Jednou jsem se vážně neovládl. Kvůli Babišovi, říká Rychetský před odchodem

Po více než 33 letech ve veřejných funkcích odchází Pavel Rychetský do „civilu“. A to je příležitost k bilancování. Nejen o dvou desetiletích v čele Ústavního soudu, zásadním zvratu ve vztahu s Milošem Zemanem či někdejší spolupráci s Václavem Havlem, ale také o jeho vypadnutí z role ústavního soudce kvůli fandění Petru Pavlovi.

„Pro mě, který působil léta v disentu a cítí to jako jistý závazek i do budoucnosti, nebylo jednoduché dokázat se vždycky ovládnout a neprezentovat veřejně svůj názor, nesouhlas nebo kritiku něčeho, co se děje,“ říká Pavel Rychetský otevřeně v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Rozhovor si můžete pustit zde v audiozáznamu, nebo nahoře jako video – a dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Pane Rychetský, do odchodu z Ústavního soudu – po 20 letech – vám zbývá už jenom chvíle, pár týdnů. Je to pro vás hlavně pocit úlevy, nebo taky i stresu, že budete mít najednou spoustu času a vrátíte se naplno do civilního života?

Musím říci, že 20 let působení na Ústavním soudu bylo velmi náročných a že se opravdu zcela upřímně těším na to, že už skončím a že si budu moci trochu odpočinout a věnovat více času vnoučatům, rodině, ale také metrům knih, které jsem si nakoupil a nestihl přečíst.

Pojďme si ještě na úvod zahrát takový už tradiční ping-pong: řeknu slovo nebo jméno a požádám vás o rychlou reakci. Co vás napadne, když řeknu „Brno“?

Pro mě to je město divadel, koncertů a studentů. V Brně dneska studuje spousta dětí ze Slovenska: z Brna do Bratislavy je blíž než do Prahy, takže je tam víc vysokých škol a studentů než v Praze.

A taky dodám, že Brno je sídlem Ústavního soudu… Další otázka – slovenský Řád bílého dvojkříže, který vám v roce 2021 udělila prezidentka Čaputová?

Já si toho velice vážím. Paní prezidentku Čaputovou mám rád. Poznal jsem ji ještě dříve, než se stala prezidentkou. Byla i u nás na Ústavním soudu, což se o všech českých prezidentech říct nedá. Myslím si, že to je statečná žena a že to nemá vůbec jednoduché. A ten řád, si myslím, mi dala jako reakci na to, že prezident Zeman nejdřív oznámil, že mi uděluje Řád TGM, pak se kvůli covidu předání odložilo a pak se rozhodl, že to tedy vezme zpět. Myslím si, že právě na to reagovala paní prezidentka Čaputová tím, že mi dala nejvyšší slovenský řád.

Další rychlý dotaz: Václav Havel?

Člověk, kterého jsem měl velice rád pro jeho skromnost, pro jeho uvážlivost. Než cokoliv řekl, tak vyslechl spoustu lidí okolo a přemýšlel o tom. A pak to, co řekl, bylo to nejlepší, co mohl říct.

Václav Klaus?

Tak to je ožehavá otázka. My jsme s Václavem Klausem dlouho působili v politice. Když se Občanské fórum rozdělilo (na ODS a Občanské hnutí, 1991, pozn. red.), tak jsme se dostali do takové kontrapozice. Na druhé straně na Václavu Klausovi oceňuji jak jeho pracovitost, tak jeho cílevědomost.

A logicky zbývá – Miloš Zeman?

Odpovím jedním slovem. Je to pro mě zklamání.

Pane Rychetský, je pro člověka vyšší věk v něčem osvobozující?

No možná v něčem ano, ale spíš ten vyšší věk začíná na člověka doléhat. V mé situaci je to specifické tím, že mně už bude letos 80 let a ve stejném okamžiku skončím své aktivní působení v oblasti aplikace práva a zejména posuzování ochrany lidských práv a svobod. Těším se, že si odpočinu. Ale současně si nejsem jist, jak to budu zvládat. Nedávno jsem měl týden dovolené a trávil jsem ho doma v Praze, ne na nějakém řeckém ostrově. Takže jsme hlídali vnoučata, vozili je do školy a podobně – a zjistil jsem, že to bude docela náročné. (směje se)

Letos v únoru jste v rozhovoru pro Aktuálně.cz řekl: „Na sklonku života nehodlám nic předstírat.“ Takže moje otázka míří k tomu, jestli jste v roli ústavního soudce, předsedy Ústavního soudu cítil tlak na to, abyste něco předstíral. Třeba vnitřní tlak?

Vnitřní tlak, to je dobré zpřesnění. Prostě ta funkce je do značné míry zavazující. A ještě do větší míry omezující. A pro mě, který působil léta v disentu a cítí to jako jistý závazek i do budoucnosti, nebylo jednoduché dokázat se vždycky ovládnout a neprezentovat veřejně svůj názor, nesouhlas nebo kritiku něčeho, co se děje.

Vzpomenete si na takovou situaci, kdy jste musel zatnout zuby a neříct, co si myslíte?

Těch situací bylo moc. Spíš si vzpomenu na situaci, kdy jsem se neovládl. To bylo, když jsme prožívali tu sobotu, to druhé kolo prezidentských voleb (leden 2023, pozn. red.). Napřed to bylo velice traumatické, se ženou jsme seděli u televize a sledovali to, a pak přišla euforie! Jinými slovy, jistě nebylo vhodné, abych se vyjadřoval k osobě toho druhého kandidáta, který nebyl zvolen.

Andreje Babiše, ať to tu zazní.

Jak říkáte. Dneska už si můžu dovolit všechno. Představa, že osoba s touto minulostí by byla prezidentem mé země, hlavou mého státu, byla pro mě opravdu velmi skličující.

Už před prezidentskou volbou jste veřejně prohlásil, že byste si nepřál, aby byl prezidentem člověk, který byl evidovaný jako agent Státní bezpečnosti. Vyslovil jste tehdy i obavu z agrofertizace Ústavního soudu a naší země. Jsou toto ty věty, které jste říkal s vědomím, že už si to prostě můžete dovolit? Že už nehrozí, že byste se v roli soudce dostal do kolize s tím, že budete rozhodovat stížnost podanou Andrejem Babišem?

Je to možné ještě víc zdramatizovat – říkal jsem to s vědomím, že kdyby se stalo, že by Andrej Babiš byl v nějaké roli účastníkem řízení před Ústavním soudem, tak já jsem si tímto veřejně vysloveným výrokem vlastně zavřel cestu k tomu, abych ho soudil. Asi bych se musel pro ten konkrétní případ vyloučit pro podjatost…

…což byste si v průběhu těch uplynulých 20 let dovolit nemohl.

Přesně tak.

Ještě jeden citát, ke kterému se vztahovala kritika na vaši hlavu, že nejste dostatečně nestranný. To byla gratulace Petru Pavlovi: „Považuji tento výsledek voleb za vítězství lásky a pravdy na lží a nenávistí.“ Evokovalo vám to jeho vítězství v prezidentských volbách, 33 let po listopadu 1989, opravdu něco z té revoluční doby? Proto jste použil to havlovské heslo?

Já jsem to použil proto, že jsem těmi slovy chtěl vyjádřit (a nevím, jestli to všichni tak vnímali), že se konečně na Pražský hrad dostává osoba, která by mohla navázat na odkaz Václava Havla. Tím jsem to chtěl zdůraznit. Nešlo mi o to postavit proti sobě Petra Pavla a Andreje Babiše, ale vedle sebe Petra Pavla a Václava Havla.

Bylo pro vás na Ústavním soudu v něčem limitující, že jste za sebou měl poměrně jasně vyprofilovanou politickou minulost? Byl jste příslušníkem Občanského hnutí, později sociální demokracie. Výrazným členem dvou vlád za obě tyto formace…

Bylo. Mohu zcela upřímně říci, že právě s ohledem zejména na disidentskou, ale pak i politickou minulost, bylo pro mě nesmírně obtížné odít se do toho hávu zdrženlivosti a za každých okolností mlčet. Občas jsem to prostě nezvládl.

Promítal jste někdy do nějakého svého rozhodnutí víc svůj politický názor?

Tak to ne. Musím říci, že rozhodování Ústavního soudu, i když mají dopad na politickou sféru, to nelze zapírat, tak jsou rozhodnutí, kde tím hlavním kritériem na prvním místě je nepochybně ústavnost, ochrana základních principů demokratického právního státu a stejně důležitá ochrana lidských práv a svobod. Málokdo si to uvědomuje, ale 95 procent agendy Ústavního soudu jsou individuální ústavní stížnosti lidí, kteří mají pocit, někdy oprávněný, někdy nikoliv, že jim veřejná moc zasáhla do jejich práv.

A není to ten politický spor, dejme tomu.

Většinou to není, skutečně. Teď se k něčemu přiznám. Já se živím právem už víc než půl století a mohlo by se říci, že člověk už bude cynik a otrlý. Ne. Některé kauzy jsou pro mě tak emocionálně náročné, že třeba dokud je nerozhodneme, a i potom, tak dlouho nespím. A víte, které to jsou kauzy?

Týkající se dětí?

Přesně tak. Všechny kauzy, kde se ti jejich rodiče přou o výchovu a výživu, jak se formálně říká, nezletilého dítěte, které je vlastně rukojmím a je v zoufalé situaci. Ještě v době, kdy jsem byl advokát, jsem zažil situaci, kdy dítě odebrali jednomu, přikázali druhému a rovnou s předběžným opatřením – navíc to nebylo definitivní – šli od soudu do toho bytu a tu holčičku, Zuzanku, tahali za nohu zpod stolu, aby ji odebrali. To byl hrozný zážitek.

Tomu naprosto rozumím. A když říkáte, že vlastně nespíte, když toto rozhodujete a i dlouho potom, tak jak takový stres ze zodpovědnosti za takové rozhodnutí pak ze sebe dostanete?

Jistou roli sehraje to, že vám dále „napadají“ nové a nové věci. A to já mám poloviční „nápad“, každému soudci Ústavního soudu „napadá“ denně – je to divná statistika – asi 1,7 věci.

Dá se to vůbec zvládnout odbavit?

Nebýt kvalitního aparátu, kterým jsme obklopeni, nebýt skvělých asistentů, které máme… My máme skvělé mladé asistenty, kteří prošli Oxfordem a různými univerzitami po světě, kteří jsou opravdu velice kvalitní. Bez nich by Ústavní soud vůbec nemohl zvládat tu náročnou agendu.

Takže oni připraví podklady pro vaše rozhodnutí?

Mám takový pocit, teď mluvím za sebe, že já nesu tu emocionální stránku věci, ale tu skutečně odbornou, tu kvalitní analýzu – včetně komparatistiky a sledování judikatury nejen Evropského soudu pro lidská práva, Soudního dvora v Haagu, ale i všech ostatních mezinárodních institucí – to je práce odborného aparátu, který nám pro ty kauzy připravuje velmi solidní podklady.

Dvacet let v čele Ústavního soudu, nebo vůbec v roli ústavního soudce. To je opravdu mimořádně dlouhá doba. Myslíte, pane Rychetský, že to na člověku zanechá nějaké stopy?

Myslím si, že zanechá, a hluboké. Skutečně je dobré, že se uvažuje o tom, že by neměla být možnost opakovat ten mandát.

Ani jednou?

Ani jednou. Ve Spolkové republice Německo je delší, je dvanáctiletý, a nelze ho opakovat. Opak je analogický soud v USA, Nejvyšší soud, kde jsou ti soudci takzvaně doživotně jmenovaní. Každá z těch variant má své výhody, ale i své jednoznačně negativní jevy.

A těch 20 let je hodně?

Dvacet let je moc. Skutečně.

Vy jste to vydržel, ale myslím, že jste měl několik situací, kdy jste myslel, že to bude kratší. Že to vzdáte. Proč jste to nakonec neudělal?

Já jsem si původně nehodlal zopakovat celý druhý desetiletý mandát. Ale má motivace – a řeknu to jenom obecně – byla taková, že je důležité, kdo přijde na mé místo. A o tom rozhoduje hlava státu. A pokud se týče v té době prezidenta republiky, tam jsem si nebyl jist, že by došlo k dobré a kvalitní volbě mého nástupce.

Takže jste setrváním ve funkci de facto zamezil hlavě státu, tedy Miloši Zemanovi, aby vybírala nástupce.

Doslova se dá říci, že jsem si prostě spočítal, že mám delší mandát asi o půl roku a že to prostě musím vydržet.

Ústavní soud pod vaším vedením rozhodoval řadu politicky výbušných, citlivých sporů. Asi nejznámější je ten z roku 2009, kdy jste rozhodli o zrušení už vyhlášených předčasných voleb. Tehdy jste politiky donutili – navzdory jejich společným přáním a dohodám – vyčkat do termínu řádných voleb. Je tento případ pro vás z kategorie těch nezapomenutelných sporů?

Nepochybně mezi ně patří. To nebylo jednoduché rozhodování. Pokud si pamatuji, nebylo ani jednomyslné. Byla tam nějaká disentní stanoviska. My máme systém, že na patnáctičlenný soudcovský sbor denně napadalo několik nových návrhů a kauz. Někde se v té podatelně zapíší do jakéhosi počítačového systému a ten systém vygeneruje takzvaný akceptační dopis. Jinými slovy, ten, kdo nám podal tu stížnost, respektive jeho advokát, se dozví dřív než my, který soudce to dostal jako soudce zpravodaj. My se to dozvíme až druhý den.

A může začít ovlivňovat?

Je to systém, který nikdo nemůže ovlivnit. A je to náhoda, ale zázračná, málem nadpřirozená, že zrovna ty kauzy, které byly opravdu velmi namáhavé, obtížné, riskantní a měly ten politický dopad, dopadly na ty mé kolegy, kteří byli v té oblasti naprosto suverénně nejlepšími odborníky v republice. V prvém případě to byl pan profesor Holländer a v druhém případě – když šlo o volební zákon – největší odborník na volební systém, pan profesor Filip. A to je opravdu náhoda, nikdo tomu nechce uvěřit. Protože kdyby to dostal kdokoliv jiný z nás, stejně by se s nimi radil. A stejně pak jde o kolektivní rozhodnutí, které dlouho diskutujeme, než řeknu: „Dost diskuze, točí se to v kruhu, dávám hlasovat.“

A ten volební zákon, to byl ten, kvůli kterému vám pak Miloš Zeman odmítl dát to vyznamenání?

Ano, to je on.

Mimochodem, Miloš Zeman měl asi očekávání, že vy jako šéf Ústavního soudu budete kopat za politiky? Je to tak?

On není jediný z představitelů ať už vrcholné politiky, anebo vůbec veřejného života kdo použil slova: „Jsi předseda, musíš to zařídit.“ Vůbec si neuvědomují, že – teď to zjednoduším – předseda soudu se stará o hadry na podlahu, aby se tam topilo, aby se tam svítilo…

Jako vedoucí kanceláře?

Aby ten soud fungoval. Ale v rozhodování má stejný hlas jako všichni ostatní soudci. Ani by si to nemohl dovolit… Pak by mezi nimi nemohl vůbec existovat.

A pochopil to někdy Miloš Zeman?

Myslím si, že ne. Ale myslím si, že i část veřejnosti to nechápe. Že si veřejnost myslí, že když je někdo předsedou soudu, že taky zařizuje, jak bude soud rozhodovat. Ale ne, on zařizuje, za jakých podmínek bude rozhodovat, ale ne jak.

Pane Rychetský, vy jste letos v lednu v rozhovoru pro Echo24 řekl: „Nemohu se odpoutat od své minulosti a od života v disentu. Nemohu se zbavit ani jisté nostalgie po odchodu mých velkých celoživotních přátel, jako byli Jirka Dienstbier, Luboš Dobrovský, Ladislav Lis, Václav Havel, už jsou všichni po smrti. Zůstal jsem s Petrem Pithartem skoro jediný, kdo má toto vryto ve své osobnosti.“ Je v tomto konstatování smutného faktu i jistá předzvěst toho, že dnešním a budoucím elitám bude něco důležitého chybět? Že ona zkušenost boje s totalitním režimem už nebude jejich součástí?

Je to skutečně už jiná doba, jiné podmínky. V mém případě to je nostalgické vzpomínání, protože - a může se to zdá absurdní – jsme byli zatlačeni do jakéhosi ghetta, třeba jako signatáři Charty 77. Ale my jsme tím získali vlastně nebývalou svobodu proti zbytku společnosti. U nás se neočekávalo, že půjdeme do prvomájového průvodu, u nás se neočekávalo, že budeme zachraňovat brigády socialistické práce, že budeme vyvěšovat na 1. máje praporky a tak dále. Nás to do jisté míry osvobodilo. My jsme se vlastně dostali do komfortní situace, protože ten režim to od nás vlastně chtěl, hlavně estébáci, abychom zůstali disidenty, protože potřeboval nějakého nepřítele.

Když se v čase posuneme do listopadu 1989, tak řada vašich přátel z disentu se angažovala v centrále Občanského fóra, stávali se poslanci… Ale vás tehdy čekala jiná role. V lednu 1990 jste se stal generálním prokurátorem České republiky. Co jste v této pozici, v té době, musel řešit?

Ta odpověď je dost jednoduchá. Ale já jsem skutečně nechtěl zrovna tuto funkci. Jenže dosavadní generální prokurátor Krupauer ještě předtím, než docházelo k té obměně vlády a než byly ty demise a podobně, sám rezignoval. A teď nám bylo do té Laterny magiky (centrum Občanského fóra, pozn. red.) vzkázáno: „Navrhněte generálního prokurátora.“ Václav Havel prostě říkal: „Pavle, musíš to vzít.“ Mně se zrovna do této funkce moc nechtělo a byl jsem v ní jenom, tuším, necelých šest měsíců…

Pak jste se stal místopředsedou federální vlády.

Nejdůležitějších není šest měsíců, ale první dva dny. To jsem nastoupil a okamžitě jsem zrušil takzvané prvohlavové odbory, to byly ty, co dělaly dohled a dozor nad vyšetřováním protistátní trestné činnosti na generální prokuratuře i na všech krajských prokuraturách. Ty lidi, kteří v těchto funkcích pracovali, jsem vyzval, ať sami okamžitě rezignují. Tenkrát to šlo. A oni samozřejmě poslechli, protože tenkrát generální prokurátor měl podle tehdejší právní úpravy nesmírně silnou pravomoc a mohl kdykoliv kohokoliv vyrazit. Takže pro ně bylo jednodušší odejít. A já jsem to udělal ten první den proto, v prvních dvou hodinách, že jsem věděl, že až je poznám a zjistím, kdo má třeba nemocnou ženu nebo postižené dítě, že pak to už nedokážu. To bylo opravdu jenom z důvodů vlastní ochrany nebo hygieny.

Už jsme zmínili, že po půl roce jste se stal politikem, na další dva roky jste byl místopředsedou československé vlády pro legislativu. Tehdy jste řešili přelomové zákony – o Ústavním soudu, restituční zákony, zákon o vrácení majetku KSČ lidu… Když se zpětně ohlédnete, bylo tam všechno podstatné, co ta doba potřebovala řešit? Nebo se tam na něco zapomnělo, něco tam chybělo?

To nebylo jednoduché. Musel se reformovat celý právní řád. Ale současně musela přijít série velice neobvyklých zákonů o nápravě křivd, které způsobil ten minulý režim za 40 let. A vymyslet restituční zákon – on se jmenoval zákon o mimosoudní rehabilitaci číslo 87 z roku 1990 – to nebylo jednoduché. Protože nebylo možné vyjmenovat všechny právní tituly, kdy byli lidé zbaveni majetku nebo nějakým způsobem perzekvováni, včetně třeba vyhození ze studia. Nakonec se nám podařilo přijmout zákon, který měl takzvaně demonstrativní výčet, ne taxativní a řekl, že dále se bude aplikovat i na všechny případy, kde prostě došlo k zásahu do lidských práv a svobod, některých z těch možných nebo i jiných způsobů. Museli jsme to prostě takhle otevřít. Jestli se na něco tenkrát zapomnělo a pak jsem to doháněl, tak to byly křivdy způsobené holocaustem. Protože on se sice přijal restituční zákon po roce 1945, jenže se do února 1948 nestačil naplnit. A zůstala celá řada nevyřešených věcí. A ti lidé už neměli šanci, protože podle toho přijatého restitučního zákona jim uplynuly lhůty, oni věděli, že nemá smysl to ani uplatňovat. To jsme doháněli. Ale byli jsme zase nejrychlejší na světě, protože dřív, než byla přijata Washingtonská deklarace, která vyzývala civilizovaný svět, aby se konečně vypořádal s holocaustem, my jsme o čtyři měsíce předtím ten zákon předložili v Parlamentu a přijali.

Jak to, že tehdy nebyli komunisté postaveni mimo zákon? Vedla se o tom vůbec v atmosféře té doby debata?

Vedla se o tom veliká debata. Pamatuju si, že jsme já, Petr Pithart, Franta Šamalík, vám to jméno asi nic neříká, ale to byl významný…

To byl poslanec.

Taky byl poslanec, ale docent Šamalík a posléze profesor teorie státu a práva. Prostě právní filozof, významná osoba v našem ranku. Skutečně jsme o tom uvažovali, ale pak jsme si řekli, že když zrušíme komunistickou stranu, oni si založí pod jiným názvem jinou. Protože my jsme přijali velice liberální úpravu, kdy politické strany nepodléhaly žádnému schvalování nebo povolování. Stačil potřebný počet podpisů a už musela být zaregistrována. Takže by se tím vlastně nic nevyřešilo, jenom by se dokázali zamaskovat pod jiným jménem. Takhle na ně bylo vidět.

To byl názor, který převládl?

Tehdy ano.

Pane Rychetský, vaše tehdejší politická kariéra trvala do voleb 1992. Později už se vaše Občanské hnutí nedostalo do Parlamentu. A vy jste se do politiky vrátil až v roce 1996 jako senátor, zastupující tehdy sociální demokracii. Za další dva roky, když ČSSD pod vedením Miloše Zemana vyhrála ve volbách, jste se stal znovu vicepremiérem pro legislativu. Jak na toto období vzpomínáte? Období menšinové vlády držené u moci díky opoziční smlouvě s ODS.

Tak nebyla to jednoduchá éra. To rozhodně ne. Ale musím říci, že já jsem nevnímal své působení v kterékoliv z vlád, protože jsem byl ještě ve Špidlově vládě, předtím v Čalfově vládě, jako působení politické. Vždycky jsem dělal legislativu nebo ministra spravedlnosti. Mě vždycky zajímalo právo, jeho aplikace, jeho tvorba. Musel jsem být členem „socdem“, ale nikdy jsem tam žádnou funkci neměl a bylo to jenom formální. Mně skutečně šlo o to právo.

Doba opoziční smlouvy v sobě zahrnovala i to, že ty dvě velké strany, ODS a ČSSD, se domluvily na změně volebního zákona. Šlo jim o to, aby volební výsledky víc nahrávaly velkým stranám na úkor malých. Jak tento úkol, který jste tehdy přijal a vyplynul z tehdejší reality, vnímáte při tom zpětném pohledu?

To není tak jednoduché. My máme v Ústavě zakotven systém poměrného zastoupení, volební systém do Poslanecké sněmovny. To je systém, jehož výhodou je, že je relativně přesným zrcadlem rozložení politických sil a proudů ve společnosti. Nevýhodou je, že není schopen vygenerovat velice stabilní většinové vlády. Že většinou, zejména v podmínkách Československa od první republiky, jsou to pak různé, dnes dokonce velice rozmanité koalice. Ten systém má tedy výhody i nevýhody. Myslím si, že tenkrát – a to byl ústavní příkaz, že musí být tento volební systém – jsme zvolili podobu asi jedinou možnou v tu chvíli.

I když pak narazila u Ústavního soudu?

I když narazila. To bylo dobře, že Ústavní soud některé většinové prvky, které se dostaly přes hranici ústavního vymezení, zrušil.

Nepramenilo právě z této vaší intenzivní vládní spolupráce s Milošem Zemanem jeho pozdější očekávání: „já mu dám úkol, on ho splní, teď je na Ústavním soudu, tak udělá, co mi na očích uvidí“?

Těžko můžu hovořit za něj. Ale on byl vždy v pozici rozdávání úkolů a vždy byl ovládán pocitem, že ostatní jsou od toho, aby je plnili. Nepamatuji si, že by ve vládě, ve které jsem s ním byl, byl nějaký rovnocenný partner.

Ani vy jste si tak nepřipadal?

Tak my jsme si museli, třeba jako já s Pavlem Dostálem nebo s někým jiným, hledat spojence. Ne jednou jsme ho ve vládě přehlasovali, zdůrazňuji – ne jednou. A zase musím ocenit, že to vždy respektoval a podřídil se.

Pane Rychetský, v roce 2003, když končil Václav Havel ve funkci prezidenta, tak vás sociální demokraté chtěli navrhnout na jeho nástupce. A dokonce se dá odhadnout, že byste tehdy získal podporu i dalších.

Nenabízela mi to jen sociální demokracie. Nabízela mi to i celá řada dalších politických subjektů.

To znamená, že vaše síla nebo potenciál zvolení tam byly, ale vy jste do toho nešel. Nakonec se hlavou státu stal po průtazích Václav Klaus. Proč jste to odmítl? Proč jste nechtěl být prezidentem, když jste měl podporu?

Já to říkám nerad, ale kvůli své manželce. Ona by byla nešťastná a ona mi to taky rovnou řekla. Dokonce s tak tvrdou výhrůžkou, že jsem musel ustoupit.

Vzal jste to vážně? Nepodceňoval jste výhrůžku. Takže opravdu v tom byla manželka? Já jsem si říkal, jestli v tom nebylo to, že jste vlastně chtěl jít na Ústavní soud, který se obsazoval de facto záhy…

To také není zanedbatelné. Samozřejmě, že veškeré mé působení v politice sloužilo k tomu, abych se dostal k právu. Na Ústavní soud se tenkrát jinak nešlo dostat.

Vás jmenoval ústavním soudcem a předsedou Ústavního soudu v srpnu 2003 tehdy čerstvě zvolený prezident Václav Klaus. Napadá mě – jelikož vaše politické pozice nebyly úplně v souladu, on byl zástupce ODS, vy jste byl zástupce spíš opozičních stran vůči ODS – nebylo to vaše jmenování Václavem Klausem de facto hladké i proto, že jste mu šel takzvaně z cesty při té volbě prezidenta?

Říká se to. Asi to je dokonce pravda.

Mluvili jste o tom spolu?

Ne, ale posílal mi různé emisary a různé vzkazy a nabídky. Nevím, jestli to tušili nebo věděli, že mnohem víc stojím o ten Ústavní soud než o Pražský hrad.

A toho jste se dočkal na dvě desetiletá období, což teď končí. Završujete tuto významnou éru. Sepíšete o tom všem paměti?

Já vám nemohu odpovědět jednoznačně, protože je buď sepíši, anebo, protože mám haldu svých různých projevů, článků, je začnu třídit a vytvářet nějaký sborník. To jsou dvě varianty, obě najednou nezvládnu.

Tak třeba postupně. Ale myslím si, že by to za to rozhodně stálo. Pane Rychetský, na závěr se zeptám, co byste popřál Ústavnímu soudu do dalšího období?

Já bych si přál, aby Ústavní soud udržel pevné hodnotové zakotvení. Aby se nenechal nasměrovat žádným jiným směrem než tím, který je jeho základní. On je poslední instancí, která chrání lidi, normální lidi, před veřejnou mocí. Nikde jinde tu šanci nemají, protože ombudsman sice plní podobnou roli, ale bez možnosti rozhodnutí a nařízení. Ten může jenom radit. A my tu ochranu lidem poskytujeme. A i když se o tom neví, protože to je čtyři tisíce kauz ročně, co děláme, tak ti lidé, ti si to zapamatují.