Kdybych tomu neobětoval všechno, nejsem tam, kde jsem, říká Adam Plachetka

Adam Plachetka za více než dvacetiletou kariéru zažil na světových i českých operních scénách mnoho pokusů o modernizaci klasických děl vážné hudby. V rozhovoru mluví o tom, jak často se toto pojetí míjí s očekáváním publika.

„Myslím, že na jednu stranu bychom neměli žít ve skanzenu. Je potřeba hledat nějaká aktuální témata a ta díla nějak přibližovat době. Ale přirozenější by bylo psát nová díla a tam narážet na to, co se děje teď, než nutně upravovat Dona Giovanniho podle Trumpovy kampaně nebo něco v tom smyslu,“ reaguje basbarytonista Adam Plachetka na vzpomínku tenoristy Štefana Margity, jak po něm režisér Její pastorkyně v texaském Houstonu chtěl, aby jeho postava Jenůfu v inscenaci „neřízla“ nožem, ale zapnutou motorovou pilou.

„Dobrá moderní inscenace je pro mě naprosto super a rád se podílím na hledání nových přístupů,“ říká Adam Plachetka, „ale nesmí to být výmluva režiséra: ‚Neuměl bych to udělat hezky klasicky, tak to udělám radši hrozně a moderně.‘“

Adam Plachetka, který už do svých třiceti let stihl udělat kariéru ve Vídeňské státní opeře, Metropolitní v New Yorku či milánské La Scale, zažil sám před nedávnem nepříjemnou situaci v pražském Národním divadle: To když jako král Vladislav ve Smetanově opeře Dalibor přišel na scénu oděný pouze do bederní roušky a árii zpíval ponořený do vodní lázně. Z publika se ozvalo bučení.

„To si vybavuji, to jsem slyšel. Ale člověk to nebere osobně, protože chápe, že se spíš bučí na režiséra než na mě,“ říká v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Teď se ale Plachetka těší na květnové uvedení opery Bedřicha Smetany Tajemství, kterou v režii Ondřeje Havelky chystá rovněž Národní divadlo: „Bude to skoro úplně tradiční divadlo s jemným twistem. Ondřej má hezkou koncepci a věřím, že se ji povede naplnit.“

V rozhovoru mluví Adam Plachetka o dalších plánech na světových scénách, chystaném koncertu v O2 areně, „covidovém“ přeházení životních hodnot i svých začátcích na Pražské konzervatoři: „Až po letech jsem se dozvěděl, že mě vzali jako posledního do počtu, protože zrovna bylo málo kluků a já se jim jen hodil do krámu.“

Celý rozhovor si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Pane Plachetko, prý máte zaplněný diář na tři roky dopředu. Je to pravda?

Když se někdo ptá, tak říkám, že příští sezonu vím na dny, v té další se ještě usazuje pár menších projektů a v té třetí máme zásadní projekty a zbytek se ještě dává dohromady.

Plyne z toho spíš příjemný pocit jistoty, že víte, že práce bude, anebo je to stres?

Stres to není v žádném případě. A pocit jistoty nám covid ukázal, že není žádný. Že člověk může mít sebeplnější diář a během dne může být všechno jinak. Tak to beru. Když jsem začínal, tak jeden kolega říkal: „Smlouvy jsou takové kousky papíru, co ti dávají pocit, že máš práci.“ Je fajn mít čas na to si ty věci poskládat dohromady a když to jde, tak si dát podobné styly k sobě, aby to hezky hlasově fungovalo, což ne vždy vyjde.

Teď jste měl několik představení Rossiniho Lazebníka sevillského ve Vídeňské státní opeře, sezonu byste měl zakončit Mozartovým Requiem v milánské La Scale. Kolik času trávíte v Praze?

Teď si užívám Rok české hudby, nikdy jsem ještě nezpíval tolik českého repertoáru. Čeká mě Tajemství v Národním divadle, potom Libuše s Českou filharmonií, natočili jsme s Davidem Švecem písňové CD s českým repertoárem a na podzim děláme Lišku Bystroušku v Brně a Makropulos v Berlíně. Takže mám čtyři české produkce. Do toho bylo Smetana Gala v Národním divadle. Poprvé v životě mám rok, kdy se věnuji převážně české hudbě. Zatím to byl spíš Mozart nebo belcanto.

A tu La Scalu stihnete?

Ano. To je týden a půl, to je rychlovka.

Když jste před deseti lety slavil třicetiny a měl za sebou už angažmá ve Vídni, vystupování v Metropolitní opeře v New Yorku i debut v londýské Královské opeře v Covent Garden, tak jste řekl: „Jsem rád, že mám za sebou nahánění met a přidávání položek do životopisu. Teď si mohu vybírat a soustředit se na to, co mě baví.“ Jak to vypadá po dalších deseti letech?

Snažím se kariéru i život užívat. A díky tomu, že přišla pandemie a že jsem se poprvé v dospělém životě nuceně zastavil, tak se mi docela přehodil žebříček hodnot: Snažím se mít víc času na domov a na rodinu. Ne vždy se to daří, ale právě proto jsem vděčný za ten Rok české hudby, protože mohu být téměř pořád poblíž. Snažím se si ten kalendář skládat tak, aby tam bylo hlavně to, co chci dělat, ne nutně, co musím.

A nabídky z Metropolitní a z Vídně už nepřijímáte všechny?

Zrovna Metropolitní a Vídeň se snažím dělat, co do toho kalendáře aspoň trošku zapadne, ale ani to není vždycky. Tak ve třech čtvrtinách se domluvíme. Ale spíš zvažuji, když přijde uprostřed léta někde jeden koncert: Dřív bych měl za to, že za prací se musí jet za každou cenu, ale dneska si radši udělám dovolenou a trochu času na sebe.

V lednu 2025 plánujete oslavit čtyřicetiny velkým koncertem v O2 areně. Není to stres, jestli halu vyprodáte?

Stres, jestli vyprodáme, nebo ne, trošku je, protože chování diváků se od pandemie velmi změnilo. Tu poslední arénu jsme stihli těsně před tím, než se všechno zavíralo (leden 2020, pozn. red.). Dneska se kupují lístky víc na poslední chvíli. Všechno je jinak, než bývalo. Očekávání jsou velká a doufáme, že všechno poběží, jak má. Zároveň nechceme opakovat ten minulý koncert a nechceme ani úplně měnit ten model, který se divákům posledně líbil. S produkčním týmem hledáme cestu: Nebude tam nic, co bylo minule, ale neodchýlíme se někam od fungujícího modelu. Věřím, že i ti, co byli na minulém koncertu, se i tentokrát pobaví, a ti, kdo přijdou poprvé, nebudou mít pocit, že o něco přišli.

Co pro vás znamená, že operní pěvec vyprodá tak velkou arénu?

Osobně to vnímám jako možnost přivést ke klasice někoho, kdo by si ji jinak vůbec neposlechl nebo ji nenavštívil. To byl také jeden z důvodů, proč jsem se nakonec uvolil vrátit do „arény“. Po tom minulém koncertě mi přišlo tolik krásných e-mailů a zpráv, že někdo, kdo nikdy nebyl na klasice, už má koupené lístky na festival nebo do Národního. Za měsíc, za dva přišla pandemie a nic z toho, kam ti lidé mohli přijít, se nekonalo. Říkal jsem si, že bychom to tedy měli zkusit ještě jednou, že třeba někomu otevřeme nové, hezké obzory. Vnímám to ale jako věc, která by měla zůstat v mém kalendáři výjimečná. Jestli ty koncerty udělám ještě jeden, dva, maximálně tři v životě, tak to bude dost. Přece jenom těžiště toho, co dělám, je někde jinde.

Jak často si dnes, jako velmi úspěšný operní pěvec, vzpomenete na své začátky, kdy jste šel studovat Pražskou konzervatoř, kde jste – jak jste později řekl – nejdřív byl „úplně marný“? To jste měl o sobě tak špatné mínění?

Pro svoje ego jsem měl velkou kliku v tom, že to, že jsem byl marný, mi řekli až ve chvíli, kdy už jsem marný nebyl. Nastupoval jsem velmi sebevědomě, protože jsem se na ty zkoušky nijak nepřipravoval. A když mě bez přípravy vzali, tak jsem to bral tak, že musím být výjimečný talent. A po pěti, šesti letech jsem se dozvěděl, že mě vzali jako posledního do počtu, protože bylo zrovna málo kluků a já jsem se jim jen hodil do krámu.

Zamávalo to s vámi, když jste se to dozvěděl?

Zpětně už ne, to už jsem viděl, že to dopadne dobře. Zpětně jsem rád, že jsem se to dozvěděl. Věc, která se mnou zamávala nejvíc, byla, když jsem se po prvním ročníku vrátil po prázdninách a začali jsme cvičit s panem profesorem. Já jsem měl pocit, že mohu jít klidně do divadla. Všechno vím, všechno znám. Pan profesor po pár cvičeních říkal: „Tak ten hlas už máte docela hezky uvolněný, tak se začneme učit zpívat, ne?“ A to mě hodně posadilo na zadek a řekl jsem si, že to asi musím brát vážněji.

To vám bylo kolik?

Šestnáct.

A první úspěchy přišly kolem dvacítky, ne?

Ve druháku, ve třeťáku jsem začal zpívat v externím sboru ve Státní opeře a tak nějak jsem se kolem toho divadla motal. Hrozně mě to bavilo. Tuším, že v devatenácti jsem poprvé něco dělal sólově ve Státní opeře i v Národním a od nějakých jedenadvaceti jsem začal jezdit.

Co byl ten klíčový moment, který vám otevřel cestu do světa, do New Yorku, do Vídně?

Nejsem úplně typ zpěváka, co by vyhrál soutěž a potom byl najednou všude. Myslím, že jsem si to všechno odpracoval krůček za krůčkem. Ale zásadní bylo, že manželé Herrmannovi, němečtí režiséři, se kterými jsme dělali Tita ve Stavovském divadle (Mozartova opera La Clemenza di Tito, pozn. red.), pozvali na premiéru, kterou jsem já nezpíval, šéfovou castingu ze Salzburského festivalu. Měl jsem šanci ji před tím představením předzpívat, potkat se s ní. Ona mě pozvala na další předzpívání do Salzburgu a hned to léto mi tam nabídli maličkou roli. Odtud jsem se začal dostávat dál.