Oceněná Daniela Kolářová: „Nechci skákat po povrchu a být roztomilá“

Legendární herečka, která na právě zahájené karlovarské filmové přehlídce převezme Cenu prezidenta festivalu, nemá problém pojmenovávat věcí zpříma a někdy i ostře. Potvrdila to i v rozhovoru pro Seznam Zprávy, kde mluví o herecké práci, úpadku divadel, „hloupých chlapech“ v politice i energii, kterou čerpá v přírodě.

Noc na Karlštejně. Na samotě u lesa. Kulový blesk. Ale taky řada seriálů, které se dodnes objevují na televizních obrazovkách. Jak tyto připomínky dávných časů Daniela Kolářová snáší?

„Mám dilema, baví mě se koukat na ty ostatní, ale se sebou samou mám potíž se vydržet. Protože si říkám: ‚Bože, co jsi to udělala? To jsi měla udělat jinak!‘“ říká sebekriticky Daniela Kolářová.

Zároveň vzpomíná na to, jak se při natáčení dnes legendárních filmů a seriálů museli tvůrci vypořádávat s dobovou cenzurou a ostatními tlaky v totalitní společnosti. „Autory to nutilo ke kličkování, k tomu, aby v podtextu zjevovali určité věci. Dalo to dost práce se tím probojovat, aby to prošlo cenzurním řízením,“ říká a dodává: „Uvnitř toho ostrůvku jsme se ale cítili svobodní.“

Daniela Kolářová byla dalším hostem v pořadu Seznam Zpráv Galerie osobností. Cena prezidenta filmového festivalu, kterou získá na závěrečném ceremoniálu, doplní její dlouhou sbírku předchozích „trofejí“, k nimž patří jak divadelní Cena Alfréda Radoka, tak i filmový Český lev.

Daniela Kolářová na svou veleúspěšnou kariéru před listopadem 1989 dokázala navázat i poté, co na začátku 90. let usedla na dva roky v českém parlamentu coby poslankyně Občanského fóra a po dvou letech – z politiky zcela otřesená a vyčerpaná – se vrátila k herecké práci. I o tom všem byla řeč v Galerii osobností.

Rozhovor si můžete pustit zde v audiozáznamu, nebo nahoře jako video – a dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Paní Kolářová, jak se žije člověku, který je celý svůj dospělý život natolik známý, že se nemusí nikde představovat?

Tak to není. Musíte si naopak dávat strašně velký pozor, abyste se choval normálně, slušně, abyste nedával nikomu najevo, že nemáte zapotřebí se představovat. Taky by to bylo velice nepříjemné vůči vystupování a jednání s kýmkoliv.

Pojďme si na úvod zahrát takový ping pong. Řeknu pár slov a vy mi, prosím, řekněte, co vás napadne. Taková normální rodinka?

To byla krásná práce. Tehdy jsme natáčeli vždycky v sobotu a v neděli v Besedě, to bylo studio Československé televize. A přes týden jsme zkoušeli. Všechno bylo připravené, přišli kameramani… Hlavně ta společnost kolegů byla úžasná.

Divadlo na Vinohradech?

Ocitla jsem se v úžasném souboru. Moc jsem se naučila. Samozřejmě, že ne všichni byli hodní, milí, laskaví a dobří, ale gros těch osobností se chovalo vůči mladším kolegům báječně. A vždycky šlo o to, aby celé představení bylo dobré, ne aby měli jednotlivci čas na exhibování.

Zdeněk Svěrák?

Báječný partner, dobrý člověk, dobře spolu komunikujeme. A mám ráda jeho scénáře.

Petr Pavel?

S tím jsem se setkala v předvolebním období a působil na mě taky velice dobře.

Česká národní rada?

No, tak to jsem si na sebe ušila trošičku boudu. Když jsem byla oslovená, abych kandidovala (první svobodné volby na jaře 1990, pozn. red.), tak jsem prosila o poslední místo na kandidátce. Chtěla jsem jenom posloužit a dostala jsem tehdy strašnou spoustu preferenčních hlasů, které mě posunuly na třetí nebo čtvrté místo. A v té situaci mi připadalo strašně neseriózní říct: „To byla jenom taková hra.“ „Naštěstí“ to byly jenom dva roky. Ale i tak to teda byl zápřah.

Zahradní architektura?

To mě moc zajímá. Prolistovávám spoustu publikací, knížek. V příštím životě bych chtěla studovat zahradní architekturu.

Pojďme to probrat podrobněji. Dva roky, kdy jste byla poslankyní českého parlamentu, tedy v letech 1990 až 1992, jste označila slovy, že jste si na sebe ušila boudu. Ale nejste, zpětně viděno, nakonec ráda, že jste byla u něčeho zásadního?

To určitě. Zpětně jsem si to pojmenovala, že to byla dobrá lekce z občanské výuky. Protože na to, co to obnáší, jsme nebyli nikdo připraveni. Ze začátku se tam k sobě všichni kolegové chovali slušně. A potom, když se Občanské fórum rozdělilo na ODS, ODA a Občanské hnutí (rok 1991, pozn. red.) a ještě tam byla další část takzvaně nezávislých, tak to začalo fungovat úplně jinak. Začaly se tam třískat stranické principy. Já jsem zvolila členství v Občanském hnutí a rétorika ze strany ODS nebo i ODA vůči nám byla velice nemilosrdná. V každém případě to ale byla nesmírně zajímavá doba. Strašně ráda třeba vzpomínám na paní Dagmar Burešovou, která byla předsedkyní České národní rady. Nebo na pana Pitharta. To byla záruka čestnosti a serióznosti. Našlo se tam pár lidí, kteří mi imponovali a drželi nás u toho, že se jedná o správnou věc.

Zaujala mě věta z jednoho vašeho staršího rozhovoru: „V životě jsem neviděla pohromadě tolik hloupých chlapů jako v politice.“ Co to znamená?

Když zavřu oči, vzpomenu si, že tehdy v České národní radě byli Moravané, to bylo taky hnutí. A ti kolikrát vystoupili s tak nesmyslnou argumentací, která se vůbec nezakládala na faktech, jakože Češi využívají Moravu a tak dále. Oni dokonce usilovali o oddělení od Čech.

Tu větu o hloupých chlapech jste tedy myslela směrem k nim?

Ne, byli tam i někteří kolegové z těch zmíněných jiných stran, kteří se chovali arogantně. Ale zase ne do takové míry, jako když teď sleduji Poslaneckou sněmovnu. Do takové sprostoty to nešlo. Ale zárodek těch urážek a opovržení tam byl.

Z politiky jste odešla v roce 1992. Potřebovala jste se z toho po těch dvou letech dostat?

Byla jsem unavená, strašně vyčerpaná a těšila jsem se, že se vrátím zpátky do divadla. K něčemu, co je mi bytostně blízké, kde je práce úplně jiná, má úplně jiné rozměry. Když se ale teď ohlédnu, tak to tak asi mělo být. Je dobře, že jsem to zažila.

Lidé, ale samozřejmě i média před volbami často řeší, kdo ze známých osobností koho podporuje. Zajímá vás taky, jak se kdo staví ke kterému z kandidátů?

Zakopnete o to třeba ve zprávách nebo tak. Nemusíte o tom normálně vědět, ale pak se to třeba dozvíte. Tak samozřejmě, že mě to zajímá.

Má pro vás váhu, když se dozvíte, koho volí třeba Jiřina Bohdalová?

Ne. Rozhoduju se sama za sebe. Jenom se dozvím, koho kdo bude volit.

Ptám se i proto, že jste v letošních prezidentských volbách vyjádřila podporu Petru Pavlovi. Byla jste i při oznámení jeho kandidatury. Co vás k tomu vedlo?

Celková společenská a politická situace. Výběr mezi kandidáty byl docela zajímavý, nebylo to tak jednoznačné pro pana Pavla. Ale když to šlo do finále, tak už to bylo buď, anebo. Když jsem sledovala besedy s kandidáty, tak mi projev pana Pavla velice imponoval. Protože zůstal v klidu. Dokonce jsem si to potom pojmenovala, že si nasadil masku Friga. Invektivy ze strany pana Babiše byly neskutečné, ta úroveň byla opravdu trapná. Až se člověk styděl. V tom konci pro mě nebylo o čem diskutovat. Byla to jasná volba.

Myslíte, že Petr Pavel dokáže společnost zklidnit?

Uvidíme. Žádná společnost si nikdy nebude myslet v celku to samé. Když slyšíte zprávy ze světa, tak vidíte, že to je zvláštně poznamenaná doba. Incidenty, nenávist, výpady. Psychotické osobnosti jako Donald Trump nebo spousta lidí, kteří nepůsobí psychicky zdravě. Teda na mě, pardon, abych to někomu nevnucovala. Kdysi jsem slyšela proroctví nějakého významného člověka, že v budoucnosti ještě ustojíme hrozbu války, celosvětového konfliktu. A teď jsme kousíček od toho, na hraně – s Ukrajinou. Že ještě jednou to ustojíme, ale pak, že už asi ne. Tak bych ráda, aby se to nějak vyčistilo a přišli svět zklidnit lidi s pozitivní motivací. No ale nepovede se to u všech.

Chodíte se do divadla nebo na filmový plac uklidnit od toho, co se děje, co sledujete ve zpravodajství?

To je uzavřený svět, svým způsobem svět sám pro sebe, kde jde o něco úplně jiného. Kde se všichni snaží udělat co nejlepší atmosféru a řešíte úplně jiné věci.

Myslel jsem to tak, jestli vás to nabíjí pozitivní energií ve srovnání s tím, co se děje ve světě.

Ano, je to ostrůvek naděje.

Patříte k českým hereckým stálicím a legendám, dodnes bavíte diváky v řadě filmů a seriálů ze 70. let, ať už je to Léto s kovbojem, Noc na Karlštejně, Kulový blesk, Taková normální rodinka… Co s vámi dělá, když ty filmy v televizi vidíte?

Mám dilema, protože mě baví koukat se na ty ostatní, ale se sebou samou mám potíž se vydržet. Protože si říkám: „Bože, co jsi to udělala? To jsi měla udělat jinak!“ Ale pravda je, když jste to zmínil, že ty podmínky, cenzura a všechny ty tlaky, které v totalitě existovaly, nutily autory, tvůrce ke kličkování a k tomu, aby v podtextu zjevovali určité věci. Určitě dalo daleko víc práce se tím probojovat, prokousat, aby to prošlo cenzurním řízením. A to jak v divadlech, tak ve filmu a v televizi. O to to bylo pregnantnější nebo poctivější. Kdežto dnes si spousta lidí svobodu slova vykládá až k vulgárnostem. Projevuje se to i na různých rozhlasových stanicích, kde se mluví pražskou češtinou, ledabyle, dělají i sprosté fórky. Čeština jako jazyk strašně upadla. Jsem ráda, že třeba ve veřejnoprávním Českém rozhlase se drží úroveň a mluví se tam spisovně.

Filmy, které jsem zmínil, byly vesměs komedie, které úplně neodrážely realitu tehdejší ne zrovna povznášející doby. Uvědomovali jste si při natáčení, že je to spíš takový únik pro společnost. Odvádění pozornosti od těch depresí?

No určitě, to ano. Takhle jste to vyjádřil přesně. Ale hlavně pro tvorbu uvnitř toho ostrůvku těch lidí jsme se cítili svobodní. To byla taky zásadní věc.

Byla práce tehdy exponovaného umělce, herce, herečky něčím vykoupena? Musela jste dělat něco, co jste bytostně nechtěla?

Na mě byl v Divadle na Vinohradech kladen velký tlak, abych vstoupila nejdřív do SSM a potom do KSČ. To jsem neudělala, ale ten tlak byl poměrně razantní. Taky jsem zažila dvouletý postih, kdy jsem najednou měla zaraženo vystupovat v rozhlase, v televizi nebo ve filmu. Nebylo to nikde napsané – na to byli docela chytří, ale skutečně jsem mimo divadlo nesměla dělat nic. A po dvou letech to zase šlo.

Proč pro ně bylo tak zásadní, abyste byla členkou KSČ? Vysvětlil vám to někdo?

Nevysvětlil. Ale říkali, že je snad pochopitelné, že bych měla být příkladem.

Ve vaší kariéře je zajímavé, že jste i po listopadu 1989 úspěšně navázala na tu předchozí dlouhou hereckou kariéru. Můžete srovnávat. Změnilo se něco? Třeba v hraní nebo při natáčení?

Ne, při natáčení určitě ne. Ale v divadlech najednou, to bylo zvláštní, jako by spadla laťka. Bylo to taky částečně tím, že magistrát, který divadla financuje, si klade určité podmínky, třeba že divadlo musí být plné. A ne na každý titul se to povede. Po listopadu 1989, po všech těch společenských otřesech, skutečně najednou diváci nechtěli prožívat něco zvláštního nebo srdcervoucího. Chtěli komedie. A divadla ve snaze nepřijít o diváky najednou šla v požadavcích na repertoár níž ke komerci. A to je škoda. Je taky málo divadel, která mají stálý tým, a to jak dramaturgii, režii, soubor, tak, aby to spolu vytvářeli. Mají to třeba Dejvice. Ve velkých souborových divadlech je to problém. To se stalo na Vinohradech.

Co se tam stalo? Vy jste byla v roce 2012 členkou výběrové komise, podílela jste se na tom, že se váš herecký kolega Tomáš Töpfer stal ředitelem Divadla na Vinohradech. Tehdy jste řekla, že přece nebudete z divadla odcházet, když jste ho vybrala. Načež jste pár let poté odešla. Něco se tedy muselo stát…

Jednak tam ubyla většina těch báječných dobrých herců a hereček a soubor se začal najednou doplňovat. A neměla jsem pocit, že k sobě patříme nebo že spolu komunikujeme, jak jsem byla zvyklá. Navíc ti mladí kolegové – ne všichni, ale dost z nich – nebyli ochotní jít do angažmá. Protože být v angažmá u divadla je dodneška velice špatně placená práce. Takže vzali hostování, aby mohli točit a živit se. Nechtěli být vázáni tou řeholí angažmá. A najednou ta vnitřní struktura, i dramaturgicky a režijně, bez toho stálého týmu byla ode zdi ke zdi. A já si najednou uvědomila, že to pro mě ztratilo smysl. Tak jsem se rozhodla ukončit angažmá.

Byla jste tam skoro 50 let, jestli se nepletu.

Je to nějak tak.

Zároveň jste hostovala i v jiných divadlech. Například v roce 2005 jste dostala cenu Alfréda Radoka za roli matky ve hře U cíle v Divadle Komedie…

To bylo zvláštní. Protože Dušan Pařízek, který potom založil svoje divadlo v Divadle Komedie, přijel studovat režii z Německa. Jeho tatínek s maminkou emigrovali s ním, on tam vystudoval dramaturgii a do Prahy přišel studovat režii. Já jsem tehdy učila herectví. A kluci, režiséři, občas chodili na herecké hodiny. Tak se do té práce s námi zapojovali. Dušan sem přivedl německou dramatickou tvorbu nebo německy píšící autory. A tehdy mi nabídl roli. Když jsem tu hru četla, tak jsem byla úplně zaskočená, protože v té době tu ještě ze školy fungoval veškerý odpor vůči Německu. Pak jsem si ale říkala, že to teda musím zkusit. Tím pádem jsem se vlastně k němu, do té dramaturgicko-režijní práce, trošičku navázala. A jsem za to moc ráda.

Není vám líto, že dnes takové dramatické role nemáte? Že hrajete vesměs v komediích, „konverzačkách“?

Tak „konverzačky“… kdyby to někdo uměl dobře zrežírovat a byla to dobrá „konverzačka“, to je nádherný žánr, chytrý. Miluju anglické herce, kteří na tom vyrostli. A v Městských divadlech pražských to také kolegové uměli báječně. Je to žánr sám pro sebe. Ale říkám, podmínka je chytrá hra a dobrá režie a dobří kolegové.

Chci zmínit ještě jednu vaši roli, taky roli matky, ve filmu Jana Hřebejka Kawasakiho růže. Za tu jste zase získala Českého lva v roce 2007. To mě vede k otázce, co do svých rolí musíte jako herečka dát, aby z toho nakonec byla nějaká cena?

Takhle o tom vůbec neuvažujete. Při té práci vám jde o to naplnit obsah té figury, souznění se scénářem, s tím, co to má vypovědět divákovi. To je ta vaše hlavní starost. A to, že za to dostanete nějakou cenu, to je náhoda.

Asi je to tím, že jste přesvědčivá? Že je to skvěle zahráno…

Ale o to vám na tom při té práci jde.

Vlastně mě zajímá, jestli je pro herce psychicky náročné splynout s postavou, která je dejme tomu nějakým způsobem i vyšinutá nebo prožívá nějaké trable, které vám osobně jsou vzdálené.

To je ten smysl, tím se člověk musí zabývat, pokud nechce jenom exhibovat, „podívejte, jak já jsem výborná“. U těch figur musíte pochopit způsob jejich myšlení a vzít v úvahu taky okolnosti, do kterých vás to myšlení dostane a které musíte řešit. To je na té práci zajímavé. Buď vám jde o vnitřní podstatu a najít společně prostředky, jak to nejlépe sdělit, anebo můžete skákat po povrchu a být roztomilý a hopsat. A za každou cenu se zalíbit.

Není to psychicky vyčerpávající?

Někdy ano.

Může vás to dlouhodobě nějakým způsobem stravovat?

Ale to pak musíte hledat nějakou kompenzaci.

Vy jste ji našla v práci na zahradě? V úvodu jsme o tom mluvili. Je pro vás práce na zahradě kompenzací za vypětí při herecké práci?

Herecká práce, to jsou svým způsobem uměle vytvořené podmínky, okolnosti, do kterých se dostanete. Jsou tam stresy: já strašně trpím, když udělám něco špatně. Ale práce s hlínou – když zjistíte, jak to voní! A má to historii a také budoucnost… A vy máte šanci jako člověk z města, úplný „truhlík“ jako já, třeba bojovat s plevelem, s kopřivami, s ostružinami. Když to vyplejete a zasejete trávu a ona leze, taková čisťounká, zelená, tak najednou pochopíte, že příroda je Pánbůh. Že to je geniálně vymyšlené a že my jsme ji dostali na starost, aby nás živila, abychom ji třeba dokázali i zkrášlit, a ne abychom ji ničili. Že jsme dostali obrovský dar a moc jsme se provinili.

Paní Kolářová, přeju vám, ať z té práce na zahradě máte pořád tak velkou radost, ale stejně tak i z té práce herecké. Děkuji vám za rozhovor.

Já taky děkuji.