Vzdejme se představy Boha jako strýčka za kulisami dějin, říká Tomáš Halík

„Opusťme překonané kategorie věřící a nevěřící.“ Čerstvý nositel Řádu T. G. M. Tomáš Halík přichází s několika revolučními návrhy, které popisuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy. A vysvětluje, proč nakonec nekandidoval na prezidenta.

„Uvědomil jsem si, že pro značnou část společnosti reprezentuju přesně to, co oni nenávidí – nenávidí Pražáky, nenávidí kněze, nenávidí bývalé disidenty, nenávidí přátele Václava Havla, nenávidí intelektuály. Já jsem toto všechno v jednom. Nenajdete člověka, který by v sobě ztělesňoval všecko, co tihle lidé nenávidí,“ říká s naprostým klidem v hlase profesor Tomáš Halík, další z hostů v projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

V roce 2002 jej ke kandidatuře na hlavu státu vyzval Václav Havel, se stejným návrhem za ním přišlo i několik politických stran.

„Byla chvíle, kdy jsem o tom vážně uvažoval,“ říká s odstupem let Halík. „Byla tu jistá tendence, že v českém povědomí je prezident chápán spíš jako morálně-intelektuální autorita, to byl Masaryk, to byl Havel. Na to bych určitým způsobem mohl navázat možná víc než kdokoliv jiný. Ale pak se ukázalo, že tento typ prezidentů lidé chtějí jenom v určitých přelomových situacích. A dneska by se to tam nehodilo.“

Uvědomuje si, že stejně jako je nepřijatelný pro velkou část veřejnosti, naráží na odpor i u velké části české katolické církve. Navzdory svým nenaplněným ambicím ze začátku 90. let působit ve vedení teologické fakulty anebo být biskupem, je dnes spokojený se svou rolí veřejného teologa, jak ji nazývá. Člověka, který díky svým znalostem a vědomostem v mnoha oborech (sociologie, politologie, filozofie, teologie) na veřejnosti komentuje různé společenské jevy.

„Myslím si, že tahle role je velmi důležitá. Není to role nějakého pana faráře, který kafrá do politiky. Jestliže kněží nemají nějaké sociologické nebo politologické vzdělání, tak do toho skutečně nemají mluvit,“ říká překvapivě razantně Tomáš Halík.

Souhlasí s nedávno zveřejněným názorem spisovatele Pavla Kosatíka, že Halíkovy myšlenky spíš než v Česku rezonují v cizině, kde vycházejí jeho knihy ve velkém nákladu a kde získal řadu ocenění (včetně takzvané ‚nobelovky za náboženství‘ neboli Templetonovy ceny v roce 2014). „Zdá se, že jeho vzdělanost ho mnoha Čechům nepřiblížila, ale vzdálila,“ napsal Kosatík.

Halík v rozhovoru vzpomíná, jak v 90. letech, po pádu komunismu, kdy byl knězem takzvané podzemní církve a přitom působil v řadě civilních povolání, přišel za kardinálem Miloslavem Vlkem: „Řekl jsem mu: ‚Tak pro mě najdi místo, kde bych mohl být jakýmsi mostem mezi věřícími a nevěřícími a mezi tím intelektuálním světem.‘ A on říkal: ‚Já bych pro tebe i takové místo měl, ale faráři říkají, že seš takovej nějakej jinej.‘ No jsem. Já měl jiné zázemí, jiné vzdělání, jiný typ zkušeností. A to prostředí to v té chvíli nedovedlo strávit.“

Tomáš Halík působí už 33 let jako farář v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze na Starém Městě, kde za ta léta přivedl ke křtu přes tři tisíce vesměs mladých lidí. Na vyšší pozice v rámci katolické církve nedosáhl.

„Býval jsem používán jako takové Pražské Jezulátko pro zahraničí. Když přišla nějaká zahraniční delegace, nějací biskupové, teologové ze Západu, tak mě i ti naši biskupové představili, aby bylo vidět, že i tyhle věci tady u nás jsou. Pak ti lidé odjeli, mě zase strčili zpátky do té bedny a každý si na mě mohl plivnout,“ říká přesto s úsměvem Tomáš Halík.

Je velkým stoupencem myšlenek papeže Františka, který se snaží o reformu křesťanství, aby spojovalo lidi i za hranicemi církve.

„Přišel s geniální myšlenkou přebudovat církev na společnou cestu, a já jsem se rozhodl, že zbytek života budu věnovat rozvíjení téhle myšlenky, podívat se na to, jak křesťanství může do společnosti vyzařovat cosi spojujícího,“ vysvětluje Halík. „Musí vyjít z katolicismu, protestantismu a být jakousi univerzální nabídkou. To bylo na počátku, když svatý Pavel řekl: ‚My, křesťané.‘ Tam už není důležité, jestli je člověk Žid, nebo pohan, muž, nebo žena, člověk svobodný, nebo otrok… Prostě máme novou identitu, jdeme přes všecky hranice. Tohle se v průběhu církevních dějin ztratilo. A papež František o to znovu usiluje.“

Před třemi lety Tomáš Halík vydal knihu Odpoledne křesťanství, která slaví úspěchy v mnoha jazykových mutacích v řadě zemí světa (před pár týdny byla vydána i v korejštině), teď po Velikonocích mu vyjde kniha Dopisy papeži.

„Jsou to dopisy fiktivnímu papeži, který se mně objevil ve snu. Kromě jiného tam mluvím o tom, že ty kategorie věřící, nevěřící jsou překonané. Říká se, že věřících ubývá. Není to pravda. Ubývá určitého typu věřících, kteří jsou plně identifikováni s církvemi, s jejich učením. Těch asi ubývat ještě bude. Ale na druhé straně ubývá i těch dogmatických ateistů,“ říká Tomáš Halík a mluví o rostoucím počtu lidí, kterým říká „něcisté“, lidé věřící v „něco nad námi“.

„Říkají: ‚My taky víme, že je nějaká transcendentála a vertikála života.‘ O tom s nimi musíme vést dialog. Tady skutečně není víra a nevíra jako dva hokejové týmy v dresech různé barvy. Ten spor se odehrává v srdci a mysli téměř každého člověka.“

Bůh je pro Halíka univerzální kontext všeho, co se děje: „Je třeba vzdát se představy Boha, který je nějaká nadpřirozená bytost, nějaký velký strýček za kulisami dějin. Bůh tvoří velký kontext našeho života. Všemu můžeme rozumět jenom v kontextu. Náš život, naše dějiny jsou fragment, my ten kontext vlastně nemáme k dispozici. My se k němu vztahujeme nadějí. My se k němu vztahujeme vírou.“

Jaká byla jeho cesta ke katolictví? Jak ho ovlivnil Jan Palach? Jak se před rokem 1989 cítil coby terapeut mezi alkoholiky a narkomany? A co pro něj před dvaceti lety znamenala expedice na Antarktidu? I o tom mluví Tomáš Halík ve velkém profilovém rozhovoru. Vzpomíná i na svůj hovor s bývalým prezidentem Václavem Havlem krátce před jeho smrtí.

Rozhovor s Tomášem Halíkem si můžete pustit už teď v audioverzi v úvodu článku – přepis a videozáznam celého rozhovoru zveřejníme v sobotu.