Infarkt přijde nejčastěji nad ránem a v pondělí, říká známý kardiolog

Petr Neužil, šéf kardiocentra pražské Nemocnice Na Homolce, má v péči i řadu známých osobností. A je hrdý na zásadu, že ke všem pacientům přistupuje stejně. Poutavě vypráví o moderní léčbě nemocí srdce, z nichž řadu jeho tým provedl jako první na světě. Neostýchá se přitom přiznat, že sám má z lékařských zákroků strach.

Profesor Neužil se zasloužil o řadu průkopnických metod v oblasti léčby poruch srdečního rytmu. Denně se v Nemocnici Na Homolce věnuje sedmi, osmi pacientům.

„U těch dělám výkony. Ale pak jsou samozřejmě ještě konzultace… Nejhorší je situace, když po mně chtějí konzultaci během výkonu. Takže děláte nějakého pacienta a do toho vás ještě atakují: ‚Volá ten, volá ten, rychle, akce‘ a tak dále,“ líčí s humorem sobě vlastním Petr Neužil.

Rozhovor, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností, si prý přišel užít – a trochu si odpočinout od povinností v nemocnici. Rozpovídal se o mimořádně úspěšné léčbě infarktů v Česku díky husté síti kardiocenter, fatálním vlivu kouření na lidské zdraví, nenapravitelných pacientech i o dávném vzdoru vůči rodičům – geologům.

„Já jsem měl v těch osmnácti letech naprostou averzi, takovou až biologickou nechuť poslouchat o těch šutrech,“ říká dnes, když vzpomíná, co přesně ho dovedlo ke studiu medicíny a že jeho otec až kolem svých osmdesátin ocenil, že syn je lékařem.

Velmi otevřeně Petr Neužil v rozhovoru mluví - s jejich svolením - i o svých pacientech z řad známých osobností, například o Jiřím Bartoškovi a Jiřině Bohdalové.

O Jiřině Bohdalové například uvádí, že začátkem letošního roku prodělala vážnou plicní embolii. „Prošla určitým peklem. Podařilo se nám ji dostat z kritického stavu. Dva týdny bojovala o život,“ řekl Neužil teprve před několika týdny na setkání s novináři.

Nevadí slavným, že o nich mluví? „Myslím, že řada známých osobností to bere i jako popularizaci medicíny. Že to ovlivňuje společnost. Náš bonus je, že ten člověk má u nás skutečně garantováno, že pokud je u nás hospitalizovaný, tak to řada lidí neví a dozví se to až s nějakým odstupem.“

Rozhovor s Petrem Neužilem si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video – a dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Pane profesore, kolika pacientům jste už tento týden pomohl? Natáčíme ve středu…

… máme léto, na druhou stranu ale pacientů o tolik méně nemáme. Řekl bych tak zhruba třikrát sedm, třikrát osm.

Takže každý den sedm až osm lidí?

Sedm až osm lidí určitě. Ale pak jsou samozřejmě ještě konzultace a tak dále.

A jsou mezi tím i nějaké náročnější výkony?

My nejsme chirurgové, takže my nejsme na klasickém operačním sále, my jsme na zákrokovém katetrizačním sále – a to je měkčí forma sálu s rentgenem. Většinou je to angiografické zařízení, pod kterým my ty katetry kontrolujeme a navigujeme. Nejhorší je situace, když po mně chtějí konzultaci během tohoto výkonu. Takže děláte nějakého pacienta a do toho vás ještě atakují: „Volá ten, volá ten, rychle, akce“ a tak dál.

Takže jste si k nám do studia přišel trochu odpočinout…

Určitě, nemám pochyb o tom, že si to jdu užít.

Je pro pacienta rozdíl, jestli dostane infarkt v Česku, nebo v Itálii, nebo ve Spojených státech?

Určitě. My máme docela dobrou teritoriální výhodu, že jsme malí a máme všude blízko, docela se povedla decentralizace Prahy, decentralizace kardiovaskulární péče alespoň na úrovni krajské.

Takže dostupnost rychlé péče je pro lidi v České republice mnohem vyšší než jinde?

Je daleko rychlejší a intenzivnější a obecně flexibilnější. Je to způsobeno i tím, že intervenční kardiologie byla sexy. V 90. letech to byl velmi atraktivní obor a řada kardiologů se chtěla ubírat směrem intervenční, revaskularizační kardiologie. Tedy opravy tepen, které vyživují srdce, infarktové arterie, to je tepna, která je úplně ucpaná a je potřeba ji velmi rychle zprůchodnit. Pokud se vám to povede do hodiny, dvou od vzniku obtíží, máte vyhráno. Pacient prakticky nemusí mít následek poškození myokardu, vývoj jizvy, výpad funkce. A srdce může dál pracovat naprosto normálně.

Takže v tomhle směru si můžeme gratulovat.

Je to zásluha určité skupiny kardiologů 90. let, kteří opravdu měli ten entuziasmus a chtěli se prosadit. Musím jmenovat Petra Widimského, který inicializoval první studii, která srovnávala farmakologickou intervenci, farmakologickou léčbu, kdy jsme se snažili rozpouštět sraženinu, která vlastně ucpává tepnu, anebo udělat mechanické zprůchodnění. A Petr Widimský má skutečně velkou zásluhu, že organizoval celou Českou republiku. Vznikla studie Prague, která byla jedna z prvních, která prokázala, že ta intervence, mechanické a rychlé zprůchodnění, je zásadní.

Kolik infarktů za den se stane v Česku?

To je velmi variabilní. Číslo neřeknu, ale řeknu, že nejčastější výskyt infarktů je nad ránem a v pondělí.

Co to ovlivňuje? Takže po víkendu?

Je to přece jenom určitá variace našeho regulačního aparátu, který aktivuje a deaktivuje organismus. A po té noční deaktivaci nastává předranní aktivace, katecholaminová bouře organismu, kdy se tělo připravuje na akci, připravuje se na denní rytmus. A to pondělí je bohužel po klidovém víkendu trošku stresové, protože to podvědomí tam trošku funguje a přece jenom je to náraz.

Když celkový počet infarktů neřeknete, tak alespoň řádově?

Řeknu například, kolik infarktů se ošetří řádově v České republice v těch kardiocentrech. Každé má tak kolem zhruba 200 ošetřených infarktů během roku. A těch center je patnáct, šestnáct… Tak se to dá spočítat. (výpočet je zhruba osm devět infarktů denně v kardiocentrech, pozn. red.). Důležitá informace je, že těch efektivně ošetřených nemocných je většina. Zhruba 95 procent.

Takže skoro všichni? A všichni se vyléčí téměř bez následků?

Téměř všichni se léčí intervenčním způsobem. Je to o tom pacientovi a jeho informovanosti. A v tom máme pořád rezervy, populace může být ještě lépe informovaná. Myslím, že jsme v Kardiologické společnosti trošku přestřelili, protože jsme vytvořili představu, že jak jsme dobří, tak se infarkt myokardu odléčí úplně bez následků. Toto povědomí bych nerad udržoval, je potřeba se na to dívat velmi seriózně. I na infarkt myokardu se dá i v roce 2023 stále umřít.

Nemoci srdce jsou vlastně stále nejčastější příčinou úmrtí.

Přesně, pořád soupeříme s onkologií, ale myslím, že ischemických chorob srdečních je víc.

Pane profesore, zmíním jeden váš dřívější citát: „Když za celý rok nepřijdeme na jedinou novou věc, je mi to divné.“ Narážím na to, že váš tým v Nemocnici Na Homolce je spojován se spoustou moderních pokrokových metod léčby. Tak jaká je zatím vaše letošní bilance?

Je to naše určitá ambice, ambice daného týmu. Ryba smrdí od hlavy, samozřejmě. Myslím, že je důležitá úloha toho jednoho člověka, který má ambici jít dopředu. A jde jenom o to, jak v uvozovkách efektivně nakazí ostatní členy týmu, aby měli ten samý pocit, ten samý drive. Moderní medicína funguje na základě důkazů, to znamená, že máme pro řadu onemocnění léčby, diagnostiku. Léčba určitých onemocnění se řídí určitými všeobecně přijatými návody. Evropská a americká chirurgická společnost každé dva roky přichází s nějakým návrhem závazných doporučení k léčbě. A moje ambice je vycházet z medicíny důkazů a přinášet další nové důkazy.

Péče, kterou poskytujete, je dnes dostupná a účinná pro čím dál větší skupinu lidí se srdečními problémy v České republice…

Taková ta negativní percepce, že medicína není dostupná, je úplný blábol. Je energetická krize, hypoteční krize, já nevím, co všechno máme za problémy, ale na druhou stranu léčba v České republice je totálně dostupná.

… ale z toho, o čem jsme se bavili, plyne, že asi bude v součtu čím dál dražší.

To je zase otázka toho, jak to vnímají decision makeři, vláda, ministři – a taky pojišťovny, tedy že co je nové, to je dražší. Ono to tak trošku logicky funguje. Vezměte si, že pokud máte komerční zájem vytvořit novou metodu, tak do té metody musíte investovat peníze. Musíte ověřovat, je to zdlouhavé. V medicíně, když chcete udělat nějaký projekt, tak musíte počítat, že ta realizace bude trvat třeba šest, sedm, osm let. Jde o život pacienta. I banální výkony se mohou komplikovat, natož ty nové. Takže investice do medicíny není jednoduchá, sehnat do nových technologií peníze na nový projekt je strašně složité. Na druhou stranu, metoda pulzního pole, katetrizační metoda léčby srdečních arytmií, je jeden z prvních příkladů, kdy terapie vůbec není dražší než ta původně složitá, nejasná, zdlouhavá a nestabilní metoda. Použijete dva katetry místo čtyř, to znamená dva vpichy místo čtyř. Hospitalizace je o polovinu kratší. Dnes se to může dělat prakticky ambulantně. A ten katetr překvapivě stojí prakticky stejně, jako stály ty staré katetry. Takže to není skokově finančně nákladnější léčba.

Před třiceti lety jste v Nemocnici Na Homolce zavedli kardiostimulátor zhruba 150 lidem za rok, teď…

… teď je to tak sedm set.

Takže i na tom je vidět, že dostupnost této metody je úplně jinde. Zvětšuje se i věkový rozptyl lidí, o které se staráte, nebo kterým tuto péči jde ještě dopřát?

Neexistují věkové limity. Jednou se jeden kolega z české kardiologické společnosti - když přišla nová metoda potahovaných stentů, které se používaly při revaskularizaci koronárních tepen, a byly hodně drahé – pokusil dát tam limit věku. To bylo poprvé a naposledy, co to někdo zkusil. To nejde. Eticky to prostě nejde. Když zmíním paní Bohdalovou, například. Dnes je jí 92 let a je v takové kondici, že pokud by potřebovala nějakou terapii, tak by bylo hříchem tu terapii z důvodu věku nepoužít. Takže já zásadně odmítám věkové hranice, už jsem to říkal před dvaceti, možná i třiceti lety.

A on je před vás někdo staví?

Ne. Chtěli by je stavět. Protože ta mentalita, že ušetříme, když to použijeme jenom u bla, bla, bla, tam funguje. Dnes je to populačně velmi zajímavý proces. Každý pochopí, že dneska nevím, co je senior, protože věk se ohromně prodlužuje, efektivní věk se naštěstí také prodlužuje. I když ne úplně optimálně, jak bychom potřebovali. Třeba Švédové mají daleko lepší věk efektivního dožití. Ale vezměte si, že dnes se vás osmdesátiletý pacient ptá, jestli může jezdit na kole. Před dvaceti roky se mě ptal sotva padesátiletý pacient, jestli může jezdit na kole. Kemrovi bylo Na samotě u lesa sedmdesát let - a byl stařec.

To se bavíme o posunu věku dožití, ale moje otázka směřovala i k tomu, jestli se věkový rozptyl u pacientů zvětšuje, třeba i směrem dolů. To znamená, jestli máte pacienty mladší, než jste mívali.

Ano.

A čím to je?

Zase arytmie. U fibriliace síně je to typické. Nejenom stárnutí populace zvyšuje logicky výskyt arytmie. Například u nádorů je to tak, že tím, že se déle dožíváme, tak máme více nádorových onemocnění i ve vyšším věku. To je nepopiratelné. Ale třeba u té fibrilace síní, což je totální chaotická elektrická aktivace v levé a v pravé síni, tak ta postihuje pacienty, kteří vlastně nemají vůbec ani morfologicky nemocné srdce. Nemají ani infarkt myokardu, natož další věci. Prostě mají normální stavbu srdce. A přesto mají arytmii. Já si nepamatuji, že by - když jsem začínal na medicíně nebo když jsem začínal potom klinickou praxi -přišlo tolik pacientů, kterým je dvacet, třicet let, s touto arytmií. To bylo typické pro nemocné ve věku šedesát a výš.

A ti mladí arytmie nemívali, nebo jste neměli diagnostiku?

Podle mého soudu je nemívali.

A čím to, že teď je mívají?

Je to civilizační problém. Jsme pod tlakem určitých procesů, které nezvládáme. Jsou to podvědomé procesy, které regulují náš organismus, a ty prostě nestíhají. My se naučíme řídit letadlo, raketu, všechno možné, ale na druhou stranu ten fyziologický systém v nás, ty buňky, ten organismus, to je stará struktura. To je archetyp a ten se špatně přizpůsobuje.

Lékaři často zdůrazňují, že by lidé měli chodit na preventivní prohlídky, žít zdravým způsobem života, dobře jíst. Je to opravdu tak rozhodující pro to, jestli vás postihne arytmie, nebo ne?

Arytmii nechme stranou. Není to příjemné téma, protože tam neumím říct, co máme dělat, abychom neměli arytmii. To bohužel nejde. Ale je řada dalších onemocnění, která umíme ovlivnit. Když si vezmeme – kouření. Musím říct, že nejsem militantním odpůrcem, ale kouření nesnáším, protože je to totálně zbytečná aktivita. Máme tvrdá data, co všechno kouření způsobuje. Tak já nevím, proč mám kouřit, když vím, že si ubližuju, že si zhoršuji zdraví. Jak kardiovaskulární onemocnění, nejen infarkt myokardu, to jsou periferní cévy, onkologická onemocnění, plicní nádory, onemocnění plic jako postižení průdušek. Je to nepopiratelné. Tady máme fenomén, který je potřeba eliminovat. Vůbec bych nediskutoval o tom, jestli na to mám nahlížet ekonomicky a že nám to přináší nějaké DPH. Je to úplně jedno.

Kolik je mezi vašimi pacienty kuřáků?

Strašně se to snížilo.

Osvětou?

Jestli můžu být trošku osobní, a Jirka mi to nebude vyčítat: Jirka Bartoška, kterého se neustále s profesorem Lischkem snažíme odnaučit kouřit, už dvakrát teď v poslední době nekouřil. Teď třeba 21 dní nekouřil. Úžasný úspěch!

Jak na něj působíte? Tím, že ho strašíte?

Ne. Kdyby to neměl v hlavě, tak ono by se to dalo. Ale zase na druhou stranu, bylo by to pro něj moc velké vychýlení z normálu.

Rozumím. Když jsem se ptal na zdravý životní styl, tak jste trochu narážel i na ten váš. O vás je známo, že nežijete úplně tím nejzdravějším způsobem. Sám o sobě mluvíte jako o experimentu.

Já jsem sám sobě experimentem.

A funguje to? Připadáte si „nedotknutelný“ ve smyslu, že nějaká srdeční choroba na vás nemůže?

To máte vždycky v hlavě. Tak jako když jdete útočit ze zákopu, tak taky si říkáte, že vás zrovna ta kulka netrefí. S tou chorobou je to stejné. Já jsem strašný hypochondr, takže jsem „prodělal“ už všechna onemocnění. Po gymplu jsem rok pracoval na patologii, kuchal jsem mrtvoly, tak já měl pokaždé všechno: od lymfomu po karcinom kolorektální. Musím říct, že sám sebe rozhodně nemůžu nikomu dávat za příklad. To rozhodně ne. Ale co vím, že kouření nikdy. Snažím se hýbat, co to jde, přestože nesportuji. Nejsem žádným aktivním sportovcem, nikdy jsem neprovozoval žádný aktivní sport. Ale přesto se snažím hýbat a vlastně se to nakonec prokazuje. Chodím do schodů, chůze je přirozený pohyb. Myslím, že lidé mají chodit.

Nejenže jste hypochondr, ale taky jste o sobě jednou řekl, že jste „strašpytel, který se bojí lékařských zákroků, a odebrat mi krev je nadlidský výkon“…

Už se to trošku zlepšilo, už jsem se nějak zadaptoval, ale přece jenom je to zásah do té integrity, celistvosti.

A to je asi taky v hlavě.

Je to v hlavě.

Jak to jde dohromady s tím, když sám děláte zákroky u ostatních?

Vždycky říkám, že pro pacienty je to bonus. Protože já vím, co sám prožívám, když někde ležím a čekám na nějaký zákrok nebo na odběr krve, jaký je to stres, co to vlastně obnáší, tak proto se snažím k pacientům přistupovat tak, jako bych tam ležel sám. To je, doufám, bonus pro pacienta. Hodně respektuju to, aby se pacient nebál, abychom ho trošku rozptýlili mluvením. Nesnáším, když kolegové s pacientem nemluví. My jsme na sále takoví veselí, s našimi sestrami vždycky trošku diskutujeme a vtipkujeme. Prostě nemám rád, když se pacient před výkonem položí, leží a kouká, nic se tam neděje, nikdo s ním nemluví.

U kolika procent svých pacientů byste řekl, že si za ten svůj problém můžou sami? Tím, jak žijí.

Často to používám při vizitách, když tam máme pacienta nebo pacientku - zajímavé, že jsou to i ženy - které jsou tam opakovaně nějakým způsobem úspěšně zaléčené po infarktu myokardu. A je to jejich druhý, třetí, čtvrtý infarkt… Při prvním pobytu jim řeknete: „Pane Vonásku, paní Nováková, jste kuřačka, kouříte tolik a tolik cigaret, teď přestanete kouřit.“ Ona nepřestane, kouří dál, má další infarkt myokardu. Tak já říkám: „Paní Vonásková, příště zaplatíte 750 tisíc za pobyt v této nemocnici, za výkony, co jsme vám provedli, protože jste evidentně nedbala našich rad a ten infarkt nebo tu chorobu, kterou teď léčíme, máte úplně zbytečně.“

To je ale strašíte, protože víte, že to platit nebudou.

Lidé si to musí uvědomovat. Česká republika je typická v tom, že jsme naučili lidi být nezodpovědnými. Lidé čekají nějakou pomoc. „Tady mě máte, pomozte mi!“ Lidé neuvažují tím americkým způsobem: „Já jsem zodpovědný sám za sebe, já musím vydělat peníze, já musím uživit rodinu, studium mých dětí stojí peníze, já na to musím vydělat.“ Prostě musím mít nějaké zásadní kroky, které stojí prachy a které jsou ekonomicky složité. Pacient u nás není zodpovědný. A bohužel v tomhle je velká mezera, pochybení, že my jsme to lidi nenaučili.

A vy se je snažíte tou větou „příště zaplatíte 750 tisíc“ přimět, aby se zamysleli, že jsou to zbytečně vyhozené peníze?

Totálně vyhozené peníze, protože vy to platíte. Vy platíte paní Vonáskovou. Všichni, kdo platí daně, platí paní Vonáskové, která nepřestala kouřit. Pozor, ne infarkt, který je poprvé, ale infarkt u pacienta, který nepřestal kouřit a opakovanými pobyty v nemocnici utrácí ty peníze.

Byl byste pro, aby se tohle tabu prolomilo – a lidé za zbytečné zákroky začali platit?

Musíme na tom pracovat. Už není doba na to, abychom byli tolerantní k těm, kdo ten systém vysávají. Bohužel politika je dnes o populismu.

Hledání politických hlasů.

Populismus je bohužel trošku korupční. Říkal bych tomu politická korupce. Ten systém se snaží trošku uplácet potenciálního voliče, aby mě volil. A negativní informace absolutně nemůže motivovat daného jedince k tomu, aby samozřejmě volil někoho, kdo mu říká: „Zaplatíte víc.“

Jak to dopadá na vás jako lékaře?

My jsme na druhou stranu docela rádi, že ty infarkty léčíme, všechno to aplikujeme… Medicínu máme rádi. Takže bych mohl říct, že mi to bude třeba celkem jedno. Ale musím přece z hlediska akademického pracovníka, zodpovědného člověka i kardiologa mít v popisu práce působit na tu jednotlivou osobnost - pacienta, aby se příště choval lépe. Nejde o strašení, jak jste řekl. Je o to donucení k tomu, aby přemýšlel sám o sobě.

Tak jsem to myslel – aby se „paní Vonásková“ lekla a řekla si: „Ježišmarjá, já tady stojím tolik peněz a je to jenom moje chyba.“ Ale může to na ni zafungovat tak, že přestane kouřit?

Já doufám, že by jí to třeba mohlo nějak vybočit myšlení tím správným směrem.

Pane profesore, každoročně jezdíte na filmový festival do Karlových Varů. Byl jste tam i letos, a když vás tam zastihli reportéři, tak jste řekl: „Přijel jsem zkontrolovat své pacienty.“ To byl vtip, nebo jste se tam opravdu potkával se svými pacienty?

To byla nadsázka. Potkávám tam pacienty. Bohužel všichni jsou tak trošku pacienty. Nebo ne všichni, ale řada z těch návštěvníků a hostů jsou pacienty. Ale já jsem to řekl trošku jako omluvu za to, že jsem letos neviděl jediný film. Miluji film, jsem milovníkem umělecké, ne-hollywoodské kinematografie, alternativních filmů…

Takže máte ambici, že je ve Varech uvidíte, a ono se vám to nepovede.

Ne vždycky se mi to povede, ale od kluků, od toho Barťáka (Jiřího Bartošky, pozn. red.), se vždycky dozvím, co je dobré. Strašně se mi letos líbil Russell Crowe, miluju Gladiátora, to je takový můj esenciální, kultovní film…

Ale abychom nezamluvili ty vaše pacienty ve Varech. Už jste tady zmiňoval paní Bohdalovou, „Barťáka“, ale léčil jste i Martu Kubišovou, Ivu Janžurovou, Václava Neckáře… Je pro vás jako lékaře důležité, že tito hodně známí lidé jsou mezi vašimi pacienty? Dává vám to něco?

Řada z těch Janžurových a Kubišových říká - a Jiřina Bohdalová to říkala někdy úplně natvrdo -, že já prostě léčím každého pacienta a ke každému pacientovi přistupuji úplně stejně. Ať je to paní z Košíř, nebo paní z Dejvic, anebo je to Bohdalová. A musím říct, že si těch lidí vážím, protože řada z nich v životě dokázala hodně. Řada z nich ani není známá, třeba podnikatelé nebo nějací „selfmade“ lidé, kteří třeba nejsou tak úplně mediálně profláknutí. Užívám si osobnost toho daného člověka, protože on v životě něčeho dosáhl, musel něco investovat, prošel si nějakou historií… A ta interakce je pro mě strašně důležitá. Mám to místo televize. Jeden z našich pacientů byl Valtr Komárek (ekonom, někdejší vicepremiér, pozn. red.). A to byly neuvěřitelné večery. Když u nás ležel, tak než jsem šel okolo šesté, sedmé, osmé hodiny domů, tak jsem se u něj vždy zastavil. Třeba na dvacet minut, na půl hodiny, a vždy jsme to prokecali.

Takže takový bonus k vaší práci?

Já si to užívám, protože si opravdu myslím, že mě to obohacuje.

Vy o těch svých známých pacientech veřejně mluvíte, jaké jste jim dělal zákroky, co prodělali a tak dál…

… s jejich svolením. Pokud tam není svolení, tak o tom nikdy nemluvím.

Jelikož jste takhle mluvil o Martě Kubišové nebo Jiřině Bohdalové, tak je jasné, že ony s tím opravdu souhlasí. Jaký to pro ně má smysl? Že v médiích mluvíte například o tom, že Jiřina Bohdalová prodělala plicní embolii a že ji to ohrožovalo na životě?

Pozor, ale my jsme to půl roku neřekli.

Vy jste to řekl letos v červnu, myslím. Řekl jste, že to byla velice vážná situace.

Musím ocenit bulvár, Blesk speciálně. Protože prvoplánově mlčeli a fakt nikdo nic neprovedl. Respektovali, že ten stav je složitý. To byla taková první vlaštovka, takový lidský bonus, sociální. Ti dravci respektovali, že ta situace není jednoduchá, a dali pokoj a vyklidnili to. Stáhli se a slyšeli na to: „My to řekneme, až to bude dobré.“

A vy jste to řekli, když už bylo dobré.

My jsme to řekli po pěti, šesti měsících.

A je pro paní Bohdalovou opravdu důležité, že vy jako její ošetřující lékař pak sdělíte veřejnosti, co jí bylo a jak to bylo vážné?

Já si myslím, že řada těch známých osobností to bere i jako popularizaci medicíny. Že to ovlivňuje společnost. Naše zařízení, kardiologie na Homolce, a myslím, že to tak má celá Homolka, že pokud je někdo hospitalizován, tak to řada lidí neví a dozví se to až ex post. Náš bonus je, že ten člověk má skutečně garantováno, že se to nikdo nedozví a dozvídá se to, až je to s nějakým odstupem.

Pane profesore, na první pohled je vidět, že jste naprosto zapálený člověk pro svůj obor. Jak se vlastně stalo, že jste se rozhodl být lékařem? Co pro vás bylo tím určujícím momentem?

Vzdor vůči rodičům.

Vůči rodičům – geologům?

Já jsem prostě nechtěl dělat obor geologa. Já to tak nesnášel! A teď se jim omlouvám, protože samozřejmě ten obor je krásný. Ale já jsem měl v těch osmnácti letech naprostou averzi, takovou až biologickou nechuť poslouchat o těch šutrech.

Taky jste prý zvažoval, že byste mohl být spisovatelem, novinářem…

Strašně mě to bavilo, od základní školy jsem měl noviny. Ve třídě jsem založil noviny. V páté třídě jsem měl noviny.

Představuju si to období, kdy jste se rozhodoval o svém povolání… To bylo někdy začátkem 80. let?

Maturitu jsem dělal 1980, 1981.

A tehdy frčely televizní seriály, Nemocnice na kraji města.

To se mě nějak nedotklo. Já v těch osmnácti nekoukal na televizi. My jsme pařili.

Chtěl jsem tím říct, že tehdy všichni - i díky těm seriálům - považovali lékaře skoro za bohy.

U mě to byl vzdor vůči rodičům, abych nedělal geologii. A druhý stupeň byl, že medicína v té době reprezentovala to nejtěžší, co se dalo dělat. Takže: „Já vám ukážu, že dokážu vystudovat medicínu bez vaší pomoci.“ Můj otec byl tak zarputilý, protože byl absolutně naštvaný, že jsem nešel na geologii, takže mi absolutně nepomáhal. Prostě: „Nazdar, dělej si, co chceš, nebudu pomáhat.“

Ocenili rodiče následně, že jste se rozhodl správně?

Než maminka umřela, to bylo v roce 2008, tak otec poprvé v životě řekl, že je rád, že jsem vystudoval medicínu. Ale zase díky tomu, že jsme na něm aplikovali ty naše metody, transkatetrovou implantaci aortální chlopně - bylo mu v té době 88 let - a dožil se 95. Takže efektivní přežití sedm let. I pojišťovna byla nadšená, že efektivně utratila peníze za metodu TAVI. Abychom udělali prevenci mozkové cévní příhody, tak jsme mu udělali takzvanou mechanickou okluzi ouška levé síně, kde vznikají ty sraženiny, které potom cestují tou cévní cestou a ucpávají mozkové tepny. To jsem udělal teda sám, protože za to mám u nás zodpovědnost. Samozřejmě nemáte léčit své rodiče, nemáte léčit své příbuzné, to jsem trošku porušil. Ale řadu dalších věcí jsme mu udělali, takže myslím, že on byl zrovna příklad toho, jak aplikace moderní medicíny skutečně umí prodloužit věk. On byl celkem dobrý do svých dvaadevadesáti. Každý víkend jsem se ho snažil vzít na nějakou večeři, oběd, užíval jsem si ho.

Takže myslím, že nejenom váš otec, ale i my ostatní oceňujeme, že jste se nestal geologem.

Nevím, jestli bych tam něco dokázal, ale jsem docela i sám rád, že to byl ten vzdor, který mě k tomu dovedl.

Pane profesore, děkuju vám za rozhovor.

Já taky děkuju za pozvání a doufám, že to nebyla nuda.

V žádném případě.