Čeští lvi teď putují v síťovce po příbuzných, říká autor filmu roku

Po triumfálním vítězství velkofilmu Vlny z prostředí Československého rozhlasu v letech 1967 a 1968 v kinech i při udílení filmových cen cítí scenárista a režisér Jiří Mádl pocit úlevy, ale i „malinké prázdnoty“. O čem právě přemýšlí a jak hodlá úspěch využít?

„Něco se děje. Ale člověk musí být opatrný,“ říká herec a režisér Jiří Mádl, když popisuje aktuální situaci poté, co Vlny bodovaly v amerických cenách Satellite Awards, byly v širší nominaci na Oscara a při udílení Českých cen se staly mimo jiné nejlepším filmem roku 2024.

„Sebevědomí v té tvorbě pořád kolísá, ale cítím, že mám zázemí. A byl bych moc rád, abych ho měl i v tom mezinárodním měřítku,“ naznačuje, kudy se ubírají jeho úvahy, v rozhovoru v Galerii osobností.

A vysvětluje v něm také, proč už v dnešní době není prostor na politický apel typu „Přemluv bábu“, kdy v roce 2010 s Marthou Issovou přesvědčovali voliče, ať nedají hlas Jiřímu Paroubkovi a levici. „Myslím, že dneska je ten mediální prostor těmito věcmi přepálený. Místo toho, aby někdo řekl: ‚Myslím, že můj názor není tak úplně hodný korektury,‘ tak řekne: ‚Totalita!‘ Je to vlastně strašně komické. Dneska cokoliv přepalovat je zbytečné až hloupé. Přepálené je úplně všechno.“

Rozhovor s Jiřím Mádlem si můžete pustit v audiozáznamu nebo jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Už mají vaše dvě sošky Českého lva – za scénář a za režii – u vás doma nějaké čestné místo?

Nemají. Před rokem a půl jsem se stěhoval a všechny ceny jsem dal do takového kumbálku, ale tito čerství Lvi jsou teď v Budějovicích a putují po příbuzných.

Každý si je potěžká, pomazlí a pošle dál?

Ano. Ale je hezké, že putují v síťovce. Nechtěl jsem tomu věřit.

A věříte tomu, že přijdou zpátky v celku?

Moc ne. (směje se)

Věřil jste tomu, že Vlny na Českých lvech posbírají hlavní ceny? Vedle scénáře a režie i cenu pro nejlepší film roku…

Bral jsem to jako variantu, která je pravděpodobná. Ale zcela upřímně jsem byl připravený na všechny varianty, ať by to dopadlo jakkoliv.

Tedy že bude bodovat Amerikánka, tak jako pár týdnů před tím na Cenách české filmové kritiky?

Říkal jsem si, že se to může stát. Zároveň skutečnost je taková, že Ceny kritiky mají alternativnější volbu a Lev potom jde na tu obecně víc očekávatelnou. A tak jsem věděl, že nějaká šance, že by to pro nás mohlo dopadnout dobře, tam je. Ale i Amerikánka je skvělý film, moc se mi líbí. Nebyla by ostuda s ní prohrát.

Na filmu Vlny, včetně příprav, jste strávil dvanáct let. Jaký je to teď pocit, když máte po těch letech završeno? Včetně širší nominace na Oscara, milion lidí v kinech, úspěch v Českých lvech… Co se vám teď honí hlavou?

Že to je závěr cesty. To s sebou nese úlevu, trošku i malinkou prázdnotu, protože to byl dvanáct let motor. Ne že bych dělal jen toto, to rozhodně ne, ale měl jsem to jako svoji vlajkovou loď. A to je naplňující. Teď musím zase nějakou jinou vlajkovou loď najít. Ale nemám z toho strach. Spíš je to docela příjemná výzva.

Použil jste slovo prázdnota. Čím ji tedy teď zaplnit?

Mám naštěstí syna, tak to zaplňuji jím. A do toho se snažím vybrat další látku. Co je na tom diváckém úspěchu i prestiži v zahraničí příjemné, že si člověk dovoluje myslet na víc typů látky. Když jsem pomýšlel na Vlny, tak to bylo trošku přes čáru. Něco, co mě přesahuje jinými zkušenostmi, a v té velikosti možná i tím, jak se tady běžně filmy točí. A teď si myslím, že ty dveře jsou otevřené. Uvědomuji si, že nebudou otevřené vždycky, ale já už takhle prostě trochu přemýšlím, že to možné je.

Vzpomínáte na dobu, kdy jste před jedenácti lety uvedl do kin svůj první film Pojedeme k moři?

Vzpomínám na to rád a zároveň si pamatuju, jak těžké to pro mě bylo, protože jsem vlastně nikdy nezažil takové nervy. Když člověk překročí břeh z herectví k režii bez jakékoliv zkušenosti… A já šel rovnou k celovečernímu filmu do kin, nezačal jsem žádným krátkým filmem nebo klipem.

A v hlavní roli Ondřej Vetchý…

V jedné z hlavních rolí. Hlavní roli tam měli ti dva kluci. Bylo to těžké. Říkám sice, že na to vzpomínám rád, ale pravda je, že si toho moc nepamatuji, protože já jsem těmi nervy a tou koncentrací byl ve zvláštním vakuu a na moc věcí si nevzpomenu.

Před časem jste říkal, že jste u prvního filmu čekal, že do kin přijde dvacet tisíc lidí – a přišlo jich 120 tisíc. V roce 2019 jste uvedl druhý film, Na střeše, a do kin na něj přišlo 25 tisíc lidí. „Byl to pro mě šok a zklamání,“ řekl jste…

…to je pravda.

A co teď, když máte milion lidí v kinech na Vlnách - aby následně nepřišlo zklamání?

Zklamání vždycky budou, v té naší branži to takhle prostě funguje. Nevyrábíme jogurty. Není žádný recept, kdy víte, že když tam dáte dostatek cukru a budou dobré suroviny, tak to dopadne. Kdokoliv si myslí, že na toto existují nějaké kuchařky, tak nejsou. I na to jsem připravený a nehodlám se s tím diváckým úspěchem v tomto slova smyslu svázat. Ten vývoj návštěvnosti mi určitě něco řekl.

Na střeše mělo nakonec 42 tisíc, ale stejně to bylo obrovské zklamání. Především v tom, že si myslím, že to je divácky nejpřístupnější ze všech mých filmů. Ale ukazuje se, že existuje něco, co je vnější obal filmu, který musí na diváka zafungovat. To je váš trojský kůň. Na střeše je přívětivý, vlastně veselý, milý divácký film, ale je o starém pánovi a Vietnamci a to na někoho, kdo si ani nepřečte anotaci, najednou působilo jako sociální drama. To myslím rozhodlo o návštěvnosti. A je to pro mě poučení. Jde o jednotlivý příběh a o rozhodnutí, které se může stát. Je jedno, jestli je to antika nebo současnost. Je potřeba myslet na vnější obal, tím se rád nechám strhnout.

Můžete si teď jako tvůrce veleúspěšného filmu Vlny dovolit víc, než byste mohl bez Vln? Přichází k vám třeba náměty nebo nabídky od zahraničních filmových společností?

Něco se děje. Ale člověk musí být opatrný, protože jedna věc je točit velkou věc nebo točit věc v zahraničí. Já bych prostě chtěl udělat dobrou věc. Za úspěchem Vln je především to, že to mě a producentku Moniku Kristlovou nepustilo. Když najdete něco, k čemu se tak napojíte a jste ochoten přijmout i překážky, tak spojení s tou látkou je opravdu klíč – musí vás to bavit i po deseti letech. I potom, když vám někdo říká: „Ne, ty to nebudeš schopen udělat, nedáme vám na to peníze, nikoho to nezajímá.“ Já fakt chci najít něco, do čeho se zamiluji tak, že budu uvnitř vědět, že je ta láska dlouhodobá.

Neuděláte teď, v době po velkém úspěchu a čekání na to, co přijde, úkrok zpátky k herectví?

Já jsem pořád hlavně herec, nikdy jsem neudělal úkrok z herectví. I když jsem točil Vlny, tak jsem za ten rok natočil tři filmy jako herec. Byť to nebyly hlavní role, ale myslím, že byly skoro nejlepší za poslední dobu. Ale abych vám odpověděl na otázku: neberu to jako úkrok, ale budu teď hodně hrát.

Tam jsem mířil: Jestli teď budete víc hrát a méně se trápit tím, do čeho půjdete jako režisér a na co budete shánět peníze.

Řekněme, že si chci užít ten luxus, který jsem měl často jako herec, že si můžu vybírat. Teď si můžu vybírat jako režisér – vybírat si, která ta loď má víc větru v plachtách. Podle toho bych se rozhodoval. Je ale pro mě těžké říct: Teď budu chvilku hrát, abych získal čas. To bych to herectví asi příliš ponižoval.

Na čem jste byl naposledy v kině?

Na Bobu Dylanovi – Úplně neznámý.

Zajímalo mě, jaké filmy si vybíráte. Nedávno jste mluvil o tom, jak se mění vkus diváků, že kina válcují buď akční filmy, nebo romantické komedie. A do toho přišel velkofilm Vlny, který reflektuje osudový zvrat v novodobých dějinách této země – a najednou milion lidí v kině. Proč právě Vlny prolomily trend? Proč lidi nečekali, až film uvidí v televizi na streamovacích platformách?

Myslím si, že se něco v divácké obci děje. Před námi byl Zápisník alkoholičky, který taky nese nějaké téma (více než 550 tisíc diváků v kinech, pozn. red.). Takže bylo by ode mě trochu troufalé myslet si, že my jsme něco zlomili. Myslím, že je nějaký trend a divák chce od kina něco jiného. A proč v případě Vln lidi nečekali na streamovací platformy? Myslím, že filmu úplně nejvíc pomohlo to, že hlavní zpráva, která se o něm šířila, byla, že je to opravdu film do kina – zvukově silné, obrazově silné.

Pomohla tomu i konstelace, v jakém čase film do kin vstoupil? Že je zase rozjitřená mezinárodní situace, že Rusko zase okupuje cizí území, že to je téma, které lidi v posledních letech opět naplno prožívají? Vím, že jste film chystal už před dvanácti lety, kdy to zdaleka nebylo takhle rozdivočelé, ale přesto…

Toto se mi opravdu těžko posuzuje. Vím, že to vypadá, že se to do toho trefilo. Já si dodneška nejsem jistý, jestli nám ta situace pomáhala, nebo škodila. Nebo… Byla spousta případů, kdy nám to škodilo, a někdy nám to zase pomohlo.

V čem vám to škodilo?

Škodilo to dlouho v tom, že – „aha, tak teď chcete trefit toto“. Nebo vyprávíte něco a jsou lidi, kteří mají opačný světonázor a jsou v různých rozhodujících funkcích. Nebo nemají opačný světonázor, ale už se některých věcí bojí a je tady nějaká autocenzura. To jsme velmi silně vnímali.

Při přebírání Českého lva jste zmínil, že vás nemálo lidí od natáčení filmu o roce 1968 odrazovalo. Mimo jiné proto, že jste sám tu dobu nezažil. Co to bylo za lidi?

Bylo jich víc. Byla to jedna velmi důležitá komise v jedné důležité instituci. Dál bych asi nechodil. Z dnešního pohledu to bylo srandovní, ale tehdy jsem byl rudý vzteky, protože tam zaznívaly opravdu hlouposti. A hlavně se pletli.

Například? V tom, že to nezvládnete? Že na to nemáte zkušenost?

Nejdřív řeknu, co považuju za opravdu důležité: Já jsem rád za jakoukoliv oponenturu, a čeho se teď trošku bojím, aby mi ta oponentura nezmizela. Já potřebuji ten protisval, potřebuju věci prostřílet ze všech stran a zjistit, co zůstane stát. Opravdu miluju připomínky a chci, aby je na mě lidi valili.

Ale tady byl trošku problém s lidmi, kteří tu dobu zažili. Protože si ji pochopitelně z nějakého důvodu nárokují: byli tam, žili to, ale mají nějaký subjektivní pohled, který se i v průběhu času změnil. Kdežto já měl balon plný informací a těch pohledů jsem měl několik. Máte třeba situaci, kterou mi vyprávělo dvacet lidí, a vždycky je trochu jiná. A já jsem pochopil, že je vlastně na mně vydat se v určitou chvíli odvážně skrze ten balon plný informací a najít si to nejpravděpodobnější. Anebo to hodně pravděpodobné, ale i dobré pro příběh, aby to dávalo smysl se na to dívat. Jinak by člověk mohl zfilmovat Wikipedii.

Při přípravě filmu jste se osobně setkal i s několika redaktory z rozhlasové redakce mezinárodního života z let 1967 a 68, ať už to byla Věra Šťovíčková, Luboš Dobrovský, Jan Petránek. Ani jeden z nich se uvedení filmu nedožil, nicméně jak se oni dívali na vaši snahu, že chcete o nich točit?

Byly mezi nimi rozdíly. Jan Petránek byl obrovský nadšenec, ten svítil, když jsem u něj byl a vyprávěl mi… Pak byla Věra Šťovíčková, která byla velmi slušná, ale myslím, že měla velkou míru nedůvěry, ale pak se to najednou prolomilo a naopak mi chtěla říkat víc. „A to vám musím ještě říct. A teď vám to budu říkat trošku jinak, Jirko.“ To bylo kouzelné.

Prý vám řekla i něco, co si chtěla vzít do hrobu.

Jasně, to bylo v té druhé nebo třetí fázi. Pan Dobrovský byl velmi korektní, přesný a říkal: „Musíte to mít přesně.“ On si furt myslel, že píšu seminárku, ne že to bude film. Každý byl jiný, ale myslím, že všichni z toho měli radost. Ale zajímavé bylo, že nejvíc mluvili o tom: „Máme radost, že si konečně toho Milana Weinera někdo všiml.“ Mluvili především o něm. Všechna ta upozornění, ať jsem akurátní a udělám to dobře, se týkala jeho osoby. Oni především chtěli, aby to byl hezký film o Milanu Weinerovi.

Vlny jsou filmem o lidech, kteří se vzepřeli cenzuře a totalitním praktikám. O lidech, kteří chtěli zveřejňovat pravdu. Všímáte si, že se v poslední době začíná šermovat slovy jako pravda, cenzura, totalitní praktiky?

Je to teď nějak populární.

Čím to je? Jak snášíte, když Andrej Babiš mluví o tom, že zažíváme novou totalitu?

To je samozřejmě blbost. Ale já si obecně myslím, že jsou dneska nadužívaná silná slova. Mediální prostor už je tak přepálený, že místo toho, aby lidi vyjádřili, třeba: „Myslím si, že tento můj názor za úplnou korekturu nestál, protože…“, tak radši řeknou: „Nová totalita“, protože pro určitý elektorát to funguje. Prostě je to hloupost, co si budeme povídat.