Josef Maršálek: Dění ve společnosti divně houstne. I moje babičky mají strach

Populární tvář televizních pořadů, cukrář, pekař a díky dosahu svých sociálních sítí i takzvaný influencer se rozhodl promluvit za lidi s jinou sexuální orientací. „Ve společnosti to začíná divně houstnout,“ říká.

Měl to být rozhovor především o fenoménu pečení, cestě mladého kluka ze severomoravské vísky do světa na zkušenou, vlivu sociálních sítí i nejsledovanějším televizním pořadu posledních týdnů (Peče celá země sleduje každou sobotu večer na ČT přes 1,2 milionu diváků).

„Pomohlo to cukrárnám, pekárnám, bistrům… Spousta lidí u televizních obrazovek najednou získala informace, jak ty věci mají vypadat, jak by měly chutnat. Jak se dá rozeznat rostlinný krém ke šlehání od pravé živočišné šlehačky… A najednou to začali vyžadovat. Myslím, že ten trend je velmi stoupající,“ říká v Galerii osobností guru cukrářů a pekařů Josef Maršálek k oblibě sobotního pořadu, který – jak říká – u lidí boduje, „ačkoliv se v něm neřve, nezabíjí a lidé nepláčou“.

Rozhovor ale nabral i poněkud nečekaný směr. To když přišla řeč na „dekády“, zhruba desetileté životní etapy, kdy Josef Maršálek vykročí trochu jiným směrem (po deseti letech v cizině letos uplyne deset „ponávratových“ let v Česku). A populární cukrář a pekař v Galerii osobností vstoupil na nečekanou půdu.

„Mám nějakou divnou potřebu vyjadřovat se k věcem, ke kterým bych se historicky nevyjadřoval. Teď mám ale pocit, že dění ve společnosti kolem mě začíná divně houstnout, tuhnout, hutnět,“ vysvětluje Josef Maršálek a pokračuje: „Takže to, co jsem si dřív nechával pro sebe, teď občas zveřejním.“

Zmiňuje například událost starou pár týdnů, kdy ministr zahraničí Petr Macinka přes prostředníka vydíral prezidenta Petra Pavla, který odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem. „Bože, čeho se ještě dožijeme,“ ptá se Josef Maršálek a obává se toho, že tento styl jednání se propíše do společnosti: „Jakmile jste někde na vrcholku pyramidy, tak ti všichni pod vámi to mohou začít zrcadlit.“

V klidu ho rozhodně nenechá ani to, jak někteří lidé verbálně atakují stejnopohlavní páry, a přidává nedávnou zkušenost, kdy byl se svým partnerem na dovolené a na sociální sítě dali společnou fotografii z bazénu.

„Na fotce byly vidět dvě hlavy, moje a partnerova. A hned jsme se dozvěděli, jak strašně ničíme mladé lidi, jak jim pokřivujeme vnímání světa. Včetně toho, že jsme narušitelé tradiční rodiny,“ vypráví v rozhovoru Josef Maršálek. „Na to jsem zareagoval: ‚Myslíte ty tradiční rodiny, kterých se jedenapadesát procent rozvádí?‘ Teď bylo dva dny ticho - a pak přišla odpověď: ‚Ano, rozvádí se tradiční rodiny, ale aby založily nové tradiční rodiny.‘“

To, co se nakonec jeví jako humorná historka, ale podle Josefa Maršálka rámuje houstnoucí nálada ve společnosti.

„Určitě mám pocit, že se utahují řemeny. Pozoruju podobné tendence, jako třeba na Slovensku nebo v Maďarsku. A nerad bych se dožil toho, aby to tady stejně dopadlo (útoky na LGBT lidi, pozn. red.). S tím souvisí ten strach. A není to jen můj osobní strach, ale kolem mě je spousta lidí, kteří mě mají rádi. Jsou to i moje babičky, které mají taky strach.“

Rozhovor, kde Josef Maršálek mluví i o tom, co mu píší děti a dospívající tápající kvůli sexuální orientaci nebo lidé, kteří se bojí udělat zásadní životní rozhodnutí, si můžete pustit v audiu i ve videu s odkazem nahoře v textu. Dále pak přinášíme editovanou písemnou verzi.

Pane Maršálku, už jste dneska pekl?

Říkejte mi Josefe, prosím. Dneska jsem ještě nepekl, ještě je docela brzo na pečení. Není vyloučené, že to přijde.

Nepřejí se vám někdy už to sladké?

Nepřejí, protože já toho svého sladkého zas až tolik nesním. Samozřejmě vytvářím různý kontent na sociální sítě nebo do knih, časopisů, ale to není to, co bych potřeboval konzumovat. Radši to rozdám nebo se o to podělí rodina. Ale potom přijdu na návštěvu nebo točíme Peče celá země - a tam ochutnávám moc rád.

Peče celá země si pouští sobotu co sobotu přes 1,2 milionu lidí. Je to jeden z nejsledovanějších pořadů v televizi. Co tomu říkáte?

Mám z toho velkou radost, samozřejmě. Je to formát, který lidé milují, se kterým se ztotožní. Je z té rodiny pořadů BBC, typu StarDance, což jsou nekonfliktní, rodinné formáty, které spojují diváky napříč generacemi. Jsem strašně rád, že lidé dokážou v tak obrovském množství sledovat hodinu, jak se banda jiných lidí, které baví pečení, rozhodne upéct bábovku nebo dort. Přitom se u toho nezabíjí, neřvou po sobě, nekřičí, nepláčou, nevznikají tam žádné agresivní situace. A diváci si to přesto užijí.

Série, která se právě v České televizi vysílá, se natáčela loni v květnu a červnu. Vy tedy teď už víte všechno…

Vím všechno, ale jen do jisté míry. To, jak nás diváci vidí na obrazovce v tom stanu, tak to je reálně doba, ve které v tom stanu jsme. Všechno, co se tam děje, když tam nejsme, to já nevím. My nemáme žádné donašeče, žádnou postranní kamerku, kde bychom se dívali, jak to ti soutěžící dávají. Vlastně nemám přehled. Peče celá země je jediný pořad, ve kterém účinkuji a na který se zároveň dívám, protože mě zajímá, co se tam děje.

Ale víte, jak to dopadlo…

To vím. A myslím, že je fajn, když se to lidé dozvědí až s posledním odvysílaným dílem.

O fenoménu pečení, o pořadu Peče celá země i o vaší cukrařině se budeme dál bavit, ale teď ještě musíme na tradiční úvodní slovní ping-pong. Co vás napadne, když řeknu – Kyžlířov?

Kořeny. Moje rodná vesnice (v Oderských vrších, okres Přerov, pozn. red.), 140 obyvatel, 40 chalup. Polovina lidí z vesnice jsou naše bližší nebo vzdálenější rodina.

Flétna?

Začátky v hudební škole v Potštátě (J. M. tu rok po gymnáziu učil, pozn. red.). Myslím, že Ovčáci, čtveráci zahraju na flétnu kdykoliv. Byla to taková velmi důležitá etapa v mém životě, byla to výplň před dobou cukrářskou. (směje se)

Harrods?

Práce snů. Obrovský obchodní dům v Londýně. Velká čest tam pracovat. Mít na starosti spoustu lidí, velké výrobní středisko (J. M. byl zástupcem šéfcukráře, pozn. red.). Strašně rád se tam vracím. Jsem rád, že jsem tam byl, když to měl Mohamed Al-Fayed s rodinou. Podařilo se mu z toho obchodního domu udělat „emporium“ a světovou módní Mekku.

Jak dlouho jste tam působil?

Původně jsem tam chtěl být tři roky a nakonec z toho bylo skoro sedm a půl.

Další otázka - vánočka?

Chudší sestra briošky, ale vánočka je nedílnou součástí českých Vánoc. A dneska už patří na tradiční víkendový snídaňový stůl jako sladké pečivo. Pro mě je to velký sentiment. S vánočkou mám spjato milion různých historek, rodinných, krásných situací, vždycky u toho bylo dobře.

Morčata?

Ta mi spadla do klína, když mi do života přišel můj partner Petr. Jemu se podařilo vyšlechtit devily, což jsou černá morčata s červenýma očima. Je v tom velmi úspěšný, patří mezi světovou špičku. Minulý rok byl pozván na největší australskou soutěž jako jeden z komisařů.

Morčata s vámi žijí ve společné domácnosti?

Máme jich 150, mají jednu celou místnost, fantasticky zařízenou. Naše morčata - ale zvířata všeobecně, protože nemáme jen ta - se u nás mají lépe než někteří lidé. (směje se)

Gourmet Academy?

Taková moje druhá alma mater, škola vaření v Praze, ve Vodičkově 2. Je to jediné místo, kde pořádám kurzy pro širokou veřejnost, které jsou různě tematicky oddělené. Chodím tam moc rád. Minulý rok jsem udělal menší rekord - 120 kurzů.

Po kolika lidech?

Po osmi. Když jsem viděl, že je o kurzy takový zájem, nabídl jsem paní ředitelce Martině Muldoon, že budu dělat dva za den, vypsali jsme jich dvakrát tolik a ony byly čtyřikrát rychleji obsazené. Letos jsem změnil strategii a kurzů jsem ubral.

Peče celá země funguje jako magnet na Josefa Maršálka.

A nejenom na mě. Martina Muldoon má v Gourmet Academy několik cukrářských lektorů, je tam například Klárka, šéfcukrářka restaurace Červený jelen, a v momentě, kdy byly kurzy vypsány, tak ačkoliv byla neznámým, novým lektorem, byly její kurzy jedny z nejrychleji obsazených. Ono to souvisí s trendem ve společnosti. Jasně, je to doba, kdy je v televizi Peče celá země, ale asi bychom si nemohli nevšimnout, co všechno se na poli cukrařiny - ať už amatérské nebo profesionální - stalo.

Josefe, někde jsem četl, že svůj život pravidelně posouváte po dekádách: deset let jste byl v Anglii, teď jste deset let zpátky v Česku. Co je typické pro tu současnou dekádu?

Stal jsem se jednou z tváří České televize, šel jsem na veřejnost. S tím souvisí ztráta soukromí. Zase na druhou stranu díky tomu, co dělám, že jsem pravidelně na obrazovce, že píšu a vydávám knihy, můžu to řemeslo ovlivňovat ve svém přítomném čase, ve kterém žiji, k pozitivnu. Takže - místo margarínu pravé máslo, místo kakaových pochoutek pravá čokoláda…

Mohu lidi edukovat, jaký je rozdíl mezi čokoládou a čokoládou, která je vyrobena v biokvalitě, která je ošetřena certifikáty Fair Trade, kdy známe farmáře, od kterých nakupujeme kakaové boby. Dostanou zaplaceno tolik, aby na plantážích nemusely pracovat jejich děti a chodily do školy, protože to je něco, na čem nám velmi záleží.

Dneska – za pár týdnů mi bude čtyřiačtyřicet – vnímám jako obrovské privilegium, že si můžu výsledky své práce zároveň užívat ve svém vlastním čase. Byla spousta lidí, fantastičtí hudební skladatelé nebo malíři, kteří nebyli ve své době, ve své epoše, vůbec vnímáni, oceněni. Až po jejich smrti najednou svět objevil, jak byli nadčasoví – a oni se to za svého života nikdy nedozvěděli. Z toho já čerpám.

Děje se vám to v přímém přenosu…

… což je neuvěřitelné.

Možná vás to posouvá do té další dekády. Po deseti letech v Česku… Co bude dál?

Nemám velké plány s nějakým stěhováním. V Česku jsem rád.

Nepomýšlíte na další fázi?

Ona přichází, aniž jsem o tom uvažoval. Teď jste na to narazil. Mám teď nějakou divnou potřebu vyjadřovat se k věcem, ke kterým bych se historicky nevyjadřoval a nechával bych si názor na ně pro sebe. Teď mám ale pocit, že dění ve společnosti kolem mě začíná divně houstnout, tuhnout, hutnět. Mám pocit, že je třeba se k některým věcem vyjádřit i proto, že jsem vidět, že mě sleduje (na sociálních sítích, pozn. red.) 300 tisíc lidí, jinde 100 tisíc lidí… Ti nemají ke všem věcem stejné informace nebo přístup ke zdrojům informací a mají někdy zkreslený náhled. Takže to, co jsem si dřív nechával pro sebe, občas „vyhodím“.

Tak něco „vyhoďte“.

Před pár týdny, zrovna když jsme byli ve Vietnamu, proběhla aféra s těmi zprávami, které jeden pan ministr poslal na Hrad. Tak jsem měl potřebu se vyjádřit, ale po svém. Neříkal jsem, vy jste to udělal špatně, nebo dobře. Napsal jsem tam (na sociální sítě, pozn. red.) něco ve smyslu: „Bože, čeho se ještě dožijeme?“ Protože najednou někdo zpochybňuje autority, používá divné nástroje, které si možná ani neuvědomuje, protože jsou to lidé velmi exponovaní. Jakmile jste někde na vrcholku té pyramidy, tak ti všichni pod vámi to mohou začít zrcadlit. Vy jste nějakou autoritou, nějakou modlou pro lidi - a najednou se klidně může stát, že tento typ chování, vyjednávání, komunikace se může profiltrovat.

Vnímáte tedy ve společnosti rostoucí napětí. Proto vystupujete ze své komfortní zóny a máte potřebu k tomu říct svůj postoj, byť za cenu, že možná přijdete o část fanoušků?

Toho se nebojím. Já jsem hotový člověk. V momentě, kdy přestanu prodávat knihy nebo čokolády, přestanu natáčet pořad v České televizi, tak si vypěstuji mrkev a brambory, na vesnici vyhandluji se sousedy, kteří mají obilí, mouku, podojíme mléko… Já jsem úplně v klidu. Nejsem závislý. Ale je spousta lidí, kteří nejsou v klidu.

Velmi vzhlížím ke generaci, která je o dvacet, čtyřicet let starší. Vím od svých babiček, že jsou lehce dezorientováni, protože už nestíhají ten proud informací. Jsou nová média, nové platformy… A najednou zjistíte, že tato generace má občas trochu pokřivené informace i vnímání. Je tady spousta lidí, kteří si na základě těch informačních toků myslí - já se tomu nechci smát -, že je Země placatá. Ti, kteří kdysi přišli na to, jak to doopravdy je a řekli to, byli upáleni. Najednou uplyne nějaká doba a lidé začnou z nějakého divného důvodu vymýšlet tyto teorie. Nevím, možná jim chybí fyzická práce, únava…

Když máte v poslední době potřebu se tu a tam k nějakým jevům ve společnosti vyjádřit, kam vás to může dovést? Nebo co byste chtěl? Vystoupit z cukrařiny, stát se představitelem nějakého společenského proudu…?

Určitě ne, strašně rád bych to nedělal. Rád bych to nechal jen plynout. Jako ten hospodský ve Švejkovi: „Politiku mi sem netahejte, já jsem hospodský.“ Ale vnímám i tu zodpovědnost v různých oblastech lidského bytí, rozhodování…

Věřte tomu, nebo ne, ale jednou za čas mi napíší děti nebo adolescenti, kteří jsou ztracení. Protože se k nim dostávají zkreslené informace o jejich sexuální orientaci, chtějí spáchat sebevraždu. Nebo mají informace ze svého prostředí nebo od některých politiků, kteří kdyby měli homosexuální potomky, tak „raději skočí z druhého patra“. Toto já vnímám.

Před třiceti lety jsem měl identické problémy. Měl jsem takovou část života, kdy jsem potřeboval spoustu odpovědí na různé otázky a v mém okolí nebyl nikdo, kdo by mi je mohl poskytnout. Já jsem ještě z doby před internetem, nemohl jsem se někam zavřít k počítači a začít ty věci googlit. Musel jsem se pídit po informacích a bylo to mnohem těžší než teď. Velmi často vnímám, že lidem nejen chybí informace z různých zdrojů, ale že je nedokáží pospojovat, že je mají vytržené z různých kontextů, v takových nějakých skupinkách. A kdyby to mělo pomoct jednomu jedinému, tak to prostě má význam.

Je to jinak, než to bylo před pár lety?

Určitě mám pocit, že se utahují řemeny. Mám pocit, že jsou tady podobné tendence, jako třeba na Slovensku nebo v Maďarsku. A nerad bych se dožil toho, aby to tady stejně dopadlo (útoky na LGBT lidi, pozn. red.). S tím souvisí ten strach. To není jen můj osobní strach, ale kolem mě je spousta lidí, kteří mě mají rádi. A jsou to i moje babičky, které mají taky strach.

A s tím souvisí potřeba promluvit? Říkal jste, že před pár lety byste si „nechával názor pro sebe“. Chtějí od vás lidé názor slyšet?

Když o vás nikdo neví, tak se vás nikdo nemůže ptát na názor. Mně se líbila věta Evy Holubové: „Každá prodavačka může mít názor a já ho nemůžu mít proto, že jsem vidět, nebo že jsem herečka?“ To, že jsem vidět, je součástí profese, zaměstnání, a potom je jedno, jestli hrajete v Národním divadle, nebo natáčíte pro Českou televizi nebo někoho jiného.

Když se vás nikdo neptá, tak ten názor nemůžete říct a sdílet, nemáte platformu. Lidé dneska chtějí ode mě názor znát. Myslím, že je férové, abych jim ho řekl. Je to tak v pořádku.

Na instagramu vás sleduje 300 tisíc lidí, na facebooku sto tisíc. Jste hodně vidět. Chodí vám tam i takzvaní „hejtři“, ti, co nenávidí?

Na Instagram ne. Ten mám jedenáct let, tam je to profiltrováno, tam nejsou doma. Facebook mám nově, ten spíš souvisí se založením firmy Maršálkovo, a tam to tak profiltrováno není. Řekl bych, že tam je 98 procent fantastických lidí. A ti, co tam něco takzvaně pošlou, to nejsou lidé, co vás sledují. Oni se o té platformě dozví díky tomu, jak fungují algoritmy Mety a Facebooku. Bohužel žijeme v době, kdy frčí jakákoliv kontroverze: Čím víc je obsah kontroverznější, tím má větší šanci stát se virálním. Takže se dostane i k lidem, kteří by si o vás povykládali v hospodě, ale už by vás nevyhledávali. A najednou u nich na Facebooku přistane příspěvek, tak tam něco napíšou.

Něco hnusného…

…vulgárního, vyloženě sprostého. Nechodí mi žádné výhrůžky. Znám lidi, kterým chodí. Ale pravdou je, že u mě se na té platformě moc dlouho neohřejí, protože tam není komunita lidí, se kterou by si rozuměli. Pro ně tam není obsah.

Snažíte se jim odpovídat?

Snažím, ale hezky. Já tyto informace, tyto „perly“, jednou za čas, jednou za tři, čtyři měsíce, posbírám a potom je použiju ve svůj prospěch. Oni vůbec nechápou. To je navíc ten paradox, že oni nechápou, že s jakýmkoliv dalším komentářem vám pomáhají v té viditelnosti, aby váš obsah vidělo víc a víc lidí, z nichž spousta jsou vaši potenciální klienti nebo noví sledující, se kterými se dá pracovat. Oni to neví. Já je vysbírám a použiji je ve videu, kde chvilku za stolem koulím očima, dám tam ty největší „perly“ a tu moji základnu těch fanoušků to edukuje v tom smyslu, že ví, přes co u mě „nejede vlak“.

Já se takto k lidem nechovám. Já nezvyšuji hlas, nedělám scény, nejsem cholerik, rozhodně nemluvím sprostě. A když mluvím sprostě, tak v rámci žertu, nebo když mi něco spadne na podlahu a už je to potřetí, tak to si zasakruji. Ale nikdo u toho není. Já se s lidmi vulgárně nebavím a není to něco, co chci tolerovat.

Co vám ta zhruba dvě procenta komentujících na Facebooku vyčítají? Co jim vadí?

Je to sexuální orientace. To je velké téma, protože jsem „narušitel pořádku, vnímání hodnot a tradičních rodin“. To tady byl zrovna jeden příspěvek, když jsme byli na dovolené. Na fotce (kterou dal J. M. na sociální sítě, pozn. red.) je bazén, v tom bazénu jsou vidět dvě hlavy, moje a partnerova. Nic jiného tam není. A hned jsme se dozvěděli, jak strašně ničíme mladé lidi, jak jim pokřivujeme vnímání světa. Včetně toho, že jsme narušitelé tradiční rodiny. Na to jsem zareagoval: „Myslíte ty tradiční rodiny, kterých se jedenapadesát procent rozvádí?“ Teď bylo dva dny ticho. Tam probíhal proces přemýšlení (směje se) a pak přišla odpověď: „Ano, rozvádí se tradiční rodiny, ale aby založily nové tradiční rodiny.“

Ten vás tedy dostal.

Vlastně jo, to byla odpověď! To je rozdíl mezi životem a filmem. Film můžete napsat, život musíte žít. A v něm dostanete nějakou zpětnou vazbu nebo informaci, kterou byste nebyli schopni vymyslet. Já na to zareagoval hezky - měl jsem takové tři smějící se emotikony, takhle nakřivo slzy ze smíchu, a ten poslední byl „psst“. Někdy je lepší to nechat být.

Pojďme se vrátit k cukrařině. Co říkáte?

Pojďme.

Když už jsme mluvili o těch dekádách, tak se podívejme na začátek té zatím poslední. Vrátil jste se z cest po světě, byl rok 2016. Jak se od té doby změnil přístup Čechů k pečení?

Určitě to zasáhlo velkou novou skupinu lidí. Díky tomu, že je to velmi exponované téma prostřednictvím různých televizních pořadů, je tu spousta blogerů, kteří začali vydávat knihy ještě před tím, než Česká televize ten formát (Peče celá země, pozn. red.) koupila. Rozhodně se zlepšil přístup k ingrediencím. Je tu spousta firem, které sem přivážejí cizokrajné koření, různé cukrářské, pekařské vychytávky, které tu předtím buď nebyly, nebo na to existovala jedna firma, která měla výhradní zastoupení.

A jestli pečeme víc? U nás se vždycky peklo. Běžnou výbavou domácnosti je trouba. Když cestujete po světě, tak zjistíte, že to není úplně pravidlo. Tady to pečení bylo historicky, my jsme to spíš tak oprášili, občerstvili a dáme tomu takový moderní šmrnc. Ukazujeme lidem, jak se to dá dělat nejlíp, nejefektivněji, z nejlepších surovin.

První sérii Peče celá země jste točili v roce 2019, to bylo ještě před covidem, což je důležitý moment. Tušili jste při natáčení, jaký to bude mít zásah?

Česká televize začala první řadu vysílat v lednu 2020 a zhruba v polovině vysílání, někdy na začátku února, začínala být Evropa uzavřenější a uzavřenější. Ve velkém začal propukat covid. My jsme byli jednou z mála zemí, kde nedošly ani tak dezinfekční prostředky, jako spíš droždí a mouka.

Lidé byli doma, to byla fantastická příležitost pro pečení. Začali ve velkém experimentovat, vracet se ke kvasu, k prazákladu pečení. Ono to skoro vypadá, že to bylo načasované, ale myslím, že jedno příjemně doplnilo to druhé v té nepříjemné době: Lidé byli nuceni být doma a v tom čase, který najednou měli, chtěli něco dělat. A to pečení se přímo nabízí.

A zájem o pečení zůstal? Nenastal pak postupný úpadek?

Rozhodně nenastal. Pomohlo to cukrárnám, pekárnám, bistrům. Spousta lidí u televizních obrazovek najednou získala informace, jak ty věci mají vypadat, jak by měly chutnat. Jak se dá rozeznat rostlinný krém ke šlehání od pravé živočišné šlehačky… A najednou to začali vyžadovat. Myslím, že ten trend je velmi stoupající.

Jak často v dnešní době, když už běží čtvrtá série Peče celá země, slýcháte kritiku, že je to propagace cukru, nezdravého životního stylu, že to jde proti trendu, že by lidé měli jíst zdravě, netloustnout, hýbat se…?

Na toto by asi fantasticky odpověděli výživoví poradci, kteří k tomu mají relevantní vzdělání, nebo lékaři. Já nejsem ani jedno. Kousek od vás jsem měl kurz a přišla tam i paní primářka z gastroenterologického oddělení z Českých Budějovic. Byl to kurz koláčů, tam se zpracuje nejvíce másla, nejvíce cukru, mouky. My se tam na začátku představujeme, odkud ti lidé přišli, co dělají. A ona mi říká: „Víte, jak se říká o jepicích, že mají jepičí život? Jakože nejkratší. Tak to není pravda. Nejkratší ho mají výživoví poradci.“

Všeobecně mám pocit, že se z jídla stalo lehké náboženství. Že se k němu vyjadřuje kdekdo, s takovými nebo makovými informacemi. Myslím, že život by měl být v rovnováze. Jestli sníte za den tři kila mrkve, nebo tři kila cukru, tak ani jedno není dobré.

Tři kila cukru, to snad ani nejde, ne?

Nejde a mohlo by vás to asi dobře oddělat. Ode mě nikdy nikdo neslyšel: „Jez, kolik můžeš. Ještě si přidej!“ To si každý musí řídit sám. On vám ten zdravý selský rozum řekne, kolik toho máte sníst. Když se spousta věcí zakazuje, démonizuje, tak na opačné straně zase vzniká spousta poruch příjmů potravy. To s tím souvisí taky.

Na jedné straně máte lidi, kteří démonizují nějakou část stravy nebo jednotlivé ingredience, a na druhé straně se zase spousta těch nehotových, nedospělých jedinců nechá ovlivňovat těmito informacemi až do té míry, že se bojí čehokoliv najíst. Tím, jak mají lidé potřebu se vyjadřovat ke všemu, aniž by k tomu měli relevantní informace nebo vzdělání, nějaký status, zaměstnání, tak v tu samou chvíli ubližují lidem, kteří si ty informace nedokáží pospojovat nebo je neznají. Jako lidé jsme strašně zranitelní.

Ať toto téma uzavřeme. Vy určitě nejíte jen sladké…

… my vypěstujeme tunu zeleniny a ovoce.

Nejste tedy symbolem nezdravého jídla, přejídání se sladkým.

Sladké je za odměnu - a vždycky bylo.

Když srovnávám pořad Peče celá země s různými kuchařskými reality show, tak se mi zdá, že jsou to dva světy. To vaření je takový drsný svět, pro ostré slovo se nejde daleko, zato pečení – to je pohoda. Čím to je?

Formátem pořadu.

Takže byste se při pečení taky uměli porvat, zhádat, být na sebe drsní?

To bych nedělal. Kdyby to po mně ten formát vyžadoval, tak mně to není vůbec blízké. Takto já se necítím. To se vracím k tomu vyhrožování, nadávkám a tak dále. Toto není můj svět, toho se zúčastňovat nechci.

Ale točit by se to tak dalo?

Pravděpodobně ano. Ale v té licenci BBC je napsané – vlídný porotce. My jsme vlídní porotci, my jsme koučové, kteří mají soutěžící přimět k lepšímu výsledku a spíš je nechat přemýšlet. My jim nesmíme radit. My nesmíme přijít a říct: „Teď to máte sražené, dáte to do vodní lázně, necháte deset sekund, vyšleháte a nebudete to mít sražené.“ Můžeme říct: „Lenko, ten krém se vám moc nepovedl, ale můžeme ho napravit, přemýšlejte.“ Nebo: „Vím, že budete dávat křupavou věc do dortu, tak ona nezůstane křupavá za hodinu. Nedalo by se to udělat tak, aby zůstala? Možná by se to dalo…“

A berou si to ti soutěžící k srdci?

Ti, kteří si to berou, tak dojdou nejdál, protože jsou to pořád amatérští cukráři. Ti, kteří spíš oponují a jedou si tvrdohlavě po své cestě, tak dřív nebo později odpadnou.

Zvýšila se za těch sedm let, co se pořad natáčí, úroveň soutěžících?

Bez diskuse. Za prvé mají relevantní informace, za druhé je tu spousta médií, platforem, kde můžou získat kompletní, fantastické cukrářské vzdělání z pohodlí vlastního domova. Nemusí pro to vynakládat žádnou energii. Já před 25 lety, abych se dostal ke světové cukrařině, jsem si kupoval knihy za čtyři tisíce ve čtyřech světových jazycích, kde bylo sto fotek. A to bylo všechno.

Dneska jsou zdroje obrovské. Soutěžící vědí, do čeho jdou. To je rozdíl oproti první řadě, kdy se soutěžící mohli podívat na anglické „Bake off“ nebo na jinou světovou verzi - ony jsou dost podobné. Ale až potom, jak dopadli třeba ti vítězové předchozích sérií, tak člověk najednou zjistil, jak obrovský potenciál to má - když tu soutěž třeba vyhrajete nebo se dostanete až do finále, které sleduje spousta lidí. V některých případech vám to může pomoci ve změnách kariéry. Použili to pro to, aby se mohli věnovat něčemu jinému. Někteří natáčí vlastní pořady, někteří vydali kuchařky.

Tři vítězové už jsou známi, čtvrtého se dozvíme během pár týdnů. Vy už víte, kdo vyhrál. Co čekáte, že se s ním – po těch zkušenostech s předchozími – stane?

Vše je v rukou vítěze. Všeobecně nečekám nic. V životě se říká, že „nebe je limit“. A já si myslím, že fantazie je dál než nebe. Takže co všechno s tím ti lidé budou chtít dělat, tak nechť s tím udělají, ať s tím nakládají dobře. Je to velká prestiž. Protože v Česku - na rozdíl od Slovenska, kde se natáčí Peče celé Slovensko každý rok - se to děje každé dva roky, takže vítěz má dva roky pozornosti. Má čas na to s tím naložit a třeba experimentovat. Vůbec nevím, co všechno z toho letošní vítěz vykřeše. Budu se na to rád dívat, sledovat tu cestu, protože mě to zajímá.

A už „křeše“, nebo začne až po zveřejnění?

Nemůže, to by bylo hloupé. Musí počkat.

Pojďme se vrátit do Kyžlířova, vašeho rodného místa na severu Moravy. Narodil jste se v roce 1982 jako nejstarší ze čtyř dětí. Od pěti let vás to táhlo do kuchyně k babičkám. Vystudoval jste gymnázium, pak šel učit na lidovou školu umění, ale přitom pořád snil o cukrařině. Jaké vlastně byly tehdy vaše představy o budoucnosti? Viděno očima kluka z malé vesnice?

Čekal jsem na autobus a věděl jsem, že jedna z bráchových spolužaček studuje učební obor cukrářka v Přerově. A pro mě to v tu chvíli byl absolutní středobod vesmíru. Jen si s ní sednout na deset minut v autobuse, abych se jí zeptal, co tam dělají, jak to dělají, jaké mají učebnice, z čeho se učí, jak se dělají indiánky, likérové špičky, jak to, že tam je díra uprostřed…

To babičky neuměly?

Protože na to neměly to nářadí, to udělátko. K tomu bylo těžké se dostat. To byly vyloženě výrobky typické pro cukrárny. Moc jsem chtěl ty informace získat, ale bylo to strašně složité. I na konci devadesátých let, když jste chtěl sehnat odbornou cukrářskou literaturu, tak jediné místo, kde se dala získat, byly cukrářské školy, ta odborná učiliště. Dneska nikam nemusím, strčím to do Googlu, zeptám se umělé inteligence, frknu to na Instagram, Pinterest - a ta nálož, kterou během sekund dostanu, je obří.

Měl jste pro svůj sen stát se cukrářem pochopení v rodině?

Moc ne. Proto máma rozhodla, že půjdu na gymnázium. A po něm, když jsem chtěl jít studovat animovaný film a rodiče na to neměli peníze, tak jsem skončil na té základní umělecké škole a rok jsem tam učil. To byl pro mě kritický moment v životě: uvědomil jsem si, že toto nechci, nechci dělat učitele. Určitě ne ve dvaceti letech, kdy jsem měl reálně pocit, že těm dětem nemám co předat, protože jsem neměl zkušenosti.

Znal jsem teorii, uměl jsem hrát na ten nástroj (flétna, pozn. red.) - ale potom tam bylo prázdno. Z vlastních zážitků jsem věděl, že k tomu musím vzhlížet, naslouchat těm příběhům, které ti lidé dokázali odvyprávět, protože byli o generaci starší a měli co předávat. Já se cítil takový vyprázdněný. V té hudebce mi to dalo fantastickou lekci v tom, že toto dělat nechci a chci dělat cukráře na sto procent.

A tak jste odešel do Prahy a tři roky jste působil v jedné cukrářské výrobně. To už rodiče chápali?

To už ano, věděli, že přes to nejede vlak. Už jsem se odstěhoval z domu. Když jsem na začátku července 2002 odjel z Moravy, tak si spousta lidí i ze širší rodiny myslela, že to stejně v Praze zabalím, že se mi nebude dařit - a přijedu a budu rád, že budu učit na té hudebce. S největší pokorou říkám, že jsem rád, že k tomu nedošlo.

Když se na to dívám s odstupem, tak se mi daří být ve správný čas na správném místě. Daří se mi i odhadnout sílu toho momentu a všechny příležitosti, které právě ta chvíle na tom kterém místě nabízí. Jsem velmi intuitivní člověk a když mi intuice říká: „Běž doleva“, i když vidím, že všichni ostatní jdou doprava, tak já jdu doleva.

Prostě proto, že to tak cítíte?

Intuice.

Prý jste se kdysi dávno rozhodl, že budete žít šťastně a spokojeně. Jak a kdy to přišlo?

V momentě, kdy si člověk uvědomí konečnost lidského bytí, tu konečnost, že každý další den je zase o den méně toho, co zbývá, tak je dobrovolně postaven před rozcestí. Buď budu dělat věci, které musím, které mě nenaplňují, budu s lidmi, se kterými nechci být, ale třeba za to půjdou peníze nebo jiné statky. Nebo si zbytek života - to je ta druhá cesta - užiji na plné pecky se vším, co s tím souvisí. Můžou tam být překážky, bude tam spousta otazníků, bude tam spousta neznámého, ale zase - řekla to moje intuice: „Běž doleva, tak jsem šel doleva.“

Před třemi lety jste se zúčastnil televizní soutěže StarDance, ale tam jste původně – jak jsem si přečetl – jít nechtěl. Produkci České televize jste s tím nápadem od sebe odháněl. Co vám tehdy řekla intuice, když tam původně bylo odmítnutí?

Odpověď na to, proč v tom pořadu mám být, proč je tam moje místo, jsem dostal až v průběhu vlastní soutěže, někdy mezi pátým a šestým dílem. Jak inklinuji k autoritám, je to přirozené uznávání lidí, kteří něčeho dosáhli, tak se mi to i tady vyplatilo.

Když za vámi přijde někdo, kdo ví o tom, co děláte, co řešíte, tak se mi často vyplatilo těm lidem věřit. To znamená, že i když jsem věděl, že to není moje místo, že tam nemám co dělat, že to bude ztráta času, že to bude šest měsíců, kdy budu dělat to, co nechci dělat, nebudu s těmi, se kterými chci být… Ale těm lidem, kteří mi dali tu příležitost, kteří rozhodovali, tak jsem se podvolil. Říkal jsem si: Dělají fantasticky svoji práci, dělají nejsledovanější pořad v zemi, tak k tomu mají asi důvod. A mezi tím pátým a šestým dílem moje účast ve společnosti takzvaně rezonovala.

Hodně lidí tehdy nechápalo, proč pořád postupujete do dalšího kola, když nejste tak dobrý tanečník…

Ti lidé, kteří nechápali, proč postupuji, tak nechtěli pochopit pravidla, která jsem nevymyslel ani já, ani produkce, ani pan režisér. Vymysleli to v Anglii v BBC v roce 2004 nebo 2005. V momentě, kdy nechcete pravidla akceptovat, tak se budete jen divit a vztekat. Když je akceptujete, tak říkáte: „No jo, tak holt musíme poslat hlasy někomu jinému, aby Maršálek zase nepostupoval.“

To byl takový breaking point, kdy to fakt útočilo ze všech stran. Byla to média, mediální platformy, sociální sítě, byly to některé konkurenční televizní stanice a jejich ředitelé, kteří měli potřebu komentovat moji účast ve StarDance.

Vy jste nakonec došel docela daleko…

… do osmého kola. Byl to moment, kdy mi začali lidé ve velkém psát, jak jim ta moje účast ve StarDance změnila postoj k životu nebo k situacím, ke kterým je život postavil. Že se třeba báli udělat nějaké změny, protože si mysleli, že ví, jak dopadnou, že zklamou sami sebe nebo okolí. Byly to bez přehánění stovky, možná tisíce lidí, kteří řešili složité situace v rodině, změnu zaměstnání, rozchody, děti, výchovu… A psali, jak moc jim ta moje účast dala energii k tomu, aby šli a začali ten problém řešit. Pro mě to byla obrovská podpora, kterou jsem skrz média dostal.

Překládám si to tak, že by se člověk neměl bát udělat něco, čeho se na začátku bojí, a myslí si, že to nezvládne?

Jasně. Žijeme v různých schématech a já jsem přesvědčen, že většina lidí to nejvíc důležité v životě pro sebe neudělá, protože si myslí, že ví, jak to dopadne. Že si nedokáží představit, že by to mohlo dopadnout jinak. Že se bojí toho, že zklamou, že zakopnou. My se neučíme z toho, že se nám daří. Začneme se učit v momentě, kdy se člověk spálí, kdy se nám nedaří - a to je to, co nás posiluje.

Nádherně to říkal Josef Kemr: „Vyhrávat je strašně krásné, je to něco, na čem se velmi rychle vytvoří závislost. Ale není důležité vyhrávat, důležité je prohrát. Důležité je prohru akceptovat.“

Naučit se prohrát, říct: „Ten pořad se mi nepodařil. Kniha je strašná. Recept je špatný. Čokoláda – strašná.“ Akceptovat to, osvojit si to. Protože je to moje situace, já jsem ji zapříčinil, a poučit se z toho. Důležité je oprášit se, zvednout, najít energii a jít dál.

Takže jste se stal koučem osobnostního rozvoje…

To nechci, s tím se roztrhl pytel. Ani se tak necítím. Ani v televizi, ani na žádné platformě, v knihách, ani když jsem byl minulý týden u babičky v domově důchodců a měl možnost povídat si o životě, já nikde nevykládám dogmata. Nemám patent na pravdu. Nemám odpověď na všechny otázky, na všechny problémy, které tíží lidi v této zemi. Ale říkám, jak to funguje mně, jaké jsou moje zážitky. Necituji z knih, které někdo napsal. Já říkám svůj příběh, svoje prožité příběhy a to, že tady my dva dneska spolu sedíme, to je na základě toho, že jsem se často v životě spletl, spálil, zakopl.

Josefe, na co se těšíte právě teď?

Že se dobře vyspím a zítra v osm ráno letím do Francie za kamarádkou, které bude příští rok sedmdesát. Fantastický člověk, bývalá učitelka angličtiny na francouzském pekařském lyceu. Taky se těším, že nafotím novou knihu. Těším se, že s mojí sestrou uděláme - abych to neprozradil - velkou díru do světa s naší pekárnou a cukrárnou Upečeno na dědině. To nás naplňuje, my jsme v naší malé vesničce Kyžlířov loni na Velký pátek otevřeli opravdu rukodělnou pekárnu, řemeslnou cukrárnu. A před tím, než jsme ji otevřeli, tak jsem od sta lidí ze sta, včetně nejbližších, poslouchal: „Tam nic neotvírejte! Pro koho to tam bude? Kdo tam bude chodit? To je nejhorší nápad na planetě! Vždyť tam všichni zařvete…“ Opak se stal pravdou. Oni si jen mysleli, jak to dopadne. To přesně demonstruje to, proč lidé spoustu krásných věcí - jak na sobě, tak pro sebe, pro své okolí, pro svůj domov - neudělají: Bojí se, jak to dopadne.

A vy jste poslechl intuici…

Ale jsem rád, že jsem na to nebyl sám, byla u toho moje sestra, která tam žije, která to celé zaštítila svojí vyzrálou osobností - byť je o deset let mladší než já - a opravdu tam udělají díru do světa.

Já vám přeju, ať se daří. A děkuji vám za rozhovor.

Mockrát děkuji.