Fiala měl poslední šanci rehabilitovat politiku. Očekávání nesplnil, říká Kalvoda

Býval jedním z nejvyšších ústavních činitelů, stál u zrodu české Ústavy, teď se ale už třicátým rokem živí jako právník – nejčastěji ve sporech lidí a firem proti českému státu.

„Stát, jehož ústavní parametry jsem pomáhal zakládat, jsem nechápal jako gang. Ale jako stát, který garantuje lidská, občanská práva každému individuu ve sféře jeho pravomoci. A jestliže narazím na situaci, že se stát vůči jednomu individuu, lhostejno kterému, chová mocensky nehorázně, dokonce korupčně, tak necítím vůbec žádnou zábranu, abych s tím ten stát konfrontoval,“ říká Jan Kalvoda, právník a do roku 1996 vicepremiér, ministr spravedlnosti a taky předseda vládní strany Občanská demokratická aliance (ODA).

V rozhovoru, který je součástí projektu Galerie osobností, přišla řeč na jeho úspěch z roku 2009, kdy u Ústavního soudu zvrátil konání předčasných parlamentních voleb, na nichž se shodli zákonodárci dvou nejsilnějších stran – ČSSD a ODS.

Jan Kalvoda se vyjádřuje i k více než třicet let se vlekoucímu případu svého dalšího klienta, lichtenštejnské firmy Diag Human, které má český stát – podle rozhodčího senátu – uhradit za zmařenou zakázku na obchod s krevní plazmou z počátku 90. let citelné odškodnění.

„V roce 1998 bylo rozhodčím senátem rozhodnuto, že nárok firmy je oprávněný. A zbytek té doby – to jsem u toho ještě dávno nebyl – se strany soudí jenom o výši té náhrady. Z původních 200 milionů jsme na sedmnácti miliardách,“ říká Kalvoda a pozastavuje se nad tím, že nikdo z odpovědných politiků nedokázal za celou dobu případ vyřešit, a stopnout tím „nehorázný běh úroků z prodlení“.

Více o případu Diag Human i o posledním jednání mezinárodního rozhodčího tribunálu, jehož verdikt zatím není znám, si můžete přečíst zde.

„Politické strany z toho udělaly politickou kauzu. A každý ministr zdravotnictví a financí touží, aby to spadlo na příští vládu. Zatím jim to nevadí, protože se ještě nikdy nestalo, že by nějaký orgán vzal za ucho ministra financí nebo premiéra a řekl: ‚Proč jsi ty úroky nechal běžet?‘ Pro ně je to velmi nákladné politické alibi, jak tu věc posunout na další úroveň,“ popisuje v rozhovoru právník Kalvoda.

Rozhovor s Janem Kalvodou si můžete pustit v audiozáznamu nebo jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Pane Kalvodo, jak se žije bývalému vrcholnému politikovi třicet let poté?

Snažím se žít, jak jen to jde. A pochopitelně, jako každý pamětník a senior jsem kritický, ale snažím se to nepřehánět.

Sledujete, co se děje…

Co zbývá?

…a co byste dělal jinak, kdybyste byl u toho?

Určitě.

Co vás dneska nejvíc zaměstnává? Co je ta nejobsáhlejší agenda právníka Jana Kalvody?

Aniž jsem to plánoval, tak jsou to soudní spory se státem. Občas slýchám, že je to nějaká moje tendence, nějaký revanš. Nevím, za co. Ale na mou duši - je to tak, karty tak padly, aniž jsem to chtěl.

Takže kdo se chce soudit se státem, jde za Janem Kalvodou? Nebo ty spory přímo vyhledáváte?

Ne, to v žádném případě ne. Ale připadá mi to svým způsobem jako docela logické pokračování toho, oč jsem se kdysi snažil v naivních dobách české politiky - konfrontovat stát tam, kde je unfair nebo kde je korupční. Nebo kde si počíná tak, jak by se stát, jak se definuje v Ústavě, chovat neměl.

A jaké je skóre vašich vyhraných sporů?

To se nepočítá na skóre, protože musím říct, že soudit se se státem je velmi dobrodružné. Není to klidný advokátní byznys, ba spíš naopak. A trvá dlouho. I desítky let.

I k tomu se během rozhovoru dostaneme. Na úvod se ještě zeptám – pořád žijete bez mobilu?

Stále žiji bez mobilu a chci vám to doporučit. Je to plný život.

Prý to děláte kvůli odposlouchávání, že se bojíte, že byste mohl být i kvůli případům, do kterých se pouštíte, terčem něčího zájmu. Je to tak?

Byl tam kdysi tenhle motiv, ale s dnešním pokrokem technologií by to bylo naivní. Spíš se snažím uchránit se té neustálé nonstop dostupnosti, protože jednoduše člověk, který je stále dostupný, se prostě nemůže soustředit na práci. A i když si vyrobí nějaké pomůcky – „nepodívám se na mobil dřív než v poledne“, tak stále jste s jistým receptorem spojen s tím, jaké zprávy vám přijdou. Takže chráním sám sebe před mobilem, před sítěmi, před vším, co vlastně ruší.

Pane Kalvodo, už jste si zvykl na to, že se jako právník s klientelou, která se pouští do sporu se státem, ocitáte v hledáčku i různých šíbrů, a tím se dostáváte do nebezpečných situací?

To první ano. Aniž to mohu specifikovat, protože k advokacii patří povinnost mlčenlivosti. To jakési nebezpečí si vybavuji mlhavě, ale platí totéž, co jsem říkal předtím - mluvit o tom příliš nemohu.

Přesto se ale na jednu věc zeptám, protože ona je už dnes veřejně známá. Loni v prosinci vyšel v časopisu Reportér text Jaroslava Kmenty a v jeho úvodu se psalo: „Před patnácti lety dostalo podsvětí zakázku na únos či likvidaci prominentního právníka Jana Kalvody. Objednávka patrně přišla z vysoké politiky. Motivem bylo zamezit mu, aby u Ústavního soudu zvrátil proces, který vedl k předčasným volbám plánovaným na podzim 2009. Tenhle příběh se skutečně stal.“ Jak se vám to četlo?

Nepříliš zlehka. Poté, co mě obratný autor toho textu konfrontoval s tím, co on sám o té události ví, já ne, tak jsem se sám úsporně vyjádřil. Vlastně dodnes o tom nechci příliš mluvit, protože je to událost, která je za námi, je pryč. Událost, která by se stále ještě mohla nějak dotknout konkrétních osob, které mi tehdy pomáhaly dostat se do Brna.

Podle toho příběhu vám pomohla ochranka, když na dálnici zpacifikovala auta, která vám měla zabránit, abyste do Brna k Ústavnímu soudu se stížností tehdy opozičního poslance Miloše Melčáka na předčasné volby dojel. Byl to opravdu moment, kdy některým lidem šlo o všechno?

Já bych především řekl, že hrdinou toho příběhu je Ústavní soud, o němž mne předtím ani nenapadlo, že by tu věc pojal způsobem, kterým ji nakonec pojal. Pokud jde o mě a výbušnost situace, mělo to všechny parametry pitomého rozhodnutí části české politiky a podsvětí, se kterou byla svázána. Trošku hloupý nápad. I když jistou racionalitu to mělo. Důležité je, že Ústavní soud tehdy rozhodl, že definice nebo sebedefinice českého státu jako demokratického a právního není deklarace, ale je živou normou. A z hlediska této normy situaci posoudil a rozhodl. Rozhodl proti politické většině a rozhodl v intencích ústavních principů, což mi připadá hodně důležité.

Tehdy se na zkrácení volebního období a předčasných volbách, které měly být v říjnu 2009, shodla Paroubkova ČSSD a Topolánkova ODS. To, že se volby nakonec konaly až v řádném termínu na jaře 2010, tak to mimo jiné vedlo k tomu, že Jiří Paroubek de facto odešel do politické historie – ve volbách dopadl mnohem hůř, než čekal. Zajímalo by mě ale, jestli před tím, než jste odvezl stížnost k Ústavnímu soudu, za vámi někdo přišel a varoval vás?

Ne. Ani v nejmenším. Já jsem proti tomu projektu předčasných voleb, jak se rozhodla momentální většina, protestoval jako občan článkem v novinách. A potom ke mně někdy v polovině srpna přivedl státní zástupce pana Melčáka. A já začal přemýšlet, jak tu věc pojmout, což nebylo vůbec banální. Vlastně bez jakékoliv ambice a také bez vědomí kohokoliv jiného - proto se ten nátlak nekonal - jsem sepsal to podání a  1. září ho odvezl do podatelny Ústavního soudu. V tu dobu už jsem dostal informaci o jakýchsi zájmech a operacích podsvětí, ale vůbec jsem netušil, čeho se týkají.

Potom přijel posel z Ústavního soudu ke mně do kanceláře, což není obvyklé, a s kamennou tváří mi předával obálku s rozhodnutím o přerušení voleb. Ještě ne meritorní. Teprve v tu chvíli jsem začal vnímat, že můj krok může mít nějaký vyšší osud než jenom autoterapii. Pak bylo dalších deset dnů do onoho 10. září a pořád se žádný nátlak nekonal – krom zpráv z určitého mého okolí, že se chystá něco strašidelného, agresivního. Ale žádný přímý nátlak: „Vezmi to zpátky!“ nebo něco takového se nekonalo.

A kdyby se povedlo dotyčným lidem překazit vám cestu do Brna, tak to by znamenalo, že by Ústavní soud nemohl v ten den rozhodnout?

To byl zřejmě základ jejich úvahy, protože účast advokáta u Ústavního soudu je povinná. Bez toho se jednat nedá. Pravdou je, že času na rozhodnutí bylo málo.

Ty volby měly být v říjnu, vlastně pár týdnů poté.

Přesně tak. Takže jistou logiku to mělo. Ale já nejsem ten, který by měl hodnotit tyto motivace.

Jak na to vlastně s odstupem těch skoro už šestnácti let vzpomínáte?

Vzpomínám spíš na moment, kdy to rozhodnutí bylo vyhlašováno, než na tyto peripetie, které prostě čas zasune.

(poznámka: Jedním ze zdrojů informací v časopisu Reportér byl boss podsvětí z Ústí nad Labem Elemír Slepčík, který k tomu řekl: „Já jsem tu nabídku na Kalvodu nedostal, ale vím, že si to tehdy všichni mysleli. Jenže byli vedle. Akce na Kalvodu mířila z výšin tehdejší ČSSD a vykonavatelé měli být světský. Konkrétní ale nebudu.“)

Tak se posuňme v čase, teď už jsme zase o patnáct let starší, zkušenější. Mimo aktivní politiku stojíte už třicátým rokem, ale k politické situaci a vývoji se dost ostře vyjadřujete. Připomenu pár vašich výroků z posledních měsíců a let. „Nefunguje právní stát.“ „Českou justici považuji za mocenský segment ve špatné kondici.“ „Český politický život je imunní vůči jakýmkoliv principům. Je to jen klubko červů v plechovce, kteří se těší na další volby a další posty.“ Vy jste v 90. letech stál u základů moderní české politiky, mimo jiné i u tvorby Ústavy. Kdy se to podle vás všechno tak pokazilo?

Mimochodem ty vaše citáty působí strašlivě.

Jsou to vaše citáty.

Ty vámi vybrané mé citáty působí strašlivě. Kdyby tam bylo víc kontextu, možná bych se tak neotřásl. Ale jsou to moje citáty, potvrzuji.

Nechci být kritický, protože politika dnes a politika tehdy je něco jiného. Poctivě musím říct, že jsme to měli snazší. Nebyly sítě, skoro všechno bylo všem jasné. Jaké principy si chceme domluvit, sjednat do nejvyšší základní smlouvy - Ústavy, bylo také zřejmé. Nikdo příliš neprotestoval, Ústava byla schválena velkou většinou. Jenomže v těch 90. letech, řečeno s Poláčkem, už osud dával podkovu do boxerských rukavic.

A já mám pocit, že takový přelom, těžko ho hledat, byl nějak kolem opoziční smlouvy. Tehdy se ukázalo, že politika je chápána většinou a posléze politickými vítězi voleb několika skutečně jako mocenská operace. Neříkám, že politika není něco, co se děje v zákulisí. Něco, co má nevyslovené motivy. Ale politika bez jakýchkoliv principů je jenom mocenská rvačka. Ta degradace politiky jako takové je dnes, myslím, na vrcholu, abych byl ještě kritičtější.

Uvedete příklad?

Euroatlantické společenství bylo donedávna po americkém selhání něčím, co mělo určité kulturní sjednocení. Vědělo se, že je to demokracie, že je to ochrana menšin, že je to především univerzální princip lidských práv. To je něco, podle čeho se rozlišovaly státy, se kterými je možné být spojenec a přítel. Anebo jen partner s plnou obezřetností. V roce 2013, 2014 najednou česká vláda, jejíž členové skládali slib na tu Ústavu, která to, co jsem říkal, zakotvuje, najednou začali pokřikovat, že je třeba odklonit se od „Havlovy chybné politiky lidských práv výměnou za ekonomickou diplomacii“. To už byl v plné síle Miloš Zeman, to už byly v plné síle sympatie k Číně, čínské obchody, jedna významná a původem česká společnost v Číně podnikala. Proč to říkám? Toto, o čem mluvil tehdejší ministr a jeho vehementní náměstek, bylo jako rána do stolu, jako když se rozbije váza.

Myslíte Lubomíra Zaorálka, tehdy ministra zahraničí?

Myslím ukřičeného Zaorálka a jeho náměstka Druláka, který opravdu byl mimořádně plodný autor těch protiústavních teorií. Já bych očekával, že se zboří politický svět, nebo že v parlamentu bude bomba. Parlament si toho nevšiml. Politika se přestala řídit čímkoliv, jenom v zákulisí opozice trošku sarkasticky tweetovala, ale nedělo se vlastně nic. To mě vedlo k přesvědčení, že u nás se politika vlastně do značné míry imituje, stejně jako parlamentarismus, jako systém dělby mocí. Že někde v podhoubí, v podzemí existuje nějaká politická dohoda, po Česku kondelíkovská, hlavně jak příští volby, hlavně jak s kým se dohodnout.

Hodnoty a principy šly stranou?

Totálně.

Zmínil jste období opoziční smlouvy, což jsme v roce 1998, a taky nástup Miloše Zemana na Hrad, to bylo v roce 2013. Vy jste z politiky odešel na sklonku roku 1996. Řekl byste, že jste se do té doby snažil posilovat důvěru veřejnosti v politiku? Nebo to tehdy tak nějak plynulo samospádem?

Určitě jsem spoustu věcí, které se mi nelíbí, zapomněl. To tak bývá. A vůbec hodnotit sám sebe asi nelze. Ale myslím si, že to nebylo ani tak otevřeně potřebné. Tehdy to vypadalo na zřetelný soulad. Koncem roku 1995 nebo 1996 nastalo ve vládní koalici, kde jsem také působil jako představitel ODA, velké pnutí. Dokonce se přiznám, že ze strany ODA vydírání v tom smyslu, že vláda musí - ať se to hodí momentálně přátelům některých politických stran v koalici, nebo ne - dělat systémové změny. K regulaci energií, nájemného, oddělit majetek privatizačních fondů od majetku střádalů, investorů. Ustavit bankovní dohled. Ten vznikl v roce 1996. Šlo také o důchodovou reformu, na kterou tehdy byly prostředky z privatizace. Dnes někoho překvapuje demografický vývoj penzistů? Tehdy jsme jím argumentovali…

To všechno byly věci, které ODA už učinily neschopnou dál se podílet na politice. A my jsme tehdy měli nakročeno na odchod z koalice.

Vzpomínám si. To byla tehdy docela častá krize ve vládě Václava Klause – ODS na jedné straně a ODA a KDU-ČSL na druhé…

Ano, byla. Dokonce vyústila v to, že jsem 1. prosince 1996 pozval pány předsedy koaličních stran v parlamentě do kanceláře místopředsedy a předložil jim závazek. Závazek, který říká, že bude zahájena deregulace toho všeho, co jsem říkal, že bude zahájena důchodová reforma, že bude zahájena privatizace bank. Jinak ODA neschválí rozpočet a vláda padne. Oba dva pánové to podepsali…

Klaus a Lux.

Ano, ano. Pamatuju si na ten jednostránkový dokument. Pak se nestalo nic. ODA netrvala na svém postoji, což si myslím, že ji stálo politický život, protože volič své politické straně promine všechno, skoro i korupci nebo pedofilii, ale nepromine, pokud se ta strana nezasazuje za svůj program. To potom zplaní. To se, myslím, stalo ODA. A tehdy ta krize, nikoliv principů, ústavní, ale krize politiky, začínala v skrytu doutnat.

Pane Kalvodo, vy říkáte „nestalo se nic“. Ale ono se přece jenom něco stalo. A ta jistá věc se mi teď zasadila do tohoto kontextu. Na konci roku 1996 jste z hodiny na hodinu oznámil rezignaci na vládní funkci ministra spravedlnosti, místopředsedy vlády a předsedy ODA. Zápletku známe: v tu dobu se lidé dozvěděli, že jste neoprávněně používal titul JUDr. Byť jste vystudoval práva, tak jste neměl rigorózní zkoušku. A vy jste najednou s tímto zdůvodněním politiku opustil. Byl to opravdu tak principiální postoj, anebo jste tím za sebe řešil i tu deziluzi z toho, co jste před chvílí popsal: nestalo se nic v zásadních otázkách, o které jste usilovali?

Ne, já bych byl velmi rád dotáhl to krizové scenário do konce. Tady ale přišlo něco, co bylo mojí chybou. Nebudu vysvětlovat, že jsem (titul) nepoužíval aktivně, ale strpěl jsem, že se to objevilo v dokumentech.

Nebránil jste se, když to někdo napsal.

Přesně tak. Což na věci nic nemění. A já jsem se, což je moje osobní rozhodnutí nebo pocit, rozhodl odejít z politiky, protože jsem si stále myslel a myslím dodnes, že obecenstvo má právo, když se v politice stane chyba, na nějakou katarzi a důsledek. Mně to vlastně trošku překáželo v tom posledním plánu dovést ODA - ať někdo říká bohužel, nebo bohudík - k vystoupení z koalice z principiálních důvodů. Rozhodně to nebyla moje únava. Byl jsem samozřejmě unaven, kdo by nebyl, ale nebyl to důvod, proč jsem odstoupil. Důvod byl ten, že jsem udělal chybu a musel jsem ji nějakým způsobem reflektovat.

Nikdy jste toho zpětně nelitoval?

Nikdy.

Ani když jste viděl, jak ostatní politici vzdorují a odolávají různým výzvám k odchodu kvůli mnohem větším problémům a průšvihům?

Motivace kohokoliv jiného nemá nic společného s mým přesvědčením a s mým nastavením, jak se říká, s mým rozhodnutím.

Pojďme zpátky do současnosti. Před chvílí jste popsal neradostný stav ztracených iluzí a zároveň i principů a hodnot. Stojíme před parlamentními volbami, které budou na podzim. Hnutí ANO vede s výrazným náskokem před všemi ostatními formacemi. Souhlasil byste s tím, že Andreje Babiše stvořili svou politikou tradiční demokratické strany, jak to on často říká?

Já myslím, že má pravdu. Vzpomeňte si, že nejprve se zprofanovala Občanská demokratická strana jako lídr pravice a posléze ji následovala sociální demokracie týmiž korupčními, arogantními kousky a vlastně absencí reálné politiky, která by obecenstvu něco říkala. To je potom chvíle pro populistu. A populista toho využil a my se tomu nedivme, protože chování politiků, politických stran je normotvorné. Pokud vidíme, že politika té nebo oné strany, která ji nahradí v leadershipu parlamentní sezóny, je vlastně jen boj klanů o vliv a ohled na příští volby, tak ten populista přijde a tu moc, která leží za nezájmu veřejnosti na ulici, si vezme.

To znamená, že tam pro velkou skupinu veřejnosti najednou není nikdo věrohodnější než ten nový populista, vašimi slovy – i když on už tak nový není. Má podle vás Andrej Babiš díky té investici tolika procent voličů šanci s tím stavem politiky něco změnit?

On přece nechce nic měnit. On chce jen udržovat politickou moc, ovládat státní aparát. Být přisátý ke strukům veřejných rozpočtů. On přece nemá žádnou politiku.

On je „catch-all party“, říká. Tedy nabízí zřejmě všem, každému, co chce…

Ano, ano, jako Caesar - pro ženy muž, pro muže manželka. On je všechno. A je překvapivé, že reprezentuje tuto sílu jako člověk, který se naučil jenom pokřikovat nesrozumitelné věty, případně skandální útoky proti politickým oponentům, ve kterých není vůbec nic. Očividně v něm není žádná politika, protože je schopen říct všechno a druhý den to popřít. Ale zcela bezpochyby je to vina těch takzvaných tradičních demokratických stran. A ten trend je dlouhodobý. A poločas rozpadu také dlouhý. Takže já se obávám, že poslední šanci na rehabilitaci politiky měl Petr Fiala, který ale očekávání nesplnil, protože by to byla bývala riskantní volba - vrátit se k základním principům skutečné správy, rozpočtové správy země a politiky. Jeho vláda je vlastně takový soft populismus, který ale prohraje s tím bezohledným populismem prostě proto, že je jenom soft.

Co očekáváte, že se stane po letošních volbách?

Zdá se, že ANO má nakročeno. Myslím si, že vládní koalice by mohla ještě kartami zamíchat, pokud by sebrala odvahu na to, co se děje ve světě kolem nás, co nás úzce tanguje. Ale obávám se, že toho není schopna. Mám tím na mysli: Evropa je přece v absolutně přelomovém období. Prezident Trump nejen udělal zásadní krok k oslabení euroatlantických vazeb, nejenže legitimizoval gangstera Putina tím, že s ním začal jednat přes hlavy Evropy a ostatních. On vlastně udělal revoluci ve Spojených státech jako takových, protože napadá instituce, které byly nedotknutelné. Soudy nebere na vědomí, neboť jsou „zkorumpované“. Pokud jde o Kongres, s tím se nebaví, ačkoliv tam má většinu.

Je to velmi vážná revoluce, o které mluvil Jaspers ve své Otázce viny. Pokud někde u silného státu dojde ke zhroucení demokratických pravidel, pak není velká šance to ovlivnit zvenčí a zevnitř je to velmi problematické. V tuto dobu, kdy má Evropa poslední šanci na to, aby uchránila euroatlantický kulturní, hodnotový obsah, tak jí chybí leadership. Chybí jí odhodlání. Evropská komise je mrtvá, Evropská unie vlastně také. A na půdoryse té „koalice ochotných“ by mohlo vzniknout něco, co bude připraveno reagovat na otázky doby rychle, ale to by znamenalo oznámit zpohodlnělé konzumní Evropě: „Je tady změna.“ Takový churchillovský projev. Doufám, že k tomu dojde, že si situace najde své lídry, ale zatím to nevidím.

Nevidíte lídry ani na české scéně?

Nevidím je vůbec. Mluvil jsem o tom, že tato vláda by mohla možná něco takového udělat, ale jak to může udělat, když celou dobu svého mandátu vlastně jenom přihrávala svou populistickou sympatii, zadlužovala stát a rozdávala. To není v jejím genetickém kódu. Rád bych se mýlil.

Jak byste vnímal možné povolební řešení, kdyby vítěz voleb, tedy podle všech předpovědí nejspíš hnutí ANO, dalo dohromady vládu s ODS?

Je to pro mě jeden z nepřekvapivých scénářů, který je možný. Ostatně mám pocit, že po volbách bude v tom Čapím hnízdě, nebo jak se to jmenuje, fronta stran, které se budou ucházet o koalici s ANO, které by nás dneska překvapily. Takže i toto má svou logiku - zase jednou se ODS „obětuje“ vládě národní spásy nebo záchrany, čímž definitivně skončí doba takzvaných tradičních demokratických stran. Ale byznys-pánové v ODS, členové staro-ODS zvítězí a budou pokračovat v politice klanů, nikoliv v politice principů nebo nedej pánbůh něčeho, co té zemi prospěje.

Pane Kalvodo, vy jste se v roce 2016 podílel na vzniku takzvané Kroměřížské výzvy, s níž byla spojena podpisová petice, která hledala nového prezidenta. V roce 2017 se o vás psalo v Echu 24, že se „pokoušíte o návrat do politiky jako jeden ze zakladatelů platformy Spravedlnost a inovace, takzvané SPIN“. Jak tyto projekty dopadly?

Účastnil jsem se toho i onoho, ale bez jakýchkoliv osobních ambicí, protože se domnívám, že veřejnost má právo na nové tváře. Ty mají přirozeně přesvědčivost, která je nezbytná, ale nikoliv recykláti z idylických nebo prokletých devadesátých let. Chci vás ujistit, že osobní ambice nemám vůbec žádné a výtky, že se hodlám zviditelnit nebo něco podobného, jsou velmi nespravedlivé. Protože jestli něco nemám rád, tak se zviditelňovat. A i v tomto směru jsem si oddechl od politiky.

Ale radit můžete. Předávat zkušenosti a pohledy na věc…

Berte to jako autoterapeutické pamětnické vzteklosti, které mají někdy ne úplně správnou formu. Ale krev není voda, že jo?

Před chvílí jste použil spojení „prokleté devadesátky“. Berete to tak?

Zpětně sám sebe testuji o tom, jakou nesu odpovědnost za to, co se ale tehdy nezdálo být existující. Za to, kdy se už vytvářel takový ten podnikatelský plankton, který potom velmi snadno ovlivňoval politické strany, když už ODA dávno neexistovala. Tu odpovědnost nesu prostě proto, že jsem tam byl. Nejsem s tím vypořádán, nedávám si nějakou velkou sebemrskačskou odpovědnost. Tu na sebe nekladu. Ale o těch devadesátkách vlastně nemám ještě úplně jasno, právě proto, že jsem se jich zčásti účastnil.

Hrály už tehdy roli zájmy, dejme tomu, kapitálu nebo velkých byznysmenů? Prolínání byznysu s politikou? Vybavujete si, že už by se tehdy něco takového usazovalo, zakládalo?

Samozřejmě. To bylo něco, o čem jsem před chvílí mluvil - o návrhu ODA na buď radikální kroky, nebo vystoupení z koalice. Tehdy jsem uvedl do provozu - myslím, že to nebyl můj nápad - pojem bankovní socialismus. To byl evidentně kritický moment, který politice umožňoval spojit se s velkým kapitálem. Už to bylo dusivé. A tehdy právě vznikaly ty později pevné vazby. Nechci jmenovat žádné firmy, nechci mluvit o PPF, nechci mluvit o jiných věcech, o žumpě jménem Konsolidační agentura, původně existující k úplně jiným účelům než k recyklaci stamiliardových dluhů. A zase z toho měl někdo profit. Tehdy už se toto dělo. A tady si tu odpovědnost příliš nepřipouštím, protože jsme se snažili proti tomu velmi ostře vystupovat.

Když jste na konci roku 1996 oznámil okamžitý odchod z politiky a vrátil jste se do advokacie, s níž jste předtím končil v roce 1989 v Rokycanech, jaký to byl restart? S tou veškerou zkušeností a tím, co jste měl za sebou?

Ta zkušenost mi nepřinesla vůbec nic, protože jsem si uvědomil, jak málo jsem rozuměl životu. Tomu běžnému životu administrativnímu, ekonomickému, který mezitím probíhal. Naivita, povinnosti se přizpůsobovat. Když jsem si šel koupit tabák do fajfky, tak se mě prodavač s pomrkáváním ptal, jestli to chci napsat jako kancelářské potřeby. To tehdy pro mě bylo - přiznám se k tomu, nemělo to tak být – všechno trošku překvapení.

Návrat do života, který jste neznal?

Ano, ten jsem svým způsobem nepoznával.

Zároveň jste znovu rozjížděl právní praxi. Věděl jste, na jakou klientelu se chcete orientovat?

Naprosto ne. Já jsem nepřijal některé přátelské nabídky vstoupit do zavedených firem, kdy měly mezitím advokátní firmy boom a prosperovaly. A některé jsou skvělé dodnes. Ale pokoušel jsem se začít jaksi úplně sám. Takže žádné plány jsem neměl, žádnou klientelu jsem neměl domluvenou, jako že bych vklouzl tam, kde jsem předtím radil. To vůbec ne. Pravda je, že na mě jednou jedno ministerstvo podalo návrh na vyškrtnutí z advokátního seznamu pro kárné řízení s tím, že jsem si jednu velkou kauzu, dodnes běžící, připravil, protože jsem se k ní jako ministr spravedlnosti vyjádřil. A že jsem po sedmi letech převzal zastoupení v té věci.

Jde o případ Diag Human?

Kauza Diag Human proti státu. Tehdejší ministryně zdravotnictví usoudila, že to byl všechno plán, že jsem před sedmi lety už věděl, že tu kauzu po sedmi letech převezmu. A podala tento kárný návrh. Je to legrační, jak to dopadlo. Ten důvod spočíval v tom, že jsem se v roce 1996 jako ministr spravedlnosti vyjádřil v té kauze pro uzavření rozhodčí smlouvy místo soudní pravomoci. Já jsem si to vůbec nepamatoval. V průběhu zvažování kárného podnětu jsem dostal od někoho - jak říkal Mečiar: „Na stole se mi objevil dokument.“ - mé vyjádření z roku 1996 jako ministra spravedlnosti vůči ministru zdravotnictví, kde se mě ptal, jestli doporučuji uzavřít rozhodčí smlouvu s kauzou Diag Human. A k mému překvapení jsem zjistil, že jsem to nedoporučil.

Takže přesný opak toho, co jste později jako právník dělal.

Je to přesný opak než to, na čem ta kárná stížnost založila svou story - že jsem si připravil tuhle kauzu. Ale opakuji, tehdy jsem podepisoval třicet dokumentů denně a nepamatoval jsem si věc, která tehdy nebyla vůbec věcí vlády.

Kauza Diag Human se táhne třicet let. Kauza zmařené zakázky na obchod s krevní plazmou, kdy má český stát platit podle různých rozhodnutí mnohamiliardové odškodnění firmě Diag Human za to, že byla v roce 1992 kvůli jistým obviněním vyřazena z obchodu. Co pro vás, i vaši kariéru, tenhle případ znamená?

On ten případ, který začal v roce 1992, vlastně kopíruje vývoj toho, čemu říkáme budování právního státu. O té kauze mluvit nechci, protože je složitá, komplikovaná, ale fakt je, že v roce 1998 bylo rozhodčím senátem rozhodnuto, že nárok je oprávněný. A zbytek té doby - to jsem u toho ještě dávno nebyl - se strany soudí jenom o výši té náhrady.

Teď jsme na sedmnácti miliardách?

Ano. Z původních 200 milionů. Přes rok 2001, kdy se strany domlouvaly na základě znaleckého posudku státem určených znalců, na 3,8 miliardách, tak jsme na sedmnácti. Což je podle mého názoru jenom a jenom nehorázný běh úroků z prodlení, který mohl být kdykoliv zastaven.

Proč nebyl?

To je otázka, kterou, předpokládám, někdy někdo vládě položí. V této kauze se namočily skoro všechny politické strany, takže neočekávám, že by tady některá z nich spatřovala nějakou odpovědnost.

Jak vlastně reagujete na výtku, kterou de facto vyjádřila už ona ministryně zdravotnictví, tedy že je sporné, aby bývalý ústavní činitel šel proti státu a vymáhal pro firmu takové odškodnění?

Řekl bych, že tohle, co říkáte, je filozofie gangu. Jednou v gangu, vždycky v gangu. To ale není můj případ. Protože stát, jehož ústavní parametry jsem, jak jste řekl trošku nadneseně, pomáhal zakládat, jsem nechápal jako gang. Ale jako stát, který garantuje lidská, občanská práva každému individuu ve sféře jeho pravomoci. A jestliže narazím na situaci, že stát se vůči jednomu individuu, lhostejno kterému, chová mocensky nehorázně, dokonce korupčně, tak necítím vůbec žádnou zábranu, abych s tím ten stát konfrontoval.

Čím to, že se to ale nedaří dlouhá léta dovést do konce, k uznání a vyplacení?

Právě proto, že stát z toho udělal politickou kauzu. Stát míněno politické strany, které se střídaly. Těch ministrů zdravotnictví bylo asi čtrnáct, financí asi devět.

A předávají si to jako štafetu a do dalšího období naskáčou úroky?

A všichni touží jen po tom, aby to spadlo na příští vládu. Zatím jim to nevadí, protože se ještě nikdy nestalo, že by nějaký orgán vzal za ucho ministra financí nebo premiéra a řekl: „Proč jsi ty úroky nechal běžet?“ Oni si to neumí představit. Takže pro ně je to velmi nákladné politické alibi, jak tu věc posunout na další úroveň. Ostatně i teď jsme v takové situaci.

Pane Kalvodo, už jsme mluvili o tom, že vaší ambicí není jít zpátky do politiky, že „recykláti tam nepatří“. Co jsou teď ale vaše ambice?

Nemám vůbec žádné zřejmé ambice. Byl bych rád, kdyby stát, ve kterém žiji - pro mě to není teoretické nebo odtažité téma -, aby byl trochu slušnější, korektnější. Aby věděl, že právní stát je ideál. Nikdo ho nedosáhneme, ale aby k němu směřoval, a ne opačnou trajektorií. A aby pochopil, že spravedlnost je taky slušnost.

Děkuji za rozhovor.

Děkuji za pozvání.