„Jednou tu Grammy dostanu, vím to,“ říká úspěšný klavírista Tomáš Kačo

Na piano se naučil hrát v pěti letech, otec jej přinutil. Tak jako všech svých dvanáct dětí – kluci museli hrát, děvčata zpívat nebo tančit. Ve svých 37 letech zažívá Tomáš Kačo kariéru světově uznávaného klavíristy.

Na pražské vysoké škole studoval klasickou hudbu a jazz, po příjezdu do Ameriky na studia na prestižní hudební škole Berklee College of Boston začal objevovat krásu populární hudby.

„Zjistil jsem, o co jsem se ochuzoval. Vysvobodilo to nějaké moje muzikantské ego, které má každý z muzikantů a většinou s ním hodně bojuje, i když si to nepřizná. V Americe jsem se od toho dokázal odpoutat,“ říká Tomáš Kačo, který dnes koncertuje v mnoha zemích světa.

V Česku právě absolvoval třítýdenní turné My Songbook, složené z řady notoricky známých skladeb typu Oči černé nebo Holubí dům. Jeho hudební styl, založený na jazzu, romské a populární hudbě, výrazně sází na improvizaci. Tomáš Kačo k tomu říká, že začne tak, jak to autor napsal, a „pak to vezme do vlastních rukou“.

„V tom svém žánru musím vypnout mozek a naladit se na vlnu té hudby,“ popisuje způsob svého hraní v rozhovoru, který je součástí projektu Galerie osobností. „Aranže mám postavené, vím, v jaké tónině která skladba je, mám základní téma skladeb. Ale co se bude dít uvnitř v průběhu skladby, to je vždycky ve hvězdách.“

Jaké příležitosti se mu po absolvování školy v Bostonu otevřely? Co se v Americe, na rozdíl od Česka, naučil? A jak chce inspirovat další děti z romských rodin?

Celý rozhovor si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Pane Kačo, když vám bylo patnáct, rodiče vás nechtěli pustit ani do Ostravy studovat konzervatoř, abyste tam nezvlčil. Jak dneska snášejí, když žijete na druhém konci zeměkoule?

Bohužel už nemají na výběr, musí se smířit s tím, že jsem hodně daleko. Ale rodiče jsou pořád stejní. Když si voláme, tak pořád chtějí, ať se vrátím domů do Nového Jičína, nebo aspoň blíž k nim.

A teď, když jste na tři týdny v Česku, kde máte turné, měl jste čas jet do Nového Jičína?

Ještě ne, ale jeden z koncertů je na Moravě blízko Nového Jičína, tak se tam určitě na pár hodin stavím.

Ještě si pojďme dát rychlý úvodní slovní ping-pong. Co vás napadne, když řeknu – karate?

Můj první učitel karate. Jako dítě jsem chodil na karate, i na závody.

Chopin?

Láska.

„Široký, hluboký“?

My home. Moje album.

Noemi Zárubová? (profesorka Hudební akademie múzických umění, která sehrála velkou roli v Tomášově kariéře, pozn. red.)

Anděl.

Carnegie Hall?

Splněný sen.

Hollywood?

Bezdomovci.

Zároveň je to vaše sousedství, když žijete v Los Angeles, ne?

Asi hodina od nás.

Rasismus?

Česká republika.

Jste slavným klavíristou, který koncertuje v různých zemích světa. Uvádí se, že ve svých skladbách propojujete prvky romské, jazzové i popové hudby. Má váš styl nějaké jednoznačné, jednoduché označení?

Těžko říct, jestli se tomu dá říct „fusion“, ale snažím se ve své hudební tvorbě propojit vše, co jsem se doposud naučil nebo s čím jsem se setkal, i u různých lidí. Těch hudebních žánrů je několik, stejně jako vlivů ze všech koutů světa. To se nedá spočítat.

Prostě „styl Tomáše Kača“, dá se říct?

Ano.

Když jsem byl v neděli na vašem koncertu s názvem „My songbook“ v pražském Studiu Dva, měl jste na repertoáru skladby jako Holubí dům, Oči černé, Nedvědovy Stánky nebo Podvod, Dej mi víc své lásky od Olympicu… Co pro vás tyto skladby znamenají?

Program tohoto turné je záměrně uspořádaný z písní ze zpěvníků Já, písnička. Vybral jsem si je záměrně, protože na to mám opravdu krásné vzpomínky, všechny tyto písně jsem se naučil v dětství, na základní škole. Nějak se to ve mně zarylo a dodnes si pamatuju opravdu všechny texty těch písní. Je to něco, co se mnou rezonuje.

Hrajete je jen v Česku, nebo i při koncertech v zahraničí?

Je to nový projekt, začínám s ním právě tady a ten ohlas tady bude asi jiný v Česku než třeba v Americe. Ale myslím, že i tam se budou líbit, protože jsou to krásné melodie.

V anotaci ke koncertu uvádíte: „Tyto melodie nás dokážou přenést v čase. To je krása hudby. Rád bych vás pozval na společný výlet časem, kde budeme mít prostor pro své sny.“ Jaké jsou vaše sny?

Těch je stále nekonečno. Myslím si, že když člověk přestane snít, tak nějakým způsobem přestane žít. Mým snem je například získat v budoucnu ocenění Grammy. Nebo vydat orchestrální album. Nebo si zahrát s berlínskou filharmonií… Je jich opravdu hodně.

To jsou tedy zatím nesplněné sny, některé už jste si splnil. Viz Carnegie Hall. Nebo koncert v Rudolfinu… Jak jste daleko s přípravami na ono orchestrální album, s nímž vyhrajete tu Grammy?

Když má člověk před sebou cíl a nechá to plynout, a pracuje poctivě a s dobrým srdcem, tak věřím, že ho tam jeho cesty zavedou. Jak říkal Elon Musk: Já vím, že jednou budeme mít hotely na Marsu, jen nevím, jak se tam dostaneme. U mě je to taky tak. Vím, že jednou tu Grammy dostanu, ale jak to udělám, tím se teď nezabývám. Dělám, co umím, a dělám to s láskou. A jednou se to tam nějak dostane.

Na vašem koncertu mě mimo jiné zaujalo, že vše hrajete z paměti. Možná mi řeknete, že je to běžná věc, protože u těch skladeb často a rád improvizujete: použijete základ od autora hudby a pak to, jak říkáte, převezmete do vlastních rukou. Zajímá mě, jestli i ta improvizace je pokaždé jiná?

Je. Odvíjí se to od typu klavíru, který mi přijde do ruky. I od sálu, od akustiky. Je to i o nějakém fyzickém rozpoložení. Aranže mám postavené, vím, v jaké tónině která skladba je, mám základní téma všech skladeb a ta forma je z padesáti procent vždy víceméně stejná. Ale to, co se bude dít uvnitř v průběhu té skladby, to je vždycky ve hvězdách.

A co se v tu dobu děje ve vaší hlavě?

Tu se snažím vypnout. To je ten nejtěžší úkol, vypnout myšlení. Třeba v klasické hudbě to udělat nemůžete, tam musíte být pořád ve střehu, myslet na každou notu a nemůžete sáhnout vedle. Já naštěstí v tom svém žánru sáhnout vedle můžu, ale musím vypnout mozek a naladit se na vlnu té hudby.