Článek
Spisovatel Jaroslav Rudiš, žijící napůl v Německu a napůl v Česku, měl opakovaně příležitost cestovat v delegaci německé hlavy státu za českými prezidenty. Nyní srovnává, jaké to bylo za Miloše Zemana a jaké nyní za Petra Pavla.
„Než pan prezident Frank-Walter Steinmeier navštívil prezidenta Zemana, tak mi zavolali z německé prezidentské kanceláře, jestli bych nechtěl jet. To nejde odmítnout,“ říká Jaroslav Rudiš. „Pak se ještě dozvíte, že se neletí letadlem, ale jede se vlakem, a že je k tomu inspiroval můj román Winterbergova poslední cesta a můj článek ve Frankfurter Allgemeine Zeitung, který jsem napsal o panu Peterkovi, což je legendární číšník v jídelním voze na trati mezi Prahou a Hamburkem.“
Jaroslav Rudiš, držitel státních vyznamenání od německého i českého prezidenta, v rozhovoru v Galerii osobností prozrazuje, co se odehrávalo na Pražském hradě. Mluví také o své celoživotní vášni pro železniční dopravu, knihách úspěšných v Česku i jinde v Evropě, své chuti zdramatizovat či zhudebnit staré železniční jízdní řády, ale i o významu kultury jako příležitosti pro spojování národů: „Jak se to teď všechno chvěje a otřásá, tak bychom kultury potřebovali ještě víc.“
Rozhovor si můžete pustit v audiozáznamu nebo jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.
Pane Rudiši, obligátní otázka na úvod: Odkud jste k nám přijel?
Z Pražského hradu, tramvají.
Byl jste tam jako turista?
Ne, měl jsem tam čtení v rámci hezkého pořadu Literatura na Hradě. Jsem rád, že se Hrad s novým prezidentem otevřel a že se tam každý měsíc konají kulturní akce, beseda s autorem či autorkou z České republiky.
Jelikož jste k nám přijel s kufrem, tak se zeptám ještě jinak – kam jedete odsud?
Zase tramvají na Hlavní nádraží, pojedu za svým kamarádem do Nymburka, dáme si spolu kafe, a pak pojedu do sauny do Českého ráje a zítra pojedu vlakem do Berlína. Mám tam příští týden nějakou práci a budu tam psát.
„Pojedu vlakem do Berlína.“ Důležitá slova zazněla, tam jsem mířil. Kde jste vlastně doma?
Skutečně v tom vlaku mezi Berlínem a Prahou, v tom jídelním voze, který mám rád a kde píšu, tvořím a kam za mnou dorazila celá řada postav a příběhů. Dokážu se ve vlaku dobře zkoncentrovat. Někdy stačí hodina, aby člověk napsal krátkou povídku, úvod do kapitoly nebo konce kapitoly nebo něco přepracoval. Takhle si to právě ve vlaku rád dávkuji. Na jedné straně je to zážitek. Je to ta cesta. Pracuji na nějakém příběhu. Ještě se člověk třeba s někým zakecá, na něco přijde… A taky si může i na chvilku zavřít oči a prospat se. Nebo si něco přečíst.
Kdo je Jaroslav Rudiš (1972)
Velkou popularitu i v zahraničí Jaroslavu Rudišovi přinesl komiks Alois Nebel, na kterém pracoval s kreslířem Jaromírem 99.
Spisovatel, autor divadelních her a komiksů žije a pracuje zčásti v Německu, zčásti v Česku. Je autorem řady titulů úspěšných v různých zemích Evropy. Po gymnáziu vystudoval Pedagogickou fakultu Technické univerzity v Liberci (obor němčina a dějepis), později studoval v Praze a Curychu. Pracoval jako učitel, DJ, manažer punkové kapely i jako novinář v deníku Právo. Od roku 2006 je spisovatelem na volné noze. Za svou prvotinu – Nebe pod Berlínem (2002) – získal mj. Cenu Jiřího Ortena. Společně s kreslířem Jaromírem 99 alias Jaromírem Švejdíkem vydali komiks Alois Nebel, podle něhož vznikl úspěšný film (2012, Evropská filmová cena pro nejlepší animovaný film).
Váš význam a zásluhu o českou a německou kulturu ilustrují dvě státní vyznamenání – Záslužný kříž, který jste dostal v roce 2021 od prezidenta Německa Franka-Waltera Steinmeiera, a Medaile Za zásluhy, kterou vám loni v říjnu dal český prezident Petr Pavel. Kde jsou doma tyto vaše řády, když vy jste doma ve vlaku?
To německé mám v berlínském bytě, to české v Českém ráji, v Lomnici nad Popelkou. Obou vyznamenání si velmi vážím. O tom prvním jsem se dozvěděl tak, že mi volali z kanceláře německého prezidenta, já byl zrovna ve vlaku ze Švýcarska do Itálie v tunelu a vypadl signál. A já slyšel jenom polovinu informace: „Nemůžete být 21. října v Berlíně?“ Já jsem říkal: „Já mám zrovna čtení.“ „Tak to je škoda, protože pan prezident by vám rád…“ A teď vypadl signál. Dojel jsem do stanice Como a volal jsem zpátky do Berlína. A to druhé oznámení mě zastihlo v Českém ráji, myslím, že jsem se zrovna chystal jít do sauny… Oba řády beru jako vyznamenání i pro všechny moje spolupracovníky a kamarády. Knížky tedy píšu sám, ale divadlo píšu s mým kamarádem Petrem Pýchou. Komiksy děláme s Jaromírem 99 (Jaromír Švejdík, pozn. red.), s ním hrajeme i v kapele (Kafka Band, pozn. red.). A i v Berlíně mám dva kamarády, se kterými spolupracuji na scénářích a třeba na rozhlasových hrách.
Jízdní řády jako železniční opera
Mám tu ještě tradiční úvodní slovní ping-pong. Co vás napadne, když řeknu - Sudety?
Alois Nebel (úspěšný komiks J.R., dle něhož vznikl i animovaný film, pozn. red.). A mlha. Dějiny. Čeští Němci. Určitá historická tragédie, rozpad Československa. Křivdy, násilí. A snad teď i nějaké vyrovnání s tou historií.
Jízdní řády a železniční mapy?
Tak myslel bych taky na Aloise Nebela, potažmo mého dědečka, který byl výhybkářem a topičem a inspiroval mě, potažmo i Jaromíra 99. Já skutečně ty jízdní řády a železniční mapy sbírám. Jízdní řády jsou součástí historických pramenů, rád si v nich čtu a listuju. A mám strašnou chuť - a teď to dokonce možná s jedním divadlem v Německu klapne - napsat nějaký text, který vychází jen z těch jízdních řádů a starých historických spojení čísel vlaků, odjezdů, příjezdů. Už jenom, když se říkají ty spoje, když to čtete, tak já hned za těmi čísly vidím nějaké příběhy, dost často tragické.
Chcete zdramatizovat jízdní řády?
To by mě bavilo. Třeba zhudebnit jízdní řád do takové zvláštní železniční opery.
„Němčina je nebezpečně přesná. Mám pocit, že v ní píšu koncentrovaněji, že nad tím musím malinko přemýšlet,“ říká spisovatel, který v poslední době píše v němčině a knihy vydává nejdříve v Německu.
Další otázka - Nebe pod Berlínem?
Moje první knížka, inspirovaná samozřejmě filmem Wima Wenderse Nebe nad Berlínem. Shodou okolností jsem ho viděl zase po mnoha letech a zasáhl mě jinak než tenkrát. Je to nesmírně poetický film o tom tenkrát rozděleném městě, kde velkou roli hraje taky metro, které mě inspirovalo. Já jsem ty „anděly“ přenesl do toho podzemí a jsou to ti nešťastníci, kteří skončí pod koly vlaků. Je to takový melancholický rockový román. Teď vyšel v novém vydání a jsem rád, že se pořád čte.
Je to veleúspěšná kniha, vaše prvotina, kterou jste napsal ve svých třiceti letech…
…ano, dostal jsem za ni cenu Jiřího Ortena. Myslím, že když se na svou tvorbu dívám zpětně, jsou takové tři okamžiky, které něco hodně změnily: Nebe pod Berlínem jako první knížka, pak komiks Alois Nebel s Jaromírem 99 a následně film Tomáše Luňáka, který pak objel celý svět. A pak román Winterbergova poslední cesta. To byl můj první román, který jsem napsal německy, a zároveň byl můj nejrozsáhlejší. Nejsem si jistý, jestli něco takového ještě dokážu napsat.
Samota je velké společenské téma
Pane Rudiši, Vánoce už jsou nějaký čas za námi, ale zeptám se - užil jste si ty poslední v Praze?
Užil jsem si je v Českém ráji a v Berlíně. Ale mám rád adventní atmosféru v Praze, která je úplně jiná než v Berlíně. Tady se čas víc zastavuje - i když se nám to nezdá, všude je nákupní chaos a stres. Ale když je zima a jdete vymrzlými ulicemi, které rozehrává to pražské světlo, které patří k Praze a dělá z ní podle mě nějaký unikát… Tak tuto zvláštní atmosféru jsem se snažil zachytit i v knížce Vánoce v Praze.
Ta právě v Česku vyšla před Vánocemi – povídka o čtyřech samotářích, kteří se potkají na Štědrý den a plují pražskými ulicemi a hospodami. Kolik je v tom příběhu z vašich zážitků a pocitů?
Méně než by kdo myslel. Zároveň se mi to strašně těžko odděluje. Skutečně jsme takhle přes Vánoce Prahou několikrát procházeli třeba i s Jaromírem nebo s Dušanem Neuwerthem, naším kamarádem a producentem z kapely Kafka Band: jdeme z hospody do hospody, kecáme. Ale o čem jsem chtěl psát, že hodně lidí je na Vánoce skutečně samo, nejsou se svými rodinami nebo partnerkami. I společnost stárne a ta samota je, myslím, i velké společenské téma.
Vy jste byl na Vánoce taky sám?
Ne, to ne. My jsme strávili Vánoce s mojí partnerkou a potom s rodinami v Německu a v Česku. Ale při psaní jsem myslel na ty samotáře. To není náhoda, že já jako vypravěč se k tomu trošku přidávám, potkávám další čtyři, kteří vytvoří takovou zvláštní bizarní rodinu. Všichni jsou to zvláštní postavy, možná nejraději mám tu Italku, která hledá v Praze svého mrtvého muže, tramvajáka z Milána, který strašně miloval pražské tramvaje. Pak je tam pražský král, takový gauner, a muž se svítící hlavou, který se jmenuje Kavka a vždycky se mu na Štědrý den rozsvítí hlava, když si dá pivo, a chodí v hávu jako taková lucerna. Zase tam jde o to pražské světlo.
28. října 2024: Medaile za zásluhy, udělená prezidentem Petrem Pavlem.
Jak se vlastně stane, že knihu s Prahou v názvu vydáte nejdříve v němčině, v Německu?
Já jsem němčině propadl skutečně už na základní škole, u nás v Lomnici v Českém ráji, kde jsme měli skvělého němčináře pana Johna. A pak v Turnově na gymnáziu, kde jsem měl skvělou paní němčinářku. To bylo štěstí, to nebyla samozřejmost. To si pak člověk uvědomí, jak ti učitelé můžou něco úplně změnit a někam vás dál posunout. Bavilo mě pak i číst knížky v němčině nebo poezii…
