Klára Melíšková: Říkali mi ‚paní chytrá‘. Na všechno jsem měla odpověď

Asi málokdo dokáže mluvit o době dvou let častých karantén vynucených pandemií covidu-19 s takovým klidem jako jedna z nejobsazovanějších a nejoceňovanějších českých hereček.

„Mohla jsem být úplně sama se sebou, protože jsem věděla, že je na tom takhle celý svět. Že vám nikde nic neuniká,“ říká v rozhovoru v Galerii osobností Klára Melíšková. „Dřív jsem někdy mívala pocit – když jsem byla nemocná nebo když jsem z nějakého důvodu zůstala připoutaná doma –, že bych měla být někde, že mi někde něco uniká… Proto jsem byla vděčná za to, že jsem se mohla uklidnit. To byl dar karantény.“

Karanténa už sice dávno skončila, ale Klára Melíšková se odmítla vrátit do stavu, v jakém byla před ní. „Pocítila jsem v sobě bytostný klid a řekla si, že mě baví tvořit a žít z toho klidu. To je to, co mě doteď drží.“

V rozhovoru mluví o tom, že některé kolegy-herce v Dejvickém divadle přepadly pocity, že by měli změnit profesi, jaké pochybnosti přepadaly ji a jak se vypořádala se strachem, že není dobrá herečka. Žena, která má k dnešnímu dni na svém kontě pět Českých lvů za filmové role, totiž o sobě donedávna velmi pochybovala.

A v lecčems se změnila. I o tom mluví v rozhovoru. „Mívala – nebo občas mívám – tendence odsoudit lidi na základě prvního dojmu. Když se mi někdo nelíbí, nebo mi rezonuje moje vlastní zranění nebo nedostatky, mám tendence vzít to šmahem. A jak už mám trošku osahané principy, jak něco funguje, tak cítím, že jsem tam taky trošku narazila. Že jsem si řekla: ‚Tak tady o tom si popřemýšlej a radši buď někdy zticha, než něco řekneš.‘“

Rozhovor s Klárou Melíškovou si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video – a dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Paní Melíšková, už vás nadobro opustily pochybnosti o tom, jestli jste dobrá herečka?

Ano, opustily. (směje se)

A kdy se to stalo?

Tak před pár lety, kdy jsem si nějakým způsobem ujasnila, o co mi v herectví jde. A začala jsem víc vnímat a rozvíjet sebe, začala jsem si čím dál tím víc být jistá, že to, jak to dělám, jak herectví vnímám, jak skrze sebe nechávám procházet příběhy, funguje, že mě to baví a že to baví i některé lidi.

Mně právě přišlo zvláštní, když jsem si nedávno přečetl, že jste opravdu trpěla pocitem, že jednoho dne praskne, jak jste špatná herečka. A že jste z toho měla strach…

Protože Ivan Trojan (herecký kolega v Dejvickém divadle, pozn. red.) mi jednou, asi před osmi, deseti lety, řekl: „To tvé herectví, ono nemá grunt. Ty prostě jedeš na náhodu, buďto ti to vyjde, anebo ti to nevyjde. Takhle to nemůžeš dělat.“ Mě se to tenkrát strašně dotklo. (směje se) A trošku mě to znejistilo. Ale zároveň jsem věděla, že má pravdu. A že mi pomáhá tím, co mi říká. Taky jsem to cítila tak, že to nejde úplně ještě tam, kam bych měla nebo ještě mohla jít. Ivan to úplně přesně trefil. Od té doby jsem se začala pokoušet o to, aby to ten grunt mělo.

Co to je – mít grunt v herectví?

Že hrajete z nějaké podstaty, z nějaké hloubky. Že všechno, jakýkoliv váš úkon nebo jednání, je vědomé.

Jaký význam pro vás měl letošní Český lev za hlavní ženskou postavu v televizní sérii Podezření? I s ohledem k vašim dřívějším pochybnostem…

Tak z toho jsem měla obrovskou radost. To Podezření, ta zdravotní sestra, to byl pro mě zatím asi největší herecký úkol. Dala jsem tomu úplně všechno. Mám pocit, že se tam i poskládalo všechno, co se poskládat mohlo. Někdy se stane, že máte takhle obrovské štěstí, že vás potká postava, která je vám blízká, které rozumíte, a dokážete ji v sobě rozehrát i s pomocí všech lidí, kteří jsou v tom zaangažovaní. Jak režisér Míša Blaško, tak scenárista Štěpán Hulík, a další lidé, kteří u toho byli. Evička Ungerová, maskérka, a spousta dalších. Zaklaplo to do sebe jako nějaká mozaika.

Řekla jste „postava, která je vám blízká, které rozumíte“. Mluvíme o hlavní postavě, což byla asociální zdravotní sestra, žena, která neprojevuje žádné emoce, ostatní lidé ji nemají rádi, moc jí nerozumějí – a tudíž je pro všechny jednoduché na ni hodit podezření, že ona je pachatelkou úmrtí pacientky v nemocnici. Tahle postava vám byla opravdu blízká?

Já jsem jí rozuměla. Nějakým způsobem jsem cítila, co za tím asi je. Jak se nějakou část života zabývám svými strachy a svojí nedokonalostí, svými stereotypy a svými poškozeními z dětství, z mládí, tak už těm principům aspoň trošku rozumím. A uměla jsem si nacítit, kudy jí to běží, proč je taková. To je to herecké hledání. Když hledáte tu postavu, tak bychom se měli snažit objevit úplně všechno, co ji k tomu vedlo, proč se chová zrovna takhle… Aby to bylo barevné, aby divák neměl pocit, že to je jenom černobílé, abychom mu nastínili víc úhlů pohledu.

Roli zdravotní sestry Hany Kučerové považujete za svůj zatím největší herecký úkol. O co víc jste do ní musela dát než do jiných postav?

S režisérem Míšou Blaškem jsme dlouho nemohli najít tu její „frekvenci“. Buďto jsem byla hodně jemná, anebo jsem byla hodně drsná. Potřebovali jsme strefit střed, kdy to je opravdu ona, a v tom pak rozehrát všechny barvy a emoce. Třeba to ujelo na jednom slově, v jedné vteřině, tak jsme to museli přetočit a hlídat.

Vám prý v té roli pomáhalo i to, že jste měla brýle s třemi dioptriemi, takže jste všechno viděla rozmazaně. Jak snadno nebo těžce se vám u takhle náročného úkolu – když skončil natáčecí den – vystupovalo z role, abyste mohla být zase Klárou Melíškovou, příjemnou ženou, která si jde povídat s ostatními lidmi?

Mám už na to takový způsob práce sama se sebou. Už vím, co udělat, abych to ze sebe setřásla, dostala to ze sebe.

A nepřinesla si to domů.

Domů si to nosím. A ještě díky tomu, jak jsme poslední dva natáčecí dny dotáčeli půl roku po tom hlavním natáčení, tak jsem cítila, že ji ještě nemůžu setřást, že ji ještě někde pořád v sobě musím nést celého půl roku. I ty vlasy, jak jsem ještě musela mít trvalou, tak jsem si na ni každý den vzpomněla, celého půl roku. Poslední den jsme točili začátek v té minisérii – na jezeru Lhota, vstup do vody. Po tom natáčení jsem skočila do té vody, všechno jsem tam ze sebe smyla, pak jsem ostříhala vlasy, udělala jsem si takovou meditační očistu a bylo to pryč.

Dneska už je zdravotní sestra minulost?

Je. Ale kdybyste se mě na ni zeptal, nebo kdybyste chtěl, abych šla do těch energií, tak bych do nich prostě znovu šla. Ale už tam nechodím.

Televizní série Podezření podle mě divákům předestřela silné téma – odsoudit někoho jen na základě pocitů, že je nějaký divný, tudíž je asi pachatel, je velmi ošidné. Brala jste to taky tak? Že je dobře, že tohle lidé uvidí v televizi?

Jo, protože jsem taky mívala – nebo občas mívám – tendence odsoudit lidi na základě prvního dojmu. Když se mi někdo nelíbí, nebo mi rezonuje moje vlastní zranění nebo nedostatky, tak mám tendence vzít to šmahem. A jak už mám trošku osahané principy, jak něco funguje, tak cítím, že jsem tam taky trošku narazila. Že jsem si řekla: „Tak tady o tom si popřemýšlej a radši buď někdy zticha, než něco řekneš.“

Vaši kolegové v Dejvickém divadle, Václav Neužil a Jaroslav Plesl, si z vás prý utahovali, že jste „paní chytrá“.

Jo, jo, paní chytrá. Na všechno jsem měla odpověď. (směje se) Už jsem víc zticha, už míň mluvím, řekla bych.

Paradoxně k tomu, jak jste ještě nedávno pochybovala o svém herectví, tak České lvy sbíráte už bezmála dvacet let. Mezi lety 2004 až 2019 jste nasbírala České lvy za vedlejší ženské postavy ve filmech Mistři, Čtyři slunce, Já, Olga Hepnarová a Vlastníci. To skoro vypadá, že co role, to ve vašem případě filmová cena. Jak to děláte?

Snažím se brát role, kde cítím, že když čtu scénář, tak to ve mně něco rozezní, abych do toho mohla jít úplně naplno. Úplně mě nebaví hrát věci, kde jdete po povrchu, švihnete tam něco, co už máte ověřené, že to jakž takž funguje. Nechci se rozmělnit na něčem, co není můj šálek kávy. Snažím se vybírat takové role, které mě nějakým způsobem baví, zasáhnou. A když se k tomu ještě přidá skvělý režisér a skvělí kolegové, tak to je potom radost. A možná se to odrazí i na tom, jak to hraju.

Ty vaše oceňované filmové role, které jsem zmiňoval, byly často nesympatické, něčím protivné ženy…

Ty jsou mnohem zajímavější na hraní, máte možnost hledat mnohem víc další barvy, další stránky než si jenom po přečtení scénáře říct: „Jo, to je tenhleten typ.“ Zkusit hledat dál, nebo si tu postavu trošku obhájit, že všechno u ní není černobílé, že to její chování může pramenit z něčeho, co se jí kdysi stalo. Tohle mě baví dohledávat.

Herečka Ivana Chýlková nedávno řekla, že když dostanete Českého lva, tak vás vlastně sežere. V tom smyslu, že si pak nějakou dobu neškrtnete – další role najednou nechodí…

Nevím, jestli je to tím Českým lvem, ale mám pocit, že vždycky je období, kdy toho děláte hodně, a potom máte zase trošku pauzu a moc vám toho nechodí. Vždycky si říkám: „Asi je to čas k tomu, sám sebe nějak doobjevit, posunout se někam dál, něco se o sobě dozvědět. A pak to vyzařujete a ty další role k vám pak podle mě můžou chodit na základě toho nového vyzařování. Takhle nějak to funguje mně.

Každopádně k vám ta další velká role po letošním Českém lvu za Podezření evidentně přišla: natočila jste film s česko-rakouskou režisérkou Terezou Kotyk Dům v lukách…

Ano, to bylo po Podezření, taky krásná práce. (Film půjde do kin v příštím roce, pozn. red.)

Paní Melíšková, u vás je velmi zajímavá okolnost, že jste se k herectví dostala úplnou náhodou. Původně jste chtěla studovat Vysokou školu ekonomickou, pak angličtinu a češtinu na filozofické fakultě, ani jedno nevyšlo. Pak jste pracovala ve směnárně a tehdy nastal ten osudový okamžik, kdy vám někdo – dodnes pro vás neznámý – hodil na tramvajové zastávce v Praze v Ječné ulici do kabelky leták s inzerátem, že vás někdo připraví na přijímací zkoušky na DAMU…

… ano, Petr a Blanka Laurychovi. Petr Laurych byl bývalý student pana profesora Ivana Vyskočila. Půl roku mě připravoval a pak mi řekl: „Je úplně jedno, jestli se dostaneš na činohru, nebo na loutkárnu, hlavně se snaž dostat k panu profesorovi na katedru autorské tvorby, na dialogické jednání, což je způsob improvizace.“ Takhle mě vyslal do světa a mě nevzali na činohru a vzali mě – což se teď jeví jako obrovské štěstí – na katedru alternativního a loutkového divadla, kde jsme se v prvním ročníku potkali s Mirkem Krobotem. Právě od našeho ročníku začalo to, že každý ročník měl svého ročníkového vedoucího. A my jsme si vydobyli, že chceme Mirka Krobota, že nás to s ním baví.

A ten pak začal dávat dohromady nový soubor pro Dejvické divadlo a vy jste se stala součástí. Jak často si vzpomenete na ten klíčový okamžik – leták v kabelce?

Hodně často. Hodně často jsem si říkala, kam by mě to posunulo nebo kde bych byla, kdyby nebyl leták.

A umíte si na to odpovědět?

Ne, vůbec.

A druhý osudový okamžik – setkání s panem Krobotem a vznik jeho souboru v Dejvickém divadle. Působíte tam už 27 let, za tu dobu jste tam sice pořád s řadou svých vrstevníků, ale dnes už také s lidmi, kteří tam postupně přistoupili. Mění se Dejvické divadlo?

Mění se to, ale pořád cítím, že tam chci být. S některými kolegy jsem se vlastně ještě pořádně nepotkala v nějakých větších rolích. Hodně bych si přála setkat se s Tomášem Jeřábkem, on je pro mě úplně mimořádný charakterní herec, má obrovskou hloubku, je citlivý, zároveň má v sobě toho draka… Moc bych si přála se s ním setkat, už jsem to vyřkla, ale nevím, jestli to k nám přijde. Snad jo.

Dejvické divadlo je opravdový kult. Nejenže máte neustále vyprodáno, ale taky o vás vznikl dokumentární seriál, předtím i komediální seriál Zkáza Dejvického divadla. Tam autor a režisér Miroslav Krobot nechal vyniknout různé povahové rysy jednotlivých členů souboru, vlastně z nich udělal až takovou grotesku. U vás si utahoval z vaší inklinace k meditacím, rodinným konstelacím a ezoterice. Má u vás, s vaší povahou, tento druh humoru i nějaký terapeutický charakter?

Rozhodně se neberete vážně. Když něco vážně řeknete nebo se nějak vážně projevíte, tak víte, že to okamžitě dostanete od svých kolegů zpátky ve formě nějaké velmi vtipné poznámky, velmi drsného humoru. V tom našem kolektivu to moc nejde, brát se vážně.

Takže buď musíte odejít, anebo na to přistoupit.

Jo. Někdy se stane, že se vás to opravdu dotkne. Chvíli musím zpracovávat, že se mě to dotklo, ale jak se tam máme víceméně všichni rádi, tak to můžete znovu otevřít a popovídat si o tom. A zjistíte, proč se vás to dotklo, a můžete s tím něco dělat. Něco se o sobě dozvíte. V tomhle mi to přijde skvělé.

Na umělce, kteří jsou závislí na vystupování před lidmi, určitě těžce dolehla doba covidu, kdy nemohli pracovat, protože jsme všichni museli být doma. Vím, že někteří vaši kolegové, například Jaroslav Plesl, začali pochybovat o smyslu herecké práce a nevěděli, jestli se vůbec chtějí vracet na scénu…

Ano, to jsem s Jardou velmi blízce prožívala. Ale nakonec, zaplaťpánbůh, to dovibrovalo tam, že se vrátil, že se rozhodl pokračovat. Ty pochybnosti máme všichni průběžně, vždycky vás to někde překvapí. Když se vám něco děje i v osobním životě nebo vám ta práce úplně nechodí, tak si říkáte, jestli to tedy máte pořád dělat, nebo jestli už se vrhnout na něco jiného.

Dostáváte se do takových situací?

Teď ne. Dřív to bylo víc, ale teď ke mně pořád chodí nějaká práce, kde můžu tvořit. Nevím, jestli to můžu říct, ale třeba teď jsme se začali trošku scházet - a nevíme, co z toho bude - s Mirkem Krobotem. Že bychom si zahráli jednu takovou náročnou hru.

V Dejvicích?

V Dejvicích. Ale nechci říkat, jak se jmenuje, co to je, protože jsme si na to dali rok a scházíme se teď jednou, dvakrát do týdne ještě s dramaturgyní Evou Sukovou a povídáme si o tom. A to má velký smysl. I kdyby z toho nic nebylo, tak už jenom to scházení se, to, jak si povídáme, témata, která tam otevíráme, i v sobě, i to, co se děje v našem vztahu… Mirek mě před třiceti lety přijímal do toho prvního ročníku (na DAMU, pozn. red.). A jak se náš vztah proměňuje. Učitel a žák. Muž a žena. Kam se to dostalo za těch třicet let. Takové podobné vnímání divadla i herectví… Jak se tak scházíme a vypovídáme se o tom, je úplně skvělé. No, uvidíme, co z toho bude.

Když se vrátíme k době covidu a nucenému útlumu. Co to pro vás znamenalo?

V karanténě jsem ocenila ten totální odpočinek. Že jsem si mohla být úplně jenom sama se sebou, protože jsem věděla, že je na tom takhle celý svět. Že vám nikde nic neuniká. Já jsem třeba někdy mívala pocit – když jsem byla nemocná, nebo když jsem z nějakého důvodu zůstala připoutaná doma –, že bych měla být někde, že mi někde něco uniká… Proto jsem byla vděčná za to, že jsem se mohla uklidnit. Což byl dar karantény.

Jelikož jsem měla nějakou finanční jistotu – nám běžel nějaký plat v Dejvickém divadle, nebyla jsem na volné noze –, mohla jsem si dovolit opravdu jenom tak spočinout v tom naprostém klidu, který ta karanténa nabízela. Takhle jsem vydržela půl roku. Byla jsem doma s dětmi, bylo skvělé, že jsme trávili čas spolu. A potom na podzim už jsem věděla, že budu točit Podezření, tak už jsem se mohla připravovat na úžasné natáčení, které mi nekomplikovalo to, že musím jezdit večer na představení, a mohla se soustředit jenom na to.

Dá se něco z té doby uchovat i do současnosti?

Ten klid. Kolikrát jsem v sobě měla takový tikot, že bych někde měla být, a chtěla jsem toho stihnout co nejvíc. A v té karanténě jsem pocítila v sobě úplně bytostný klid a řekla si, že mě baví tvořit a žít z toho klidu. Že mě baví chodit pod ty emoce, pod ty stereotypní způsoby chování, pod to, co máme naučené. A začala jsem poslouchat i podcasty, které mě tímhle způsobem vedly. A to je to, co se mě doteď drží. Ten klid a ticho. Aby každý krok, vaše jednání i v běžném životě, nejen při práci, při hraní, vycházel z toho klidu a z toho ticha.

O nějaké významnější změně ve svém profesním životě jste nezačala přemýšlet? Někteří lidé z vašeho divadla odcházejí, Hynek Čermák, Veronika Khek Kubařová, Simona Babčáková… Změnu, že byste po letech zkusila někde něco jinak, ta vás neláká?

To mě zatím nenapadlo. Ale vůbec se nebráním tomu, někde hostovat. Baví mě, když jezdíme na zájezdy a hrajeme na větších jevištích, třeba pro tři sta až pět se lidí, někdy i víc. Tak mě baví, jak musíte zvětšit ten projev, ten výraz z toho našeho „malého pokojíčku“ na to velké jeviště. Začalo mě bavit tohle zvětšení. Zvětšit ty emoce, projev, ale aby to zároveň mělo to, co to má mít.

A přišla už taková nabídka?

Zatím ne. Ale třeba se to stane. Třeba ne. To uvidím.

Takže když jste loni na jaře zmínila, že Dejvické divadlo je v takovém období přemýšlení, co bude dál, a že máte pocit, že zatím tam chcete setrvat, tak to platí dál?

To platí dál. Baví mě ta souhra, to napojení, které se projevuje neustále i na představeních, která hrajeme třeba deset let. Při každém představení cítím, že tam je něco nového, že to napojení je opravdu pokaždé jiné. Baví mě i chodit se koukat na mé kolegy na představení, ve kterých nehraju. A jsem tím pořád překvapovaná. Baví mě, kam to povede dál. Myslím si, že většina z nás se chce dál rozvíjet. Myslím, že nevaříme úplně z vody, neopakujeme se. Zkoušíme nové věci, někdy se to povede, někdy se to nepovede, ale mám pocit, že my, kteří jsme tam zůstali, ještě spolu chceme tvořit. Pořád je tam ještě nějaký potenciál.

Tak ať jste tam pořád spokojená a pořád přicházejí skvělé role. Děkuju vám za rozhovor.

Děkuju vám moc.