Česko porušilo právo na život, říká k jedné z kauz soudkyně ze Štrasburku

Kateřina Šimáčková je první ženou zastupující Českou republiku u Evropského soudu pro lidská práva. S jakými reakcemi se ve Štrasburku setkala, když Senát neschválil Istanbulskou úmluvu? A jaké rozsudky tam proti Česku už zazněly?

Soudkyní Evropského soudu pro lidská práva je Kateřina Šimáčková od prosince 2021 a jak říká v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností, od té doby se musela společně s kolegy zabývat několika případy, kdy konkrétní občan žaloval Českou republiku.

„Vydali jsme několik rozsudků, které ukazují, že máme trochu problém s vyšetřováním policejního násilí a s péčí o lidi s psychosociálním postižením v psychiatrických léčebnách. Vydali jsme tři rozhodnutí, kterými jsme kritizovali Českou republiku a rozhodli jsme, že v těchto věcech porušila práva stěžovatelů.“

Jako jeden z příkladů uvádí Kateřina Šimáčková případ nazvaný „V. proti České republice“ (iniciála v oficiální komunikaci nahrazuje příjmení konkrétního žalobce). Případ skončil rozsudkem, že Česká republika porušila v případě jednoho psychiatrického pacienta právo na život.

„Šlo o to, že psychiatrická léčebna nebyla dostatečně vybavena a u pacienta, který tam dostal záchvat agresivity – předvídatelný, protože odpovídal jeho diagnóze –, nebyl dostatek personálu a nebylo dostatečné zařízení, aby měl samostatný pokoj, ve kterém je chráněn on i ti ostatní okolo něj. Proto zavolali k zásahu i policisty, což samo o sobě není nejrozumnější řešení. Policisté ho třikrát zasáhli taserem (elektrický paralyzér, pozn. red.),“ líčí případ Kateřina Šimáčková.

Evropský soud proto vyzval Českou republiku, aby odstranila systémové chyby, které se v případu projevily, včetně toho, aby policisté byli dostatečně vyškoleni o zdravotních důsledcích použití taseru.

„Jsme v komunikaci jak s výborem ministrů, tak s českými reprezentanty, takže věřím, že to bude znamenat úvahu nad nějakými systémovými změnami. Český stát se k tomu staví velmi konstruktivně,“ říká Šimáčková.

V rozhovoru se Kateřina Šimáčková vrací i k lednovému rozhodnutí Senátu Parlamentu České republiky, který odmítl ratifikovat Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácímu násilí, známou jako Istanbulská úmluva. Schválení v Parlamentu byl nezbytný krok pro to, aby úmluva začala platit – poté, co ji Česko v roce 2016 podepsalo.

„Moji kolegové a kolegyně na jednání mi říkají: Jaký máte v České republice problém, když to nechcete schválit? Co vám vadí? Na to většinou říkám, že prostě nevím. Neměla bych se k tomu vyjadřovat. Je mi to ale líto,“ říká Kateřina Šimáčková.

Úmluva, která mimo jiné zdůrazňuje připravenost států poskytnout plnou právní ochranu obětem násilí, včetně dětí, které žijí v rodinách tyranů, narazila v českém Parlamentu na obavy některých senátorů. Ti se například báli „vnucování genderové ideologie“ nebo toho, že se stát odkloní od standardního pojetí role muže a ženy v rodině, případně že si nevládní organizace budou nárokovat finanční příspěvky pro naplňování úmluvy.

„Ty argumenty mně přišly poměrně dost iracionální,“ říká Šimáčková. „Nevím, zda jako stát poskytujeme obětem komplexní ochranu, zda to bereme vážně. Směřuje to i do jemnějších oblastí, jako je prevence: poskytovat mnohem víc sociálních služeb, dávat tomu mnohem větší pozornost, všímat si například dětí ve škole, jestli nevykazují známky, které by svědčily o tom, že jsou svědky domácího násilí…,“ vyjmenovává Šimáčková, k čemu se většina evropských zemí, které úmluvu ratifikovaly, zavázaly.

To, že Česká republika, podobně jako Bulharsko, kde je domácí násilí velkým problémem, smlouvu neuvedla v platnost, podle ní dobrou zprávou není: „To, že stát neratifikoval úmluvu, bude vnímáno ze strany Evropského soudu pro lidská práva jako signál, že stát není připraven poskytnout plnou právní ochranu pro oběti.“

Kateřina Šimáčková ale zároveň nechce předjímat, jak by u evropského soudu dopadla žaloba konkrétního jednotlivce proti České republice kvůli nedostatečné ochraně.

Kateřina Šimáčková se po celou svou kariéru zaměřuje na ochranu lidských práv. V rozhovoru vzpomíná na to, že ji ke studiu práv v 80. letech přiměla její matka psychiatrička.

„Moje maminka mi tehdy řekla: ‚Být lékařka nebo právnička, to je takové řemeslo, kterým můžeš pomáhat lidem. A moji pacienti mají strašně moc právních problémů. Tak by bylo v naší rodině potřeba, aby se někdo věnoval právním problémům lidí s psychosociálním postižením.‘“

Kateřina Šimáčková působila jako advokátka, soudkyně Nejvyššího správního soudu, od roku 2013 byla soudkyní Ústavního soudu. A před dvěma a půl lety byla vybrána – na devět let – jako česká zástupkyně u Evropského soudu pro lidská práva.

Rok před tím získala od francouzského prezidenta Emmanuela Macrona Řád Čestné legie, hodnost rytířky. „Já si těch ocenění příliš nevážím,“ říká překvapivě Kateřina Šimáčková. „Myslím, že to je většinou nějaká náhoda. Možná se francouzská vláda rozhodla víc zdůrazňovat ženy a ochranu lidských práv, a to byl ten důvod, proč mi to udělili. Přede mnou to získala Anna Šabatová (bývalá ombudsmanka, pozn. red.). Proto si myslím, že si našli nějaký profil, který chtějí ve střední a východní Evropě podporovat.“

Mnohem víc pro ni znamená, že je první ženou zastupující český stát u soudu ve Štrasburku: „Znamená to odpovědnost, práci a naplňování jednoho z životních úkolů, který mám: inspirovat mladé právníky a právničky a ukázat jim, že je všechno možné. Proto si toho nejvíc cením.“

Z čeho pramení její přesvědčení, že v Česku platí „mužské právo“ a že vyšší pozice v justici jsou uzavřeným mužským klubem? O čem jako soudkyně nesmí mluvit? A jak hledají u Evropského soudu shodu ke svazkům jednopohlavních párů zástupci států s různými zákony a tradicemi?

Rozhovor s Kateřinou Šimáčkovou si můžete pustit už teď v audioverzi v úvodu článku – přepis a videozáznam celého rozhovoru zveřejníme v sobotu.