Dana Drábová: Den, který mi změnil život

Žena, která stojí 23 let v čele úřadu pro jadernou bezpečnost, se v rozhovoru představuje jinak, než ji známe. „Jak byla Thatcherová železná lady, já jsem atomová,“ říká například s odkazem na svůj vzor - britskou expremiérku.

Studium jaderné fyziky absolvovala v roce 1985, vzápětí nastoupila do prvního zaměstnání a po pár měsících začala litovat („Říkala jsem si: Tak se asi porozhlédneš jinde. To jsi si zrovna nevybrala dobře.“) A v dubnu 1986 vybuchla jaderná elektrárna v Černobylu. „A od té doby jsem se nezastavila,“ líčí v rozhovoru Dana Drábová, „to byl určující moment mého profesního života.“

Dana Drábová je prvním hostem nového projektu Seznam Zpráv Galerie osobností. V rozhovoru popisuje zlomy v kariéře, životní výzvy a své názory. A také zkušenost s 11 premiéry a čtyři prezidenty, s nimiž se ve své funkci předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost za 23 let setkala.

S premiérem Milošem Zemanem v roce 2000 spouštěla jadernou elektrárnu Temelín a považuje to za jeho velkou zásluhu. V roce 2014 od prezidenta Miloše Zemana dostala medaili Za zásluhy. Tou dobou se s ním ale už začala názorově rozcházet.

Zemanovu proměnu s nadsázkou komentuje: „Moje maminka mi vždycky říkala: ‚Víš, holka, to stáří, to je blbé. Všecky dobré vlastnosti mě postupně opouštějí a všechny špatné narůstají.‘ A ono to tak asi s tím věkem bude, já to pozoruji i na sobě.“

Rozhovor si můžete pustit zde v audiozáznamu, nahoře v textu jako video - a dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Když jsem si o vás chtěl povídat s umělou inteligencí na ChatGPT, tak jsem se dozvěděl, že „Dana Drábová je česká herečka a zpěvačka, která se proslavila mimo jiné rolemi v seriálech Pan Tau a Žena za pultem“. Evidentně v tom má umělá inteligence ještě hokej. Tak jí – ale i ostatním - v tom pojďme na úvod udělat jasno. Kdo je Dana Drábová?

Dana Drábová je už 23 let vysoká státní úřednice, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. Vzděláním, na které jsem hrdá, jaderná inženýrka. Absolventka Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské. A od té doby se těmi jadernými technologiemi, ale zejména regulací jejich rizik živím.

K tomu všemu se ještě dostaneme… Na úvod bych vás ještě požádal o takový rychlý ping-pong, rychlou reakci na pár slov. Co vás napadne, když řeknu - atomová energie?

Dobrý sluha.

Pyšely?

Domov.

Medaile od prezidenta Zemana?

Hrdost na to, co jsme - můj tým a já v čele svého týmu - dokázali udělat.

Teď odjinud: Vladimir Putin?

Neřád.

Edit Piaf?

Životní láska.

A pivo, nebo víno?

Jak kdy.

Tak už jsme si vyjasnili, že „ženou za pultem“, jak tvrdí umělá inteligence, jste nikdy nebyla. Nicméně jsou přízviska, která k vám sedí docela přesně a která se objevila i v kampani, když jste v roce 2016 kandidovala do krajského zastupitelstva za Starosty a nezávislé: „Jaderná baba“ nebo „Atomová lady“. Máte je ráda?

Ano, zejména to měkčí, „atomovou lady“, protože jedním z mých vzorů, pakliže člověk má nějaký vzor, je Margaret Thatcherová (britská premiérka v letech 1979-1990, pozn. red.). A tím pádem si vždycky tak trochu nafoukaně řeknu: Jak ona byla železná, tak já jsem atomová.

V čem je pro vás vzorem Margaret Thatcherová?

Svým přístupem k životu. Svojí tvrdostí a neústupností v situacích, kdy měla pevně za to, že dělá správnou věc.

Jste taky taková?

To musí hodnotit jiní, ale snažím se dělat správné věci a motivovat trochu i lidi okolo mě, aby to dělali. Třeba v Pyšelích se mi to ve velkém ve spolupráci se spoustou lidí daří.

Vraťme se na začátek vaší kariéry. Kde se vlastně u vás, dcery topiče a poštovní úřednice, vzalo rozhodnutí studovat jadernou fyziku?

Svého tátu jsem bohužel moc nezažila, protože umřel, když mi bylo sedm let. Ale tak, jak na něj mamka vzpomínala, měl pověst vynikajícího šachisty a velmi dobrého matematika. Životní okolnosti ho zavedly až do kotelny, ale na druhou stranu to vůbec nic neměnilo na tom, že asi nějaký genový transfer proběhl. Takže, už když jsem přišla na základku, tak učitelé, zejména pan učitel matematiky Paclík, později ředitel pyšelské základní školy, vynikající člověk, odhadl, že na tyto předměty nějaký talent mít budu, což trochu to směřování ovlivnilo. A když jsem vzpomněla svoji maminku, dej jí pánbůh nebe, měla jediný životní cíl. Aby se mi dostalo lepšího vzdělání, než se dostalo jí. A to žádné špatné neměla, ale skončila se středním vzděláním. V každém případě její životní ambicí bylo, abych já měla vzdělání co možno nejlepší.

Absolvovala jste fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou ČVUT v roce 1985. Do výbuchu jaderné elektrárny v Černobylu tehdy zbýval rok. Jaká byla v tu dobu vaše představa o budoucím povolání? Co jste si tehdy myslela, že budete dělat?

Vystudovala jsem na fakultě jaderné obor, který se jmenuje dozimetrie a aplikace ionizujícího záření, tedy jak měřit, kolik je toho záření v různých situacích a jak to záření a radioaktivitu používat ve prospěch člověka. Zní to trochu vznešeně, ale tím nejdůležitějším polem působnosti jaderných technologií je a ještě dlouho bude medicína. To znamená používání radioaktivity a zdrojů ionizujícího záření pro diagnostiku, terapii. Ale s těmito projevy jaderné energie se můžeme setkat v celé pestré paletě různých oborů. Přišla jsem do tehdejšího Státního zdravotního ústavu, tehdy Institutu hygieny a epidemiologie. A tam jsem dostala za úkol se zabývat jedním z největších přispěvatelů k našemu průměrnému ozáření - a to je radon, přírodní radionuklid. V ovzduší budov se vyskytuje občas hojně a co se týká nějakého zatížení ze záření, tak je daleko největším přispěvatelem k ozáření člověka. Ale musím říct, že mě to teda hrubě nebavilo. A tak jsem si po nějakých sedmi, osmi měsících říkala: „Tak se asi porozhlédneš jinde. To jsi si zrovna to první zaměstnání nevybrala úplně dobře.“ To víte, 25 let, nějaký adrenalin by to chtělo. A přišel Černobyl.

Duben 1986. Výbuch v Černobylu pro vás tedy byl zlom?

To byl určující moment mého profesního života. Rozhodně. Protože od té doby jsem se nezastavila. A od té doby mě provází zejména regulace rizik jaderných technologií.

Ta hrůzná událost, kterou navíc komunistický režim, ať už sovětský nebo československý, dlouho tajil, bezesporu ovlivnila i to, jak lidé vnímali a vnímají atomovou energii a její využívání. Zamávalo to tehdy i s vámi? Jestli to nebezpečí stojí za to?

Takhle jsem, pokud si dokážu vzpomenout, neuvažovala. Protože ono v roce 1979 došlo k havárii na americké Three Mile Island. A v té chvíli bylo jasné, že na jaderné elektrárně se mohou stát docela ošklivé věci. V tehdejším Československu a vůbec v zemích Sovětského bloku se o tom nějak moc nemluvilo, ale přesto ta komunita lidí, kteří se zabývali jadernými technologiemi, už tehdy byla velmi otevřená - i kritickému myšlení. Takže jsme se k hodnocení Three Mile Islandu a k tomu, že může dojít k roztavení paliva v jaderném reaktoru, že může dojít během několika vteřin k totální destrukci celého bloku jaderné elektrárny, dostali. Na druhou stranu už tenkrát bylo dost informací o technických odlišnostech reaktorů takzvaně černobylských a reaktorů, které se používají většinově v tehdejším světě a také většinově používají. Kdybych o tom tak uvažovala, mělo mě to vést a možná i vedlo k úvaze, že cokoliv, co člověk stvořil, je náchylné k lidské chybě, ale úkolem člověka je dostat z těch technologií to dobré a omezit ty slabé stránky. Takhle jsem o tom asi neuvažovala. Ale byla bych ráda, kdybych už tenkrát byla schopná o tom takhle uvažovat.

O čem jste uvažovala, když po 36 letech od výbuchu v Černobylu, v únoru 2022 vtrhli ruští agresoři na Ukrajinu, dostali se i na území Černobylu a Putin navíc začal hrozit jadernými zbraněmi. Neřekla jste si, jak křehká je ta hranice, kdy může šílenec zneužít atomovou energii proti ostatním?

Musíme si to rozdělit. Černobyl a pohyb okupantů v zakázané zóně okolo Černobylu a v areálu černobylské elektrárny bylo sice barbarství, ale na druhou stranu to nemohlo způsobit nic vážného. Leda, a to se také docela dobře povedlo, v myslích lidí se Černobyl stal symbolem hrůzy a katastrofy. Z valné části oprávněně. Ale cokoliv by tam ti okupanti dělali, 36 let po havárii, mohlo mít pouze lokální důsledky. Přesto se jak ukrajinské, tak ruské straně podařilo vyvolat dojem, že tam dojde k něčemu obdobně příšernému jako před těmi 36 lety. To nemělo s realitou co dělat.

Ale musíme si pořád uvědomovat, že informace jsou součástí války. Musíme pořád velmi citlivě hodnotit informace, které se k nám dostávají, protože jsou součástí strategie a taktiky válčících stran. Takže to, že Rusové šli z Běloruska přes černobylskou zónu a dále pokračovali na Kyjev, bylo velmi pragmatické, nic závažného to způsobit nemohlo a také nezpůsobilo. No a skončilo to tím, že nedobyli letiště Hostomel, akorát zničili tu Mriju (do té doby největší nákladní letadlo světa, pozn. red.) a tam se zasekli. Pak se museli potupně z tohoto směru stáhnout.

Nicméně vzápětí útočili na Záporožskou elektrárnu. To je úplně jiný případ. Tehdy jste se nechala slyšet, že Rusové na Ukrajině úplně zešíleli.

To je úplně jiný příběh, protože v mém životě to bylo nastaveno tak, že svět se řídí podle pravidel a díky tomu drží aspoň jakžtakž pohromadě. A jedním z pravidel, dokonce i psaných, co se týká mezinárodních dohod, je, že kvůli ochraně civilního obyvatelstva při válečném konfliktu se některé věci nedělají. Neútočí se na civilní objekty, neútočí se na rizikové provozy. Tak mě to fakt 4. března 2022 docela překvapilo. Jak už mě málo co v životě překvapí, tak tohle mě překvapilo a nemělo.

Byla jsem naivní, protože do té doby Putin a jeho nohsledi porušili úplně všechno, co se ve válce podle Ženevských konvencí porušovat nemá. Kolikrát předtím zaútočili na civilní objekt. Kolikrát potom, mimochodem. Ale stejně, když vidíte ostřelování a dobývání provozované jaderné elektrárny - udělám, když dovolíte, poznámku pod čarou: V Černobylu už dvacet let žádný z bloků nepracuje. Ta elektrárna se pořád nazývá elektrárna, ale není dvacet let v provozu. Ta Záporožská je něco úplně jiného. Ve chvíli, kdy na ni ruští okupanti zaútočili, tak tam byly čtyři bloky v provozu. A ty bloky naštěstí hodně vydrží, elektrárna má skvělý personál. Ale od toho 4. března 2022 tam visí průšvih na vlásku a bude viset tak dlouho, než tam odtud, promiňte mi ten výraz, okupanti nevypadnou.

Padla z toho na vás úzkost? Z toho, co se stalo? Co bylo tabu, je najednou realitou…

Úzkost možná lehká. Nejsem člověk moc náchylný k úzkostem. Nesouviselo to ani tak s tou Záporožskou jadernou elektrárnou, ale s tím, že se opravdu dramaticky mění uspořádání pravidel ve světě a přístup k jejich dodržování. Takže to byl spíš takový obecnější pocit. Tady už neplatí vůbec nic.

V tu dobu jste začala na twitteru každý den popisovat radiační situaci na Ukrajině. Vnímáte to tak, že vaše tweety lidi uklidňují?

Já bych to jinak nedělala. Ono to začalo 25. února, protože už toho čtyřiadvacátého, když se začalo psát o tom, že Rusové obsadili Černobyl, tak jsme dostávali opravdu hodně dotazů, co to může znamenat. Jaká nová katastrofa pro střední, západní Evropu z toho může vyplynout. A tak jsme si řekli, že budeme pravidelně denně, a dodneška se to děje, informovat na oficiálním twitterovém účtu úřadu. Twitter je šikovná záležitost, protože když potřebujete dostat něco superrychle mezi lidi, tak on opravdu působí jako velký zesilovač. A stejně tak já jsem jako zesilovač pro ten twitter Státního úřadu pro jadernou bezpečnost použila svůj osobní twitterový účet, který už tehdy - nevím proč - měl nějakých třeba pět nebo možná deset tisíc sledujících.

Dnes máte 140 tisíc.

Z toho je vidět, že radiační situace na Ukrajině lidi pořád zajímá. A já jsem se tam jednou nebo dvakrát zkusila se zeptat: „Hele, ještě pořád? Neunavuje vás to?“. A dostalo se mi odpovědi: Propánakrále, jen v tom pokračujte!” No, a to je tím pádem služba, kterou se cítím povinna poskytnout.

Vždycky stejné. Musím to zaklepat a doufám, že to tak i zůstane. Všichni dělají všechno pro to, aby to tak bylo. Koneckonců i ta situace na Záporožské je mírně lepší, protože všech šest bloků je odstaveno. Což vytváří jiný problém, protože celá oblast jihovýchodní Ukrajiny a také ale mimochodem Rostovské oblasti Ruska není úplně předzásobená proudem. Protože Záporožská elektrárna byla velmi významný zdroj. Ale v každém případě je tam situace o poznání lepší, než byla třeba ještě v září.

V souvislosti s tím, co se děje v dnešním neklidném světě, se mluví o možném blackoutu, totálním výpadku elektřiny. Je důvod se toho obávat?

Je důvod mít na paměti, že k blackoutu může dojít kdykoliv. Ono k nim dochází v jednotkách až desítkách případů každý rok v některé zemi. Koneckonců podívejme se na Spojené státy a velkou nepřízeň zimního počasí, kdy se tam několikrát propadl polární vortex (polární vír, pozn. red.) a byly tam obrovské sněhové bouře. Co to znamenalo? Stovky tisíc, miliony lidí bez proudu. No, to je blackout.

My ho tady ale vlastně neznáme. Rozhodně jsme ho nezažili v takové míře…

Dlouho ne. Značné části Česka zažily rozsáhlý výpadek proudu. Neřekla bych, že Česko zažilo, co já pamatuju, totální blackout. Ale rozsáhlý výpadek proudu v roce 2007 po orkánu Kyrill. Pamatuji si Pyšely 36 hodin. A to už bylo na pováženou.

Jak se na něj mají nebo můžou lidé připravit, co byste jim doporučila? Vím, že vy na něj připravená jste.

Je velký rozdíl, jestli se připravujete jako obyvatel sídlištního bytu, nebo jako obyvatel v podstatě venkovského rodinného domku, tam máte daleko více možností. Ale takové ty základní věci můžete udělat, ať bydlíte, kde bydlíte. To znamená pořídit si nějakou zásobu pitné vody, kterou tedy pravidelně obměňujete. Nemusí jí být zase až tak mnoho, protože on i velmi rozsáhlý blackout do několika dní skončí. A to zejména ve velkých městech, protože pro velká města výpadek proudu znamená v několika hodinách velmi vážné potíže.

Takže balená pitná voda, trvanlivé potraviny, plynový vařič, turistický s kartuší, na kterém si potraviny ohřejete, popřípadě uvaříte, petrolejka nebo výkonná baterka. Nejlépe s dynamem. A co je ale obrovsky důležité a lidé si to málo uvědomují, aspoň základní hotovost, protože blackout znamená, že si nevyberete ani korunu.

A tohle všechno doma máte?

Mám. Ale ono to není, že by se člověk připravoval na blackout, ale prostě kovozemědělci - a já jsem rodem kovozemědělec - jdou na jistotu.

V čele Státního úřadu pro jadernou bezpečnost stojíte už 23 let. Co s člověkem udělá skoro čtvrt století v takhle exponované manažerské funkci?

To musí posoudit moje okolí. Já si ale svým způsobem, i když tedy vnějškově to asi takhle vypadat nebude, připadám pořád stejná. A vděčím za to tomu, jak různorodá ta práce za těch 23 let byla. Opravdu jsem neměla ani chvíli, kdybych se stihla nudit. Kdybych se tam nudila, tak už tam nejsem. Ale přicházely situace, které mě nutily k velké pružnosti a k velké míře zapojování nových znalostí.

Vy jste koneckonců zmínil tu umělou inteligenci. Tak já pořád říkám, i když mě spousta lidí z té komunity tak nevraživě pozoruje, že umělé to možná je, ale inteligence to zatím ještě není. A nevím, jestli kdy bude. Ale je to velká kapacita strojového učení, které nám může ve spoustě nudných činností prospět. S tím souvisí i digitalizace, která je pro nás, nemám ráda to slovo, výzva, ale použiji ho. Protože digitalizace ve státní správě postupuje poněkud klopýtavým krokem. Neměla jsem na to za poslední tři roky čas ani možnost, protože za covidu kam byste cestoval? Ale říkám si, že by bylo zajímavé se podívat do Estonska, když to dokázalo Estonsko, tak proč to u nás tak drhne? To je jedna z věcí, která mi šrotuje v hlavě.

Když jste byla šéfkou úřadu asi tři nebo čtyři roky, tak jste v jednom z rozhovorů předpovídala, že tam vydržíte tak sedm, osm let, že delší dobu to nejde, protože by to mohlo na člověku, teď vás cituji přesně, zanechat nějaké nevratné psychické následky.

Možná, že zanechalo.

To jsem se chtěl zeptat: jestli to následky zanechalo, anebo jste si jich jenom nevšimla?

No nejspíš. Ale já fakt doufám, že lidé, které okolo sebe mám, mi včas řeknou: Hele, už ti hrabe, koukej se hnout někam jinam.

Za 23 let vám to neřekli? A máte vy sama nastavený nějaký deadline? Třeba: Třicátý rok, to už ne!

Já vám to řeknu jinak, pane Kubíku. Já mám 3. října 2025 nárok na penzi. A někde okolo toho data, mám to tak rozfázované, ne že bych úplně odešla a nic nedělala, protože si myslím, že to člověku na kondici nepřidá, ale že by to byl tak zrovna čas, kdy postupně začít předávat to veslo nástupci. Pomalu si ho vychovávám. Ale já si můžu myslet a vychovávat, koho chci. Služební zákon je neúprosná záležitost.

Řeknete nám, koho si vychováváte? Ví se to u vás v úřadu?

Myslím, že se to ví. Je to jeden z mých náměstků.

Jak už jsme tady připomínali „železnou lady“, napadla mě u vás ještě jedna asociace s britskou monarchií: Během těch 23 let se vedle vás střídal jeden premiér za druhým. Víte kolik jich bylo?

Já to nespočítám, ale tak okolo deseti jich bylo.

Petr Fiala je jedenáctý. Je pro vás zajímavé je pozorovat a porovnávat? „S tímhle je to složité, to s tím minulým to bylo lepší.“

Zase jsem asi měla víc štěstí než rozumu, protože všichni premiéři se k tomu úřadu chovali s respektem. Se všemi jsme měli velmi profesionální, až bych řekla, neutrální spolupráci. A tím pádem, kdybych hodnotila lepší nebo horší, tak by to nebylo z hlediska toho úřadu nebo z mého profesního hlediska. Tam já si až na jednu výjimku nemohu stěžovat na nikoho a ani bych nechtěla. A dojem občanky Drábové není relevantní.

A ta výjimka mě zajímá.

Pan Paroubek.

Co vám provedl?

Neprovedl mi nic a úřadu také neprovedl nic. Ale jeho přezíravost byla, jak to říct, nepříjemná.

Ona zas netrvala tak dlouho. Ale zanechala velkou stopu?

Je to něco, co si prostě vybavím. Když se mě zeptáte na premiéry, tak já mám velký respekt k roli tehdy premiéra Zemana, protože nebýt jeho, pana ministra Grégra a posléze pana premiéra Špidly, tak by Temelín byl z politického hlediska v daleko větších potížích. A jeho dokončení nebo uvedení do trvalého provozu by viselo na daleko tenčím vlásku.

Temelín se začal stavět v roce 1987 a hodně dlouho to vypadalo, že dostavěn nikdy nebude. Nakonec se podařilo a spuštěn do provozu byl v říjnu 2000. Takže tohle přikládáte k dobru Miloši Zemanovi a období jeho premiérování?

Určitě. Protože oni se s panem ministrem Grégrem rozhodli, že spuštění Temelína je pro Česko strategická a velmi důležitá záležitost. A šli za tím velmi důsledně a dovedli to do úspěšného konce. Samozřejmě nesmíme zapomenout na ty lidi na elektrárně. Bez jejich umu, bez jejich rukou a mozku by to nebylo, ale někdy, a vidíme to na Německu, můžete dělat, co chcete a politici rozhodnou proti vám.

Miloš Zeman po deseti letech opustil funkci prezidenta, vystřídal ho Petr Pavel. Mimochodem – váš čtvrtý prezident, protože ve funkci předsedkyně úřadu jste už od dob Václava Havla. Srovnáváte „své“ prezidenty?

Nikterak zvláště a musím říct, že každý z nich je osobností. K některým osobnostem můžete mít i emoce, ať už kladné, nebo záporné. Ale já jsem byla vychována trochu masarykovsky, takže k úřadu prezidenta republiky já chovám velký respekt. O úctě bych možná až tak nemluvila, ale o velkém respektu. Protože období první republiky bylo obdobím, kdy se prezident stal takovým svorníkem, a to je to, co já bych od prezidenta čekala. Pan prezident Havel bezesporu takovým svorníkem byl. Důstojnou osobností, ale hlavně osobností byli i pan prezident Klaus, pan prezident Zeman. I když v druhém prezidentském období pana prezidenta Zemana…? Poznámka pod čarou: Jak už jsem vzpomněla několikrát moji maminku, ona mi vždycky říkala: „Víš, holka, to stáří, to je blbé. Všecky dobré vlastnosti mě postupně opouštějí a všechny špatné narůstají.“ A ono to tak asi s tím věkem bude, já to pozoruji i na sobě.

Máte pocit, že vás opouštějí dobré vlastnosti?

Bezesporu.

Abychom nezamluvili nového prezidenta Petra Pavla. Co si od něj slibujete?

Nemám nikterak velká očekávání. Já jsem to - doufám, že se pan prezident neurazí - definovala tak, že dobře vypadá, umí říct českou větu, která má podmět a přísudek, orientuje se v problematikách, které by pan prezident znát měl, s největší pravděpodobností se vejde do ústavy a nebude se v ní cítit nekomfortně. A jestli tohle tak bude, tak už udělal víc, než bych očekávala.

Myslím, že to, co jste řekla, si slibuje asi hodně lidí, proto i ten jeho volební výsledek byl tak výrazný.

Obávám se, že řada lidí do prezidenta republiky vkládá očekávání, která nemůže naplnit, protože on ovlivní poměrně málo věcí napřímo. Druhá věc však je, že může spoustu věcí ovlivňovat jako takzvaný opinion maker. A také může v těžkých dobách, a ony ty těžké doby ještě zdaleka nemáme za sebou, sloužit i jako nosič naděje prostě tím, jak vystupuje. A to Petr Pavel umí.

Proč myslíte, že právě vás, paní Drábová, tolik lidí lákalo, ať taky jdete do prezidentské volby?

Nevím.

Potěšilo vás to?

Tak nemáte ego, pane Kubíku? (směje se)

Vím, že jste to striktně odmítala, ale nevím, jestli vás to nerozčilovalo.

Nerozčilovalo mě to a vážila jsem si toho, ale odpovídala jsem na to, že ze svého ustrojení bych to dělat nemohla. Mě by to zabilo. Tato ceremoniální funkce s velmi přísným protokolem a všemi náležitostmi okolo je něco, co já bych bytostně dělat nechtěla. A když chcete být výborným prezidentem, tak to musíte chtít. Musíte to chtít, to je základní předpoklad, který já nemám.

Chápu. Vás do politiky lákal už v roce 2012 i Andrej Babiš. Chtěl, abyste kandidovala za hnutí ANO do Poslanecké sněmovny. Takže vy jste nechtěla vlastně ani tu úroveň ústavního činitele v Parlamentu.

Nechtěla.

A dodnes nechcete? Nehrál v tom roli zrovna Andrej Babiš?

Ne, vůbec ne. Vzpomínka: Já jsem se s Andrejem Babišem seznámila přes svou, troufnu si říct, kamarádku, bývalou mluvčí vlády, Ministerstva průmyslu a Všeobecné zdravotní pojišťovny Aničku Stárkovou Veverkovou, která u nás v Pyšelích bydlela se svým manželem a rodinou. A jí nějak padl Andrej Babiš do oka. A my jsme v té době potřebovali nějakého sponzora, aby nám pomohl s havarijním stavem části naší školy. Tak jsme se s Aničkou potkaly, já jsem říkala: „Aničko, nevíte něco? Protože oni nám jinak ten kus školy zavřou“. A ona říká: „Já vás seznámím s Andrejem Babišem.“ Já jsem netušila, kdo to je.

To jsme tak někdy v roce 2011?

Jsme v roce 2011, rámcově. To už měl tehdy pan Babiš svou základnu v Olbramovicích na Čapím hnízdě. Tak jsme tam s Aničkou zajely. A pan Babiš říká: „Vy prý za nás budete kandidovat?“ Já říkám: „Pane Babiši, došlo k mýlce, to tedy zcela jistě nebudu. Já mám úplně jiné trápení.“ A tak jsem mu to vylíčila. Říká: „Fakt za nás nebudete kandidovat? Anička si myslela…“ – „Fakt nebudu.“ Ale budiž mu připsáno ke cti, že opravdu do Pyšel dojel a na stabilizaci té střechy nám dal.

Takže za to si ho vážíte?

K tomu bych jen řekla, že nikdo není jenom černý nebo jenom bílý.

Před chvílí jste zmínila, že se vám důchodový věk blíží. Blíží se tím i doba, kdy byste zvážila kandidaturu do Senátu?

To je tak jediná, řekněme, štace, o které bych uvažovala. Ale asi ne, protože takhle to člověk nemá brát, že na důchod dobré.

Já tady čtu váš starší citát: „Senát je na důchod dobrý, ale musím do té doby zmoudřet, abych tam působila patřičně.“ To byl asi vtip.

Byla to trošku nadsázka.

Není to tedy ve vašem výhledu - kandidatura do Senátu?

Až se „odbřemením“, protože ono to opravdu vyžaduje své a já nemám pracovní dobu, já musím být k dosažení, anebo s nějakým omezením, k dosažení 24/7. A to omezení je, že když jedu na zahraniční cestu, například když mě pozvou do Japonska, abych se zúčastnila nějakého zasedání, tak mám toho svého velmi dobrého zástupce. Ale i moji dva další náměstkové, tedy náměstkyně a náměstek, jsou schopni kdykoliv ten úřad vést. Kdyby mě přejela tramvaj, až tady půjdu na devítku, tak nemám strach, že by se to na tom úřadě nějak zásadně podepsalo.

No, ale proč o tom mluvím: Ono za těch 23 let jsou okamžiky, kdy můžete vypnout, poměrně vzácné. Znamená to, že už se svým způsobem těším na to, že odjedu na dva měsíce někam do světa.

Na to už se těšíte dlouho. Zatím se vám to tedy nesplnilo?

Takhle to nejde, no.

Čím se vlastně nabíjíte? Protože nejenom tou prací, funkcí, zodpovědností může být člověk živ. Kde bere Dana Drábová energii?

Já mám to štěstí, že Posázaví, kde od narození žiju, je krajina, ve které, ať vyrazím z domu kamkoliv, tak najdu něco krásného. A já si opravdu odpočinu, a celý život to tak mám, za chůze. Byla období, kdy jsem i trošku běhala, ale dlouhá chůze je pro mě způsob, jak si vyčistit hlavu.

Na začátku jsme tady zmínili jednu vaši lásku, Edit Piaf. Patří to taky k vašemu relaxování?

Ano. Dobrá knížka. Dvojka bílého… Zajímavé, s věkem se mění chutě. Já jsem dřív preferovala velmi výrazně červené víno, ale přišla pětapadesátka a zčistajasna preference úplně opačně.

U mně to přišlo dřív, ale stejný přestup. Ale musím se, paní Drábová, zeptat ještě na jednu věc. Prý jste velkou fanynkou televizního seriálu Simpsonovi.

No, ano.

To mě zajímá. Protože hlavní postava Homer Simpson, kontrolor bezpečnosti v jaderné elektrárně ve Springfieldu, je taková postava spíš líná, ne úplně bystrá. Nedíváte se na něj trochu s úsměvem a nepoznáváte v něm třeba někoho ze svých kolegů? Nebo některé lidi z Temelína nebo odjinud?

Že by se do Homera Simpsona vtělil někdo tak jako otisk, to určitě ne. Ale jsou tam některé vlastnosti, se kterými se potkáváme. Ale to asi není úplně specifické pro jadernou elektrárnu. To je prostě to, že Simpsonovi jsou obrovská nadsázka ještě postavená na vyšší úroveň tím, že se odehrává ve Springfieldu a na jaderné elektrárně.

Evidentně vás to baví, máte to ráda.

Baví mě to, protože mám obecně ráda nadsázku.