Hrůza, kolika lidem se to omezování líbí, říká Polívka ke korektnímu humoru

Uznávaný herec a dramatik mluví ve velmi otevřeném rozhovoru o náladách ve společnosti, svých kultovních filmech a plánech na „cestě do poslední etapy“.

Je možné dělat si legraci ze všeho, anebo má mít člověk hranici, kdy si řekne: Do tohohle nejdu?

„Každý máme v sobě nějakou hranici, jako tu elektrickou ohradu, co dáváme koním, aby nám neutekli. Každý to má asi jinde. Ale když se podaří překročit hranici, kterou si klademe, nebo možná nám ji klade okolí, tak to může být docela objevné a dobré,“ odpovídá Bolek Polívka. S humorem sobě vlastním dodává: „Vím, že některé vtipy považuju za nechutný a některým nechutným vtipům se dokonce i zasměju.“

Bolek Polívka, jako další host v projektu Seznam Zpráv Galerie osobností, říká, že snaha o nastavování korektních hranic se mu nelíbí: „To je prostě smrt humoru a konec šaškování. … Je hrůza, kolika lidem se to omezování líbí.“

V rozhovoru mluví o šaškovství i svých vážných filmových rolích, o důvodu, proč Václav Klaus nepochopil film Dědictví, o své podpoře vlády Petra Fialy i přání „na cestu do své poslední etapy“: „Aby se člověk držel fyzicky. Aby mu neunikaly sliny a aby ta arogance a prskavost starců vydržela co nejdéle schovaná.“

Celý rozhovor s Bolkem Polívkou si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

V novém filmu Bohdana Slámy Sucho hrajete zlého nerudného dědka, jak jste to nedávno sám označil. Hrajete vážnou roli muže po mrtvici, upoutaného na invalidní vozík. Známe vás jako komika a klauna, tak mě zajímá, jestli i tyto zlostné polohy v sobě dokážete najít, nebo je musíte delší dobu studovat?

Myslím, že všichni v sobě máme i ty zlý a ty prskavý. Na té roli se mi líbí, že on je imobilní. Je na vozíčku, který jsem se naučil ovládat. A ono je to potom tvarotvorné – nehýbat se, jenom používat ten vozíček. On je tedy nehybný a upoutaný sám v sobě. I ve svém vnitřku, ve své duši, je imobilní.

Máte pro takovou postavu pochopení?

Spíš je mi ho líto, ale nebráním ho. Čím míň takových lidí a takového typu chování, tím líp pro ostatní z nás. Já ho hraju, ale vím, že bych takový klidně mohl být. Máme v sobě všechny tyhle možnosti. Nedělám si z něj srandu, prostě vím, že to jeho utrpění je tak velké, že si to třeba neumíme představit a že z toho utrpení potom roste tento typ chování – nenávistný a arogantní.

Na úvod si dejme ještě tradiční ping pong…

Ping pong? Já jsem hrál stolní tenis, Sokol Vizovice.

Tohle je slovní tenis. A první slovo je – Vizovice?

Rodiště.

Šašek?

Předchůdce klauna. „Šašek“ taky připomíná to, čemu říkáme „humor“, což prý ve starořečtině znamená „vláha“. O šašcích já něco vím.

Provázek?

Naše divadlo, kde jsem začal a kde jsem se seznámil s lidmi, který mám dodneška moc rád. (v brněnském Divadle Husa na provázku působil v letech 1972 až 1992, pozn. red.)

Manéž?

To mně připomíná mě. Když jsme s ní začali, tak jsem tomu říkal, že jsme pašeráci dobrého humoru do televize. To jsem přeháněl, samozřejmě. To byl asi rok 1987, 88, když se všechno začínalo tak pomalinku rozvolňovat, ale i tak jsme tam naráželi na takovou slábnoucí cenzuru. Když tam byli Sklepáci (divadlo Sklep, pozn. red.), tak nemohli být „pionýři“, ale mohli být v bílých košilích. Tak si sundali ty červené šátky, ale ten jejich skeč přitom zůstal stejný.

Dědictví?

To je film, kterým jsem se, řekněme, proslavil. A když ke mně přijdou mladí chlapi, plní sil a plní chuti do života, začnou tak mluvit a tak se různě pohybovat a začnou být vulgární (parodují filmovou roli Bohuše, pozn. red.), tak jim říkám: „To není film o tom, jak se máte chovat. To je o tom, jak se nemáte chovat!“

Bohémství?

Bohémství je způsob života, který mně byl vždycky sympatický. Nikdy bych nevyčítal svým synům bohémský přístup k životu, protože vím, že tento přístup je plný poezie a plný zážitků a závratně přitažlivý.