Místo Česka jsem mohla reprezentovat Francii, prozradila Ester Ledecká

Ve sportu dosáhla mimořádných úspěchů, včetně světových unikátů, další velké plány má před sebou. V rozhovoru pro Seznam Zprávy Ester Ledecká otevřeně promluvila o zákulisí své kariéry a zásadní roli celé své rodiny.

„Měla jsem opravdu kliku na rodiče, že mě vždycky ve všem podporovali. A že i když jsem si třeba umanula, že vyhraju olympiádu ve dvou sportech, neřekli: ‚Ne, budeš dělat jenom jeden.‘ Řekli: ‚Uděláme všechno pro to, aby se ti to mohlo povést. Zkusíme ti zajistit ty nejlepší podmínky, zkusíme ti tady pomoct zaplatit trenéra, dokud si nebudeš tím sportem moct vydělávat sama.‘ Toho si strašně vážím, protože vím, že to není bohužel nic běžného, že rodiny takhle fungují,“ říká Ester Ledecká v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Maminka Zuzana je hlavou celého Esteřina týmu: „Ona je ‚head coach‘ celého našeho cirkusu. Moje maminka se mnou byla od začátku, ona přesně ví, jak co funguje, jak já funguju, a tak to řídí - dělá plány, na jaké závody se pojede, jaké se nepojedou.“

Bratr Jonáš, výtvarník a komiksový umělec, vymyslel pro Ester její superhrdinskou identitu a vytvořil design její kombinézy a snowboardu. Dědeček Jan Klapáč, bývalý hokejový šampion, byl pro Ester už v dětství velkou inspirací a velkým rádcem.

A otec, hudebník a mezinárodně úspěšný skladatel Janek Ledecký? „Táta mě vždycky vedl ke sportu a hlavně mě podporoval a financoval celý začátek mé kariéry (uvádí se, že šlo o dvanáct milionů korun, pozn. red.). Až do nějakých osmnácti let, kdy jsem řekla, že jestli si na to nevydělám, tak už prostě končím. Říkala jsem: ‚Nebude mě táta financovat do aleluja.‘“

Rozhovor s Ester Ledeckou si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video – a dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Ester, před časem jste o sobě prohlásila, že jste mistrem světa v improvizaci. Kdy jste naposledy musela improvizovat?

Možná ani ne tak já, jako spíš můj tým, protože oni udělají tu vlnu a já se na ní potom vezu. Oni mi dají instrukce, kde a kdy mám být, a pak už mě jenom tak postrkávají: Přivezou mě na tenhle závod, tamhle na trénink, postaví mě na lyže nebo na snowboard.

A vy se přizpůsobíte?

Já se přizpůsobím.

Tak teď vás přistavili sem k nám do Seznam Zpráv. Jsem rád, že vás tu máme – a můžeme začít „improvizovat“. Začneme tradičním slovním ping-pongem. Co vás napadne, když řeknu – zlato?

Závody.

Talent?

Píle.

Kytara?

Táta.

Harry Potter?

Nejlepší film na světě. (směje se)

Čokoláda?

Není nic lepšího. (směje se)

A snowboard, nebo lyže?

Obojí.

Nedá se v tom vybrat?

Nedá. Nedá a nechci.

Když jsme domlouvali rozhovor, tak jsem se od vaší manažerky dozvěděl, že můžete přijít buď dnes, nebo v květnu. To vypadá, že Praha je pro vás velkou vzácností…

Poslední dobou jo. Ono to bylo i dřív, ale teď mám druhé sídlo v Londýně, takže teď už jsem tady opravdu málo. A když už tady jsem, tak je to nabitý program.

A „sídlo v Londýně“ znamená, že v Londýně bydlíte? Je to váš domov?

Také. Jeden z mnoha.

Jaké máte pořadí?

Praha je pořád ještě číslo jedna, tady mám rodinu. Pak Londýn. Pak asi Řecko, řekla bych. Tam jsem vlastně každý rok, dělám tam kondiční přípravu, jsem tam dost dlouho, takže asi tahle tři místa. A pak hory, v podstatě kdekoliv, kde je nějaký sníh.

Dá se vůbec spočítat, kolik času během 365 dnů v roce trávíte v jaké části světa?

Nedá. Kdyby to někdo spočítal, tak ani nevím, jestli bych měla platit v Česku daně. (směje se) Jestli nejsem ve finále asi víc v Rakousku, nebo v Itálii, nebo někde.

Totální světoběžník.

Ano.

Mimochodem nedávno jste byla na měsíčním soustředění v Chile. Kam povede vaše další cesta?

Vrátili jsme se z Chile, pak jsme hned jeli do Itálie a teď odlétám na čtyři dny do Londýna a pak do Švýcarska na přípravu.

Víte, kde budete na Vánoce?

Na Vánoce, přímo 24. prosince, budu asi v Praze. Ale 23. budu v Davosu, protože tam je závod na snowboardu. Takže ještě doufám, že Red Bull (hlavní partner, pozn. red.) mi pomůže a přistaví mi nějaké soukromé letadlo. Protože pojedu z Val-d'Isère rovnou do Davosu, tam budu asi dva dny.

Ester, všude se o vás mluví jako o „obojživelnici“, někdy sněhové, někdy lyžařské. Jak se vám to označení líbí?

Už jsem si na to tak nějak zvykla. Nevím, koho to původně napadlo. Asi nějakého novináře.

Jak byste se označila vy sama? Kým jste ve sportu?

Asi spíš dvouhlavý tele. (směje se)

Když jste na zimní olympiádě v jihokorejském Pchjongčchangu v roce 2018 vyhrála nejdřív zlato v alpském lyžování a pak i ve snowboardingu, tak se všude vtipkovalo, že vám vlastně stačí ukázat, jak se ten který sport dělá a vy hned sbíráte medaile. Těšilo vás, co to tehdy vyvolalo?

Mě hlavně těšilo to, že všechno, co se rozjelo, všechny ty vtipy a skeče, ten český humor, je tak unikátní, že si myslím, že to nikde ve světě nemají. Češi si z toho dokázali udělat správnou legraci. Rozjela se spousta vtípků, že mám jít do brány tamhle s českým hokejovým týmem, že si mám se Serenou Williams zahrát tenis a tak. Bylo toho hrozně moc a hrozně mě to bavilo číst.

A jaká je realita? Je to tak, že co sport, na který sáhnete, to vám jde?

To ne. Já jsem strašně nešikovnej člověk.

Fakt?

No jasně. Mně jdou docela ty klouzavé disciplíny. Klouzat se po sněhu, po vodě - takže windsurf, kite. Kite jsem vlastně ještě nezkoušela, ale třeba wake…

Ale šel by vám, kdybyste ho zkusila.

Nevím, je možné, že bych tam měla spíš větší šanci než třeba ve fotbale. To není úplně moje silná disciplína. Nebo koordinační a běhavé sporty. Celkově mě třeba hodně bavil beachvolejbal. Dělám hodně sportů a vypadá to, že jsem na ně i talentovaná. Ale ono je to ve finále hrozně vydřené. I to lyžování s tím snowboardingem je u mě fakt strašně vydřené.

Ta vaše nešikovnost spočívá v čem? Řekla jste: „Jsem hrozně nešikovná.“

Když se učím nějaký nový sport. I na začátku lyžování jsem nebyla z těch nejšikovnějších. Mně to trvalo. Ale mě to tak strašně baví! A hlavně mě strašně motivuje, když mi to nejde, já se to hrozně chci naučit. Třeba mi nešlo chodit po slacklajně, tak jsem se naučila chodit po slacklajně. Nešlo mi jezdit na jednokolce, tak jsem se naučila jezdit na jednokolce. Nešlo mi žonglovat. Ale třeba můj brácha, když jsme se učili žonglovat, tak jemu to šlo hned - a v podstatě - k čemu on to potřebuje? On hraje na kytaru, má kapelu, je grafik a dělá nádherná umělecká díla, ale k čemu on potřebuje, aby mu šlo žonglování? To potřebuju spíš já. (směje se)

Je to nespravedlnost!

Je to vyloženě nespravedlivá věc. Ale třeba jsem se snažila naučit stojku, a to mi nejde vůbec. Takže kdejaká „dilinka“ tamhle na instagramu dělá stojky za dva dny a já už se to učím rok a prostě to neustojím. Udělám stojku o zeď, ale jako neustojím stojku třeba dvacet vteřin.

Máte před sebou nějakou metu, že byste se například chtěla ještě v některém sportu dostat na olympiádu?

Takhle jsem nad tím asi nepřemýšlela. Trošku jsem přemýšlela asi nad tím windsurfingem. Když už by to mělo něco být, tak by to mohl být windsurfing. A to by bylo hezké v létě, protože do zimy už toho víc nenarvu. To už i takhle je ta zima přetížená. Tak spíš nějaký letní sport.

Takže do budoucna by to mohlo klapnout?

Chtěla bych o to usilovat. Ale zatím na olympiádě není ta disciplína, kterou dělám já. Ale věřím, že ji tam ještě přifrknou.

Ke svým dvěma zlatým medailím z roku 2018 z Pchjongčchangu jste loni přidala třetí zlato na olympiádě v Pekingu - a tím jste se zařadila mezi sportovní elitu, pětici nejslavnějších českých olympioniků. Tři zlaté medaile máte vy, Martina Sáblíková a Jan Železný, čtyři Emil Zátopek a sedm Věra Čáslavská. Jak se v téhle společnosti cítíte?

Tak nějak nepatřičně. Já si myslím, že tam vůbec nepatřím.

Jak to? Ty medaile mluví jasně.

Protože tohle jsou takové legendy, které mě vždycky hrozně inspirovaly. Já si pamatuju, že pokaždé, když jsem koukala na Martinu Sáblíkovou, i teď při té poslední olympiádě, tak jsem si říkala, že je to prostě neskutečné, co ona dokáže. A jak je hlavně konzistentní celou svou kariéru. To je asi to nejtěžší pro sportovce, aby neměl výkyvy, ale aby se dostal na špičku a tam vydržel. A tihle sportovci, kteří mají tolik olympijských medailí, to dokážou. Je mi velkou ctí být v téhle partičce, ale myslím si, že toho mám ještě dost před sebou a pořád mám na čem pracovat.

Bezesporu můžete k těm třem zlatým přidávat další, ale…

Budu o to usilovat.

…ale vy jste také legendou. To je prostě fakt. Často se říká, že patříte k takzvané sportovní šlechtě, k top sportovcům. Jak výhodné je vlastně pro sportovce patřit k elitě? Otevírá vám to nějaké další možnosti? Máte lepší podmínky?

Myslím si, že výhoda hlavně plyne z toho, že máte větší pozornost veřejnosti, tím pádem to přitahuje i sponzory. Přece jenom hlavně to lyžování je strašně drahý sport. Většinu věcí si vlastně platím ze svých peněz, od svých sponzorů. Pak je to armádní klub Dukla, který se za mě už od mých patnácti let postavil a pomáhá mi jak finančně, tak zázemím. Ale teď je to tak, že čím jsem lepší nebo čím víc závodů jsem vyhrála, tak tím víc sponzorů si můžu sehnat, tím víc si můžu dovolit. Nejdřív jsem měla jenom trenéra, pak jsem měla trenéra a servisáka, teď už mám trenéra, servisáka a fyzioterapeuta. A můžu ten tým rozšiřovat a investovat zpátky do snowboardingu. A, doufejme, udělat si i nějaký polštář do budoucnosti.

Pociťujete i nějakou žárlivost mezi sportovci? Že by si třeba říkali: „Ježíšmarjá, Ledecká! Ta to tu zas vyhraje.“ Že by se vůči vám vymezovali?

Vlastně ani nevím. Nebo to aspoň nedělají přede mnou.

Neříkají vám, že je něčím štvete?

Ani ne. Spíš jim to přijde srandovní, protože tím, že jsem ve snowboardovém svěťáku (Světový pohár, pozn. red.) a lyžařském svěťáku, a přeskakuju tam a sem a vždycky, když se objevím na té druhé straně, tak oni: „Jé, tak ty jsi tady zase?“ A „gratulujeme ti třeba za snowboard“, že jsem vyhrála. A vždycky to bylo sympatické. Spíš to berou, jako že je „tady teda exot“. Určitě tam nějaká rivalita je, takhle je to všude ve sportu a mělo by to tak být. Ale vesměs jsou všichni hrozně kamarádští.

Už jsme mluvili o třech zlatých medailích z olympiády, přečetl jsem si, že máte devatenáct vítězství ve Světovém poháru, celkem sedm velkých křišťálových glóbů, čtyřikrát v řadě za sebou, což se také nikomu nepovedlo. Několik titulů Sportovec roku. Získala jste i Sportovce desetiletí, Královnu bílé stopy… Přidala byste do výčtu ještě něco, co pro má vás opravdu extrémní cenu?

Já myslím, že těch svěťáků už bude víc.

Víc než devatenáct?

Víc než devatenáct. (směje se)

Jasně, takže už jsme nad těmi dvaceti…

Jestli to máte z mého instagramu, tak bych to tam měla refreshovat.

Máme staré informace.

To je moje chyba, protože já si dělám instagram, akorát nejsem ještě aktuální. Nicméně kdybych měla dodat ještě něco, čeho si vážím, jakého úspěchu, tak asi nejvíc toho, že jsem si prosadila svoje.

V tom, že jezdíte jak na lyžích, tak na snowboardu?

Ano. Právě v tom.

Kdo vám to nejvíc rozmlouval?

Když mi bylo asi tak čtrnáct patnáct, tak trenéři. Na každé straně.

Že se nebudete věnovat naplno ani jednomu?

Prostě měli pocit, že to nejde. Že nejde dosáhnout úplné špičky ve dvou sportech. Že se musím rozhodnout, abych se mohla koncentrovat jenom na jeden sport a dosáhla toho vrcholu. Že jinak ve dvou sportech se mi to nemůže povést.

Tak jste je vyvedla z omylu!

Já jsem jim říkala: „Už to někdo zkusil? Tak to pojďme zkusit!“

A má pro vás nějakou výhodu, že děláte a trénujete oboje? Ovlivňuje se to takříkajíc navzájem?

Má to spoustu nevýhod, ale kdybych měla nějaké zmínit, tak zaprvé asi tu, že se nenudím. Že nejsem pořád v tom jednom a můžu si přeskočit do druhého sportu. Je tam trošku jiný formát závodění. Je to úplně jiný sport, takže jsou tam jiní lidé, není to tak monotónní. A pak, co se týče nějaké techniky, tak si myslím, že z lyží si na snowboard beru to, že se nebojím rychlosti. Tam je daleko větší rychlost. A ze snowboardu na lyže - tam je taková rovnováha a cit pro hranu, protože tam je jenom jedna hrana. Máte jenom jednu šanci to udělat dobře.

Podle čeho se vlastně rozhodujete, na jaký závod pojedete? Jestli tentokrát lyže, nebo snowboard? Nemůžete přece stíhat všechno.

Dřív to bylo tak, že jsem prostě jezdila tam, kde to bylo nejblíž. (směje se) Vždycky jsem si to vytyčila a říkala jsem si: „Tak tohle je ve Švýcarsku, tak další závod tady ve Švýcarsku.“

Snažíte se to vyvažovat? Jednou lyže, jednou snowboard?

Ne, ne. Teď už poslední roky spíš víc lyžuju. A snažím se. Protože dřív jsem víc snowboardovala a dosáhla jsem spousty hezkých úspěchů. Začal mě sponzorovat i Red Bull a společně máme cíl, abych se dostala na stejnou úroveň, abych byla schopná vyhrát křišťálový glóbus nebo tak.

Ester, jak zatím hodnotíte rok 2023? Je to spíš kategorie „smůla“, nebo kategorie „dosažení nových životních cílů“?

Myslím, že obojí. Smůla? Podle mě prostě nic takového v životě asi úplně neexistuje. Nebo pro mě ne.

Víte, proč se na tu smůlu ptám?

Já vím, kvůli tomu zranění. Ale to je prostě tak, no… Můj děda vždycky říkal: „To ke sportu prostě patří.“

Měla jste tříštivou zlomeninu…

…klíční kosti. A bohužel se to muselo dvakrát operovat, bylo to komplikované a stihla jsem až konec sezony. Ale ve finále, já nevím, jestli to byl nějaký osud, ale prostě to beru tak, jak to bylo. A snažila jsem se z toho vytěžit maximum. Udělat maximum pro svoji rehabilitaci a pro všechno, co jsem v tu chvíli mohla udělat. Třeba jsem si dokončila školu. Už mám konečně toho magistra.

To je to, kam jsem mířil. Jestli ten rok vnímáte spíš jako smůlu, nebo jako dosažení nového životního cíle.

Asi bych si toho magistra dodělala tak jako tak, protože ze začátku těch rehabilitací stejně bylo hodně, i toho tréninku kolem, který jsem mohla dělat aspoň na nohy. Takže stejně času na učení moc nebylo, ale byla jsem ráda, že tohle už mám za sebou.

Říkala jste, že jste byla „jedničkářka, šprtka“.

Trošku jo. (směje se)

Teď jste tedy magistra v oboru marketingová komunikace. Tento studijní obor jste si vybírala s vidinou toho, že to můžete zužitkovat v budoucnu i v případné nesportovní kariéře?

Původně jsem nechtěla studovat marketingovou komunikaci, ale fyziku, protože mě na střední hodně bavila. Maturovala jsem z fyziky. Ale to prostě nešlo skloubit se sportem, protože zrovna v roce, kdy jsem nastupovala na vysokou školu, zrušili kombinovanou formu studia, už byla jenom ta prezenční. A to už by nešlo ani s jedním sportem.

A jakou jste měla představu o své profesi, když jste chtěla studovat fyziku?

Nevím, já jsem prostě jenom chtěla začít třeba obecnou fyziku. A říkala jsem si, že si potom dám nějakou specializaci, ale ještě nevím. Z těch předmětů, co jsme ve škole měli, tak mě tenhle bavil nejvíc. Když jsem si vybírala vysokou školu, tak jsem si vyjela všechny školy, které existují, a všechny obory a podle toho jsem jela, co by mě zajímalo.

A šla jste nakonec na Vysokou školu finanční a správní…

Nakonec jsem zůstala tam, protože oni mi nabídli stipendium. Mají společenství škol a jeho součástí bylo i gymnázium, na kterém jsem studovala. Tak jsem si tam vybrala obor a říkala si, že marketingová komunikace bude fajn pro to, co dělám. Třeba teď jsem si založila butikovou sportovní agenturu, tak jsem si říkala, že využiju znalosti a zkusím to nějak přenést do praxe.

O čem jste psala diplomovou práci?

O brandingu sportovce.

Ester, bylo někdy vážně ve hře, že byste mohla na světových šampionátech reprezentovat jiné státy než Českou republiku?

Bylo, párkrát. Bohužel jo.

Bohužel proto, že jste to vážně zvažovala? Bohužel pro Českou republiku?

Bohužel jsem to musela v určitou chvíli zvažovat, ale naštěstí to dopadlo tak, že můžu závodit za Česko.

Jaký stát byl ve hře?

Měli jsme tam různé země, myslím si, že Francie, Lichtenštejnsko…

To není tak dávno, že? Někdy loni na podzim?

Měli jsme trošku takové spory…

Byly to spory se Svazem lyžařů České republiky, protože jste dlouhou dobu nedokázali uzavřít smlouvu. Proto jste zvažovala, že byste mohla reprezentovat jinde. Na čem ta dohoda se svazem vlastně vázla?

V podstatě ten hlavní problém, který mě limitoval v tom, abych to mohla podepsat, byl, že jsem si nemohla sehnat vlastní partnery, které potřebuju, abych mohla naplno dělat to, co dělám. Po Svazu lyžařů České republiky jsem ani nikdy nechtěla, aby mi zajistil finančně celou sezonu nebo celý tým, který potřebuju, ale oni po mě nemůžou chtít, abych si nemohla sehnat vlastní sponzory a nějakým způsobem je propagovat. Protože potom bych neměla z čeho ten tým platit.

Rozumím. Nakonec to jednání pro vás dopadlo dobře, je to tak?

Pro mě je naprosto zásadní věc, že už můžu závodit. V určitou chvíli mě ten svaz trošku držel v šachu. Takže i kdyby ta klíční kost byla v pohodě, tak by nebylo úplně jisté, že bych mohla závodit. Teď už máme ty vztahy urovnané. A věřím, že už pracujeme ve shodě, že spolupráce bude v pohodě.

Kolik lidí dnes zaměstnává „firma Ester Ledecká“? Kolik lidí je na vás do jisté míry závislých?

Na snowboardu mám servisáka, fyzioterapeuta, trenéra a na lyžích mám další dva trenéry. Takže je to pět lidí, které musím uživit. Je to nejen výplata, ale samozřejmě letenky, ubytování, cestování a tak. A pak jsem teď založila tu butikovou agenturu, kde jsem společně s mojí novou manažerkou Erikou Alchusovou a mojí maminkou. To máme takovou holčičí agenturu, holčičí spolek. Ale myslím si, že to děláme dobře nebo snažíme se to dělat profesionálně, podle pravidel. Myslím, že až třeba ukončím kariéru, tak bych se mohla nějak víc angažovat. A třeba postupně najdeme i další sportovce, kteří by s námi chtěli spolupracovat.

Jak významnou roli pro vás ve vašem týmu mají a znamenají rodinní příslušníci?

Moje maminka má obrovskou roli, protože ta je „head coach“ celého našeho cirkusu.

Řídí celý tým?

V podstatě by se to takhle dalo říct. Moje maminka se mnou byla od začátku, ona přesně ví, jak co funguje, jak já funguju, a tak to tak nějak řídí - dělá plány, na jaké závody se pojede, jaké se nepojedou… Samozřejmě, že vždycky to konzultuje s trenéry, ale ve finále je tou zodpovědnou osobou.

Žádná ponorka? Žádný střet mezi vámi nikdy nepropukne?

Vy neznáte moji maminku. S tou je strašná legrace.

Takže pohoda. To je bezvadné, to vám gratuluju.

No, já si také gratuluju. Každý den.

A pak máte bráchu Jonáše, který je pro váš tým asi také významný…

Ano. Stará se o obraz toho všeho. Navrhuje mi kombinézy, dělá všechny grafiky kolem. V tom má velký význam. A pak samozřejmě můj děda, který mi dělal kondiční přípravu.

Bývalý hokejový šampion Jan Klapáč.

On byl pro mě strašně velkou inspirací. Vlastně sportovní idol, kvůli kterému jsem to, myslím, dotáhla až sem. A moje babička. Protože ta je můj hlavní fanoušek, to se nesmí zapomínat. A pak samozřejmě táta, protože táta mě vždycky vedl ke sportu a hlavně mě podporoval a financoval celý začátek mé kariéry. A až do nějakých osmnácti let, kdy jsem řekla, že jestli si na to nevydělám, tak už prostě končím. Protože jsem říkala: „Tak nebude mě táta financovat do aleluja.“

V době, kdy jste získala své dvě první olympijské medaile, jsem si přečetl, že váš otec Janek Ledecký investoval do vaší sportovní kariéry do vašich osmnácti let dvanáct milionů korun. Což byly, předpokládám, náklady na všechna soustředění, výbavu a tak dál. Přemýšlela jste někdy nad tím, jak by se vaše kariéra vyvíjela, kdybyste jako rodina nemohli tuto investici tehdy udělat?

Špatně. Hlavně v tom lyžování. Lyžování je strašně drahý sport, tam jsou ty peníze bohužel prostě potřeba. Bez nich to nejde, do určité chvíle se dá nějak fungovat na českých horách, které jsou skvělé. Ale potom jsou závody všude možně, takže musíte cestovat. Všechen ten materiál je dost drahý. A než získáte sponzory, abyste mohli jet třeba jako tovární jezdci za nějakou firmu, tak je to prostě nákladné. Asi bych dělala jiný sport.

Pro vás jako dítě bylo asi také dost určující, že jste se – když vám bylo pět let - přestěhovali na hory, do Špindlerova Mlýna. Kdy jste si řekla, že se sportem chcete živit? Že to bude v dospělosti vaše práce?

Upřímně, já jsem vůbec neuvažovala, že by to tak nemělo být. Já si stoupla na lyže, na snowboard a říkala jsem: „Tohle budu dělat!“ A vůbec mě nenapadlo, že by to byl nějaký zlomový moment, kdy bych si řekla: „A teď do toho jdu jako profesionál.“ Od začátku jsem chtěla být nejlepší na světě v těchto dvou sportech. Nejdřív teda v lyžování, protože to jsem začala ve třech letech, a v pěti jsem začala se snowboardingem. Pak už jsem říkala: „No, tak to budu dělat obojí.“

Už jsme říkali, že váš dědeček je bývalý hokejový šampion. O mamince jsme zatím neřekli, že byla krasobruslařkou. Takže sportovní dispozice v rodině byly dané. Podporovali vás všichni v tom, že sport bude jednou vaše živobytí?

Jo, jo. Já měla opravdu kliku na rodiče, že mě podporovali a vždycky mi ve všem pomáhali. A že i přesto, že jsem si třeba umanula, že vyhraju olympiádu ve dvou sportech, neřekli: „Ne, budeš dělat jenom jeden.“ Řekli: „Uděláme všechno pro to, aby se ti to mohlo povést. Zkusíme ti zajistit ty nejlepší podmínky, zkusíme ti tady pomoct zaplatit trenéra, dokud si nebudeš tím sportem moct vydělávat sama.“ Toho já si strašně vážím, protože vím, že to není bohužel nic běžného, že rodiny takhle fungují. Mám skvělou rodinu, která funguje výborně a všichni se navzájem podporujeme.

Kdybyste měla říct jednu radu, která vás naprosto ovlivnila, kterou vám dal třeba váš dědeček?

Asi nejvíc mě ovlivnila rada: „Ještě to rozhodčí neodpískal!“ To bylo naše heslo. Že se má prostě bojovat do poslední chvíle. V hokeji to tak prostě je. U mě to tak není samozřejmě, ale v přeneseném významu - než dojedu do cíle, tak musím bojovat. Ať už se stane cokoliv, když udělám chybu. Vždycky jsem se snažila dojet všechny jízdy. Asi nejsem takový ten typ, který by vyloženě riskoval, ale spíš se snažím konzistentně dojíždět závody a pomalu se zlepšovat v trénincích a pak to ukázat na závodě, než že bych bezhlavě jezdila, riskovala, vypadávala. Jsem docela pyšná na to, že většinu - snad až asi na jenom dva závody z celé své kariéry - jsem dojela. A to kvůli tomu, že jsem buď skončila v sítích a už to nešlo, anebo že jsem někde ztratila lyži a nemohla jsem se pro ni dostat, a už jel další závodník. Takže spíš vždycky do poslední chvíle bojovat, co to jde.

A jak se vyrovnávat s prohrou a s neúspěchem, který také přijde, to vám dědeček rovněž poradil?

Děda mě učil klasické základy, že musím respektovat soupeře, že tam nejsem sama. Že sport je hezký i v tom, že se vám to občas povede, občas ne. A proto na to lidé koukají. Kdyby furt vyhrával jenom jeden, tak už to potom ve finále všechny přestane bavit. Mě ne, já bych to samozřejmě chtěla. O to i usiluju. Ale je to tak - a člověk s tím musí počítat. Je to soutěž a nejsem jediná, kdo se bude v ten den snažit být nejrychlejší. Takže ve finále v kariéře daleko víckrát prohrajete, než vyhrajete. Ono to tak není vidět, protože pak jsou vidět jenom ty hezké zážitky, jenom výhry.

A nemáte z prohry depresi? Nehroutíte se?

Ne. Když prohraju, tak jsem ne smutná, trochu naštvaná, samozřejmě, protože mě to baví a chci vyhrát. Ale hlavně mě to hrozně motivuje. Hrozně bych chtěla jet znovu a třeba si i vyjedu nahoru a jedu si aspoň ještě volnou jízdu a přemýšlím o tom, co jsem udělala blbě, abych to udělala líp. A vždycky, když udělám nějakej kiks a něco v jízdě prostě podělám, tak si říkám: „Hele, pojďme hned druhý den trénovat a pojďme zkusit přesně tu zatáčku, kde mi to nešlo. Pojďme to zkusit udělat správně. Já se to musím naučit, aby se mi to už nestalo.“ To mě motivuje asi nejvíc.

Ester, jak vy vlastně relaxujete? Každý člověk, který dělá nějakou profesi, si občas potřebuje u něčeho takzvaně vyčistit hlavu. Jak to máte vy?

Já jsem zatím měla školu, nic jiného mezi to vlastně ani nešlo vklínit. Byl to prostě buď sport, nebo škola. A teď jsem ráda, že už mám konečně od té školy pokoj. (směje se) Ale mám spoustu knížek, které si chci přečíst a ještě jsem to nestihla. Takže teď dočítám knížky a koukám na seriály.

Když tady v Galerii osobností seděli vaši kolegové, šampioni v dalších sportovních disciplínách, tak každý z nich zmínil nějaký svůj koníček. Lukáš Krpálek rád truhlaří, Petr Čech hraje na bicí, Eva Adamczyková teď propadla tanci ve StarDance…

Mě strašně baví se hejbat, takže já nepřestávám, ani když jsem mimo kopec. To si potom jedu windsurfovat, wakeovat, baví mě kickbox, beachvolejbal… Když nejsem na lyžích nebo na snowboardu, tak moje koníčky jsou bohužel furt v pohybu. Takže potom už trenéři říkají: „Vyber si něco klidnýho.“ A furt nic.

V jednom článku o vás mě zaujala věta, že byste chtěla pilotovat stíhačku. Děláte pro to něco? Nebo je to spíš nereálný sen?

Nemyslím si, že by to bylo nereálné. Měli jsme s Duklou akci, kde nám ukazovali gripeny, provedli nás ve Kbelích (na letišti, pozn. red.). A bylo to hrozně fajn, zajímavé. Říkala jsem si: „Tohle by mě možná bavilo. A dokonce jsem i tak malá, že se tam vejdu.“ Do gripenů bych se vešla, protože tam nesmíte bejt vysokej. Ptala jsem se, za jak dlouho z někoho, jako jsem já, dokážou udělat pilota gripenů. A řekli, že za dva roky. To jsem byla v šoku, myslela jsem si, že to trvá třeba deset dvacet let, a oni ty piloty potřebují rychle.

Ale kde byste vzala ty dva roky?

No jasně. Ale třeba po kariéře. To ještě furt budu moct, doufám.

Takže takový sen, ke kterému byste se mohla dostat?

Jeden z mnoha scénářů, bych řekla.

V úvodu, když jsem se ptal na kytatu, tak jste řekla „táta!“. Ale jestli se nepletu, vy také hrajete, ne? Máte kytaru?

Kytary mám dvě. Jednu mám podepsanou od Bryana Adamse a té se nesmí nikdo dotýkat, protože je podepsaná od Bryana Adamse (kanadský rockový zpěvák, pozn. red.). Co kdyby se to náhodou nějak smazalo, proboha! Takže od doby, co ji Bryan podepsal, na ni nikdo nesáhl…

Takže jste si musela pořídit další.

Takže mi Ježíšek přinesl další. Myslím, že to byl můj bráška, ten Ježíšek. Když byl covid, tak jsem se naučila tancovat shuffle a trochu, malinko, jsem se učila hrát na kytaru. Baví mě to, ale asi na to nemám žádný talent.

Žádná ambice vystoupit jednou s tátou na pódiu? Zahrát si s ním?

Na kytaru určitě ne, to by bylo šílené. Jednou jsme spolu zpívali, to bylo v uzavřené společnosti, na bráchově svatbě. To jsme si spolu zazpívali You Got A Friend In Me, to je ta hlavní písnička z Toy Story. Společně jsme to zpívali mému bráchovi. Ale byla jsem strašně nervózní a bylo mi to vyloženě nepříjemné, jak jsem byla vystresovaná. To se mi na kopci neděje, tam se řítím stotřicítkou a jsem úplně v pohodě. Ale tady mi bušilo srdce. (směje se)

Takže tudy vaše cesta nevede…

Zatím ne. Musela bych se trošku rozjet.

Já vám, Ester, přeju, ať se vaše sny naplní a ať se vaše sbírka medailí dál rozrůstá.

Děkuju.