Bez přehlížení žen a sexuálních narážek. „Hledáme rovnováhu,“ říká rektorka UK

Lékařka a vědkyně Milena Králíčková po více než 670 letech prolomila „skleněný strop“ a stala se první ženou v čele Univerzity Karlovy. „Cítila jsem, že mám dostatek zkušeností, odvahy i dovedností na to, abych univerzitu vedla.“

Ve funkci rektorky působí už rok a půl a za tu dobu dala najevo, že leccos bude jinak, než bývalo zvykem. Například letos vůbec poprvé bude univerzita navrhovat na vědecké ocenění Česká hlava ženu.

„Tuto velkou cenu ve výzkumu zatím nikdy v minulosti žena nevyhrála. Jistě to není proto, že tu nemáme skvělé vědkyně,“ říká Milena Králíčková v rozhovoru pro Seznam Zpráv v rámci projektu Galerie osobností.

Vzápětí dodává: „Ti muži byli ti viditelnější. Celá řada našich vědkyň je skvělá a pracuje ve své vědní oblasti, aniž by usilovaly o to, být vidět jako proděkanky nebo děkanky. A tyhle osobnosti často na fakultách pracují, někdy tak trochu, že o nich nevědí ani média, někdy o nich nevědí třeba ani ti jejich nejbližší nadřízení.“

Ve funkci rektorky chce důsledně dbát na rovné postavení mužů a žen v různých komisích nebo orgánech univerzity.

V rozhovoru mluví mimo jiné také o nedávno zavedené funkci ombudsmanky univerzity, která musí řešit mimo jiné i různé případy sexuálního obtěžování či nevhodného chování učitelů směrem ke studentkám či studentům. Jen za loňský rok evidovala univerzita 36 podnětů, tři případy skončily rozvázáním pracovního poměru.

„Bezpečí akademického prostředí ještě není tam, kde bychom chtěli, aby bylo. Musíme na tom pracovat,“ říká rektorka.

A v rozhovoru zmiňuje i to, co dříve bývalo „normou“ a dnes je to naprosto nepřípustné: „Když jste medik nebo medička, tak zvláště v chirurgických oborech zaslechnete nějaké sexuální narážky. A to už by se v dnešní době vůbec dít nemělo. Studovala jsem v 90. letech a také jsem to zažívala.“

Rozhovor si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video – a dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Paní rektorko, měl bych vás oslovit Vaše Magnificence?

Rozhodně nemusíte. Při těch akademických obřadech se to tak někdy říká, ale rozhodně na nějakou nutnost oslovení netrpím.

Ono to znamená „Vaše Vznešenosti“. Jak si člověk na takovou slávu zvykne?

Já si na to pořád ještě nezvykla. Jsem moc ráda, že jsem rektorkou, ta pozice je krásná v tom, že vytváříte něco, co má velký dopad na velkou akademickou populaci kolegů, akademiků, ale i studentů. Ale to oslovení ‚Magnificence‘, mám pocit, mi bude patřit, až ta stopa, kterou na Univerzitě Karlově nechávám, bude víc patrná.

Jste rektorkou od února 2022, už můžete leccos srovnávat. Zamává to s člověkem, když se dostane do této pozice?

Pevně věřím, že to se mnou nezamávalo tak, jak by možná mohlo. Už osm let jsem působila ve vedení univerzity jako prorektorka pro studijní záležitosti, v tom únoru 2022 jsem za sebou měla dva roky covidových úkolů, takže jsem to brala jako další úkol na cestě.

Varoval vás někdo, abyste si na něco dávala pozor?

Varoval. Varování přišlo od několika kolegů, třeba jiných rektorů nebo manažerů ve velkých pozicích, že být jedním z devíti prorektorů nebo prorektorek je něco jiného než být tím rektorem, u kterého to všechno má začínat i končit. Do určité míry se to varování nenaplnilo. Mám skvělý tým a nejsem na to sama.

V jednom článku jsem si přečetl, že jste pomohla na svět stovkám dětí. Dá se to tak říct?

Určitě se to tak dá říct. Strávila jsem roky na gynekologicko-porodnické klinice v Plzni a na ty roky na porodním sále nejprve slovanské a pak lochotínské kliniky velmi ráda vzpomínám. Ten tým, který jsme tam měli ruku v ruce s porodními asistentkami, byl skvělý. Dodnes jsou mnohé z nich moje velmi blízké kamarádky.

Vedete si jako lékařka-gynekoložka statistiku, kolik dětí jste přivedla na svět?

Těch spontánních porodů byly opravdu desítky, stovky, ale dlouhou dobu jsem si evidovala všechny císařské řezy. Tam jsem se blížila ke stovce.

A „statistiku“ vztahujete pouze k porodům, anebo i k tomu, že jste se podílela i na léčení neplodnosti?

Tahle čísla jsem vztahovala pouze k té porodní části. Asi bych to vůbec nedokázala spočítat, kdybychom mluvili o celém procesu od začátku těhotenství, protože ty roky na gynekologicko-porodnické klinice jsem třeba působila i na odděleních patologického těhotenství a podobně. To už by ta čísla byla někde jinde.

Pokuste se nám laikům představit svoji vědeckou práci, když se tu bavíme o léčení poruch plodnosti.

V současné době, když se podíváme na páry v reprodukčním věku, je v naší zemi deset až patnáct procent párů neplodných. Moje vědecká práce se věnovala tomu, abychom dokázali odhalit příčiny neplodnosti i u těch párů, u kterých to pořád ještě nevíme. Druhá část té práce se věnovala tomu, abychom je dokázali efektivně léčit. Protože i dnes je to tak, že ačkoliv máme velmi širokou škálu metod asistované reprodukce, tak přibližně deseti procentům těch párů, které léčíme, pořád ještě neumíme pomoci.

Takže u 90 procent se to podaří?

Kdybychom počítali ty páry, které projdou celým tím spektrem, které nabízíme v asistované reprodukci, tak ano, 90 procent zakončí úspěšně léčbu těhotenstvím.

Říkala jste, že deset až 15 procent párů řeší poruchy plodnosti… Je to číslo plus minus podobné jako v dobách, kdy jste se tím začínala zabývat, anebo roste?

Dá se říct, že dramatický nárůst v tom není, ale mění se příčiny, které za tím stojí. A jedna z těch spekulací, kdybychom se podívali desítky let zpátky, je, jak moc se vyvíjí změny v oblasti neplodnosti na straně partnera. V době, kdy já jsem studovala medicínu, tak se vždycky předpokládalo, že neplodnost je pravděpodobně na straně partnerky. A to se za ty dejme tomu dvě generace opravdu změnilo.

Čím to je? Tím, že se to dřív nezkoumalo, anebo opravdu plodnost mužů tak klesá?

Těch faktorů bude několik. Máme okolo sebe environmentální faktory, které pravděpodobně snižují plodnost mužů, snižuje se jak počet spermií, tak jejich kvalita. Ale určitě je to i tím, že se partneři nevyšetřovali tak brzy, jak se vyšetřují nyní.

Pokud jde o faktory způsobené životním prostředím, co tam v posledních letech může hrát velkou roli? A dřív to nebylo?

Na kvalitu ženských i mužských pohlavních buněk nejspíš působí jak chemické, tak v určitém procentu i fyzikální vlivy. Mezi ty chemické patří škodliviny, které se dostávají do životního prostředí a mohou mít velmi různý původ – mohou se vyskytovat v tekutinách, potravě, materiálech, kterých se dotýkáme. Mohou to být látky jako třeba bisfenoly, které se nachází v papíru. Těch chemických látek, které mohou působit na plodnost, je celá řada. V rámci Evropské unie existuje robustní mezinárodní projekt, který zkoumá látky, které se objevují v nových materiálech a ovlivňují zdraví evropské populace. A zkoumá se i jejich vliv na plodnost.

Pokud zjistíte příčinu neplodnosti, jakou terapii dnešní věda dotyčnému páru umožňuje?

Těch možností je celá řada, celému balíčku metod říkáme asistovaná reprodukce. Může jít o méně invazivní metody, jako je prostá inseminace, kterou už lidstvo zná tisíce let, až po technicky molekulárněbiologické metody. A tato asistovaná reprodukce je v České republice na vysoké úrovni, včetně výzkumného zázemí pro tuto metodu.

Existuje pro ty páry, které chtějí počít dítě, jednoduché doporučení, čemu se vyhnout?

Nebát se upravit v první řadě životní styl. Na kvalitu spermií má vliv dobrý jídelníček, dostatek spánku, méně stresu… Někdy prostě pomohou i docela základní věci. A velkou roli hraje psychika.

A jaký byl v této oblasti váš vědecký přínos nebo objev, paní rektorko?

Zmínila bych práci, kterou jsem dělala ve Spojených státech, kde jsme se hodně věnovali molekulárněbiologickým věcem. Když máte hormon, tak k němu vždycky musíte mít nějaký receptor, který s tím hormonem zapadá do sebe jako klíč a zámek. Ve Spojených státech jsme se věnovali tomu, jak může mutace, kdy změníte jednu malou součástku toho receptoru, způsobit až neplodnost. Takže někdy ta neplodnost ještě není diagnostikovatelná běžnými lékařskými metodami a může spočívat v jedné součástce jedné molekuly. A dnešní medicína se už dostává na úroveň jednotlivých molekul.

Jak konkrétně se může na takovýchto výzkumech v tomto daném oboru podílet Univerzita Karlova, kterou vedete?

Univerzita Karlova je instituce, kde je osm tisíc akademiků, 50 tisíc studentů, 17 fakult… A v každé oblasti lidského vědění máme několik týmů hned na několika fakultách. Určitě bych tady ani nedokázala vyjmenovat kolegy, kteří se reprodukčnímu zdraví na Univerzitě Karlově věnují. Protože máme Přírodovědeckou fakultu, pět Lékařských fakult… Je to velmi pestré spektrum akademiků. Krása Univerzity Karlovy je v tom, že pokrýváme velmi širokou škálu vědních oblastí a téměř na jakýkoliv problém – když se hledá odpověď – byste našel týmy, které to řeší.

Rektorkou Univerzity Karlovy s více než 670letou historií jste se stala loni v únoru. Cítíte se jako průkopnice? První rektorka – po tolika letech, tolika staletích.

Možná někdy jo.

Proč se to povedlo zrovna vám?

Vlastně mě nikdy nenapadlo se takhle zamyslet. Měla jsem pocit, že to bylo dané možná i tím, že jsem se v těch covidových letech věnovala podpoře studia (jako prorektorka UK, pozn. red.). Vzpomeňte si na březen 2020, kdy se v podstatě dost nečekaně uzavírají školy a Univerzita Karlova, která má 50 tisíc studentů, má najednou přejít celá do online prostoru. S týmem, který byl na Ústřední knihovně Univerzity Karlovy, jsme dali docela rychle dohromady platformy, které jsme fakultám nabídli. Začali jsme školit akademiky, dávali jsme doporučení fakultám, vykládali jsme ta často protichůdná nařízení a opatření. A já měla pocit, že ty dva covidové roky, které jsme společně zvládli v pozici studijní prorektorky a studijních proděkanů na fakultách, možná byly důvodem, proč jsem dostala důvěru všech 17 fakult. Měla jsem zkrátka chuť jít do těch voleb, protože jsem cítila, že mám dostatek zkušeností, odvahy i dovedností na to, abych Univerzitu Karlovu vedla.

Máte jako lídryně ambici zanechat nějakou stopu, kterou byste se odlišila od svých mužských předchůdců?

Moje ambice rozhodně je, aby výzkum, který máme na Univerzitě Karlově a který je v mnoha oblastech opravdu celosvětově naprosto konkurenceschopný, byl nadále mezinárodně excelentní. Kolegové z Matematicko-fyzikální fakulty jsou opěrnými body v CERNu ve Švýcarsku, naše kolegyně a kolegové z lékařských fakult pomáhají psát světová doporučení v nejrůznějších oblastech medicíny, tak bych vám mohla jmenovat poklady a drahokamy ze všech našich fakult… Přála bych si, aby naši absolventi měli po celou svoji dráhu vysokou uplatnitelnost kdekoliv na světě. Nejenom v České republice.

Čekal jsem, paní rektorko, že třeba zmíníte, že chcete mnohem více dbát na rovné postavení mužů a žen ve vědě i ve školství a tak dál. To jste nezmínila…

…ale určitě to platí. Bohužel je to v české společnosti – nejenom na univerzitách – ještě tak, že ženy nedostávají úplně stejné šance. A někdy, v některých oblastech, ani nemají stejné podmínky. Tohle je určitě oblast, o kterou chci dbát.

Na univerzitě jste kvůli tomu vytvořili analýzu dosavadního stavu a na základě ní připravili takzvaný Plán rovných příležitostí. Co se v něm píše?

Ta malá opatření jsou, že třeba máme plán, jak zakládat dětské skupiny. Nebo budeme jinak nastavovat možnost částečných úvazků. Pak jsou to některé větší věci – když jsme zavedli institut ombudsmanky a zřídili předpis, který tu její činnost upravuje, tak to byla pro univerzitu celkem zásadní změna. Budeme dbát na to, aby v orgánech univerzity bylo pokud možno rovné zastoupení mužů a žen.

Je to de facto debata na úrovni kvót? Nebo jenom doporučení?

Konkrétně u obsazování komisí se opravdu snažím, abychom měli rovné zastoupení. Tím ale neříkám, že by se Univerzita Karlova přihlásila k nějakým kvótám. Je to moje zodpovědnost ve chvíli, kdy se orgán, komise, instituce skládá, abychom na to mysleli. Ona ta rovnost je například i v tom, že letos nominujeme ženu na ocenění Česká hlava, protože tuto velkou cenu ve výzkumu zatím nikdy v minulosti žena nevyhrála. Jistě to není proto, že tu nemáme skvělé vědkyně.

A proč to je?

Myslím, že nebyly nominovány ani ze strany velkých univerzit a možná ani ze strany Univerzity Karlovy.

Byly přehlíženy těmi, kdo nominují?

Řekněme to možná naopak – ti muži byli ti viditelnější. A řekla bych, že celá řada našich vědkyň, které máme, jsou skvělé a pracují ve své vědní oblasti, aniž by usilovaly o to, být vidět jako proděkanky nebo děkanky. A tyhle osobnosti často na fakultách pracují, někdy tak trochu, že o nich nevědí ani média, někdy o nich nevědí třeba ani ti jejich nejbližší nadřízení. A já bych moc ráda, abychom si čím dál více těchto žen a kolegyň všímali a abychom je opravdu nominovali.

Paní rektorko, všímáte si, nakolik jsou dnešní studenti a studentky jiní oproti době, kdy jste studovala vy?

Určitě, ta generace je jiná. Prostředí je jiné. Oni vyrůstají v prostředí plném sociálních sítí, které mohou mít v mnohém dobrý vliv, v něčem možná vliv na jejich psychiku ne moc dobrý, a tak vyrůstá trochu jiná generace. Ale já jsem z interakce s mladými lidmi vždycky nadšená.

Mají třeba větší ambice? Nebo jiné ambice? Vyznávají jiné hodnoty?

Asi jiné ambice, asi jiné hodnoty. Možná je to dané i tím, že mně bylo 18 let, když byla sametová revoluce. Když jsem zjistila v roce 1992, že bych se mohla podívat do světa a vycestovat třeba s Fulbrightovou komisí, pracovat ve Spojených státech, tak jsem byla nadšená. Udělala bych po pracovní stránce úplně cokoliv a dřela víkendy, abych tu možnost naplnila. Možná proto, že ten svět je teď dosažitelnější, tak třeba ta touha působit někde v zahraničí je o něco menší. To je změna, změna prostředí. Ta generace je jiná. Ale hrozně ráda bych řekla, že když jste vyučující, když jste akademik, který se studenty interaguje, tak je to hrozně obohacující a i vás to posouvá a má to na vás vliv. Já se těmi kolegy a kolegyněmi, studenty a studentkami velmi ráda nechám inspirovat.

Před chvilkou jste zmínila, že jste na univerzitě zavedli institut ombudsmanky. Zabývá se taky případy sexuálního obtěžování třeba ze strany pedagogů vůči studentkám, což je velké, silné téma poslední doby?

Bohužel ano. Je to jedna z částí její pracovní náplně.

Podle jedné statistiky, kterou jsem četl, Univerzita Karlova loni dostala 36 podnětů ohledně nevhodného chování pedagogů vůči studentům nebo studentkám. Ve třech případech jste ukončili pracovní poměr. Vedou vás tyto případy k nějaké úpravě pravidel fungování?

Je to každopádně signál, že to bezpečí akademického prostředí ještě není tam, kde bychom chtěli, aby bylo, a že na tom musíme pracovat. Zároveň na to neexistuje žádný elixír nebo kouzelný proutek. Je to o poctivé každodenní práci, která vysvětluje, která objasňuje, možná někdy třeba i starším akademikům, akademičkám, kteří byli vychováni v jiném prostředí nebo vyrůstali v jiném prostředí. Ti se třeba na tu problematiku pak pokusí podívat očima našich studentek a studentů.

Co si dnes vysokoškolský pedagog už vůbec nesmí dovolit, a dřív to byla možná norma?

To by byla řada věcí. Jako norma se mohlo stát, například když jste medik nebo medička, že zvláště v chirurgických oborech zaslechnete nějaké sexuální narážky. A to už by se v dnešní době vůbec dít nemělo.

Vy jste to jako studentka zažívala?

Já jsem studovala v devadesátých letech, takže jsem to zažívala. Taky mi to nebylo příjemné.

Jste tedy ráda, když se tomu dnešní studenti brání?

Vnímám to tak, že v celé řadě věcí a oblastí, v nichž působím, je důležité hledat rovnováhu a mít pochopení a naslouchat. Studentky, studenti a akademici, to by měl být jeden svět. To, že nás dělí několik generací, je prostě fakt. Že nás dělí třeba roky výchovy v jiném režimu, to je pořád mezi těmi akademiky a studujícími taky fakt. Ale pokud si budeme navzájem naslouchat, najdeme tu správnou rovnováhu a dokážeme se navzájem pochopit. A o to by mělo jít. Nejenom ve škole, ale i ve společnosti.

Zkoumáte jako rektorka, nakolik obory, které se studují na univerzitě, uvádějí na trh práce lidi, o které je zájem? Jestli se občas nestudují i obory, ve kterých pak absolventi nenajdou uplatnění.

Téměř všechny vysoké školy v České republice mají zaměstnanost téměř stoprocentní. Já bych si moc přála, aby naši absolventi byli schopni v tom uplatnění být flexibilní. A začínáme na to zavádět i nové nástroje. Na Univerzitě Karlově vedeme celonárodní projekt, který bude od příštího roku zavádět do praxe menší vzdělávací úseky cílené jak na studující, tak ale už i na absolventy vysokých škol, které jim budou dodávat nové kompetence. Cílem je, aby kdokoliv, kdo skončí vysokou školu, byl pořád na trhu práce uplatnitelný. A ty mikrocertifikáty, jak jim říkáme, budou na témata digitálních dovedností nebo takových „zelených“ dovedností, udržitelnosti…

Určitě si dovedete představit, proč to potřebujeme. Dnešní studenti, dnešní studijní programy nepracují s tím, jak třeba pracovat s umělou inteligencí v právu nebo s umělou inteligencí v medicíně. Proto potřebujeme najít flexibilní způsob, který bude tu zaměstnatelnost absolventů pořád zlepšovat. Domnívám se, že můžeme být jako vysoké školy v České republice spokojeni s tím, že zaměstnatelnost našich absolventů je vysoká. A to, že nejsou přímo v tom daném konkrétním oboru, nevadí. Chtějme, aby vzdělání připravovalo naše absolventy do života flexibilně.

Kromě toho, že vedete Univerzitu Karlovu, jste se nedávno stala i předsedkyní České konference rektorů. To není jen ceremoniální funkce, takže se od vás nejspíš očekává, že budete za vysoké školy nějak kopat. Co je váš největší úkol?

V tom krátkodobém cíli jde o to, řešit problémy, které před vysokými školami aktuálně stojí. Týká se to především financování. Veřejné vysoké školství je podfinancované. Dluh, který je, nevzniká jenom činností současné vlády, ale je to dlouhodobý problém. V tom dlouhodobém cíli mi pak jde o možnost vést konferenci rektorů tak, aby se české vysoké školství posouvalo. Česká společnost potřebuje, abychom budovali hospodářství, ekonomiku s vyšší přidanou hodnotou. Nechceme tu mít montovny, chceme být mozkovnou Evropy, světa.

Když mluvíte o podfinancovaném školství, znamená to, že současných peněz je málo na počet studentů, nebo akademiků?

Na počet studentů, které přivedeme až do absolutoria a pustíme na trh práce. Existují výpočty, které ukazují, že to podfinancování je ve výši 10,5 miliardy. To je přibližně to, co by mělo být do veřejného vysokého školství investováno, abychom se přiblížili průměru zemí OECD. To je teď úkol, kterému se rozhodně musím ze své pozice věnovat.

Máte v této složité době, kdy se hledají úspory a vláda ve výdajích leccos škrtá, naději, že ministr školství Mikuláš Bek s vámi půjde stejným směrem?

S panem ministrem jsme v trvalém spojení a já pevně věřím, že si jako bývalý rektor Masarykovy univerzity uvědomuje, že pro kvalitní činnost veřejných vysokých škol je dostatečné financování alfa a omega. My jako vysoké školy pana ministra velmi rádi podpoříme v tom, aby za nás bojoval.

Závěrem se zeptám na vaše přání. Před časem jste se vyjádřila, že byste chtěla zažít okamžik, kdy absolvent nebo absolventka Univerzity Karlovy získá Nobelovu cenu. To předpokládám pořád platí. Ale v jakém oboru je to podle vás reálné?

Těch oborů by byla celá řada. Ráda bych zmínila, že první žena, která získala Nobelovu cenu za medicínu, byla absolventka Univerzity Karlovy. Byla to Gerty Cori, která v roce 1922 získala se svým manželem Nobelovu cenu za medicínu. Takže máme na co navázat: mohla by to být zrovna ta medicína. Mohla by to být fyzika. Mohla by to být literatura. Na Filozofické fakultě máme celou řadu velkých osobností. Na Univerzitě Karlově je právě ta krása, že od humanitně-společenských po přírodovědné, lékařské obory najdete celou řadu osobností, které by na to ocenění mohly jednou aspirovat. Věřím, že ano.