Jsem bez dětí, ale s absolutní svobodou, říká Lábus, symbol „našeho dětství“

Komik, improvizátor, dabér animovaných postaviček, ale i představitel dramatických rolí, který má na kontě divadelní Thálii i několik Českých lvů, je mezi herci v lecčems výjimkou. „Mám svým způsobem absolutní svobodu.“

Po studiích na divadelní akademii zakotvil ve svém prvním divadle – Studiu Ypsilon – a od té doby je mu už 52 let věrný. „Nikdy tam nebyl nikdo, kdo by tam vyloženě nepasoval. To je divadlo, kam se vracíte jako domů,“ říká Jiří Lábus v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Koncem 70. let se stal hercem oblíbeným u dětského publika. Tehdy poprvé propůjčil hlas plyšovému Jů z nedělního televizního pořadu Studio Kamarád a od té doby v tom pokračuje – teď už 45. rokem.

Stejně dlouho trvá jeho proslulost napříč generacemi a doslova i světem, a to díky roli čaroděje Rumburaka ze seriálu Arabela: „To jsou až absurdní situace. Byli jsme kdysi s divadlem na Tchaj-wanu, u chrámu, jedna paní se mě anglicky zeptala, jestli jsem herec, že mě viděla v televizi.“

V desítkách filmů a televizních pořadů, které Jiří Lábus natáčel před pětatřiceti i více lety, se mnohokrát setkal s hereckými legendami té doby, včetně Vlastimila Brodského nebo Františka Filipovského: „To byla obrovská škola. Oni byli tak osobití. Mám trošku pocit, že to dneska (u dnešních herců, pozn. red.) najednou chybí.“

Do toho se Jiří Lábus rád pouští do věcí, které jsou jeho srdci velmi blízké – i když většina lidí, kteří ho znají spíš z televizních pořadů typu Možná přijde i kouzelník, o nich vůbec netuší. Jako je například nedávno uvedené divadelní drama Otevřená zpovědnice o sexuálním zneužívání v církvi.

V rozhovoru říká, že si jako herec užívá „naprosto neomezený prostor“. Mluví o něm v souvislosti s tím, že sám nemá rodinu a děti: „Na toto jsem byl vždycky trošku sobec. Samozřejmě, že kdybych měl svoje dítě, tak bych ho miloval, ale takhle mám tu svobodu svým způsobem absolutní.“

A vzpomíná, jak mu rodiče, oba architekti, vůbec nerozmlouvali jeho přání jít studovat herectví: „Říkali: Jiříčku, hlavně ať jsi v životě šťastný.“

Celý rozhovor si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Pane Lábusi, určitě nejsem jediný, kdo má s vámi spojenou spoustu rolí, improvizací, recesí, ale také hlasů různých loutek nebo animovaných postaviček. Tak se raději hned zeptám - kdo právě teď sedí proti mně?

To bude těžká schizofrenie. Sedí tady Marge Simpsonová, Jů, Božena Tlučhořová, Mirko Hýl, básník z Rodinky… Sedí tady Rumburak, Macbeth, jedna z prvních rolí v Ypsilonce, a celá řada. To bych tu jmenoval hrozně dlouho.

Zažíváte někdy tu schizofrenii při přeskakování z role do role?

To ne, to už je takový automatismus. Když děláte „Jů“ 45 let, tak vám naskočí. Když děláte Marge Simpsonovou 33 let, tak vám také naskočí. Hodně diváků mi říká: Nestane se ti někdy, že jdeš na jeviště a začneš říkat jinou roli? Já říkám, že to se v životě, myslím, žádnému herci na světě nestalo. Když si obléknete kostým, tak vám automaticky hlava přepne na tu roli, kterou máte hrát.

Lidé vás mají zařazeného spíš jako baviče, herce veselých rolí. Nejsou zklamaní, když vás někde potkají zadumaného, vážného?

Jestli jsou zklamaní, nevím. Ale dneska, když jsem čekal na autobus, za mnou přišla tak třicetiletá slečna nebo paní a řekla: „Pane Lábusi, já vám chci poděkovat za mé dětství.“ To je až dojemné.

Pojďme ještě na úvodní slovní ping-pong. Co vás napadne, když řeknu Ypsilon?

52 let.

Malování?

Vášeň, koníček.

A také to mohla být vaše profese, ne?

Mohla. (Po základní škole se hlásil na výtvarnou školu, ale nebyl přijat. Po gymnáziu později šel na DAMU, pozn. red.) Ale od pěti let jsem chtěl být herec. Když jsem viděl první pohádku, tak jsem byl úplně unešený. Rodiče se divili, měli jinou profesi, tatínek a maminka byli architekti. Já jsem si za tím ale šel, mě to tak okouzlilo. Když jsem začal číst, a naučil jsem se číst brzy, tak jsem si pořídil takové „loutkové pohádky“, malé sešitky a tam byly hry pro loutky. Mě ani nebavilo loutkové divadlo hrát, ale bavilo mě, že jsem vzal hrnec a představoval jsem si, že jsem herec v rozhlase a hraju pohádku. Měnil jsem hlasy a maminka to musela poslouchat.

Tak tam se zrodila Marge Simpsonová?

Ano, tam se zrodilo, že umím hlas polohovat.

Další slovo - Rumburak?

To je seriál, který mě asi proslavil, protože to byla velká role. Když jsem to točil, tak jsem vůbec netušil, že to proběhne skoro celým světem. Arabela, režisér Vorlíček… To bylo krásné natáčení. Také jsem byl mladý, bylo mi 28, když jsem to začal točit. A díky té roli mě lidé poznávají i jinde ve světě. To jsou až absurdní situace. Byli jsme kdysi s divadlem na Tchaj-wanu, u chrámu, jedna paní se mě anglicky zeptala, jestli jsem herec. A já jsem řekl, že jsem. A ona že mě viděla v televizi. Pak jsem se ptal Vorlíčka a on říkal, že práva prodali i do Číny. Ten čínský dabing by mě zajímal. (směje se)

Když řeknu vozembouch?

Slavná scénka „Kubrt“. Dodneška to hrajeme s Oldou Kaiserem. Máme představení v divadle Kalich Jak Kubrt se Sněhurkou jeli vlakem, a to jsou populární scénky z našich pořadů, z Kouzelníka, Ruské rulety a tak.

Poslední stručný dotaz v této části: internet?

Tak tam mám velké nedostatky. Já nejsem vyloženě technický typ. Notebook mám, ale to kvůli tomu, abych si něco přečetl. Jinak denně kupuju noviny, na to jsem zvyklý, to mě neopustí. Na notebooku si přečtu nejnovější zprávy, ale abych tam měl třeba Facebook, tak to mě nezajímá – abych někomu psal, co jsem měl ráno k snídani?

Prostě vás lidé vidí ve vašich rolích a vědí všechno.

To jim musí stačit. (směje se)

Pane Lábusi, vy jste ve svých aktivitách a rolích – některé už jsme zmínili – neuvěřitelně rozkročený. Kolik postav vlastně dokážete během jednoho měsíce obsáhnout?

Udělám malou rekapitulaci. Hraju v Ypsilonce, v devíti titulech. V divadle Kalich hraju ve čtyřech.Ve Viole ve dvou. A v jednom představení v divadle Mana. Mám tak dvacet představení za měsíc, což je dost.

A často ty role hrajete dvacet i více let…

I 26 let.

Ano, to je Hlava medúzy v Ypsilonce, že? Role, za kterou jste získal v roce 1997 Thálii. Nemáte ale po těch letech chuť už z něčeho odejít?

To ne. Když na to lidé chodí, tak se ta hra pořád hraje. To by byl hloupý manažer, kdyby ji stáhl. A mě ty hry baví všechny. Vždycky si musím říct, že to musím hrát jako poprvé, protože ten divák na to jde poprvé a chce vidět plnohodnotný výkon. U mě neexistuje, že bych se snažil na jevišti něco ošidit. I když se mi kolikrát do divadla nechce - když hraju tolikrát v měsíci - ale pak přijdu na jeviště, rozsvítí se světla, vidíte tam to „hladové“ publikum, tak to vám dodá takovou energii! Publikum vám ji dává a vy mu ji vracíte.

Vy jste navíc herec naprosto věrný svému divadlu. Už jste zmínil, že ve Studiu Ypsilon hrajete 52 let. Předpokládám, že jste za ta léta měl možnost jít hrát i jinam…

To jo, hostoval jsem v Národním divadle. Miluji Čechova, tak jsem tam hrál ve Višňovém sadu. Na Palmovce jsem hrál v Platonovovi, další Čechovově hře. Hrál jsem v divadle Ungelt hru se Chantal Poullain a s Miroslavem Etzlerem.

Ale vaše kotva je pořád v Ypsilonce. V čem je to její kouzlo?

Za prvé má jednoho šéfa, který pořád funguje, i když je mu asi 88 let, Honzu Schmida. Za druhé - on umí jednu velmi šťastnou věc: Vždy do souboru vybral lidi, kteří se v tom divadle okamžitě sžili. Nikdy tam nebyl nikdo, kdo by tam vyloženě nepasoval. Prostě to tam není. Takže je to divadlo, že se tam vracíte jako domů.

Na stránkách Paměti národa jsem četl rozhovor s vámi, kde jste s odkazem na Studio Ypsilon říkal: „V divadle jsem se cítil svobodný i v době nesvobody.“ Co se tam tehdy smělo a jinde to nešlo?

To divadlo bylo původně v Liberci, tam jsem s nimi byl sedm let po DAMU (od r. 1972, pozn. red.). To byl svým způsobem ostrůvek svobody. Schmid má schopnost, že všechno okecá. Když šel s titulem hry, která vadila, tak šel na výbor strany, okecal to tam a oni mávli rukou, ať se to hraje. Za ty doby liberecké éry byl jeden problém, což dodnes nevím proč: Dělali jsme tam krásnou inscenaci Život a smrt Karla Hynka Máchy. To bylo v roce 1979. Ačkoliv jsme tehdy běžně hostovali v Praze, tak s touhle hrou jsme do Prahy nemohli.

Také si vzpomínám, jak za mnou v té době přišel ředitel – to nebyl Schmid, ale někdo jiný – a žádal mě, jestli bych nechtěl vstoupit do strany (KSČ, pozn. red.). Říkal jsem: „Nejsem hoden.“ Krátce potom jsem přijel domů, do Prahy, rodiče ještě žili, a matka: „Co je s tebou? Co se stalo?“ „Ale, ředitel divadla se mě ptal, jestli bych vstoupil do strany.“ „Co jsi řekl?“ „Ať na to zapomene.“ „Táto, to je blázen! Vždyť si nezafilmuješ!“ Přitom rodiče v životě ve straně nebyli. Ráno jsem měl na nočním stolku papír: „Jirko, kup dva litry mlíka, osminku másla, dojdi na mandl a vstup do strany.“ To poslední jsem nesplnil.

Ve Studiu Ypsilon jste se v sedmdesátých letech seznámil i s Václavem Havlem. Prý za vámi jednou přišel po představení do šatny. Vzpomínáte na to?

To byl rok 1974, premiéra hry Dvanáct křesel. Skvělé divadlo, krásná adaptace románu, napsal to Honza Schmid. Najednou se tam objevil Václav Havel, Pavel Landovský a Marta Kubišová. Nevím, kdo je tam pozval. Ředitel divadla byl tak vystrašený, že celou dobu strávil v kotelně, aby je nemusel potkat. Ti tři pak po představení odjeli do sídliště (v Liberci, pozn. red.), tam bylo takové sídlo architektů Jedlová. Byl tam Hubáček a celá řada architektů, kteří do Ypsilonky často chodívali a my zas chodívali za nimi. Tak tehdy večer jsme tam jeli také, strávil jsem tam s nimi celou noc… Byl to neskutečný večer.

To ale tehdy asi nebylo vaše poslední setkání s Václavem Havlem?

Vídali jsme se i později. On vždycky říkal: „Já k vám nechci do divadla chodit, abych vám nedělal nepříjemnosti.“ Znali jsme se i potom, když se stal prezidentem.

Zaujalo mě, že vám schůzky s disidenty neuškodily. „Soudruhům“ to nevadilo, když oni je považovali za nepřátele režimu? Filmy jste točit mohl, v televizi jste běžně vystupoval…

Mě vůbec nenapadlo takto přemýšlet. Měl jsem jeden zajímavý zákaz, který trval jen chvíli, a nikdo neví proč. Měl jsem hrát v jednom filmu a tam přišlo nařízení od ředitele Barrandova Tomana, že tam hrát nebudu. To trvalo měsíc, pak se to stoplo. Ani nevím, co se tam stalo.

Tou dobou jste byli s Oldřichem Kaiserem populární dvojice televizních bavičů. V osmdesátých letech jste vystupovali například v pořadu Možná přijde i kouzelník. Ve svých scénkách jste si i utahovali z tehdejších poměrů… Viz „nepřišly gumičky, všecko vylejt!“. Jak jste v tom balancovali, aby to prošlo přes cenzuru a televize to odvysílala?

Věděli jsme, že nemůžeme napsat nějakou scénku, která by neprošla. To nemělo cenu. Věděli jsme, kam můžeme. Pamatuju si, jak jsem jednou jel metrem a říkal jsem si, jestli ten Husák nebo Štrougal (komunistický prezident a premiér, pozn. red.) mají nějaké rozesmávače. Jestli když mají nějaký politický problém, tak jestli je někdo dovede pobavit. Řekli jsme si to s Oldou, a tak vznikla scénka „Kubrt“. Nebo si vzpomínám, že když se schvaloval první díl, tak tam měl Jiří Korn v jednom uchu náušnici, a když to viděl šéf televizní zábavy při schvalovací projekci, tak začal řvát: „Co to má v tom uchu? To v žádném případě!“ A všechny záběry Korna s náušnicí se musely přestříhat na ty, kde ji nemá. Takové kraviny se řešily v Československé televizi.

Větší problém nastal, když jste na jaře 1989 podepsal petici za propuštění Václava Havla z vězení a tehdy už natočený nový díl Kouzelníka šel do trezoru. A vy jste kvůli tomu chtěl oslovit tehdejšího premiéra Ladislava Adamce. Povedlo se vám to?

Zavolal jsem tam, vzala to nějaká soudružka. Říkám: „Tady Lábus Jiří, já bych potřeboval, jestli bych si mohl pohovořit s vaším nadřízeným soudruhem Adamcem.“ To byl duben 1989. „On je strašně zaneprázdněn.“ „Já bych se chtěl na něco zeptat.“ „A kdybyste se sešel s jeho tiskovým mluvčím?“ Říkám: „Jestli mu to vyřídí, tak klidně.“ „Domluvme si schůzku.“ Byla to velmi konstruktivní soudružka. Tak jsme domluvili schůzku na jednu hodinu odpoledne v restauraci Savarin, na zahrádce, sluníčko svítilo, byl krásný den. Tak jsem čekal, kdo přijde.

Přiblížil se takový stařičký pán, vypadal jak herec Záhorský: „Dobrý den, Jiří.“ Říkám: „Dobrý den.“ „Tak co si dáme dobrého? Co říkáte, jahody se šlehačkou?“ „Tak jo.“ „Prosím vás, dvakrát jahody se šlehačkou.“ Přinesli to. „Tak co máte na srdci, Jiří?“ Já jsem říkal: „Soudruh Adamec tvrdil v tisku, že herci, co podepsali petici, tak není pravda, že jsou perzekuování.“ „Jiří, mohu vám něco říct? Do politiky se nepleťte, to je svinstvo. A co se stalo?“ Říkám: „Nám zakázali pořad Možná přijde i kouzelník a už je půl roku v trezoru.“ „Já to mám tak rád! Kdo to zakázal?“ Říkám: „Šéf zábavy.“ On: „Liborek? To je prima kluk.“ Já jsem říkal: „Já ho jako prima kluka nevidím.“ „Já mu řeknu.“ Tak jsme sežrali jahody se šlehačkou, nic mi neřekl a pořad šel v televizi až někdy v prosinci. To už bylo po revoluci.

V už zmiňovaném rozhovoru pro Paměť národa jste uvedl: „Nejdůležitější je, aby lidé neztráceli paměť a z historie naší země se poučili. Ale obávám se, že to je házení hrachu na stěnu. Jsem velký skeptik, lidé jsou nepoučitelní. Viděl jsem nějakou sociologickou studii, podle které je v každém národě sedmdesát procent blbců, proto to na světě tak vypadá.“ To jsou dost ostrá slova.

Ale ta studie existuje.

Jste tedy totální skeptik, když říkáte, že jsou lidé nepoučitelní?

Ano. Já jsem takový. Můj tatínek byl také pesimista. Pamatuju si, když jsem doma trochu zakašlal, tak tatínek: „Konec! Tubera!“ Máma: „Nesýčkuj!“ A byl to jenom kašlíček. Jsem člověk, který věci vidí hůř, a pak jsem překvapen, když se něco stane a je to lepší, než jsem si myslel. To je pro mě takový ozdravný proces.

Pomáhá na tu vaši skepsi nějaký lék? Třeba humor, co lidi rozesměje?

Určitě, napříč generacemi. Humor hodně pomáhá. A pak také to, že mám obrovské štěstí a strašnou kliku na lidi kolem sebe. To je největší dar, který člověk může dostat, že má lidi, kteří ho mají rádi a které on má rád. To je obrovská devíza.

V některých svých představeních se umíte dotknout i žhavých společenských témat. Například když jste s Petrem Čtvrtníčkem dělali „Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?“…

…to hrajeme dodneška. Ono je to furt aktuální.

Ano, fotbalová korupce, humornou formou zpracované policejní odposlechy fotbalového funkcionáře Ivana Horníka. Chtěl jsem zmínit i další téma a jiný druh divadla: Naprosto vážnou věc Otevřená zpovědnice, představení, které hrajete ve vršovickém divadle Mana a představujete v něm kněze zneužívajícího malého chlapce. Myslím, že tyto dvě hry dobře ilustrují váš široký herecký záběr.

Tohle je německá hra, skvěle napsaný text. Pro mě to byla výzva to udělat. Je to tedy velmi drsné, ale ty role jsou skvělé, obě ty postavy. Hrajeme to s Martinem Dejdarem. Uvedli jsme to párkrát jako scénické čtení, bylo to navíc uvedeno v tom Husově sboru, v kostele. To mělo ještě takový nádech autenticity. Já tam vystupuji v roli mladého kněze a pak se to promění. Začíná to v kostele, koncert má dvacet minut, pak diváci sejdou do hlediště divadla Mana, kde se odehrává to představení. Je to velmi silné představení. Byl jsem zvědavý, jak to diváci vezmou, a bylo to přijaté velmi dobře.

Jinými slovy - divadelní kus nemusí být vždycky legrace, aby vás zaujal a chtěl jste v něm hrát?

Ne, já už asi přes dvacet let dělám například ve Viole představení sestavené z básní v próze Raymonda Carvera (Proč si nezatančíte?, pozn. red.). To je podle mě velký autor, velký básník. Asi před třiceti lety jsem si přečetl jeho povídky, tak mě to zaujalo, že jsem si říkal, že bych to chtěl nějak interpretovat, aby se to dostalo do povědomí více lidí. Překrásné texty o obyčejných věcech, které každý trošku zná a každého se to dotkne.

Jsem rád, že zmiňujeme i tyto role, protože jinak vás všichni znají spíš jako komika a Rumburaka.

Rumburak ale nebyl dvakrát veselá role. Sranda byla, když mi děti psaly, že mi drží palce. Tak jsem jim odpovídal, že přijdou do polepšovny. (směje se)

Píší vám i dneska?

Často mi píší, že chtějí podepsanou fotografii. Dokonce hodně píší i z ciziny, z Německa, kde ten seriál běží. To je až dojemné. Přijde obrovská tvrdá obálka, tak to rozbalím a tam jsou krásné černobílé fotky, dopis v angličtině, že mi děkují a jestli bych jim to nepodepsal a poslal zpátky do Německa. A ještě mi tam dají prachy na známku.

Kdo tohle z českých herců má! Pane Lábusi, vy jste se navíc při řadě natáčení v televizi nebo ve filmu setkal s řadou velkých hereckých osobností. „Měl jsem velké štěstí, že jsem mohl točit s panem Brodským, Sovákem, Menšíkem, paní Zázvorkovou, panem Filipovským, to byla obrovská škola,“ vzpomínal jste nedávno v jednom z rozhovorů. Které z těch natáčení je nezapomenutelné?

Nejvíc ta Arabela. Tam všichni tito herci hráli. S panem Filipovským jsem navíc krátce po DAMU dělal televizní inscenaci Moliérova Lakomce. Já jsem hrál jeho sluhu Čiperu, pan Filipovský hrál Harpagona. S panem Brodským jsem hrál ve filmu Babí léto, i s paní Zázvorkovou. To bylo takové dojemné, protože já bydlím ve Vršovicích a v Jičínské bydlel pan Brodský. On vždycky vlezl do toho auta a říkal: „Jiříčku, promiň, že se mnou dneska budeš pracovat.“

Jsou dnešní herci jiní než tahle „stará škola“?

Slušné herce máme pořád, ale vždycky o tom tak přemýšlím… Když vezmu ty starší herce jako třeba Plachtu, Hugo Haase, ty velké mistry, tak tam byl každý z nich tak jedinečný, že nešlo, aby se řeklo, že když nemůže pan Nový, tak to bude dělat pan Plachta nebo Haas. To bylo vyloučené, oni byli tak osobití. Mám trošku pocit, že tohle tady najednou chybí. Když jsem studoval DAMU, tak nás sice bylo ve třídě devatenáct, ale nebyla v té době ještě herecká konzervatoř jako dneska. Byla akorát JAMU v Brně a DAMU, ročně vyšlo 25 herců. Dneska jich ze škol vychází 125. Ne všichni to pak dělají, někdo začne pracovat v nějaké reklamce, takže dneska je to úplně jinak.

Už to možná není tak výjimečné povolání. Ale vy byste mohl být dnes se svými zkušenostmi dobrým vzorem a učitelem mladé generaci studentů herectví. Nepřemýšlel jste o tom?

Na toto moc nejsem. Nevím, jestli bych to uměl předávat. To se musí umět.

Pane Lábusi, chybí vám něco v životě?

Já jsem jako dítě dělal neplechu, maminka si se mnou užila. Ona vždycky říkala: „Já se z toho kluka zblázním! Táto, podívej se.“ On říkal: „Ať si dělá, co chce.“ Otec byl velmi chytrý a věděl, že si celý život budu dělat, co chci. A to jsem dělal. V tomto jsem měl to velké štěstí. Když jsem řekl, že chci být herec a chci dělat zkoušky na DAMU, tak rodiče, přestože byli jiných oborů, tak mi v tom nebránili. Říkali: „Jiříčku, hlavně ať jsi v životě šťastný.“

Takže vám nic nechybí?

Nemám třeba děti, může někdo říct. Ale já přiznávám: Na toto jsem byl vždycky trošku sobec. Samozřejmě, že kdybych měl svoje dítě, tak bych ho miloval, ale takhle mám tu svobodu svým způsobem absolutní. Opravdu mám ten prostor neomezený.

V úvodu jsme se dotkli toho, že zrovna nekamarádíte s online světem. Nechybí vám v životě tahle dovednost? Nekomplikuje to v dnešním světě život, když je člověk ze zásady „offline“?

Já to k životu nepotřebuju. Když mě zavolají z nějakého filmování: „Pane Lábusi, máte e-mail, kam vám máme poslat scénář?“ Tak já říkám: „Pošlete mi ho v tištěné podobě. A je to.“ Funguje to.

Tak ať vám to funguje dál. Děkuju vám za rozhovor.

Mějte se moc hezky.