Článek
„Čeká nás bouřlivá doba, ale zrodí se něco nového.“ Geolog, klimatolog a popularizátor vědy Václav Cílek vysvětluje, proč lidi chtějí zažít změnu a proč se jí i on sám trochu bojí.
Před pětadvaceti lety Václav Cílek varoval, že doba všeobecného růstu jednou skončí a světovou společnost čekají krize – včetně té migrační. Vysloužil si tehdy nálepku katastrofisty. Dnes, když se různé krize už ohlásily, se naopak snaží lidi ve svých knihách a při přednáškách povzbuzovat, aby nepropadali beznaději.
„Teď se mi naopak stalo, že jsem byl dokonce napadený, že jsem příliš mírný a konsensuální. Rozdíl je ale v tom, že v okamžiku, kdy je společnost rozežraná a vidí jen zisky, tak ji musíte varovat. V okamžiku, kdy se společnost ocitá v depresi a ve strachu, musíte povzbuzovat a hledat řešení,“ vysvětluje Václav Cílek změnu své strategie v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.
Současná společnost zažívá už několik let velmi těžké zkoušky. „Začalo to covidem-19, pokračovalo válkou na Ukrajině, možná i umělou inteligencí… Něco zásadního se stalo. Lidem se žije určitě mentálně hůř než před tím. Zmizel kus veselosti. Doba nás tlačí neobvykle obtížným způsobem a tento tlak se bude prohlubovat. Je nutné se tomu preventivně bránit,“ říká Václav Cílek.
Sám na sobě si vyzkoušel, že jemu pomáhá zvedat náladu poslech starých písniček ze 60. a 70. let – od Marty Kubišové, Waldemara Matušky nebo Václava Neckáře. „Řada těch písní je veselých, dodá vám to nějakou radost do života. Platí to i o country, například o Vyčítalovi… Máte pocit, že tehdy ti lidi sršeli energií a ty jiskřičky padaly na ostatní. Teď si pustíte televizi a máte pocit, že po drobných kvantech z vás zprávy tu dobrou energii vytahují.“
Doporučuje proto, aby se v těžké době lidé hodně věnovali tomu, co mají rádi: hudbě, přírodě, výtvarnému umění, dobrému jídlu, vínu…
Asi bych volil Trumpa – a pak se hned vyděsil
Změny ve společností napříč světem, které se projevují mimo jiné i tím, kdo kde vítězí ve volbách, považuje za přirozené volání lidí po „nastavení základů nového civilizačního okruhu“.
„Je dobré vnímat, že jsme účastníci něčeho velkolepého,“ říká Václav Cílek a vzápětí použije metaforu se silvestrovskými oslavami: „Víte, proč na Silvestra pálíme rachejte? Pravděpodobně je to opakování kosmogeneze, to znamená, že vytváříme chaos, lidi jsou opilí, střílí - a teprve z toho chaosu se rodí řád. Velká doba je dobou, kdy ten chaos rozpouští bývalý řád. Je to vždycky bolestivé a když to dobře dopadne, tak se rodí řád nový.“
Současnou dobu tudíž přirovnává k „opilému ohňostroji“: „Mně už je sedmdesát let, takže mě těší, že jsem se toho dočkal. … Té změny se na jedu stranu bojím, na druhou stranu jsem zvědavý. Před nějakozu dobou jsem si říkal, že kdybych byl v Americe, koho bych volil. A myslím, že bych volil Donadla Trumpa – protože to je prostě změna. A když bych ho zvolil, tak bych se okamžitě vyděsil, protože bych pochopil, že ten člověk může být změnou až příliš velkou.“
Václav Cílek a Jiří Kubík před natáčením rozhovoru ve studiu Seznam Zpráv.
Mnoho Američanů podle něj mělo pocit, že předchozí „umírněné vlády těch dobrých prezidentů“ vedly směrem, který ve svých důsledcích není příjemný. „Takže volili Donalda Trumpa jako člověka, který přinese změnu. Počítám, že to bude chaotické, bouřlivé období s mnoha chybami, ale že se možná zrodí něco nového. Ale bude to pravděpodobně bolestivá záležitost.“
Hmotný základ světa se opět přihlašuje
Zatím poslední knihou Václava Cílka jsou Nové ostrovy, jakási příručka co dělat v místech, které najednou zasáhne pohroma.
„To takhle za mnou v roce 2012 – to měl být konec světa - přišel nakladatel, jestli neuděláme knížku ke konci světa. Říkal jsem, že to je blbost, že takových knížek bude! Cítil jsem ale, že nějaká éra dojíždí nebo dojela. Řekl jsem mu: Konec světa už byl, jen jsme si toho nevšimli. Pojďme udělat knížku o tom, co dělat po konci světa. Tak tehdy vznikly Tři svíce pro budoucnost,“ vypráví v rozhovoru Václav Cílek. Na tuto knihu, pro její velký úspěch, navázal dalšími tituly, loni pak Novými ostrovy.
Na otázku, jak by nazval proměnu, kterou společnost v posledních deseti, patnácti letech prochází, Václav Cílek odpovídá: „Ona ještě nemá jméno. Ty prvky, které se můžou projevovat silně, máme zatím v náznacích. Ve světě nějakého managementu společnosti je to určitě umělá inteligence. Nedohlédneme, co způsobí. Všechny tyto věci působí hodně dobra, hodně zla. Další věc je klimatická změna. Ono se doopravdy něco děje s počasím, s vodním cyklem – a to znamená i s potravinami.“
Proměnu si uvědomuje i v souvislosti s tím, jak společnost začíná řešit nedostatek „hmoty“: „Je to tak, že do roku 1980, 1990 – těžko se stanovují hranice – bylo důležité, kolik máte železa, uhlí a podobně. Materiální základ společnosti byl nesmírně důležitý. Ale s nástupem počítačů to vypadalo, že hmota je najednou míň důležitá než nějaká obrazovka, počítač. Ale teď podle mého názoru dochází k nové materialitě – řada prvků, sloučenin, fosfor, umělá hnojiva, vzácné zeminy, začínají být nedostatkové. Ten hmotný základ světa se opět přihlašuje.“
V čem spočívá nebezpečí umělé inteligence a jak se tomu Václav Cílek brání? Proč říká, že v mládí zažil černošský rasismus a co mu do života dal pobyt s rodiči v Tanzánii? Jak vzpomíná na léta, kdy byl ředitelem Geologického ústavu Akademie věd ČR? A proč o sobě říká, že žije spíš ve společnosti „mrtvých než živých“?
Rozhovor s Václavem Cílkem si můžete pustit už teď v audioverzi v úvodu článku – přepis a videozáznam celého rozhovoru zveřejníme v sobotu.
