Jiří Suchý: Jsou písničky, které bych už napsat nedokázal

Básník, herec a výtvarník Jiří Suchý (91) v rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje, jak se chtěl v divadle Semafor stáhnout do ústraní a proč mu to nevyšlo.

Před rokem 1989 býval Jiří Suchý za své postoje v nemilosti komunistických pohlavárů. V posledních letech se politickým komentářům spíš vyhýbá. „Už jsem si zabrojil dost v době, kdy se to nesmělo. Dneska, když se všechno smí, tak mě to už neláká.“

Jiří Suchý, zakladatel legendárního divadla Semafor, autor divadelních her, více než čtrnácti set písňových textů a hudby k více než třem stovkám písniček, byl dalším hostem projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Ve velkém profilovém rozhovoru mluví o své tvorbě, proměně publika i humoru, svých zkušenostech s Milošem Zemanem a také vysvětluje svůj názor na část voličů, kteří „nemají ponětí o morálních hodnotách, jde jim jen o to, aby se jim vedlo dobře a jsou ochotni nalítnout každému politickému tlachalovi“.

Rozhovor si můžete pustit zde v audiozáznamu, nahoře v textu jako video - a dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Pane Suchý, zeptám se vás jako velmi činorodého člověka: Kde byste právě byl, kdybyste teď se mnou neseděl ve studiu?

Teď jsem přerušil zkoušku. My zkoušíme novou inscenaci, tedy staronovou. Na staré téma, které jsem teď trochu přetavil. Takže bych ještě asi zkoušel. A večer už mám zase představení. A tak je to pořád.

Vaše profese je nejen divadelník, principál, ale také režisér, herec, básník, spisovatel, grafik… Vy se určitě umíte zabavit v každé chvíli.

Ano. Jenom v divadle dělám sedm profesí. V ostatních divadlech na to mají sedm lidí a my jsme malé divadlo, takže si můžeme dovolit jednoho, který to všechno odskáče.

Pojďme si na úvod zahrát takový rychlý ping-pong. Řeknu slovo či dvě a požádám vás o rychlou reakci. Co vás napadne, když ho řeknu - Pramínek vlasů?

Písnička, která mně už leze krkem, poněvadž kam přijdu, tak ji musím zpívat.

Šedesátá léta?

To jsou léta, kdy se uvolnila tvrdá pěst pracujícího lidu a trochu změkla, takže jsme si mohli víc dovolit.

Karel Gott?

Člověk, který v Semaforu strávil dvě sezony.

A zásadně jste ovlivnili jeho kariéru, dá se říct.

Vlastně jo, poněvadž jsme pro něj napsali písničku Oči sněhem zaváté, která ho vyhoupla na první místo ve Slavíku. Neznámého chlapce.

Jitka Molavcová?

Partnerka, se kterou už to táhneme 52 nebo 53 let.

Sport?

Tak tady mě asi nic nenapadne, poněvadž já ho neumím provozovat. Závidím těm, kteří to dovedou, ale já jsem prostě nějak mimoň.

Mně se líbilo - když jsem si četl různé rozhovory s vámi - že jste jednou řekl, že se cítíte svěží mimo jiné proto, že „nepijete, nekouříte a nesportujete“. Proto jsem se zeptal. A poslední věc: státní vyznamenání, Řád Tomáše Garrigua Masaryka?

Státní vyznamenání, to jsem obdržel. Já těch vyznamenání obdržel už mnoho a už ani nevím, co všechno. Tady to bylo takové výjimečné, takže si ho pamatuji.

Pane Suchý, jak se díváte na aktuální a emotivní debaty o zvyšování věku pro odchod do důchodu?

Já vás teď asi zklamu, protože jsem v důchodu - vlastně nevím, jak dlouho. Ale mám pořád pocit, že do něj teprve vstoupím, poněvadž mně je pouze 91, jsem těžce pracující za sedm lidí, takže já to moc nesleduji.

Jedenadevadesáté narozeniny jste oslavil v říjnu 2022 a jste stále aktivní člověk. Tak jsem si říkal, že se možná na tyhle debaty o zvyšování důchodového věku díváte trochu s humorem. Nebo s nějakým nadhledem.

Tyhle debaty, které budí vášně, těm se snažím vyhýbat.

V divadle Semafor hrajete už 64. sezonu. Aktuálně vystupujete v osmi představeních. Jak vypadá váš běžný den?

Můj pracovní den vypadá tak, že vstávám kolem sedmé ráno, někdy před, někdy po. A to dělám ty nejpotřebnější věci, jako je takzvaná hygiena a podobně. Pak se nasnídám. A v deset hodin u nás v divadle začínají zkoušky. Když nezkouším, tak si hned po deváté hodině sednu k počítači a píšu, poněvadž jedna z těch profesí je, že musím pro to autorské divadlo napsat vždycky nějakou hru. A to není kolikrát snadné, zvlášť když nepřijde žádný nápad, a musím. Takže musí přijít. A potom se někdy i naobědvám, snažím se. Ale někdy třeba snídám až večer, také se mi to stává. Nestíhám, mám toho hrozně moc.

Když musíte napsat hru, jak říkáte, a před chvíli jste řekl, že se snažíte vyhýbat debatám, které budí vášně, čím se tedy při psaní necháváte inspirovat?

Já se nechávám inspirovat, je to divné, tím, co mě zrovna napadne. A mě musí napadnout, poněvadž to divadlo má úvazek u magistrátu, že musíme mít dvě premiéry. A v autorském divadle to znamená, že je musím napsat. Takže když to divadlo chci udržet, a bylo by mně líto, kdybych v 64. sezoně to musel zavřít, poněvadž divadlo je neustále vyprodané a je to všechno v pohodě a tak, no tak mě to prostě musí napadnout. Já si nemůžu dovolit, aby mě nic nenapadlo. Představte si, že ono už mě vždycky napadne.

Vždycky vás napadne?

Zatím jo. Někdy je to blbý, ale většinou to uspěje.

A když je to takzvaně „blbý“, jak říkáte, tak to necháváte na repertoáru, nebo to pak ve vší tichosti stáhnete?

To určí divák. My máme většinou vyprodáno a najednou se ocitne hra, u které po určitém počtu repríz klesá zájem. Takže zbystřím, někdy je to jenom přechodné, někdy to není přechodné, tak to stáhnu. Ale těch neúspěšných her, těch je minimum.

Teď jste se ve vaší režii vrátili k divadelní hře, kterou jsme napsali s Jiřím Šlitrem v roce 1965, k Dobře placené procházce. Proč právě k ní?

Totiž my jsme to napsali jako operu. Jiří Šlitr měl ctižádost, říkal: „Já chci napsat jazzovou operu.“ Tak jsme to napsali, bylo to úspěšné v divadle, pak se to rozběhlo. Dobře placenou procházku hrálo divadlo ve Finsku, potom v Belgii, v Bruselu, tam se na to přišla podívat dokonce královská rodina, v Jugoslávii… Prostě najednou se to dostalo až do zahraničí. A vrchol byl, že to hrálo potom naše Národní divadlo. Miloš Forman to tam režíroval. A já jsem jsem operní pěvec z Národního divadla.

Hrál jste postavu listonoše.

Tu roli, kterou jsem hrál v Semaforu, jsem hrál i na prknech Národního divadla.

To bylo v roce 2007, 42 letech od premiéry v Semaforu.

Byla to de facto naše nejúspěšnější hra tím, že se rozletěla až do světa. Potom byly ještě některé, které se taky rozletěly do světa, ale už ne tolik.

Hrajete teď opět listonoše?

Ne. Já jsem se rozhodl, že tu operu „odoperuji“ a že jí udělám jako muzikál. Dneska sice muzikál, jak to třeba dělá Andrew Lloyd Weber, to je taky taková opera, celé se to zpívá. Kdežto já mám na mysli muzikál, jako byla třeba My Fair Lady: mluví se a potom z těch árií, které napsal Šlitr, dělám muzikálová čísla se vším všudy. Jsou rozhýbaná, roztancovaná a tak. No a jinak, když to ochudíme o hudbu, tak aby to bylo dostatečně dlouhé, jsem musel napsat nové scénky. Takže je to z dost velké části i novinka.

A místo listonoše, na kterého jsem se ptal, tedy hrajete jakou postavu?

To je další změna, já tam budu dělat to, co hrál Jiří Šlitr, advokáta.

Zápletka ale, předpokládám, zůstává stejná? Listonoš přináší telegram od tetičky z Liverpoolu…

Obsah je stejný, ale je to převyprávěné.

Říkal jsem si, jestli vás dnešní doba neinspirovala k modernizaci děje? Dnes by asi teta z Liverpoolu neoznamovala dědictví milionu liber přes telegram, ale spíš by to poslala datovou schránkou nebo e-mailem. Nepřemýšlel jste o přesazení děje do současných reálií?

Je to pořád v takové neurčité době. My jsme divadlo, co si budeme nalhávat, tradicionalistické a takové trošičku opožděné, ale záměrně. Poněvadž já chci hrát nebo psát, jak jsem se to naučil. A v tom směru už mně ujel vlak, ale naštěstí máme pořád dost diváků, kteří prahnou vrátit se do té minulosti.

Pouštíte si vy sám do svého života technické vymoženosti dnešní doby? Internet, počítač, sociální sítě? Teď se hodně mluví o umělé inteligenci, ta by vám mohla pomoc psát nové divadelní hry…

Bez počítače bych se neobešel. Poněvadž když jsem psal na psacím stroji a teď jsem tu hru napsal a začal jsem na ní pracovat, tak jsem to musel rozstříhat na nudličky, kolikrát ty věty vystřihovat, přelepovat, všelijak zkoušet. Pak jsem to musel celé přepsat, protože jinak to bylo nepoužitelné. A bylo to hrozně pracné. Dneska si vygumuju, co chci, přidám, co chci. Takže bez počítače už dneska opravdu nemůžu žít.

A co říkáte na tu umělou inteligenci? Registrujete vývoj, který jde hrozně rychle dopředu. Tam byste nejspíš jen zadal klíčová slova, o čem by měla hra být, a robot by vám ji možná pomohl napsat. Láká vás něco takového vyzkoušet?

Ne, mě to neláká. Mě před časem můj syn ukazoval třeba obrazy. Napsal tam, jak ten obraz má vypadat a za tři minuty jsme ho měli. A skutečně je to obdivuhodné, ale v tom obrazu není cit. Není to umění, opravdu. Umění má chytnout člověka tady (ukazuje si na srdce), kdežto inteligence, když namaluje obraz, tak mě to chytne tady (ukazuje si na hlavu). Chovám k tomu obdiv, nepodceňuju to, ale… Na psaní to vůbec nepoužiju a spoléhám na svou chabou inteligenci, která mě přece jenom dobře živí už 64 roků.

Pane Suchý, je rozdíl mezi dnešním divákem Semaforu a divákem z vašich divadelních začátků?

Jo, je. Když jsme začínali, tak jsme byli hlavně divadlem pro mládež. Tam bylo tak, řekněme, šedesát procent mládeže. Studenti, ale i učňovská mládež, vysokoškoláci a tak. Protože my jsme hráli rokenrol a jazz, to byly věci, které byly tak trochu na indexu a nebyly doporučované, takže přitahovaly ty mladé lidi. Takových čtyřicet procent už byl střední věk a i starší lidi. Ne, že bychom tam měli jenom děti. Dneska tam chodí mládež taky, ale je zajímavé, to je úplně jiná mládež. Tenkrát tam chodili kvůli tomu, že si tak trochu zademonstrovali jazz a ten hlavně rokenrol, to se jim líbilo. Teď je někdy i dost početná menšina mládeže v tom divadle, ale je to mládež inteligentnější. Poněvadž třeba narozdíl od tehdejší mládeže, když dostávám dneska dopisy, tak už tam postrádám hrubky. Většina korespondence byla třeba: „Sbíráme fotografie, herci a krasobruslaři a tak, pošlete nám nějakou.“ Kdežto dneska se zamýšlejí nad tou hrou, prostě se mnou komunikují.

Asi i víc přemýšlejí o obsahu.

Co do kvantity je to ochuzenější, ale co do kvality, myslím, jsme si polepšili.

Změnil se humor oproti těm 60. letům? Smějí se diváci na jiných místech, když hrajete stejné hry?

Co se týká humoru, tak mně se udělal v těch začátcích šedesátého roku takový můj osobní humor, který vycházel z Voskovce a Wericha, z Miroslava Horníčka, z Ivana Vyskočila. Ti mě všichni ovlivňovali. A to byl jiný humor než humor tehdejších estrád. A já jsem si ho vlastně ponechal a v tom duchu funguju až dodnes. Takže my máme humor trochu jiný než humor v obecném měřítku.

A jaký je humor v obecném měřítku?

Takový lidovější, abych tak řekl. Řeknu takový příklad: Já jsem měl sestřenici, už je chudák po smrti, byla hrozně hodná, taková prostší, prostá žena. A ta mně říkala: „Já miluju třeba Pepu Dvořáka, nemám ráda toho Horníčka, tomu nerozumím.“ Já jsem byl právě horníčkovec. A ono to funguje. Dodnes jsou dva druhy humoru. Třeba jsou ty stand-upy Na stojáka. To je humor, který jsem si občas pustil. Je to humor a je i potřebný, protože má svoje publikum. Čili já nepatřím mezi takové ty intelektuály, kteří to odsuzují. Já jsem rád, že to nemusím dělat já, že to dělají oni. Ale je to humor, který mi je velmi cizí.

Před chvílí jste mluvil o nutnosti každý rok uvést dvě nové premiéry. Jak dlouho chcete tuto povinnost naplňovat, než to přenecháte někomu dalšímu? Přemýšlíte o tom, že takhle někdy řeknete: „Hele, pište si to už sami. Předávám vám žezlo.“?

Samozřejmě, že jsem toužil, aby to někdo vzal za mě, poněvadž už mě to trochu vyčerpává, mládí mě začíná opouštět a já to začínám cítit. Když jsme to zkusili a třeba Jiří Štědroň pro nás napsal dvě výtečné hudební komedie, do kterých nakomponoval krásný písničky, já jsem je viděl obě a řehtal jsem se, lidé tleskali, ale - to se hrálo šestnáctkrát. A já vím proč. Naproti nám je Divadlo Hurvínka a Spejbla. A tam když bude hrát sebelepší Kašpárek, tak lidé do Divadla Hurvínka a Spejbla chtějí jít na Hurvínka a Spejbla. No a v Semaforu Jitka je Hurvínek a já jsem semaforský Spejbl. Prostě do Semaforu se chodí na nás. Prostě je to taková setrvačnost v myšlení a já se ji snažím odbourat. Ale to znamená, že by tam muselo být něco, nějaká mimořádná osobnost a nějaký text, který by se stal hitem sezony nebo tak, tam by se to možná zlomilo. Ale jak říkám, ty Štědroňovy věci byly velice dobré a Štědroň je přece jméno a hrál tam s ním také Kopta… Nezabralo to.

Jaký z toho máte pocit? Z toho, že někdo jiný nezabral a že se chodí na vás?

Trošičku mě to mrzí, poněvadž já už jsem si v této sezóně požádal, že budu mít o dvě představení měsíčně méně. Teď jich mám dvanáct, míval jsem patnáct, šestnáct, a do toho samozřejmě plus zájezdy. Už chci taky trochu žít. Třeba večery jsou pro mě hrozně důležitá věc. Jsem doma, najednou mám svůj klid. Já jsem v podstatě samotář, takže nepořádám žádné večírky, ale jsem sám doma, pustím si před spaním třeba nějaký film. Jinak pracuji, píši. Mám veliké štěstí, že to psaní je něco, co mě děsně baví. Takže mám práci, která mě baví. Co si může lepšího člověk přát? A na to mám večer klid. Jenže těch večerů jsem měl původně dost málo, tak je postupně odbourávám, poněvadž si chci ještě užít trošičku života.

Jaký film si pustíte na zpříjemnění večera nebo na relaxování?

Mám rád muzikály, jsem workoholik a když se dívám na muzikál, tak je to najednou trochu práce. Já se přistihnu, jak říkám: „Tohle to je dobrý nápad, takhle jsme to měli tenkrát udělat a bylo by to lepší.“ Ale velice rád si pouštím třeba staré české filmy, ty mě zase připomenou dobu mého útlého mládí. Oldřich Nový a tak, to nějak potřebuji.

Když se podíváme na těch více než šest desítek sezon Semaforu, tak mě napadá, že je vlastně můžeme rozdělit to takových tří epoch. Šedesátá léta: vy a Jiří Šlitr. Potom sedmdesátá, osmdesátá léta, kdy jste začal být pro režim celkově nepohodlný a komunisté se vás i v rámci Semaforu snažili odstavit na vedlejší kolej. A potom období, které dnes už trvá přes 30 let, období po roce 1989. Dá se říct, že právě v tomto období jste jako tvůrce, jako herec, autor nejspokojenější? Nejsvobodnější, mimo jiné.

Ano. Dneska mě nikdo nekontroluje, co jsem měl napsat, co jsem neměl napsat. I v těch šedesátých letech, na která se dneska dívají všichni nostalgicky, jak to bylo krásné, najednou se to uvolnilo, ale ta cenzura, hlavně zpočátku, byla velice neúprosná. Měli jsme s ní problémy. Magistrát nás dnes finančně podporuje, poněvadž malé divadlo se samo neuživí. Magistrát podporuje diváky, aby nemuseli platit za vstupenky třeba 700 korun, ale platí 300. Takže těm přispívá na vstupenky, jinak bychom museli silně zdražovat, a tím pádem bychom ten sál nenaplnili. Poněvadž ne každý si to může dovolit. Ptal jsem se několika lidí: „Kdybychom měli vstupné 700 korun - jednou hrozilo, že nás magistrát vyšplouchne - chodili byste k nám?“ A oni říkali: „Chodili, ale ne tak často.“

Pojďme pro účely tohoto rozhovoru připomenout, čím to bylo, že v těch sedmdesátých a osmdesátých letech jste komunistům tak moc vadil?

Já jsem podepsal Dva tisíce slov, což byl jako protistátní pamflet (šlo o jeden z nejdůležitějších dokumentů takzvaného Pražského jara 1968, pozn. red.). Ludvík Vaculík, který to napsal, chtěl normální věci, to, co bylo po celém světě, to, co máme dneska, toho se dožadoval. A já to podepsal a pak byl veliký tlak, abych to odvolal, a já jsem tomu tlaku odolal. Jednou to sepíšu, to byly neskutečné věci. Potom se rozhodlo, že prostě Suchý nesmí do televize.

V době takzvané normalizace nebyly vydávány ani vaše nahrávky, v divadle Semafor jste se musel o prostor dělit s jinými soubory…

Třeba gramofonové desky dávali v Supraphonu do stoupy, na pokyn soudruha Müllera z městského výboru strany. A přerušili se mnou kontakt. Ale neřekli to v Pantonu (druhé hudební vydavatelství, pozn. red.) a tam byl osvícený ředitel, který mě zavolal a říkal: „Heleďte, já vím, o co jde, ale mě to nikdo neřekl. Takže to zkusíme.“ A nejdřív jsme vydali malou desku, to prošlo, a potom jsme vydali tři LP desky, než to potom zatrhli. Ale taková ta nedůslednost nám byla nakloněna.

Četl jsem, že jste hrál nějakou malou roličku ve filmu Vrchní, prchni, ale že vás i z tohoto filmu vystřihli, takže vás v něm diváci nikdy neviděli. Je to pravda?

Ano, tehdy mně pánové Svěrák a Smoljak drželi palce. Měl jsem na Barrandově několik schválených námětů a dokonce jeden napsaný scénář, to všechno se smetlo. A oni říkali: „Zkusíme mu tam dát nevelkou roli.“ Ten můj výstup trval tři nebo čtyři minuty, jenom abych se objevil na plátně. Samozřejmě se to natočilo, pak to samozřejmě zaďobli, ztratilo se to. Mám z toho akorát jednu fotografii.

Co jste tam hrál?

Já jsem tam hrál hosta v restauraci a nějak jsem tam s nimi smlouval.

Pane Suchý, co nového pro vás a pro Semafor znamenal rok 1989? Všichni vzpomínají na vaše začátky, na 60. léta, na období s Jiřím Šlitrem. Ale co vaše nová tvorba? Co bylo po roce 1989?

První reakce byla, že nejenom u Semaforu, ale u všech divadel začala rapidně klesat návštěvnost. Trvalo to skoro rok. My jsme byli poslední, kde se to dlouho drželo, tak jsme si říkali, že to možná přežijeme. Ale i nás to postihlo. Ale bylo to přechodné. Nedovedu si vysvětlit proč, poněvadž když byly demonstrace, tak lidi říkali: „Herci pomohli. Študáci a herci udělali převrat.“ Pak se na nás vybodli. No, tak to tady chodí. Ale dostali jsme se z toho, za rok už bylo vyprodáno. Měli jsme úspěšné věci. Kytice by měla mít letos 900 repríz. Nastudovali jsme Nižní Novgorod, který teď hrajeme taky. Pro mě to bylo ohromné údobí, kdy jsem si mohl dělat, co jsem chtěl. Bylo to nezvyklé. Pořád jsem si říkal: „Nevytkne mě to někdo?“ Úřady nám pomáhaly, dokonce nám dávaly zpočátku ten grant velmi slušný, potom začaly slevovat, ale my jsme byli spokojení.

Vy jste pořádali, jestli se nepletu, Občanské Semaforum, kdy jste na pódiu mívali tehdy populární politiky, federální poslance Miloše Zemana a Pavla Dostála.

To se jmenovalo Večírek nejen pro zvané.

Ano, Večírek nejen pro zvané. Jak to tehdy vzniklo?

Politik pro nás byl Jakeš, Štěpán a tak (komunističtí funkcionáři do r. 1989, pozn. red.), a to byli lidi, kteří postrádali humor. A najednou se objevil poslanec a ten, když promluvil, tak měl vtip, měl humor, bylo to inteligentní. A tak jsme si řekli, chystáme teď seriál, tak takového politika pozveme a budeme prezentovat úplně nový pohled na politika. A on skutečně, když přišel poprvé, ohromně zabodoval, lidi tleskali a byli nadšení. On si okamžitě získal publikum. Bohužel začal dělat něco, co mně nesedělo, a já jsem ho dokonce při pátém díle oslovil… On si tam začal vyřizovat účty s různými lidmi, nejdřív s nějakým doktorem z Plzně, kterého nikdo neznal, ale on ho jmenoval, že mu něco provedl nebo co. A to mně nesedělo. Tak jsem se na něj obrátil a decentně jsem mu naznačil, že jsme zábavný program a že tohle sem nepatří. Naběhl jsem si samozřejmě na vidle, poněvadž on, brilantní rétor se mnou s úsměvem zametl. Takže jsem si říkal: „Že já vůl jsem ho nenechal.“

Ale asi to netrvalo dlouho, protože jestli se dobře pamatuju, tak on vás později lákal, abyste spolupracoval se sociální demokracií, když ji vedl, nebo abyste tuto stranu podpořil.

On mě jednou oslovil, když jsem dostával na Hradě od Václava Havla medaili Za zásluhy. Tam jsme se tam setkali po delší době a on mě přemlouval, říkal: „Pojďte k nám.“ A já jsem mu to zdvořile odmítl. On původně říkal v tom našem programu: „Ani pravá strana, ani levá. Střed je moje cesta.“ Já jsem říkal: „Dneska už jste od toho uhnul a já se držím toho, co jste tehdy říkal, střed je moje cesta. Takže se nezlobte, ale nepůjdu.“ A on, musím k jeho cti říct, že se mi za to nemstil. Naopak, nějaká skupina občanů z Brna mě navrhla na tenhleten řád, a když jsem se to dozvěděl, tak jsem si myslel, že mi vrátí tu mojí odpověď, ale on projevil velkorysost. No, tak jsem si tam pro něj šel.

Vy jste v roce 1995 dostal od prezidenta Václava Havla medaili Za zásluhy, od prezidenta Miloše Zemana v roce 2013 Řád Tomáše Garrigua Masaryka. Jste vlastně jeden z mála lidí, který má obě tato státní vyznamenání. Jak vzpomínáte na tu dobu, kdy jste přebíral od Miloše Zemana řád? Tehdy vás spousta lidí vyzývala, abyste to nedělal, abyste si to od Zemana nebral…

Já jsem k němu měl takový vztah, že jsme spolu strávili kus života pracovního, i když tam byla ta neshoda a tak. Jednak se mně líbil, že když nastoupil (jako prezident), tak nechal vyvěsit vlajku Evropské unie (na Pražském hradě, pozn. red.), u které se předešlý prezident „zabejčil“. To bylo gesto, které se mně líbilo. A tak jsem si říkal: Pozor, možná je to dobrý. Když mně skupina brněnských občanů navrhla na ten řád, tak jsem si říkal: „Těm Brňákům bych to neudělal.“ Pak jsem dostával anonymní dopisy a maily: „Jestli si pro to přijdete, tak s vámi skončíme a už nikdy k vám nepřijdeme.“ A já jsem si říkal: „Jo, tak to jsou ti demokrati.“ Najednou na mě začali tlačit, abych si tam nešel. Tak jsem říkal, tak to ne.

Prosadil jste si svou, přijal jste řád. Ale co je zajímavé téma, že vy jste byl v minulém režimu politicky vyhraněný, vůči komunistům jste vystupoval kriticky a taky se vám to vracelo. Ale v posledních letech se k politice už moc nevyjadřujete. Už nedáváte najevo, s kým souzníte a s kým ne.

Já jsem si říkal, že už jsem si zabrojil dost v době, kdy se to nesmělo. Dneska, když se všechno smí, tak už mě to neláká. Tak jsem si říkal, už si dám od politiky pokoj.

V knižním rozhovoru s Karlem Hvížďalou, který jste vydal v roce 2016, mě zaujala vaše myšlenka: „Demokracie umožňuje, aby o celém národu rozhodovali voliči, kteří nemají ponětí o morálních hodnotách, kteří jsou dokonce někdy i hloupí a kterým jde jen o to, aby se jim vedlo dobře. Těch je bohužel nejvíc. Za tuto cenu jsou ochotni nalítnout každému politickému tlachalovi a spolu s ním pak rozhodují o menšině, která to má v hlavě spořádané a ví, co chce. Je mi z toho úzko.“ Jak se nad tento neradostný pohled na českou společnost dokážete povznést?

To je stav setrvalý. A myslím, že to není jen úplně česká záležitost. Já to říkám dokonce v jedné hře, že jedni mají pravdu a druhých je víc. To, myslím, platí. Samozřejmě, ono se to mění a lidi se mění. Bývá milostivé léto, kdy ta strana, která ví, co chce, a má k tomu nějaké šlechetnější důvody, se dostává víc nahoru. Někdy zase ta druhá. To je taky důvod, proč mě už ta politika neláká. To, co jsem říkal tomu Hvížďalovi, to si myslím. Tomu se říká prostí lidé, a to jsou kolikrát hrozně hodní lidé, já je neodsuzuji, ale prostě nemají přehled, žijí si, dělají si na svých zahrádkách a velice snadno se jim zavděčí ten, kdo je nějakým způsobem okouzlí. Buď tím, co říká, v horším případě, ale někdy i tím, jak vypadá nebo jak je sympatický. Tak ho volí a nevědí kolikrát vůbec, koho volí, co je to člověka, jestli směřuje tím směrem, který by za to stál, na něj vsadit.

Mě zaujalo, že jste v té knize navrhoval pořádání politického IQ: Kdo obstojí lépe, tak by měl mít větší váhu svého volebního hlasu, kdo méně, tak by měl menší. To už asi byl humor?

To byl humor. Vždycky si vzpomenu na Winstona Churchilla, který říkal, že nejpádnější důvod proti demokracii je pětiminutový rozhovor s voličem.

Ale zároveň nikdo nic lepšího nevymyslel.

Ano, samozřejmě to také říkal.

Abychom rozhovor nekončili tímto neveselým tématem, pojďme ještě na chvíli zpátky k Semaforu. Už jsem zmiňoval, že jste autorem spousty textů a také hudby ke spoustě písniček. Kolem 1500 textů, které jste napsal, hudbu jste napsal asi u tří set písniček. Ke své tvorbě jste ale docela kritický, někde jste řekl, že tak třicet písní je těch, za které se můžete postavit.

Je to tak. Ale tím nechci říct, že ty ostatní by byly nějak totálně blbé, to ne. Ony jsou dobré, ale je to takový solidní průměr nebo i trochu nadprůměr. Ale takové písničky jako Jó, to jsem ještě žil, tak to je písnička, o které vím, že ta se mně povedla, že lepší už bych nedokázal na toto téma napsat. Takových písniček je málo.

A když přidáte ještě několik těch, co jsou opravdu povedené? Které byste ještě jmenoval?

Já si vůbec nevzpomenu. Víte, co je hrozné? Já jsem napsal k dnešku ke čtrnácti stům písniček. A když jich mám deset jmenovat, tak mě vůbec nenapadnou. Mám v tom trochu chaos, hlavně také proto, že se dívám do budoucna, a to, co bylo, tak tím se tak nezaobírám. Ale to byste se divil, když jsem říkal, teď to Jó, to jsem ještě žil, to je písnička, která je do jisté míry i hluboká. Ale mám rád třeba i Koupil jsem si knot, což je legrace, je to comedy song nebo kabaretní písnička. Takže já nějakou písničku nevychvaluju jenom proto, že by tam byla nějaká hloubka, myšlenka nebo tak, ale kolikrát, že jsou tam neomšelé rýmy, pointa, kterou nikdo nečekal. To mám rád taky.

A kam patří Purpura, kterou hrají Vánoce co Vánoce?

Ta byla docela povedená. To jsme si s Jiřím Šlitrem jednou v létě řekli: „Hele, napíšeme pár vánočních písniček.“ Pro něj byl takový vzor White Christmas, Bílé Vánoce, americký song, který zpíval Bing Crosby. A každý rok se ta písnička na Vánoce objevila a objevuje i dneska, i když ne tak často. A to je moment, který přiměl Jiřího Šlitra se o něco takového pokusit. A tak jsme napsali celkem dvanáct písniček a vsadili jsme na jednu, která se jmenovala Vánoční pohlednice. A pak přišla Purpura a tou Vánoční pohlednicí zametla.

Pane Suchý, mockrát děkuju za rozhovor.

Není zač.