Jan Hřebejk: „Přál bych si udělat ještě něco jako Musíme si pomáhat“

Režisér, držitel Českých lvů, festivalových cen i nominace na Oscara se musel nedávno vyrovnat s velkými výhradami ke své televizní sérii Pozadí událostí. I o tom mluví v Galerii osobností, novém projektu Seznam Zpráv.

Jan Hřebejk je na sérii Pozadí událostí patřičně hrdý. Považuje ji za správně provokativní a satirické dílo, které na pozadí detektivní zápletky odhaluje pokrytectví některých lidí bojujících za lepší svět. Kritika autorům vyčítala genderové stereotypy a zlehčování sexuálního obtěžování.

„Doslova mi to vyrazilo dech. Ne to, že to někdo kritizoval, protože z mého pohledu jsou potrefené husy vždycky naštvané. Anebo se tam taky třeba něco možná nepovedlo. Ale vyrazilo mi dech tohle: ‚Ne, tohle ne. To je satira a to se nesmí, tomu se nesměje. My si z toho nemůžeme dělat srandu.‘ Kde to jsme?“ ptá se Jan Hřebejk v rozhovoru.

Série Pozadí událostí získala nominaci na Českého lva za televizní počin roku 2022 a Hřebejk si za svým dílem jednoznačně stojí: „Odmítáme to kladivo na nás. Ukazujeme svět, jak ho vidíme. To, že je nám padesát, neznamená, že to vidíme nějak zpozdileji než někdo, komu je třicet. Odmítám jediné správné myšlení.“

Rozhovor si můžete pustit zde v audiozáznamu, nebo nahoře jako video – a dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Pane Hřebejku, jak moc se liší režisér Hřebejk 90. let od režiséra Hřebejka současnosti?

Věkem. V těch 90. letech jsem měl pochopitelně méně zkušeností, více idealismu. Ale pořád stejně nezmenšenou měrou mě to baví. Cítím samozřejmě únavu, ale furt do toho jdu s takovou zvědavostí. Ale z balíku nápadů, odhodlání a ambicí už jsem si leccos splnil. A leccos nesplnil, na co už jsem možná i rezignoval. Ale nemám ten idealismus. Nebo už mám pocit, že jsem k tomu tématu něco řekl a už se mi to nechce dělat znovu.

Když teď vidíte svoje raná díla, filmy Šakalí léta nebo Pelíšky, říkáte si: Tohle už bych dneska vlastně ani nechtěl točit? Nebo bych to natočil úplně jinak?

Točil bych to trochu jinak, protože i technologicky točíme jinak. Točím na dvě kamery, technologie je digitální. Točí se bohužel rychleji, to má samozřejmě výhodu, ale taky určité nevýhody. Zejména pro komedii je horší, že se člověk musí rychleji rozhodnout. Nemůže si třeba rozmyslet gag. Ale já jsem vždycky rád improvizoval a s tou digitální technologií můžu improvizovat víc. Dneska víc tíhnu k současným tématům. Tehdy mě to mnohem více táhlo k retro komedii. Měli jsme nastřádané nějaké rodinné historie, třeba v případě Petra Jarchovského nebo Petra Šabacha. Jsem rád, že jsem ty filmy natočil, ale nedívám se na ně opakovaně. Ani na Pelíšky ne.

Nemůžete?

To ne, to by bylo neupřímné. Jsem rád, že jsem natočil filmy, ke kterým se lidé rádi vracejí. A nějak mě to nedrásá. Ani ne v tom smyslu, že se vracejí víc k těmto filmům než k těm mým pozdějším. Je dobré, že má člověk v tvorbě nějakou položku, ke které se lidé vracejí nebo vztahují. Ale dneska mě baví víc současnost a určitá satiričnost.

Původně, dejme tomu od 90. let až do desátých let nového tisíciletí, v začátcích jste točil nový film celkem pravidelně, možná rok co rok. Později jste se z filmové kinematografie stáhnul a vrhnul se na televizní tvorbu. Je to generační záležitost, nebo je to finančně zajímavější?

Možná je to trošku generační, ale spíše to tak vyplynulo. Upřímně řečeno formát minisérie mi ohromně vyhovuje. Televizní tvorba se hodně přiblížila stylu natáčení filmu. Když jsem začínal, tak televize znamenalo, že tam jsou čtyři kamery s řídítky, dlouho se to zkouší a pak se to za týden natočí. A má to blíže k divadlu než k filmu. Dneska v tom není skoro žádný rozdíl. Lépe placené to není, protože televize je v tomto taková zamrzlá.

Neštve vás jistá tematická univerzálnost, že vlastně české televize, ať už ta s velkým „Č“ nebo i ty ostatní, jedou hlavně na krimisériích? Kde neteče krev, to se skoro netočí. Máte za sebou taky spoustu krimiseriálů. Naposled například Místo zločinu České Budějovice…

Tam jsem dělal dva díly, abychom to upřesnili.

Dřív Pět mrtvých psů, Případ pro exorcistu, Pozadí událostí a tak dál.

Ale Pozadí událostí je detektivka jenom zdánlivě. Je to maskovaná společenská satira. Stejně jako Redl byl taky detektivka, ale vlastně to detektivka nebyla.

Je tedy současné nepsané pravidlo, že krimi je lidmi žádané, tudíž se tomu jde naproti?

To je otázka spíše na dramaturgy. Mě víc baví detektivku točit, než na ni koukat. Zároveň to chápu. Je to zábavný, oblíbený žánr, takže u komerčních televizí mě to nezaráží vůbec. U České bych se víc přimlouval za větší rozpětí. Moje první detektivka byl film Nevinnost. Z toho, co jsem natočil nejlepšího pro televizi, jako je Pozadí událostí nebo Redl, tak tam přicházíme jakoby v trojském koni detektivky s tématy, která nás zajímají.

Vím, že také máte připravené jedno velké, politické a kriminální téma podle knih mého kolegy novináře Radka Kedroně Operace Rath a Sněžím! Myslím, že jste to chystali pro Českou televizi. A neuspěli jste. Jak je to možné?

Z právních důvodů. Česká televize se ústy svého právního oddělení obává komplikací, protože je to přece jenom investigativa. Jsou tam reálné postavy, ale nejenom odsouzené postavy. A po určitých dramatických zkušenostech z poslední doby se Česká televize rozhodla, že to riskovat nebude.

Takže scénář leží v šuplíku?

Ano, roční práci jsme dali do šuplíku a dopřáli si roční prázdniny, které nám zkomplikovaly život. Ale to je určité riziko povolání.

A je možné, že to natočíte později? Nevím, jestli by musel někdo mezitím umřít, aby problémy pominuly…

Tam je problém, že my se nemůžeme dostat ani k lidem, s kterými bychom si to vyříkali. Tím nemyslím ty předobrazy. My jsme vstoupili do komunikace třeba s právníky pana Ratha. Nemám žádný problém do toho zanést i jejich pohled na věc. Nejsem soudce, prostě ani nesoudím, ani neobhajuji, ani neobžalovávám nikoho z těch protagonistů. Mě na tom baví postavy těch kriminalistů, protože ty jsou opravdu skvělé. A taky celý ten proces. Mně by vůbec nevadilo zohlednit i hledisko nebo tvrzení těch obžalovaných nebo odsouzených, že to bylo jinak. Nebo je přejmenovat. Mně bylo vzkázáno: „My to nechceme.“ Psali jsme to rok nebo tři čtvrtě roku, ale nechci vypadat ublíženě. Psal to Petr Jarchovský. Je mi to líto, protože jsou to perfektní scénáře.

Na začátku to ale Česká televize chtěla?

Ano, samozřejmě. Ty knížky jsou přece populární, ty případy jsou zajímavé. Ale nevím, jestli to byla bezprostřední reakce na komplikace se seriálem Podezření, který mimo jiné dostal dva České lvy pro Kláru Melíškovou a za nejlepší minisérii. Byly s ním nějaké komplikace a Česká televize nechce přitahovat vykuky, kteří si řeknou, jak bychom je ještě podojili.

Takže velká opatrnost?

Velká opatrnost, ano. Štve mě to, protože myslím, že veřejnoprávní televize by mohla mít sílu dělat trošku provokativní věci. Doslova mi to vyrazilo dech, když jsme před tím udělali provokativní minisérii Pozadí událostí.

Co vám vyrazilo dech?

Ne to, že ji někdo kritizoval, protože z mého pohledu jsou potrefené husy vždycky naštvané. Anebo se tam taky třeba něco možná nepovedlo. Ale vyrazilo mi dech tohle: „Ne, tohle ne. To je satira a to se nesmí, tomu se nesměje. My si z toho nemůžeme dělat srandu.“ Kde to jsme?

Kdo vám to řekl?

To se ozývalo v recenzích. Nejvíc mě dojala kolektivně podepsaná recenze, to bylo jak v padesátých letech. Já jsem říkal, jestli ze sebe dělají blbce dobrovolně, nebo proč? Že prý bychom vůbec neměli pro Českou televizi pracovat, když si dovolíme ukazovat věci, které nám přijdou směšné. Detektivka je prostě příliš bezpečný terén, paradoxně. Je to taková klasika. Určitě to do televize patří, ale myslím si, že určitá provokativnost, satiričnost, odvaha by k tomu taky měly patřit. Přál bych si, aby bylo mimo diskuzi, že provokativní věci jako Pozadí událostí mají být na denním pořádku.

Tato vaše čtyřdílná série, uvedená v České televizi v září 2022, opravdu vyvolala silnou vlnu kritiky. Prý jste zobrazovali genderované stereotypy, zlehčovali téma sexuálního obtěžování a podobně. O čem tyto ohlasy podle vás svědčí?

No, že to téma je aktuální. Ale my to nezlehčujeme. A odmítáme to kladivo na nás. Ukazujeme svět, jak ho vidíme. To, že je nám padesát, neznamená, že to vidíme nějak zpozdileji než někdo, komu je třicet. Odmítám jediné správné myšlení. Myslím si, že ta blbost a minus je na straně těch recenzentů.

Mění se podle vás společenské vnímání některých témat? Posouvá se hranice toho, o čem se smí a nesmí vtipkovat? Připouštíte, že to někdo vnímá radikálně jinak než vy?

Beru, že to někdo vnímá radikálně jinak. Ale toto hyperideologické vnímání mi vždycky připadalo směšné a bude mi připadat směšné až do smrti. Jsou to prostě takoví revolucionáři z kaváren.

Berete to tak, že některé věci z minula už jsou dneska nepřípustné?

Myslím si, že v našich filmech se žádný šovinismus najít nedá anebo je terčem určitého výsměchu. To je, jako kdyby mi někdo řekl: „Co ty Pelíšky? To je příšerné, jak se ten Kodet chová k té ženě. Jak si to vůbec můžete dovolit natočit?“ My to ukazujeme, my to reflektujeme, my to nepropagujeme. Je to úplně stejné, jako kdyby někdo řekl: „Proč tam vaří furt jenom ta Stašová a nejde vařit on?“ My to přece nesoudíme, kdežto recenzenti jsou sudiči. Tak jako pro Moliéra je vtipné, když hřeší kněz, tak pro mě je vtipné, když někdo, kdo má pravdu jako feministická děkanka v Pozadí událostí, opře své správné ideje o své pozérství a o příšerné spolupracovníky, respektive svého proděkana. Tomuhle se prostě musím smát, protože to kolem sebe vidím. Nezpochybňuji myšlenky těch lidí a dobré úmysly, které všichni máme. Terčem toho výsměchu je pokrytectví, neupřímnost. Vyhrazuji si se tomu smát.

Za film Musíme si pomáhat, který považujete za svůj nejlepší, jste v roce 2000 získali nominaci na Oscara. Tři roky po vás nominaci získaly Želary Ondřeje Trojana. To už máme dvacet let, mezitím se žádný český film do nominací nedostal. Čím to je?

Nominace na Oscara je věcí určitých okolností a souběhu okolností. Českých celovečerních filmů bylo mimo jiné uplynulý rok 48, byl to sice důsledek toho, že před tím byl lockdown, oddalovalo se to, ale je to ohromující číslo. Řada z těch filmů byla na významných festivalech jako San Sebastian nebo v Locarnu nebo v Berlíně. Kinematografie u nás má tradici. Byla období, kdy se jí velice dařilo i mezinárodně. A nemyslím tím jenom československou novou vlnu nebo individuální geniální jména jako Karel Zeman. Ale třeba tu generaci, která tvořila fantazijní, moderní pohádky, myslím především scenáristu Macourka, režiséry Vorlíčka, Poláka. To byl takový trademark české, respektive československé kinematografie. Jsou to vždy období.

A jak je to teď?

Když se na to dívám po profesní stránce, tak je tady nesmírně mnoho šikovných lidí a těch funkčních filmů, které opravdu fungují od „a“ do „zet“, bylo vždycky málo. A to, jestli se to připlete do zorného úhlu akademiků, taky záleží na lidech, kteří to produkují, kteří to prodávají, že se jim to podaří prodat distributorovi, který to k akademikům dostane. My jsme na to měli štěstí. Myslím si, že kdyby to měl třeba ještě nějaký film potom, tak se do toho zorného úhlu taky dostal. My potřebujeme, aby se tady někdo stal opravdovou mezinárodní hvězdou. Někdo jako byl Miloš Forman. Je to někdy i otázka určité radikálnosti filmů – a česká kinematografie nikdy nějakou přílišnou radikálností nevynikala.

A vy už do toho nemáte chuť vstoupit? Naposledy jste v roce 2017 s Petrem Jarchovským natočili pro kina Zahradnictví, unikátní projekt, kdy jste během jednoho roku uvedli postupně tři na sebe navazující filmy…

…a zároveň jsme se taky uvedli do dluhů. Protože to je samozřejmě velice riskantní vyrobit něco, co je de facto jakousi velkorysou televizní minisérií, a distribuovat to během jednoho roku. Taky nám to vzalo trošku sebevědomí. Bylo to velké sousto. Jenom rok před tím jsme udělali Učitelku, a ta se prodala do distribuce do více zemí než Musíme si pomáhat. To byl náš slovenský film, tam ten úspěch byl. Šel v kinech asi ve čtyřiceti zemích.

Proč jste vlastně s Učitelkou šli na Slovensko?

To byl důsledek toho, že jsme chystali trilogii Zahradnictví. A přece jenom ten trh je malý a my měli přichystanou Učitelku a Zahradnictví skoro současně. Zahradnictví vznikalo opravdu jako velkolepý televizní projekt a producent Viktor Tauš měl odvahu z toho udělat velkou filmovou trilogii a tak na to shánět peníze. Což pro nás mělo tu výhodu, že jsme si mohli dovolit výpravu a obsazení a luxus těch lepších podmínek. Ale najednou se to dostalo do přímé konkurence s Učitelkou. A chápu, že když Česká televize podpoří osm celovečerních projektů do roka, že to těžko mohou být projekty jedné tvůrčí dvojice. To bych chápal, že to může někoho až naštvat. A podobná situace nastala i u grantové podpory. A my jsme to nabídli na Slovensku a to bylo naše obrovské štěstí. I v tom, že Slovenská televize, která byla koproducentem, má svoji budovu ze 70. let, už je na prodej, zchátralá. A to pro nás byla ideální dekorace, tam jsem to všechno natočili, protože ten příběh filmu je ze začátku osmdesátých let. Ten film vznikl velmi, velmi levně.

V začátcích své tvorby jste se nechávali inspirovat knihami Petra Šabacha. Nebudete se teď pro změnu inspirovat svojí zkušeností v politice, byť komunální? Od roku 2018 do loňského roku jste byl zastupitelem na Praze 5 za Starosty a nezávislé. Dalo vám to něco, co jste do té doby nepoznal?

Takhle vyhroceně ne. Spíš jsem se přesvědčil, že přestože se považuji za člověka politického, politika mě zajímá a sleduji ji, nejsem úplně ten typ. Byl jsem řadový zastupitel, chvíli jsme byli v opozici, chvíli v koalici. Přesvědčil jsem se, že určitý temperament spojený s mojí vlastní prací je trošku jiný. Je to běh na jiné tratě. Ta spojenectví tam vypadají jinak, je to jinak hierarchizované. Zjistil jsem, že ta praktická politika je pro člověka mého typu nudná, protože vyžaduje jiný typ trpělivosti než práce filmaře. Vždy na něco máte trpělivost a na něco ji nemáte. Ta práce režiséra vyžaduje velikou trpělivost. Někde jsem četl, že Fellini, naprostý génius, neměl trpělivost počkat, než se začne vařit voda na kafe. A přitom měl ohromnou trpělivost dělat ty nezapomenutelné filmové obrazy. Ale pokud jde o politiku, skeptický nejsem, že bych třeba říkal, že to jsou gauneři nebo tak. Vůbec ne.

Jaké velké téma by vás lákalo? Co byste chtěl zfilmovat?

Nemám jedno velké téma. Zjistil jsem, že mě ohromně zajímá příběh, který v sobě má nějaký paradox nebo který nutí lidi měnit stanoviska. Proto mi přišel až dementní ten ohlas Pozadí událostí v některých recenzích. Mnoho lidí vám to chválí. Byli jsme nominovaní na Českého lva. A tam mně právě přijde zajímavé, že člověk nějak představí postavy a pak ukazuje divákům, že na ně můžou nebo by měli změnit pohled. Nebo na tu situaci. To mě vždy hrozně bavilo. Miluju sérii takových íránských filmů, třeba Rozchod Nadera a Simin nebo Klient. Kde máš rád všechny postavy, všechny ty postavy jdou proti sobě, nějak se vzájemně ohrožují, všem jim fandíš a nikdy to není tak, jak očekáváš. Vždy přijde ještě nějaká zákruta. Tohle se mi hrozně líbí. Takže moje téma je určitá nepředsudečnost. S Petrem Jarchovským nás baví dělat filmy, které mají určitou něhu, humor, poezii a lidskost. To už jiné nebude. Někdy se to povedlo víc a někdy jsme to nedostřelili nebo se to nepotkalo s dobou. Kdybych natočil Pelíšky dnes, asi bychom úspěch měli, ale rozhodně by to nebyl takový úspěch. Taky už jsme na to téma hodně viděli. A zároveň některé filmy se ve své době minuly.

Například?

Spolupráci s Ondrou Trojanem a jeho producentskou skupinou Total Helpart jsme vlastně museli zrušit po filmu U mě dobrý, protože neměl ohlas. A dnes ho lidé mají radši, než ho měli tehdy. Možná, že vzdálenost k devadesátým létům jim tehdy byla blíž a říkali: „Takoví pitomci jsme snad nebyli.“ A dnes se na to dívají s nostalgií. Přál bych si udělat ještě něco, co by rezonovalo a co by mělo scenáristické parametry jako Musíme si pomáhat a Učitelka. To jsou podle mě naše nejlepší scenáristické filmy. Mají nejlépe napsané postavy. A to mě baví.

Takže poslední slovo v kinematografii jste, předpokládám, ještě neřekl.

Doufám.

Tak vám přeji, ať to vyjde a děkuji za rozhovor.

Moc děkuji za pozvání.