Dagmar Pecková: Všichni se najednou úplně zbláznili, čistá kultura mizí

Operní diva, která se v posledních letech rozhodla pro dráhu činoherečky, vysvětluje, jak se publikum i interpreti v posledních letech změnili. V rozhovoru také vzpomíná, jak se ve své kariéře musela ubránit vilným dirigentům.

„Nevím, jestli to bylo způsobeno covidem nebo čím, ale publikum i interpreti jako takoví se úplně zbláznili a mají pocit, že když nebudou v O2 areně nebo když operní pěvec nebude zpívat muzikály a nepojede v šílených nevkusných crossoverech, tak bude bez práce. Taková ta čistá kultura, ten čistý žánr, dá strašnou práci zachovat,“ říká světově uznávaná mezzosopranistka Dagmar Pecková, další host projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Před osmi lety založila v rodné Chrudimi operní festival Zlatá Pecka, který v posledních letech funguje za finanční podpory Pardubického kraje, ale také sponzorů.

„Je hrozná práce to udržet a sehnat na to peníze. Existují firmy, které nás podpoří a já jsem jim za to hrozně vděčná. Ale pak taky existují firmy, do kterých když přijdu a vysvětlím jim, o čem to je, tak řeknou: My vám dáme, ale pozvěte si nějakou populární skupinu a udělejte jim koncert. A to, co z toho zbude, si nechte (na operu, pozn. red.).“

Doporučení, aby takto na operním festivalu vystoupila například skupina Chinaski, Pecková odmítla: „Já je neshazuji, chraň Bůh, ale nepatří to tam. Strašně bych chtěla, aby z toho jednou vyrostl festival, který bude o kultuře, který bude lidi kultivovat a řeknou si: Jo, ta Pecková to tady založila a dala nám tohle do vínku.“

V rozhovoru Dagmar Pecková také zavzpomínala na to, jak se jí podařilo vybudovat mezinárodní kariéru, jak se ubránila dvěma vilným dirigentům („Jsem hrdá na to, že jsem si svou kariéru udělala tím, že umím zpívat, a ne známostmi a saháním na kolínko. Na to jsem opravdu pyšná.“), jak náročné pro ni před pár lety bylo opustit svět operních árií a proč s takovou chutí šíří občas na facebooku ostré názory.

Celý rozhovor si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Paní Pecková, potkáváme se pár dnů po vaší premiéře ve Stavovském divadle. Jak se cítíte v té ďábelské roli hofmistra v Ariadně na Naxu?

Bylo to celé zvláštní. Šéfdirigent Národního divadla Robert Jindra si vzal do hlavy, že tu mluvenou roli v němčině bych mohla dělat já. Protože dělám činohru, umím německy, tak mu to přišlo naprosto samozřejmé. A měl strašný strach mi to říct, protože si myslel, že ho s tím pošlu kamsi. Ale já v tom viděla obrovskou výzvu. Řekla jsem si: Dobře, celý život dělám kalhotkové role, cherubína…, zpívala jsem i komponistu v Ariadně na Naxu, spoustu jiných kalhotkových rolí, tak to v nejhorším bude takový přerostlý cherubín.

A ta ďábelská vizáž?

To byla idea paní režisérky Slávy Daubnerové. Než se spustily zkoušky, tak jsme si několikrát telefonovaly a já jsem vyrozuměla, že paní Daubnerová by to ráda udělala tak nějak v rozporu klasické krásné kultury a levného pozlátkového zábavního průmyslu. Ten hofmistr je tam vlastně taková spojka nejbohatšího muže města, který si hraje na mecenáše. Tak jsem si řekla: No jasně, kolik tady máme event managerů, kteří jedou na drogách, nic o tom, co dělají, nevědí, a dostávají za to strašné peníze?

Inspirace byla na světě. A k tomu všemu se dostaneme. Pojďme zachovat ještě tradiční úvodní ping-pong. Co vás napadne, když řeknu – My Fair Lady?

Eliza Doolitlová, 1984, Hudební divadlo Karlín, jedna z nejkrásnějších rolí, které jsem kdy v životě hrála.

Drážďany?

Satisfakce za ošklivou větu tehdejšího šéfdirigenta Národního divadla pana Zdeňka Košlera: „Nemáte talent. Vraťte se zpátky k šibřinkám. V opeře byste byla nešťastná.“ A vlastně ani ne půl roku na to už jsem vyhrála konkurz do operního studia do Drážďan.

Carmen?

Životní role, kde jsem mohla na jevišti díky režiséru Bednárikovi a dirigentu Bělohlávkovi prosadit svoje nejen pěvecké, ale i herecké ambice. A tu roli jsem mohla stvořit tak trochu i podle sebe. Strašně ráda na to vzpomínám, protože si myslím, že jsme tu roli v této trojici posunuli někam dál.

Otázka odjinud: Facebook?

Seberealizace, sebeprezentace, ironie, dráždění a někdy velká legrace.

Opera, nebo činohra?

V poslední době činohra. Samozřejmě opeře vděčím za strašně moc, vlastně za světovou třicetiletou kariéru. Ale činohra má teď pro mě daleko větší rajc. Já už jsem se opery jako takové vzdala. A jsem hrozně ráda, že nemusím opouštět jeviště a můžu se věnovat dalšímu jevištnímu vývoji. Je tedy pravda, že v opeře jsou ty emoce umocněné hudbou, to v činohře možná trochu chybí, ale zase se tam dají dělat jiné věci.

Když jste před pár lety opustila ty velké operní role a šla do činohry, jak těžké to bylo rozhodování pro tak velkou zpěvačku, jako jste vy? Jít najednou hrát, ne zpívat?

Ale já jsem se na to hrozně těšila. Když si to vezmeme, tak co by mě asi tak čekalo za posun v té opeře? Většinou už jsou ženy v mém věku obsazovány do podřadných, neřkuli malých rolí. A vy jste potom někde angažovaná, dejme tomu, v Paříži nebo, dejme tomu, v Berlíně, musíte tam být celých těch šest neděl, co se ta opera studuje. Jednou za čas jste pozvaná na zkoušku, když si vás přeje režisér nebo dirigent. Já jsem si uvědomila, že by to asi nebyla náplň do konce mé aktivní kariéry a že bych chtěla dělat něco jiného. Neříkám, že jsem klasická Maryša, chraň Bůh. Ale když se v té činohře pro mě napíše nebo najde dobrá role a najde se režisér, který se mnou bude umět pracovat, jako je třeba pan Petr Mikeska, šéf mladoboleslavské činohry, tak se ze mě dají vykřesat ještě docela slušné výkony.

To bezesporu, protože zrovna za roli Marie Callas v Mikeskově inscenaci Mistrovské lekce jste dokonce dostala širší nominaci na cenu Thálie v oboru činohra. Takže jednoznačný úspěch. Moje otázka ale mířila spíš k tomu, jaké to je, když si zpěvačka vlastně musí přiznat, že se její hlas opotřeboval, že už to není, co bývalo. Jak těžké je to přijmout?

Myslím si, že jsem velmi sebekritický člověk a že málokterá z mých kolegyň veřejně umí přiznat, že by se měla vydat jinou cestou. Samozřejmě, že to potká každou. Akorát když jste ve stálém angažmá, tak můžete chodit kolem divadla a brát gáži. Tady takové skanzeny jsou.

A kde?

Bylo to třeba ještě donedávna Národní divadlo. A nemusí to být zpěvačka, která je po padesátce. To se opravdu stává i zpěvačkám, které jsou po čtyřicítce a měly by být vlastně v plné síle, ale už to taky nedávají. Tito všichni chodili kolem těch divadel a hráli třeba jednou, dvakrát, třikrát do roka a stát je živil. Příchodem pana Hansena, nového šéfa opery, se celá situace začíná měnit. A já říkám, zaplaťpánbůh za to, protože kdyby býval konkurz (na šéfa opery ND, pozn. red.) vyhrál nějaký český adept, tak by se k tomu asi nedokopal. Přece jenom tady ty vazby a různé sítě vztahů nemůžou fungovat tak, že najednou někoho vyhodím z divadla.

Abych vám odpověděla na vaši otázku. Já jsem to pozorovala dřív u svých starších kolegyň a říkala jsem si: Bože můj, ochraňuj mě před tím, aby někdo musel tohle poslouchat. Vždycky jsem dbala o to, abych byla dobrá, neřkuli nejlepší. A když jsem sama viděla, že už ty nervy selhávají… A když vám selžou nervy, tak vám selže hlas. A pak tam bylo taky vyhoření, což byla strašná věc. Nikomu to nepřeju. To k tomu rozhodnutí hodně přispělo. A ještě další věc: ono stačí tady v bulváru prohlásit, že jste dobrá. To úplně stačí. On už to pak kupodivu nikdo nezpochybní…

Jak to myslíte? Že sama o sobě někde řeknete, že jste dobrá?

Já ale nespolupracuju s bulvárem. A ani bych o to moc nestála. Ale jsou tady určité kolegyně, které v bulváru vysvětlí, že jsou nejlepší – a jede to.

Ve smyslu, že si je ten skanzen zachovává?

Skanzen ne, ale taková ta okresní kulturní střediska je ráda zaměstnají.

Pokud jde o činohru, už sedm sezón hrajete v představení Carmen Y Carmen s Bárou Hrzánovou, o Mistrovské lekci už jsme mluvili… Jaké jsou vaše další ambice? Co byste chtěla hrát, když jste i díky nominaci na Thálii zjistila, že vám to tak jde?

Marek Epstein pro mě teď napsal hru, opět se bude dělat na jevišti mladoboleslavského divadla a bude to o Mileně Jesenské. Je to tak krásně, zvláštně napsané. Milena Jesenská se tam setkává se svou dcerou Honzou, obě jsou už po smrti… A víc už prozrazovat nebudu. Bude to na podzim roku 2024. A bude to úžasné!

Rozumím. Takže z činoherní role v Ariadně půjdete do dalšího kusu… Tím jsem se chtěl vrátit k vaší aktuální roli. Chvíli po premiéře jste na facebook napsala: „Věruško, když už musíš psát kritiky bulvárního stylu, tak alespoň nerozdávej nevyžádané rady a nepoučuj, co kdo má dělat a jak. Kdybychom o to stáli, tak jsi první, kam se půjdeme zeptat. Ale my o to nestojíme, víš?“ To vás po těch letech tak dokáže rozpálit recenze, evidentně ne zrovna přívětivá vůči představení?

(směje se) Mně to nerozpálilo. Já si z toho dělám obrovskou legraci. Kdyby mě to rozpálilo, tak bych to asi napsala jinak. Tohle je těžká ironie. To je výsměch! Protože ta paní, která to napsala, trpí evidentně nějakou obsesí ničit všechno kolem sebe. Když ona radí nám, tak já bych jí taky z této pozice poradila – ať si zajde na ušní a až ji tam vyčistí uši, aby slyšela lépe, tak by si pak měla dojít ještě na psychiatrii. Třeba jí tam pomůžou a přestane psát kraviny.

Říkala jste, že dokážete být na facebooku ostrá a rázná, tak teď jste to naplnila…

Ty recenze, to je opravdu někdy těžké. Protože na těch školách, na hudebních vědách, by se podle mě měla učit i nějaká intuice, nějaká tvořivost, aby ti recenzenti aspoň pochopili, o čem to je a proč tam jsme. Protože opera není skanzen, kde se v dnešní době postavíme na jeviště a budeme něco řvát do lidí. Opera se přece musí nějakým způsobem vyvíjet. Neříkám, že se to vždycky povede, neříkám, že by měli být ve Wagnerovi esesácké kostýmy, to už je opravdu úplně někde jinde. Ale pokud se to převede do jiné doby a povede se to… Myslím si, že se ta Ariadna opravdu povedla, protože je to obrovsky vtipně udělané a výborně zazpívané. A jestli mě na té kritice něco naštvalo, tak ne to „ještě štěstí, že se Pecková dala na činohru, aspoň nic nezkazila“, ale to, jak mluví o mých kolezích, kteří opravdu zpívají na světové úrovni. Nikdo je tam nebude srážet a nebude jim dávat rady, jak to mají dělat, když o tom sám nic neví.

Mě zase překvapilo, že jsou ty recenze rozdílné. Třeba na Novinky.cz vyšla mnohem lepší, uznávající, že jde opravdu o povedené dílo. Opravdu umělcům v opeře tak moc záleží na tom, co se pak napíše? Berou si z toho nějaký feedback?

Kritika je od toho, aby se z toho ten feedback měl brát. Ale jak můžete brát feedback z takových recenzí? To prostě nejde, když vidíte, že o tom nemají páru a chtějí jenom škodit. Což je strašná škoda, protože dneska každý bojuje o diváka a o posluchače. A Národní divadlo prostě dělá dobrou práci, ne že ne. A je škoda, že to lidé, kteří by to měli poznat, nepoznají. Jde mi o to, aby se tím čtenáři neodradili. Myslím, že to stojí za to vidět a slyšet, stojí za to do těch divadel chodit.

Paní Pecková, pojďme se vrátit na začátek vaší kariéry, kdy jste zpívala Lízu Doolittlovou v My Fair Lady v Karlíně a pak se ucházela o angažmá v opeře Národního divadla. Už jste zmiňovala, že tehdejší dirigent Košler vás odmítl s tím, že na to nemáte, následně jste se vydala do operního studia v Drážďanech a otevřela se vám cesta ke světové kariéře. Řekla jste si pak zpětně, že byste tomu Košlerovi vlastně měla být vděčná?

Neustále. Kytičky na hrob mu nosit. (směje se) Ten, jak se říká, odšpuntoval šampaňské. To byl v těch Drážďanech tak raketový start! Taková rychlost! Vlastně ani ne dva roky v operním studiu a najednou Rozina, najednou cherubín, najednou záskok za Agnes Baltsu ve verdiovském koncertě, který se vysílal po celé západní Evropě. Tak jsem získala svoji první agenturu, která ze mě udělala tu světovou divu.

Takže Drážďany, pak Berlín, pak Londýn…

Drážďany, Berlín byly stálé angažmá. A v roce 1993 jsem se rozhodla, že půjdu na volnou nohu. To už jsem měla tu agenturu, už jsem hostovala v Paříži, v Londýně, všude možně po světě. Samozřejmě, když jste někde v angažmá, tak vás to spíš brzdí, protože oni vás platí za to, abyste tam zpívala a neplatí vás za to – aspoň na tom Západě – abyste zpívala jinde. Takže já jsem potom po domluvě šla na volnou nohu a na ní jsem byla 25 let.

A říkala jste si někdy: Kde já bych byla, kdyby mě tehdy ten Košler do toho Národního vzal?

Možná už bych nezpívala, tedy – nezpívala bych daleko dřív. To není jenom ta generace dnešních čtyřicátnic, které byly tuto sezónu houfně odejity z Národního divadla. To je už tak nějak tradičně v tom Národním, že díky tomu, že se tam málo hrával Mozart, málo se tam hrával Rossini, méně oper, kde by zpívaly dejme tomu hlasy jako já, mezzosoprány sice s velkým rozsahem, ale zase ne tak dramatickým cítěním, aby se tam neuřvaly. Tady se hrál hodně Smetana a Dvořák, a to je pro určité hlasy mor. Anebo to můžou zpívat až časem, až v určitém vývoji. A bylo tady několik případů i za toho Košlera, kdy ti lidé byli zničení během pěti, šesti, deseti let.

Dělali něco, na co neměli?

Ano, byli vlastně špatně obsazováni. Protože, dej mu pánbůh lehkou zem, ale neobsazoval dobře.

A hlavně to ve vás nepoznal, to je ta jeho klíčová vada.

To je to klíčové – pro mě štěstí a pro něho vada.

Když už jsme mluvili o Drážďanech a následném angažmá v Berlíně, tak připomenu váš výrok z nedávného rozhovoru na idnes.cz: „Dostala jsem nabídku z berlínské Staatsoper a byla jsem na vážkách, jestli odejít, nebo ne. Pan šéf začal slibovat a přitom mi sahal na kolínko. Tak dostal facku. Druhý den jsme měli jet do Hamburku s operou Ariadna na Naxu, a když jsem ráno přišla k autobusu, dozvěděla jsem se, že nikam nejedu.“ Tak to byl váš konec v Drážďanech?

Víceméně. Já jsem tehdy byla v Drážďanech angažovaná, takže jsem tam měla jet s ansámblem. Byla jsem vyřazená z toho zájezdu, už to měla vyřízené moje kolegyně. A to si dovedete představit, jak si to ten režisér musel vydupat, aby to vízum bylo přes noc vyřízené, protože to bylo na Západ. Ale když pak tento dotyčný zemřel, tak jsem se tam směla vrátit. A právě už v roli toho komponisty.

Takže satisfakce.

Ano, jak to bývá.

Nicméně vraťme se k té facce. Musela jste jich dát za svoji kariéru víc?

Dvě.

Jenom dvě? Ta druhá padla kde?

V Moskvě.

Koho jste udeřila? A proč?

To bylo vlastně úplně na začátku. Byl jsem tam na hostování s Karlínem, s operetou. To byla taky strašná situace. Mohla jsem vlastně skončit úplně. Já jsem se asi v tu chvíli nedokázala udržet, mně bylo dvaadvacet. Ale mohlo to skončit velmi zle. Tak zaplaťpánbůh, ne.

A to byl sovětský člověk?

Ano, to byl sovětský soudruh.

Dovolil si, tak dostal.

Ten druhý byl dederonský soudruh. Ale byli to soudruzi.

Takže vy jste udeřila dva „soudruhy“. Chápu, že to mohlo skončit špatně, ale naštěstí neskončilo. Nicméně samotný fakt, že si na vás dovolili… Je to ve světě opery něco typického? Třeba pro ten vztah dirigent a zpěvačka?

Tohle bych asi nikdy neřešila jinak, než jak jsem to řešila. Jsem hrdá na to, že jsem si svou kariéru udělala tím, že umím zpívat, a ne známostmi a šaháním na kolínko. Na to jsem opravdu pyšná. A hele ho, jestli to je…? Asi to je. Ale na mě si nepřišli. (směje se)

Díky kariéře, kterou jste zažívala na světových operních scénách, jste se v devadesátých letech vrátila do Česka – nebo tehdy ještě do Československa – jako velká diva. Obrovská sláva, natáčela jste cédéčka, videoklipy, pořádala koncerty, pak jste byla tou Carmen v Národním divadle… Jak na tohle období vzpomínáte?

Byl to krásný mejdan. Samozřejmě, že se tam stávala spousta leváren, ale to jsme tenkrát netušili. Zvlášť my, kteří jsme měli takhle prostě napřaženo a nastartováno a vjeli jsme tou raketou nahoru. A bylo nám skvěle. Měli jsme Havla, měli jsme svobodu, byli jsme ve světě strašně uznávaní, strašně nám lidé fandili. Byla to krásná léta, která bohužel skončila. Euforie skončila.

Vy jste nabourávala tu stereotypní představu operní zpěvačky – statná žena, co stojí na scéně nehnutě, má důstojnou vizáž. Do toho vy – živel s vlasy ostříhanými na ježka! Byl to váš úmysl, schválně provokovat? Ukázat, že opera může vypadat i jinak?

Ne, vůbec ne. Až když mě to média začala nějak přisuzovat, tak jsem si říkala: Hergot, že by až takhle? Vůbec mě to nenapadlo. Já jsem prostě asi taková. Jednou jsem něco v těch devadesátkách dělala na Hradě a Marek Eben to uváděl a řekl, že přijde operní diva a „nebojte se, nebude to skříň ani lednička“.

Tak to je hodně nekorektní.

(směje se) Ale tenkrát se to tak nebralo. A já si myslím, že o to jsme se víc nasmáli.

Mimochodem tu vaši vizáž prý na Pražském hradě při své návštěvě komentovala i britská královna Alžběta II., když vás představoval Václav Havel…

Ano, to bylo v roce 1996. A my jsme byli představovaní, pukrle a šli jsme dál. A Lucie Bílá tehdy měla období těch drdolů a těch briliantů, jako diva. A šla kousek přede mnou. Já jsem měla sice nádherné, starožitné, granátové náušnice, teď takové rozevláté šaty a šálu, a naklusala jsem tam v tom zrzavém ježku. A královna údajně prohlásila – což mně potom vyprávěl pan prezident Havel – že „tady vypadá rocková zpěvačka jako operní a operní jako rocková“.

A to vás potěšilo…

Mě vždycky takové věci potěší, protože to tak krásně vyzní.

Řekla jste si někdy, že svým zpěvem, vizáží, chováním de facto popularizujete operu jako takovou širšímu publiku? Že ji zpřístupňujete dalším lidem?

Že by to ode mě byla nějaká zamýšlená činnost, to ne. Ale uvědomila jsem si to, když mi to spousta lidí říkala, když se to v médiích objevovalo. Tak jsem si říkala: Ale to je super! Že ještě k tomu, že tady vlastně dávám skrz svoji duši a svůj hlas to, co napsal dejme tomu Mahler, Dvořák, Smetana, Mozart, vlastně přeměňuji tu notovou osnovu s těmi kuličkami na něco krásného a dávám to dál, tak pokud ještě moje vizáž, moje svým způsobem drzost a moje nějaké chování může říct, že opera může být podána i jinak než statická diva à la skříň, tak je to přece super.

Pořádáte koncerty, uvedla jste velkolepou show Wanted s písněmi Kurta Weilla, založila jste hudební festival Zlatá Pecka ve vaší rodné Chrudimi… Vašich aktivit je spousta, publikum na vás chodí. Máte za to, že ve společnosti je o kulturu a umění čím dál větší zájem?

To bych právě neřekla. Nevím, jestli to bylo způsobeno covidem nebo čím, že nejen publikum, ale i interpreti jako takoví se najednou úplně zbláznili a mají pocit, že když nebudou v O2 areně anebo že když operní pěvec nebude zpívat muzikály a nepojedou v nějakých šílených nevkusných crossoverech, tak budou bez práce. Taková ta čistá kultura, ať už literární, operní či činoherní, takový ten čistý žánr, už mám někdy pocit, že dá strašnou práci zachovat.

Já strašně chci, aby festival Zlatá Pecka byl nekomerční. Strašně. Ale je hrozná práce to udržet a sehnat na to peníze. Existují firmy, které nás podpoří a já jsem jim za to hrozně vděčná. Ale pak taky existují firmy, do kterých když přijdu a vysvětlím jim, o čem to je, tak oni řeknou: „My vám dáme, ale pozvěte si nějakou populární skupinu a udělejte jim koncert. A to, co z toho zbude, si nechte.“

Koho vám tak doporučují?

Chinaski, třeba.

Na Zlaté Pecce Chinaski?

Já je neshazuji, chraň Bůh, ale nepatří to tam. Strašně bych chtěla, aby z toho jednou vyrostl festival, který bude o kultuře, který bude kultivovat národ, kultivovat lidi ve východočeském kraji a že si lidé řeknou: „Jo, ta Pecková to tady založila a dala nám tohle do vínku.“

I v souvislosti se Zlatou Peckou jste se v minulosti dostala do sporu s lidmi z hnutí ANO, když po volbách převzali vedení Chrudimi, a začalo se porovnávat, jestli se jim vyplatí dát milion korun na Zlatou Pecku, anebo jestli si mají pozvat Metallicu…

Oni ale mysleli, že jim tam Metallica přijede za milion korun.

Takže nepřijela.

(směje se) To bylo vůbec velmi vtipné. Tam se stalo, že budoucí starosta si mě dal bez zeptání na plakát. Pak jsme z něho páčili omluvu. Potom, když by Pecka zůstala pod městem, tak by tam začaly být různé tlaky právě na nekulturnost, na zábavnost, na komerci. A to já prostě nechtěla. Takže jsme se odpojili. Tím pádem teď bojujeme o každou korunu a pro ně to je vlastně trn v oku. Oni to nechtějí.

V Chrudimi? Pardubický kraj to ale zaštítil.

Ano, našli jsme naštěstí zastání u pana hejtmana Netolického, který je velmi kulturní a kultivovaný člověk, sám se divadlem zabývá, a ten nás velmi podporuje. Jeho přání bylo, abychom nebyli jenom v Chrudimi, ale abychom přešli i do různých menších měst, jako jsou Holice, Letohrad, Vysoké Mýto, Česká Třebová, Pardubice. Tak se snažíme. Je to možná lepší, protože o to přijde víc lidí. Loňský festival už vidělo přes tři tisíce lidí. To už je, myslím, docela hodně.

Paní Pecková, zdá se mi, že v poslední době se spousta umělců se svými názory hodně stahuje, aby takzvaně nerozdělovali, aby přinášeli radost a nepřinášeli mezi lidi rozpory. Aby se lidé nehádali. Vy to máte podle mě trochu jinak: vy se klidně postavíte na protibabišovskou nebo protizemanovskou demonstraci, promluvíte tam, zazpíváte hymnu. Zároveň se tím pro jistou část publika stáváte nežádoucí osobou. Je to tak?

Jsou tady názory, že by se umění nemělo politizovat. Ale když si vezmete dějiny, tak jsme buď sloužili režimu, anebo jsme dělali všechno pro to, abychom tomu režimu nesloužili. Vždycky byli umělci nějakým názorem a buď vás vedli, anebo jste si to rozhodoval sám. A já bych si to ráda rozhodovala sama, pro koho půjdu ty hymny zpívat a pro koho ne. A pokud jmenujete ty dva pány…

Babiše a Zemana.

Ano, tam si myslím, že jestli se někdo zasloužil o rozdělení společnosti, tak jsou to tihle dva. Takže já v tom nemůžu sloužit.

Co byste si ještě přála dokázat? Sobě i ostatním?

Chtěla bych dovést ten festival, jak už jsem říkala, do nějaké úrovně – a myslím, že už se nám to docela daří. Dávat příležitost mladým, ať už zpěvákům nebo instrumentalistům. Prostě rozdávat krásu v tom kraji, aby lidé šli na nádherně zazpívaného Smetanu, letos třeba smetanovské sbory nebo sbory z českých oper. Aby věděli, že jdou na kvalitu a že jdou na krásu. Než umřu, to bych strašně chtěla dokázat a ten festival udržet. Děj se, co děj. I když nejsou peníze, i když třeba lidé teď trošku uměním pohrdají a chtějí pořád zábavu, protože si myslí, že ten život je strašně rychlý a co se tím zabývat. Ale já si myslím, že od toho tu jsme, abychom ten plamen drželi a aby se ukázalo, že když je kultura v národu, tak ta stmeluje. A to hodně.

Tak si držme palce. Děkuju vám za rozhovor.

Děkuju za pozvání.