Eva Adamczyková: Vrátila jsem se na snowboard, to je můj symbol roku 2023

Olympijská vítězka a mistryně světa ve snowboardcrossu a finalistka StarDance mluví o svých letošních úspěších, ale i o neradostné situaci ve světě. Do roku 2024 přeje sobě i ostatním: „Pracujme na sobě. Nebojme se dělat rozhodnutí, která mohou pozitivně ovlivnit naši budoucnost.“

Pro Evu Adamczykovou byl rok 2023 ve znamení velkých osobních úspěchů. Po vážném úrazu obou kotníků v prosinci 2021 a dlouhé rekonvalescenci se letos v plné síle vrátila ke svému oblíbenému sportu a znovu se stala mistryní světa. Druhou půlku roku pak věnovala své účasti ve StarDance, kde se probojovala do finále.

Eva byla jedním z hostů v projektu Seznam Zpráv Galerie osobností. Rozhovor o její životní cestě k úspěchům i názorech na dění kolem nás patřil k nejúspěšnějším. Požádali jsme ji proto – stejně jako celou TOP10 osobností v Galerii – v polovině prosince o zhodnocení letošního roku a přání do roku 2024.

Co pro vás zůstane symbolem roku 2023?

Návrat a radost. Návrat hlavně proto, že jsem se do sezóny vracela po zranění a nebylo to na začátku vůbec jednoduché. Chvíli mi trvalo, než se ukázalo, jestli to ježdění na snowboardu vůbec půjde. A radost proto, že jsem zažila novou zkušenost – díky StarDance a díky tomu, co jsem tam pět měsíců zažívala. To jsou symboly roku 2023 z mého osobního pohledu. Jinak samozřejmě z pohledu toho, co se děje ve světě, a co naštěstí pozorujeme zpovzdálí, to žádná radost není.

Kdo je pro vás osobností roku 2023?

To opravdu nedokážu říct. Nerada lidi srovnávám, každý je jiný, každý je v jiném oboru dobrý.

Co považujete za svůj největší úspěch letošního roku?

Když to vezmu obecně a nebudu to vztahovat jen k mistrovství světa, tak pro mě je největším úspěchem, že jsem se vrátila na snowboard a jelikož mě to přestalo bolet, tak jsem si to zase začala užívat. I když tam pořád nějaké omezení mám, tak jsem se naplno vrátila k tomu, co mě baví.

Z čeho jste dobíjela baterky a vyrovnávala tak příliv negativních informací?

Hodně mi v tom pomáhají koně, na kterých jezdím a u kterých trávím hodně času. Taky náš pes! Když vidíte, kolik on má energie, tak to vám okamžitě zlepší náladu. A taky je pro mě důležitá určitá rutina, co se týče sportu a tréninku. Každodenní tréninkový program mi vážně dodává energii a dobrý pocit.

Co byste přála do roku 2024 sobě i ostatním?

Sobě i ostatním bych přála, abychom byli spokojení – se svými životy, sami se sebou. Celému světu pak větší klid – a taky rozhodnost. Nebát se dělat razantnější rozhodnutí, která mohou pozitivně ovlivnit naši budoucnost. Pracujme na sobě.

Připomeňte si i část rozhovoru s Evou Adamczykovou v Galerii osobností, zveřejněný letos v srpnu.

Už jsme zmínili zlomeninu obou nohou nad kotníky, což se vám přihodilo v prosinci 2021 v cíli jednoho závodu. Připravilo vás to o možnost jet na zimní olympijské hry do Pekingu. Donutí vás taková fatální věc přenastavit si priority? Říct si, co je důležité a co ne?

Já to nemám tak, že „olympiáda – a nic jiného neexistuje!“. Nejdřív vás tedy rozčiluje, že máte zlomené nohy, pak když máte víc času přemýšlet, tak je vám líto, že na olympiádu nejedete. Ale já jsem ze začátku hlavně řešila, že mám zlomené nohy a že nemůžu chodit. Pak, když jsem spolukomentovala ten závod, tak mi to bylo líto, ale na druhou stranu to asi přichází i kvůli určitým věcem… To vidíte až s odstupem, jestli je nějaké pozitivum, že jsem na olympiádu nejela. Kdyby to byla moje první olympiáda, tak by mě to zasáhlo asi mnohem víc. Tohle už měla být třetí.

Do té vrcholné formy jste se znovu dostala obdivuhodně – možná laickým pohledem – velice brzy. Letos v březnu jste v Gruzii na mistrovství světa vyhrála zlato. Patří tohle vítězství k těm vašim nejcennějším? Vzhledem k okolnostem, které tomu předcházely?

Ten celkový zážitek je silný a pozitivní. Je to skvělé. Mě to ježdění vždycky bavilo. Nebo většinu času. Ale tohle bylo mistrovství světa, kdy jsem byla hrozně vděčná za to, že tam můžu stát, protože čtyři měsíce před tím jsem nemohla pořádně jezdit ani po sjezdovce. Ten den probíhal s takovou lehkostí. Bylo to super v tom, že jsem se cítila dobře, jezdilo se mi dobře… A pak na startu toho finále jsem si říkala: „To je bomba, že tady vůbec můžu jezdit!“

Líbí se mi, že si z těch úspěchů nic moc neděláte, že je to pro vás hlavně do jisté míry zábava. Ale když se za tím vším ohlédnete, jaké trofeje si ceníte nejvíc?

Světového poháru. I když není samozřejmě v tabulkách asi tak ceněný, protože je každý rok. Pro mě je ale důležitý z pohledu jezdeckého umu, že vydržíte celou sezónu kvalitně, stabilně jezdit a vyhrajete pak sérii světového poháru, protože se počítá těch šest, osm závodů. Olympiády jsou jiné v tom, že tam musíte víc zvládat stres, je to velký závod, je tam hodně lidí… A pro mě pak taky velký úspěch. A to vidím asi až teď zpětně. Protože po olympiádě v Soči jsem tu sezónu nebyla úplně nadšená z ježdění, nebavilo mě jezdit…

Řekla jste si: „Zlato už mám, tak končím“?

Ne, to vůbec. Chtěla jsem jezdit, jenom mě to prostě nebavilo. Nevěděla jsem, co s tím dělat. Takže jsem tu sezónu po olympiádě měla volnější, odpočinkovější a snažila jsem se dát nějak dohromady. Myslím si, že dopamin vám tou olympiádou vystřelí nahoru, i celému týmu, a pak prostě čekáte, co se stane. A ono se toho zase tolik nestane. Jasně, poznávají vás lidé, ale jdete za něčím dlouhou dobu, pak se to teda stane – a co dál? Myslím, že to je přirozený proces.

Vím, že svou kariéru nijak zvlášť neplánujete a neupínáte se k tomu, co ještě musíte zvládnout. Před časem jste v rozhovoru pro Deník řekla: „Trénovat a závodit jen kvůli zvýšení počtu medailí mi nedává smysl. Nevyrostla jsem ve sportovně drilovací rodině.“ Co vás tedy žene dál?

Musí mě to bavit. Ten proces, to ježdění i to trénování. Rutina, kterou jsem si v tom našla, někdy může být ubíjející, ale někdy mi pomáhá překonávat nudnější tréninky. Co se týče letní přípravy, tak i tu se snažím dělat nějak zábavnou nebo ji něčím trochu změním, aby tam byl nový impuls.

Letos na podzim s manželem (hercem Markem Adamczykem) vstupujete do dalšího ročníku televizní soutěže StarDance. Berete to jako výzvu, v čem všem můžete být úspěšná?

Že bych si potřebovala dokázat, že i ve StarDance budu úspěšná, to ne. Ale je to určitě výzva v tom, že chci zkusit, jestli dokážu svůj projev zvládnout, jestli se dokážu naučit tančit a jestli to bude vypadat dobře, nebo ne. Já se ráda učím nové věci. Ne každý má takové možnosti. Myslím si, že by byla škoda to nevyužít.

Půjde to dohromady s vaším tréninkem a plánem na další závody?

Plán je takový, že v rámci suché přípravy, fyzické přípravy v Praze, budu normálně dopoledne dělat svoje tréninky, odpoledne tancování… Pak se to samozřejmě bude měnit, jak budu potřebovat. A samozřejmě příprava na sněhu, na ledovcích, ta se zpozdí. Teď nedokážu říct, kam člověk (v soutěži, pozn. red.) dojde. Takže pak to bude už řešení ze dne na den nebo z týdne na týden. Když tak v nejhorším vynechám první dva závody v prosinci. Ale třetí závody, na konci ledna, už bych chtěla normálně stihnout. To nebude zase tak hrozné. Říkala jsem si, že když jsem minulý rok vyhrála mistrovství světa, tak si jako odměnu zasloužím StarDance.

Takže plán je, že v prosinci vyhrajete StarDance a pak ty světové poháry?

Ve StarDance bych chtěla být spokojená se svým výkonem, to je cíl.

Co pro Evu Adamczykovou znamená být zaměstnaná v Dukle, sportovním centru Ministerstva obrany? Čím se pro ni liší závody na Světovém poháru a na olympijských hrách? Kdy ji přešla nechuť vystupovat na veřejnosti? A jaká byla spolupráce s manželem při natáčení filmu Poslední závod?

Celý rozhovor si můžete přečíst nebo zhlédnout zde.