Trenéři nepochopili, co je oštěp, vysvětluje Železný svůj nepřekonaný rekord

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Atlet Jan Železný, který se v roce 1996 zapsal do historie světového sportu nejdelším hodem oštěpem a dodnes jej nikdo nepřekonal, připravil na olympiádu do Paříže další medailovou naději: Jakuba Vadlejcha.

Dvacet let aktivního závodění, tři zlaté a jedna stříbrná medaile ze čtyř olympiád, tři tituly mistra světa, světové rekordy… „Už nikdy v ničem nemůžu být lepší, dostal jsem se na absolutní vrchol a v žádné jiné práci si nedovedu představit, že bych tuto metu překonal. Ať bych dělal cokoliv, manažera, podnikatele, nic,“ říká Jan Železný v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Když v roce 2006 ukončil závodní kariéru, pocítil strach z budoucnosti. I o tom velmi otevřeně mluví: „Když něco skončí a víte, že už nemůže nic být, najednou si říkáte: Co dál? Máte takové těžké nohy, těžké srdce a v něčem se toho bojíte. I toho, jak budete fungovat.“

Jan Železný si uvědomoval, že do té doby o něj bylo v jistém smyslu dobře postaráno („Máte takový ten ‚tunel‘, děláte jen tuto práci. Ještě mě za ni platili, a dobře. Úplně ideální povolání. Akorát že není až do důchodu.“), a najednou se musel rozhodnout, kudy se vydat.

Stal se profesionálním trenérem a opět – mimořádně úspěšným. Prostřednictvím úspěchů svých pokračovatelů sčítá počty dalších olympijských medailí a titulů mistr světa či Evropy.

Rozhovor s Janem Železným si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Pane Železný, potkáváme se těsně před tím, než na olympiádě v Paříži začnou závodit atleti. Za Českou republiku mimochodem i Jakub Vadlejch, váš svěřenec. Jsou to pro vás nervy?

Až takové ne, protože olympiád jsem zažil hodně. Ale je to spíš přání. Přál bych Kubovi, aby se mu to povedlo, aby zrovna v den, kdy bude házet nejdřív kvalifikaci a pak finále, byl v nejlepší formě. Snažíme se pro to udělat maximum, ale uvidíme.

Říkáte, že jste sám zažil olympiád hodně. Na té první, v Soulu v roce 1988, jste získal stříbrnou medaili, pak následovaly tři zlaté – z Barcelony, Atlanty a ze Sydney. Čím vy sám teď motivujete své svěřence, aby to „zafungovalo“ a aby nebyli nervózní z těch obrovských očekávání?

Oni se musí motivovat sami. Já jsem ve sportu zažil všechno. Splnil jsem si svoje sny a snažím se plnit i jejich sny a cíle, snažím se je k tomu nějakou cestou dostat. Pokud makají a dřou, tak pro ně udělám všechno. A když to není tak úplně ideální, tak se s nimi rozejdu.

Pojďme ještě na tradiční úvodní slovní ping-pong. Co vás napadne, když řeknu - Plechovka?

Jo, to jsem já.

Vaše přezdívka…

Mám ji strašně dlouho, už odmala. Už si ani nepamatuju, kdy to vzniklo. Ale je to ze Švejka: „cínofý, olofěný, plechofý…“, něco takového. (Postava jednoročního dobrovolníka Železného v Haškově Švejkovi schytala různé přezdívky od „obrsta Fliedlera von Bumerang“, pozn. red.)

Říká vám tak hodně lidí?

Teď už ne, teď to lidi zas tak nevědí. Ale dřív kamarádi jo. „Plechovko“ nebo „Cíňáku“.

Co vás napadne, když řeknu - Dukla Banská Bystrica?

Šel jsem tam na vojnu, protože jsem za komunismu musel. Já jsem chtěl zůstat v Praze a trénovat s tátou, ale byl jsem tam odvelen příkazem. Ze začátku to byl strašný stres a nakonec to bylo dobře, protože jsem tam zůstal, oženil jsem se a pár roků tam bydlel.

A bylo to asi zásadní i pro vaši sportovní kariéru, ne?

Určitě. Protože tehdy museli všichni na vojnu a pak existovaly vojenské kluby, kde jste dostal tu péči, že jste mohl sportovat – takže jste si to zelené oblékl jen na nástup. Já jsem až na Dukle v Banské Bystrici začal trénovat dvoufázově. Až tam jsem začal dělat tvrdou atletiku.

Když řeknu „98,48“?

Světový rekord v hodu oštěpem.

Váš rekord. Z roku 1996. Jak je možné, že ho nikdo za těch skoro už 30 let nepřekonal?

To je právě zvláštní, to taky nevím. Zároveň jsem si myslel, že můžu hodit ještě dál, ale to se prostě nestalo. Tak jsem očekával, že to někdo přehodí. Asi je ten výkon kvalitní, když tak dlouho vydrží. A je to z toho důvodu, že trenéři závodníků, kteří ty parametry měli, nepochopili, co je oštěp. Že to je koordinace, technika, běh, rychlost, síla. Všechno musíte složit dohromady a pak z toho vznikne takový výkon. Prostě jsem to dokázal propojit. Jinak si myslím, že nejsem úplně ideální somatotyp.

Co vám k tomu ideálu chybí?

Kdybych měl dva metry a byl koordinačně nadaný, jako jsem byl při těch 185 centimetrech, tak bych měl třeba větší sílu a hodil daleko za 100 metrů.

Další otázka – Sydney?

Úžasná, pro mě neskutečná olympiáda. Kamarád tam letěl a říkal: „Já budu v Sydney, potřeboval bych, abys mi na finále sehnal vstupenku.“ Já mu říkám: „Dobrý, v kvalifikaci ti ji dám, protože tam na stadionu nikdo nebude.“ Na ty kvalifikace většinou tolik lidí nechodilo. Já přišel na stadion - a tam bylo 90 tisíc lidí! První, co mě napadlo – jak já ho tady najdu? Já tu Austrálii a Nový Zéland mám hrozně rád, strašně fajn a prima lidi.

V Sydney to byla taky vaše třetí zlatá medaile, rok 2000. Další otázka – Barbora Špotáková?

Výjimečná oštěpařka. Měl jsem možnost ji tři roky trénovat, třikrát jsme to dotáhli na zlatou medaili. Takový člověk se narodí jednou za dvacet, třicet, možná čtyřicet let. Na to těžko někdo naváže.

Vítězslav Veselý?

Úžasný kluk, mám ho hrozně rád. Víťa byl jeden z prvních, když jsem začínal jako trenér. Přišel jako neznámý, měl 75 metrů. Šel jsem na první trénink a viděl, že je tam fakt něco dobrého, a pak jsme spolu prožili dlouhé období. Získal hodně medailí, dotáhl to strašně daleko. Je to ukázka toho, že i v pětadvaceti se můžete začít enormně zlepšovat. V uvozovkách relativně pozdě, ale všechno to záleží na okolnostech.

A na tom, že máte dobrého trenéra…

Myslím si, že nejsem špatný trenér, že jsem tomu pomohl. A on byl ukázka, že se to dá. Takže asi něco děláme dobře.

Každopádně jste Vítězslava Veselého přivedl k titulu mistr světa. A ještě na jedno jméno se zeptám - Jakub Vadlejch?

Asi nejpoctivější atlet, oštěpař, co jsem kdy trénoval. On je schopný strašně makat, dřít, že ho musíte usměrňovat. Do toho rehabilitace. Jde si za svým cílem. Vždy byl nesmírně talentovaný, ale nedokázal to prodávat. Závodil, nepostoupil z kvalifikace. Věděl o tom, že to je jeho problém, a začal na tom pracovat. A teď se dostal úplně na vrchol.

Je čerstvým mistrem Evropy. Mimochodem, to je titul, který vám chybí, je to tak?

Přesně tak. Lituji toho. Dřív byl problém, že mistrovství Evropy bylo jednou za čtyři roky a zrovna to bylo období, kdy já jsem málo závodil, když jsem se připravoval na velkou soutěž. Olympiáda byla pro mě maximálně deset závodů – a pak tyto velké závody. Kdyby to bylo jednou za dva roky, tak by se to možná povedlo. Ale nikdy bych to za tu olympijskou medaili nevyměnil. To byl pro mě vrchol.

Jednou jste taky řekl, že „Jakub je větší profík, než jsem byl já“. V čem?

On je schopný s tou regenerací a tak dále pracovat. Já jsem hodně dřel, to je s Kubou srovnatelné, někdy možná i víc. To ostatní, jako je rehabilitace - že bych měl maséra nebo někam chodil -, to jsem nedělal.

Tipujete výsledek, jak Jakub Vadlejch na olympiádě v Paříži uspěje?

To se nedá určit, protože ta technická disciplína je strašně náročná. Když řeknu příklad letošního mistrovství Evropy, tak Weber (německý atlet Julian Weber, pozn. red.) až třetím pokusem postoupil z kvalifikace a málem vyhrál. Kuba ho přehodil až posledním pokusem. Tam stačil jeden malinký moment a vůbec by ve finále nebyl. A za dva dny najednou házel daleko líp. To se vám může stát, že máte jeden den dobrý a za dva dny, i když fyzicky a psychicky jste na tom stejně, ale koordinačně to nesložíte – a ten oštěp neletí. Můžeme říct, že jsou tam čtyři lidi, mezi kterými se rozhodne, kdo vyhraje.

Pane Železný, jaký je to pocit pro sportovce, když udělá světový rekord - už jsme zmiňovali váš hod oštěpem na 98,48 metru v roce 1996 - a dalších skoro třicet let ho nikdo nepřekoná?

Víte, že jste něco udělal výjimečného. Kolikrát jsem říkal, že vyhrát mistrovství světa může spousta lidí, ale světový rekord ne. To je ještě úplně někde jinde posunuté a povede se to málokomu. V tom si toho cením. Světových rekordů jsem měl hodně a pokaždé byly trošku jiné. První světový rekord, to jsem vůbec nečekal, že to hodím, tak to byla euforie. Tehdy jsem ještě jel do Banské Bystrice zpátky autobusem, ti lidé koukali… A poslední světový rekord, co jsem hodil, tak to jsem cítil, že mám velkou formu, a hledal jsem závod, kde bych mohl závodit. A ona byla jenom ta Jena v Německu.

To bylo v květnu 1996. Předpokládám, že jste pak měl touhu překonat oštěpem i těch sto metrů, je to tak?

Určitě, protože jsem si myslel, že to nebyl tak stoprocentně ideální hod, že to můžu ještě překonat. Ale pak jsem zjistil, že to asi nejde. Bylo k tomu víc okolností. Musíte být absolutně zdravý, chytit špičkové podmínky ve správném čase…

Házelo se tehdy jinak než dneska? Nebo jiným oštěpem? Jestli byste v dnešních podmínkách tu stovku spíš překonal?

Technicky si myslím, že ne. Kdybych byl v této době a díval se na sebe jako trenér, tak bych svoji techniku nezměnil, ta byla ke mně nastavená velice dobře. Teď jsou podle mého názoru lepší oštěpy a ty by mi líp seděly. Tehdy se oštěp směl skládat jen ze tří částí, bylo to vázání, trup oštěpu a špička. A pak se do toho dával ještě karbon. Jednou mi sebrali světový rekord - to jsem ani nevěděl, že k tomu dali karbon nebo ocel. Teď oštěpy mají jinou vibraci a jiné letové vlastnosti. Myslím proto, že bych hodil dál, ale těžko říct. Je to spekulace.

Zatím si každopádně užíváte, že váš rekord 98,48 metru nikdo nepřekonal, ale předpokládám, že svým svěřencům byste to rád dopřál.

Čechům každopádně.

Je olympiáda tím největším svátkem, jaký může sportovec zažít?

Záleží, jaký sport děláte, ale z hlediska atletiky a většiny sportů ano. Je to ten vrchol. A ona je každá olympiáda úplně jiná. Každý, kdo tam jede, pak řekne: Wow, to je perfektní. Protože se tam sejde těch 10,6 tisíce nebo jedenáct tisíc sportovců na jednom místě, z různých sportů. To se vám nikde jinde nestane. Obrovská jídelna, stadiony, lidi, mix všech národností, vyznání… To je atmosféra, že koukáte. Někdo miluje basketbal, NBA - a teď oni tam jsou. Já třeba řeknu, že kdysi si přišel Djokovič ke mně pro podpis, když byl mladý. To si určitě nepamatuje. Ale je to výjimečné, fakt.

Zároveň se ale říká, že tam někteří sportovci propadnou nervům, že na ně dolehne to všeobecné očekávání a oni najednou nejsou schopni podat ten správný výkon. To se vám, předpokládám, nestalo.

Ale zase jsem trénoval a dvacet let jsem byl ve vrcholové špičce a mám jen šest zlatých medailí. To znamená, že čtrnáctkrát mě někdo porazil.

Třikrát mistr světa, třikrát zlato z olympiády…

A čtrnáctkrát se mi to úplně nepovedlo, jak bych si přál. Přesto těch šest zlatých je dostatečné množství. Říkám: Jsou závodní koně a tažní koně. Ti tažní koně to předvádí na tréninku a hází strašně daleko nebo běhají… a pak přijde závod, kdy psychika hraje roli tak těch třicet procent, a nedopadne to dobře. Ale někdo to má darované, protože si věří, někdo to má naučené, takový ten americký styl, a někdo se k tomu musí dopracovat. A ten Kuba Vadlejch se k tomu dopracoval. Teď si věří daleko víc než třeba před deseti lety.

Když jste startoval na své poslední olympiádě, v roce 2004 v Aténách, a už jste nepostoupil do finále, jak se legenda vašeho formátu vyrovnala s tím, že vrchol už byl a zlatá éra je za vámi?

Čekal jsem, že se toto může stát. Udělal jsem úplně školáckou chybu. Kdybych mohl vrátit čas, tak bych ho přesně vrátil o deset dní před olympiádou, kdy jsem házel na tréninku, a chtěl na něm hodit 90 metrů. Protože vždycky před tím, když jsem to hodil, tak to dopadlo dobře. Tak jsem házel další a další pokus a pak jsem z toho měl zánět v achilovce a už jsem se nedal dohromady. Ale ono toto přijde. Ve sportu je jistá jedna jediná věc - že prostě každý skončí. Někdo skončí ve čtyřiceti jako já, někdo dřív. Ale nemůžete dál.

Vy jste taky mohl udělat ještě jednu zajímavou kariéru. Když jste v roce 1996 hodil světový rekord, projevil o vás zájem profesionální baseballový klub Atlanta Braves. Proč to tehdy nedopadlo?

Nejdřív to vymyslel manažer, že to vyzkouším. To byla taková show. Já jsem baseball sledoval, ale nikdy jsem ho netrénoval. Tak dobrý, ta ruka je rychlá… Oni mě vyzkoušeli, naházel jsem tam sto hodů a oni říkali: „Ano, budeš mít šanci, když budeš celý rok trénovat, tak tě vezmeme do kempu…“ To si říkáte, že je to tak strašně rizikové, kdy to, že to nedopadne, by bylo asi větší procento. Proto jsem do toho nešel. Kdybych byl třeba o šest let mladší, tak bych možná ten jeden rok obětoval a zkusil to.

Po roce se vám ale prý manažer z Atlanta Braves ozval znovu a nabízel, že když nechcete vy, tak ať pošlete syna, že má určitě po vás stejný genetický fond a že by z něj mohl být úspěšný baseballista.

To je pravda. To bylo pro mě největší překvapení. Kluk byl malý, tak to tak ještě nechápal. Říkám: „Já tady dřu a tobě už pomalu dávají smlouvu.“ On to byl manažer, co dělal v Atlantě, pak šel do San Diega a napsal mi tento dopis, že si myslí, že tam nějaká genetika bude, ať mu pošlu kluka, že se o něj postará a že z něj třeba udělá baseballistu.

Takže kdyby byl syn starší…

Jo, ale tehdy jsem ho nechtěl do Ameriky posílat, to mu bylo třináct.

Mimochodem, jak jsou na tom vaše děti se sportem? Hraje tam ten „genetický fond“ roli?

Třeba kluk byl strašně šikovný a začal s atletikou – a hned skončil. Z toho důvodu, že jednou někde slyšel, to „nebude jak tatínek“. Přišel domů a řekl, že sportovat nebude, nebude házet. Já jsem ho přesvědčoval, že se tomu „trošku obětuju, budeme spolu chodit na trénink, budeš házet, zlepšíš se“. Ale ne.

Nechtěl být s vámi srovnávaný.

Ano, nechtěl to dělat. Ani mi to není líto. On je ten vrcholový sport hrozně náročný. Byl jsem hrozně rád, že ale u sportu zůstaly, pořád ho milují. Kluk hrál rugby, badminton, džiu džitsu se naučil strašně dobře.

A dcera?

Dcera taky, na atletiku nebyla tak šikovná, ale úplně to zbožňuje. Sportovně jsou výjimeční v tom, že to mají rádi.

Vás ke sportu taky inspirovali rodiče, je to tak? Maminka házela oštěpem, tatínek hrál nohejbal…

Táta taky házel oštěpem. Oni byli reprezentanti, máma byla dokonce československá rekordmanka a byli vynikající. Já jsem to po nich zdědil. Táta mě až do devatenácti let trénoval a pak jsem šel na tu vojnu. Myslím, že všechny technické základy, co jsem se naučil, tak za to může můj otec. Jak jsem říkal: mně už tu techniku nemohl nikdo zkazit.

Připomenu vám jeden váš výrok z roku 2016: „Někteří sportovci jsou mimo realitu, včetně kdysi mě. Máte všechno, starají se o vás a nevidíte, co se děje za okny. Když skončí, tak hodně koukají.“

Je to pravda.

Co byl pro vás ten největší šok, na který jste hodně koukal?

To, že najednou něco skončí. Každý to zažije. Když něco skončí a víte, že už nemůže nic být, tak si najednou říkáte: Co dál? Máte takové těžké nohy, těžké srdce a v něčem se toho bojíte.

Prázdnoty?

Prázdnoty. I toho, jak budete fungovat. Už nikdy v ničem nemůžu být lepší, dostal jsem se na ten absolutní vrchol a v žádné jiné práci si nedovedu představit, že bych tuto metu překonal. Ať bych dělal cokoliv, manažera, podnikatele, nic. To bych se musel dostat úplně někam jinam. Takže to je hrozně náročné. A čím výš jste, tak tím je to horší. Protože ono to je opravdu tak, že ti lidé se o vás starají a vy máte takový ten „tunel“, děláte jen tuto práci. Jsem za to vděčný, ještě mě za to platili, a dobře. To je úplně ideální povolání. Akorát že není až do důchodu.

Vy jste přece jen házel dlouho.

Do čtyřiceti let, což je hodně velká dlouhověkost. Mezitím jsem se zranil a těžce, takže jsem se dostával nazpátek. A dostal jsem se z toho.

Tím, že jste se dal na dráhu trenéra, a to veleúspěšného – dovedl jste ke zlatým medailím další lidi –, tak jste přece své úspěchy a zkušenosti přetavil zase do nějaké další výhody.

Určitě, toto mě uspokojuje, že pomáhám těmto lidem. Ale v tom svém osobním, vnitřním světě, to, kam jsem se dostal jako závodník, to je asi nepřekonatelné. Zároveň si myslím, že každý sportovec by si měl říct: „Teď přijde konec a bude to tehdy a tehdy a musím si najít plán, co budu dělat potom.“ Já jsem to řekl rok před koncem a už jsem věděl, co chci zkusit udělat. Byl to velký šok, že skončíte, ale zároveň jsem měl tu vizi, že jsem začal hned v uvozovkách pracovat.

Taky říkáte, že „oštěp je zrádná disciplína, že kdo nebyl na operaci, není oštěpař“. Vážně se při házení oštěpem nedá zranění vyhnout?

Mohla by taková výjimka nastat. Kuba Vadlejch operaci neměl, musím to někde zaklepat. Měl problémy se zády, že si zatlačil obratel dovnitř, ale operace to nebyla. Já jsem vždycky říkal ze srandy: „Ukaž, co máš za jizvu, a já ti řeknu, jaký jsi oštěpař.“ Oštěp je strašně náročný v tom, že běžíte, pokud možno největší rychlostí, a na místě musíte zastavit. Takže je to jako rána do zdi. Můžete si udělat něco s loktem, se zády, s kotníkem, s achilovkou.

Vy jste si zlomil dva obratle.

Mně praskly dva obratle, pak jsem si utrhl rameno, ale to bylo z pádu, to nebylo z oštěpu. Těch zlomenin obratlů je hodně.

Zaujalo mě, že fyzioterapeut, profesor Pavel Kolář, vás dával za vzor jako člověka, který dokonale ovládá své tělo a je si vědom každého detailu při držení těla: „Když se podíváme na mimiku Jana Železného, tak vidíme, jak stáčí jazyk na stranu odhodové končetiny. Když mu řekneme, aby dal jazyk na druhou stranu, hodí o deset metrů méně. I jazyk je integrován do toho pohybu.“ Uvědomujete si to, jakou část těla kam musíte dát, abyste dosáhl nejlepšího výsledku?

Snažil jsem se si to uvědomit. Třeba s tím jazykem jsem to dělal automaticky, někdy dobře, někdy špatně. Takže Pavel má pravdu, mohlo by to být deset, pět metrů, Pavlovi věřím, ten je na pohybový aparát absolutní génius. On je to vždycky pohybový vzorec, a jak něco narušíte, tak se vám ten vzorec rozbije. Nejgeniálnější pohyb je ten, který naoko vypadá strašně jednoduše, že běžíte, nějak odhodíte… A ono to je hrozně těžké. Jakmile uděláte jednu chybu, tak se ten řetězec rozjede.

A jak je to s tím jazykem? Víte, že ho musíte dát k ruce, kterou házíte?

U toho jazyku vím, že je lepší mít otevřenou pusu a ono to pak s tím jazykem udělá. Jestliže otevřete pusu, tak se uvolníte. Když jste v křeči, máte zatnuté zuby, tak to znamená, že je něco špatně, že se vám rozbíjí celá struktura pohybu. Je strašně těžké tyto chyby odstraňovat. Někdo má takový talent, geneticky se tak narodil, že dokáže chybu analyzovat a opraví si ji rychleji než jiný, a to si myslím, že tím Pavel myslel. Že jsem strašně moc vnímal ten svůj pohyb.

Předpokládám, že toto jsou techniky a informace, které předáváte i lidem, které trénujete.

Určitě, ale zároveň nemůžu techniku, kterou jsem měl já, aplikovat na Kubovi, protože on je úplně jiný somatotyp. Je vyšší, je silově extrémně vybavený, nebude na tom rozběhu tak rychlý. Musím aplikovat techniku, která je pro něj ta nejlepší. Každý sportovec je trošku jiný, každý oštěpař je trošku jiný a trenérská chyba je, když chcete kopírovat, že tento hodil nejdál, budeme kopírovat tuto techniku.

Jsou vaše dovednosti nějak využitelné i v praktickém životě? V době, kdy oštěpem dávno neházíte.

Jsem lajdák, že nemám na sebe hodně času, potřeboval bych cvičit, abych se udržel, protože už mám nějaký věk. Když přijde nějaký problém, tak dělám nějaká cvičení, která mně rychle pomůžou. Když mě začnou bolet záda, tak začnu dělat jednoduché cvičení, abych záda zpevnil. Ono to je všechno spojené, záda budete mít špatná, když budete mít špatné břicho. Nebo záda vás bolí, když máte špatné koleno. To jsou takové soubory cvičení, které si udělám, pak mě to přestane – a zase jsem lajdák.

Cvičení vám zůstalo, a co to házení?

Házení ne, to se nedá. Když jsem skončil kariéru, tak jsem hodil ještě třeba jeden takový ne závod, ale trénink. Kluci se se mnou v Africe hecovali, machrovali, že mě přehodí. Tak já jsem s nimi po dvou letech udělal ještě jeden trénink, ale jinak vím, že bych skončil někde v nemocnici a měl nějaké problémy. Oštěp se nedá dělat jen tak ze srandy, že si půjdete hodit. To si radši půjdu zahrát tenis nebo volejbal, to mě baví.

Máte vedle sportu ještě nějaký jiný koníček, u kterého relaxujete. Jako například Petr Čech hraje na bubny, Ester Ledecká se snaží hrát na kytaru…

Musím říct, že pro mě ten sport, to trénování není relax. Myslím, že to beru někdy až zbytečně moc zodpovědně, že se s tím pořád trápím, že se něco nedaří. Moc to prožívám. Pro mě je relax, že si lehnu a mám klid. Koukám na televizi, ono tam něco běží, ani nevíte co. Nebo jsem chodil na ryby. Chodím na ně aspoň jednou za rok, jezdím na ně do Španělska za kamarádem. Někdy si zahraju golf. Teď jsem dlouho nebyl hrát volejbal… Těším se, až tuto trenérskou kariéru vrcholového sportu ukončím a budu s partou na Kladně, která chodí každý týden v pátek hrát volejbal, chodit taky. To je moje relaxace. Já se nebudu nudit. A samozřejmě rodina. S nimi jsem pořád, ti jsou tím základem - a tam si odpočinu.

Já vám přeju, ať se ještě hodně dlouho nenudíte, a děkuju vám za rozhovor.

Děkuju.