Fero Fenič: Hrdý český národ by měl ukončit ruské názvy ulic

„Čeští politici by měli pochopit, že mají sloužit všem občanům této většinově ateistické země, konečně uznat manželství pro všechny a tím zároveň ukončit i éru ruského myšlení u nás,“ říká slavný režisér.

Režisér dokumentárních filmů a producent Fero Fenič, mimochodem iniciátor přejmenování ruzyňského letiště na Letiště Václava Havla, byl letos jedním z hostů v projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Rozhovor o filmech, lidské malosti i chystaném dokumentu o Haně Hegerové patřil k  nejúspěšnějším. Fero Feniče jsme proto – stejně jako celou TOP 10 osobností v Galerii – požádali v polovině prosince o zhodnocení letošního roku a přání do roku 2024.

Co pro vás zůstane symbolem roku 2023?

Radost z volby Petra Pavla českým prezidentem po deseti letech zemanovské mizérie. Vztek z toho, ze neproběhl jubilejní 30. ročník Mezinárodního filmového festivalu Febiofest, který jsem za dvacet let vypiplal z nuly na jednu ze dvou největších filmových akcí u nás, a teď stačilo pár let, aby ho zničil jeden jediný člověk. Kdo je pro vás osobností roku 2023?

Stále je to Volodymyr Zelenskyj, který už dva roky, v pro mě nadlidském a neutuchajícím nasazení, vzdoruje agresorům. Co považujete za svůj největší úspěch letošního roku?

Že jsem ho přežil ve zdraví. Z čeho jste letos čerpal nejvíc energie a vyvažoval příliv negativních informací?

Z pohledu na nekonečné moře, ze sklenky červeného vína, doteku nejbližšího člověka a uvědomování si svého věku, který mě utvrzuje, že o budoucnost se už musí bát a bojovat především jiná generace.

Co byste přál do roku 2024 sobě i ostatním?

Abych měl i nadále štěstí na slušné a přející lidi a aby se svět, i naše země, co nejdříve vrátil do klidu a stability. Ale z věcí, které závisí jen na vůli českých politiků – aby pochopili, že mají sloužit všem občanům této většinově ateistické země, a ne jen skupinám, které své postoje vyvyšují nad lidská práva, a konečně tak bylo uznáno manželství pro všechny. Tím zároveň ukončit i éru ruského myšlení u nás, kdy se válka musí nazývat speciální operací.

Připojil bych k tomu i přání k podpoře hrdosti českého národa ukončením éry ruských názvů ulic, náměstí i metra, jaké už nemá rozsahem v dnešní Evropě obdoby. V drtivé většině přitom jde o jména, která s naší (a také evropskou) historií a kulturou nijak nesouvisí a mají jen lokální či ideový význam, zatímco mnohá jména osobností našich bývalých i současných dějin (a také evropských) jsou opomíjená, nebo v nejlepším případě nesou jen vedlejší, či dokonce periferní ulice (viz například v Praze ulice Boženy Němcové v Nuslích, ale i jiné, zatímco například k sídlu předsedy vlády České republiky směřují delegace z celého světa ulicí Nikolaje Vasiljeviče Gogola).

Připomeňte si i část rozhovoru s Fero Feničem v Galerii osobností, zveřejněného letos v červenci.

Pane Feniči, na začátku 90. let, po vzniku samostatné České republiky, jste uvedl projekt Galerie elity národa, profily českých osobností. Nazval jste je elitou, což tehdy vyvolalo vlnu emocí: „Na co si tu hrajeme? Co to je za elitářství?“ Proč jste do názvu GEN zakomponoval právě „elitu“?

To slovo jsem chtěl rehabilitovat. Po sametové revoluci, kdy ještě neexistovaly soukromé televize, byla veřejnoprávní televize zahlcena dokumenty a publicistikou o naší minulosti, protože se logicky snažila napravovat jednostranné dějinné interpretace. A v té chvíli jsem měl pocit, že až vznikne samostatná republika, je třeba ukázat nějaké nové vzory a napravit křivdy i vůči těm, kteří byli předtím interpretovaní nějak jinak.

Bylo mnoho velkých jmen: Kubelík, Tigrid a další. Už půl roku před tím, než došlo k rozdělení republiky, jsem přišel s tímto návrhem. Zdůvodňoval jsem ho tím, že by bylo vhodné ukázat skutečnou elitu, protože do té doby tady byli za elitu vystavováni hrdinní horníci nebo šičky, kteří pracovali a které šily rychle. Ti hrdinové socialistické práce. Takže by to chtělo ukázat skutečný potenciál českého národa.

To se vám povedlo. První díl GEN, ten o Václavu Havlovi, vysílala Česká televize 1. ledna 1993, v den vzniku samostatné České republiky.

Ten projekt pro mě vyšel geniálně. Ale tušil jsem od začátku, že slovo „elita“ bude popuzovat. A taky popuzovalo. Na několik měsíců jsme to museli vypustit, „elita“ se nesměla objevovat nikde v tiskových zprávách. Pak se to trošku zklidnilo. Myslím, že dnes už to takový odpor nevyvolává. Na elitu by měl být každý národ hrdý, protože elita je vrchol, co nás všechny reprezentuje. Vznikly už čtyři série GEN a já mám v záměru ještě vytvořit pátou, poslední.

Mimochodem my v Seznam Zprávách jsme se s naší Galerií osobností vaším GEN inspirovali. Říkali jsme si, že právě 30 let od premiéry vašeho cyklu je dobré významné osobnosti opět lidem přiblížit.

Ano, ta databáze by se měla stále nějakým způsobem doplňovat.

Přesně tak. Už jsme zase o několik generací dále. Doufám, že vám to není nepříjemné.

Ne, ne. Já jsem naopak velmi rád, protože ten projekt GEN vznikal se záměrem, který vy budete dál rozvíjet. A o ten obsah mi šlo. Chtěl jsem, aby tento národ dostával pozitivní podněty. A pokud je budete rozšiřovat v tomto duchu, tak budu mít radost.

Už jsem zmínil, že první díl GEN byl věnovaný Václavu Havlovi, druhý, pokud se nepletu, vynálezci kontaktních čoček Ottovi Wichterlemu, třetí byla výtvarnice a režisérka Ester Krumbachová… Podtitul cyklu bylo 100 Čechů dneška. Jak jste dávali dohromady seznam té stovky lidí?

Na začátku jsem si myslel, že to bude stovka. Bylo tam samozřejmě hodně jmen, o kterých se do té doby vůbec nemluvilo. O ta mi šlo. Ta první série pro mě byla velice lehká, protože jsme měli daleko víc než sto jmen, u kterých jsme cítili, že je potřeba je určitě natočit. Také u některých jmen, například u portrétu Olgy Havlové, se ukázalo, že byla jenom v GEN. O ní nebylo natočeno nic jiného předtím ani dlouho poté.

A jak se vám podařilo osobnosti pro tento projekt získat? Pouštěly si vás často hodně blízko k sobě, točilo se určitě několik dní…

Točili jsme to dva dny. A myslím, že nám hodně pomohla atmosféra doby. Za druhé, v té chvíli už bylo Febio značka, která fungovala na trhu, protože jsme vysílali pořad Oko. To byl předchůdce různých investigativních pořadů. Stále tam byla moje osobní účast, protože jsem za to stále cítil osobní zodpovědnost. Ti lidé si předávali informaci mezi sebou, později se skutečně ukázalo, že někteří, o kterých jsme natáčeli, odmítli jiné nabídky a nám důvěřovali.

Povedlo se mi vybudovat dostatečnou důvěru v to, že se vůči těm lidem nedopustíme ničeho nemravného. Myslím, že ta důvěra je dodnes. Třeba když měl Václav Havel zdravotní problémy v Rakousku, tak my jsme tehdy byli jediní, kteří natočili velký dokument. Jmenoval se Dvanáct týdnů Dagmar Havlové. Byli jsme přítomní na těch místech, kde byl ošetřován. Jako jedni z mála jsme tam měli vstup, byla tam důvěra, že se nedopustíme ničeho neetického.

Jaké neznámé momenty ze života šansoniérky Hany Hegerové Fero Fenič zachytí ve filmu? Jak vidí dnešníma očima některé vtipy z České sody? A proč rozhodl, že se jubilejní 30. ročník mezinárodního festivalu Febiofest už nekonal?

Celý rozhovor si můžete přečíst nebo zhlédnout zde.