako by to prýštilo z uší zase ven a jako bych to i slyšel. Tady jsem měl něco podobného. Prostě musíte nabrat jakousi kapacitu informací, kterou normálně mít nabranou nepotřebujete. A vypořádat se s ní tak, aby to lidé měli důvod číst.

Často mluvíte o tom, že Tomáš Garrigue Masaryk a Václav Havel jsou de facto dvě nejvýraznější osobnosti československých dějin dvacátého století. Když jsme spolu vedli rozhovor před několika lety, o tehdy sloužícím prezidentovi Miloši Zemanovi jste řekl, že je to „prezident nihilista“ a že jemu byste se v žádné knize věnovat nechtěl, protože ten člověk vás nemá čím překvapit…

To zní tak ofrněně, ale… (směje se)

… myslím, že to tak trochu vyznělo, ale rozuměl jsem vám.

Překvapit…? Ale vím, že vznikají knihy, že historik Petr Hlaváček o něm něco píše a určitě vznikne i další portfolio hledisek, není potřeba, abych se k tomu přidával. On by si mě k sobě těžko pustil a psát to na dálku by mě nelákalo.

To znamená, že podmínkou by pro vás bylo promluvit s ním a chtít od něj slyšet nějakou sebereflexi vlastního působení v politice?

Podívejte, já to mám už dneska tak - tím tady nechci prezentovat nějaké černobílé vidění –, že když si můžu vybrat, tak si raději vybírám ty takzvaně pozitivnější postavy. Protože si myslím, že je lepší znázornit někoho, kdo ten život, byť to měl těžké, nějak dobře odvedl, než napsat o někom, kdo ty věci „voral“, že „zvoral“, protože na to leckdo přijde i beze mě. A já to teda můžu, dejme tomu, nějak provrstvit, zpřesnit a něco líp pojmenovat. Jasně že tam jsou zajímavé věci. Mě by taky zajímalo, jak on to s těmi Rusy a Číňany přesně měl a kdy co začalo a co přesně byla příčina těch následků, které známe. Ale to určitě zvládnou jiní.

Říkal jste o něm, že společnost rozdělil a vůbec neplnil úkol, který bychom od hlavy státu měli chtít…

To jsme zažívali.

Jak v tomhle kontextu vnímáte jeho nástupce Petra Pavla?

Já jsem ho v druhém kole volil a patřím k lidem, kteří si myslí, že tím polistopadovým odčinil to předlistopadové. Takže já nerad naslouchám těm „hejtrům“, které k mému překvapení pořád baví znovu vytahovat to, co dělal před rokem 1989.

Jak si to vysvětlujete? Protože Petr Pavel má opravdu oponenty jak v řadách těch, co evidentně volili jeho protikandidáta Andreje Babiše, neboli také bývalého člena KSČ, tak mezi těmi, kteří prostě bývalého komunistu ze zásady volit odmítají.

Mnoho těch oponentů jsou úctyhodní lidé, kterých si jinak vážím, takže se na to nedá odpovědět nějak jednoduše nebo jenom v jedné vrstvě té odpovědi. Ale podle toho, s čím se nejčastěji setkávám, tak se mi zdá, že ti oponenti jsou spíš lidé, kteří toho sami proti té totalitě možná nevykonali až tak moc a někdy to verbálně dohánějí zpětně. A ten současný prezident jim k tomu hraje roli jakéhosi, cynicky řečeno, fackovacího panáka.

Pokud jste říkal, že jste Petra Pavla sám volil, tak jaká od něj máte – po těch deseti letech Miloše Zemana – očekávání?

Civilní způsob výkonu funkce, kterým bude dávat najevo, že mu záleží na lidech nejen v Praze a blízkém okolí, ale opravdu v celé republice. Tady je dlouhodobě v celé politice, hlavně v exekutivě, deficit zájmu o ty oblasti vzdálenější od Prahy. A prezident je jeden z těch, kdo to může napravovat. Na toho člověka by měl být takový pohled, aby rodiče měli chuť ho ukazovat dětem. A že, symbolicky řečeno, ten stát má smysl, když v jeho čele stojí takový chlapík, který má kuráž, nebojí se a, myslím si, nás hodně dobře mezinárodně reprezentuje.

A co ty kulisy, v nichž se ta funkce prezidenta vykonává? Pražský hrad, sídlo králů, všechny ty ceremonie s tím spojené…

Já tam kousek vedle bydlím, tak to pozoruju relativně zblízka.

Mají to Češi rádi?

Patrně ano, ale taky někteří, včetně mě, říkají, že by to býti nemuselo. Já jsem z těch, kteří to sídlo hlavy státu považují za předimenzované a pro nové adepty té funkce zčásti nebezpečné. Myslím si, že i Václava Havla to jakýmsi způsobem poznamenalo a ty jeho dva nástupce teda tutově. Takže Petru Pavlovi bych to nepřál. Ale on je různými větry docela dobře ošlehán, tak si myslím, že by mu nemuselo změnit povahu, když mu stolníci pořád budou přinášet pečené pávy, nebo co se tam servíruje, k snídani. Teď jsem to řekl ošklivě.

Pane Kosatíku, ještě než jste začal psát knihy, tak jste býval na začátku 90. let redaktorem víkendové přílohy Mladé fronty Dnes, pak jste byl dokonce rok zástupcem šéfredaktora časopisu Reflex. Jak na tohle období v médiích vzpomínáte?

To byly senzační doby z toho hlediska, že například v té Mladé frontě Dnes bylo tehdy možné se pohybovat po ploše celých novin. To znamená nejen těch „víkendů“, ale i deníku. Když jsem se domluvil s šéfem kulturní rubriky, že bych zrecenzoval knížku nebo film, tak jsem mohl. Když mě náhodou napadlo něco, co by se dalo okomentovat, napsal jsem komentář. A sem tam se stalo, že jsem měl i něco na jedničce. Já, téměř elév z „Víkendu“. Takže jsem se tam fakt úžasně pocvičil. Do té doby, nevím, jestli jsem se bál publikace, ale cítil jsem jakýsi ostych, který mě teda naštěstí nepřešel dodnes a doufám, že nikdy nepřejde. Ale v jakési míře jsem porozuměl tomu, možná částečně, jak se ta média dělají a co je v tom dobré dělat rutinně a kam naopak tu rutinu nikdy nepustit.

Osahal jste si terén autora, který něco sděluje čtenářům. A záhy jste začal pracovat na svých prvních velkých knihách – o manželkách československých prezidentů a taky na speciální knize o Olze Havlové… Tím to celé začalo?

Začátek byly ty manželky prezidentů, které byly jenom „zvědavé“. Ne že bych je od sebe odstrkoval, jsem za to odpovědný, ale tam jsem to ještě nebyl já. Respektive, když sbíráte ten materiál, tak dojdete do fáze, kdy máte jakousi surovinu a teď ji můžete nějak, možná i chytře zorganizovat. No a někomu to stačí. A mně to tehdy stačilo. Ale pak jsem zjistil, že se ještě musí jít o těch pár etap dál a prohnat to svým vlastním osobním generátorem. Já tomu až někdy možná pateticky říkám, že se snažím dostat do toho stadia, kdy mi zbude jenom jediný jazyk - ten můj. Kdy už nebude na výběr mezi deseti slovy, která řeknu. A to vždycky nejde, protože to zabírá opravdu hodně času a ten vždycky nemáte. Snažím se nespěchat, ale někdy prostě máte termín. Takže je to jenom takzvaně „chytré“, nebo v to aspoň doufám. Ale vždycky když je možnost to dostat do toho osobního stadia, tak jsem za to strašně vděčný.

Trvalou dominantou vašeho badatelského zájmu je období samostatného československého státu, a to z české i slovenské perspektivy. Ale pak se taky zabýváte tím, co se stalo po rozdělení republik v roce 1992. Mluvili jsme o Českém století, taky jste napsal knihu Slovenské století a taky jste před rokem vydal Slovensko 30 let poté. Jaký úspěch mají vaše knihy u slovenských čtenářů?

Ta první knížka, Slovenské století, tam zabrala pro mě až překvapivě. Já jsem to psal v češtině, z čehož by plynulo, že smyslem bylo vysvětlit českým čtenářům to, v čem si myslím, že naši předkové a zčásti my jsme dělali ve vztahu k těm početně slabším Slovákům chyby toho staršího bratra. Ale oni se v tom čtenáři na Slovensku nějakým způsobem našli taky. A přitom jim to, řekl bych, lichotí jenom neobyčejně málo. Tam jsou velmi drsné kapitoly, ty válečné, komunistické… Ale zarezonovalo to tam. Ale ta druhá knížka, tam to bylo o něco horší, poněvadž ta se týká polistopadových 30 let, kde ta slovenská politika byla opravdu velmi divoká a dnes možná zase začíná být. A já jsem ji napsal, což mi mnozí vytýkají, vědomě aktivisticky.

Černá, bílá?

Ani tak ne, ale před dvěma lety, kdy to začalo vznikat a kdy se začala rozpadat Matovičova vláda a bylo jasné, že je to k ničemu, tak jsem se začal bát toho vývoje, který se teď dostavil, a jakýmsi způsobem jsem se mu snažil zabránit. Čemuž se můžete usmívat nebo považovat to za donquijotské, nebo dokonce autorovi nenáležící. A historik by to dělat neměl. Ale já se považuju za člověka, který si může ty žánry volit, a volím si je na relativně široké škále, takže já jsem tam ten aktivismus dal vědomě, schválně.

Nejste žádný veřejnoprávní činitel, který by měl vyvažovat. Zaujal mě jeden váš výrok z doby, kdy jste knihu Slovensko 30 let poté představoval: „Ke slovenské historii mě přivedla únava z atmosféry tady, v Česku. Psal jsem to v době, kdy tu byl už dlouho u moci Andrej Babiš a Slovensko se mi jevilo jako země, kde skutečnost nemá tak šíleně utahanou podobu. Má to tam jiné chybky, ale já jsem hledal energii a tu jsem tam našel.“ Má pro vás Slovensko pořád tu energii, která tady chybí?

Má. Byť o ni přichází. Poněvadž oni si vrážejí dýku do vlastního národního těla tím, že nedokážou, a to je bohužel pravda, učinit svou zemi atraktivní pro nejmladší generaci a zejména pro tu její duchovně schopnější část. Takže jim prostě nejlepší mozky mizí. A dnes už ani tak ne k nám, jako tomu bývalo vlastně skoro celou dobu od rozdělení federace, ale už i dál na Západ nebo do Rakouska a tak. Ten odliv mozků je tam velký a je to problém. Fakt to vypovídá o tom, že mladá generace to cítí jinak než staromilsky a nacionalisticky působící politici.

Čím si vysvětlujete tu českou přízeň pro slovenskou prezidentku Zuzanu Čaputovou?

Mně na ní přijde velmi zajímavé, že jí ta politika vážně jde, a takových lidí v politice není moc. On je to těžký obor, který se často studuje dlouho a ani pak to člověku nemusí úplně jít. Když s ním mluvíte, tak zjistíte, že než řekne chytrou věc, tak musí napřed přemýšlet, někdo chvilku, někdo déle a lidem, jako je Míla Rozner (poslanec SPD, pozn. red.), nepomůže ani hodina. A pak jsou lidé, kteří reagují okamžitě. A u nich cítíte, že ta politika je jejich světem. Ta paní prezidentka, to je prostě instinktivní talent. To, že to u jejích politických nepřátel nefunguje, neřekl bych, že je chyba její strategie, protože ona nemůže popřít sebe samu. Ona prostě vyznává liberální hodnoty, takže ona se fašistovi nikdy nezalíbí.

A jak si vysvětlujete naopak silnou slovenskou inklinaci k Rusku?

Ona je to spíš antipatie k Americe, ale vyjde to nastejno. Ale to Rusko tam, máte pravdu, hraje podstatnou roli a je to dějinná záležitost. Oni prostě neměli ty Karly Havlíčky, kteří zavčasu v polovině 19. století přijeli do Ruska, uviděli hromady hnoje, vrátili se domů, řekli: „V Rusku jsou hromady hnoje, neblázněte.“ Toto oni neměli, oni naopak v sobě podporovali hodně panslovanskou sounáležitost. Tady ty pokusy byly taky ještě za Edvarda Beneše nebo těsně po válce a možná i za komunistů. Ale nemyslím si, že dneska na večírcích potkáte hodně lidí, které by bavilo řešit sounáležitost slovanských národů, protože chápeme, že víceméně to nakonec vždycky dopadne tím, že vládne Rusko a ostatní poslouchají.

Kdežto ti Slováci mají pocit, že právě to jakési přikrčení se jim v minulosti vyplácelo. Už jenom ten Slovenský stát až do roku 1944: oni, když se přikrčili, tak ta válka, ty bomby jim, obrazně řečeno, lítaly přes jejich chaloupky v údolích a oni tam v poklidu žili. Takže můžou mít pocit, že Rusko by je znovu nějak ochránilo. Mají tam toho nešťastného Štúra, zakladatele moderní slovenštiny, novodobého otce národa, který na konci života posledním předsmrtným spisem Slovansko a svět budoucnosti totálně znegoval, co říkal do té doby. A plný nihilismu, který měl dobové příčiny, tak řekl: „Všecko beru zpět, učte se azbuku, přestupte na pravoslaví a staňte se Rusy.“ Představte si, že by Masaryk nebo Rieger nebo Palacký a jejich závěrečný odkaz byl takový! V tomhle byl rozdíl mezi Čechy a Slováky.

Pane Kosatíku, ještě závěrem se vás zeptám – při všech turbulencích, přežije demokracie všechno to, co se teď odehrává?

Demokracie je velmi životaschopný systém. Já nejsem věštec, ale byly těžší doby, než je tahle.

Takže nepropadáte depresím?

To bych nechtěl nikdy, i kdyby se loď potápěla, tak bych asi neříkal lidem, loď se potápí, ale spíš bych jim hrál na ty housle, aby to tolik nebolelo.

Ještě mi řekněte, kdo hraje na housle vám? Z čeho čerpáte optimismus v těchto dobách?

To je těžké. Optimismus se možná nemá čerpat nějak zvenku. Člověk se má snažit být v životě nastavený realisticky. A nechci se tady tvářit, že to mám zmáknuté. Se mnou to taky hází, když se přihodí věc jako 7. října (teroristický útok Hamásu na Izrael, pozn. red.), tak se mi nechce žít minimálně několik týdnů. A doteď jsem vlastně nepřišel na to, jak to hlavně pro tu Evropu udělat, aby se tady ten antisemitismus nešířil. Protože kdyby se rozšířil, tak my tu Evropu můžeme zabalit. Pak nám vážně zbydou už jenom otevřené hranice a ty plné kamiony a s tím se můžeme jít vycpat. Protože hodnotový svět, ten se vždycky odvíjí na začátku od toho, jestli Židé ano, nebo Židé ne. Tím antisemitismem to vždycky začíná a končí. Ale to jsem odbočil.

Ptal jsem se na optimismus, ale vy jste skončil pesimisticky… Nicméně s tím, že si nechcete úplně připustit, že by to mělo dopadnout špatně.

Já jsem cvičen k tomu, že dokud budu mít jakékoliv síly, tak se ode mě bude minimálně v mé rodině čekat, abych byl jedním z těch, kdo nabídnou řešení. Takže já nebudu čekat, až mi je nabídne někdo jiný, ale budu se snažit k tomu vždycky nějak přispět. A to snad leckdo takhle dělá. Takže když jste teda řekl optimismus, tak mně stačí jako zdroj optimismu to, že mám chuť ty věci řešit.

Mně to jako vaše odpověď taky stačí. A mockrát děkuju za rozhovor.

(směje se) Děkuju pěkně.