„Část mozku dnes vypínáme. A může nás to změnit.“ Neurochirurg Beneš varuje

Má za sebou tisíce operací. Přesto říká, že fungování mozku – včetně vědomí – stále nerozumíme. A že technologie mění to, jak mozek používáme, a povede to k jeho zmenšení.

Vladimír Beneš přes čtyřicet let vede operace, při nichž rozhodují milimetry. A právě zkušenost z oboru neurochirurgie ho vede k úvahám, které přesahují samotnou medicínu a které zmiňuje v rozhovoru pro Galerii osobností.

Mozek dokážeme operovat, ale nerozumíme mu. „Máte 86 miliard neuronů a my neumíme ani definovat vědomí,“ říká. Anatomii se podle něj chirurg naučí - je stabilní, opakovatelná. To podstatné ale zůstává záhadou: „To, co u pacientů operujeme, známe. To, co z něj dělá člověka, ne.“

Právě proto ho znepokojuje, jak s vlastním mozkem zacházíme. V historii už se podle něj zmenšil - v neolitu, kdy člověk začal pěstovat obilí. A něco podobného se může stát znovu. „Dnes si nemusíte nic pamatovat, nic vymýšlet. Najednou ten mozek není tolik potřeba,“ říká Vladimír Beneš.

Upozorňuje i na to, že si mozek poškozujeme přímo - alkoholem, drogami, ale třeba i opakovanými nárazy do hlavy při sportu. U dětí je nebezpečné fotbalové hlavičkování, u dospělých bojové disciplíny. „Ty rány se nasčítají a důsledky se mohou projevit až za dvacet, třicet let,“ zmiňuje Beneš specifický typ demence.

Obor neurochirurgie se podle něj v posledních desetiletích výrazně změnil. Už to není disciplína, kde jde o hrdinské výkony jednotlivců. Díky technologiím dnes všichni operují v zásadě stejně. Obor je bezpečnější, přesnější - ale také předvídatelnější a slovy Vladimíra Beneše nudnější. „Vrchol už máme za sebou.“

Říká, že budoucnost nebude patřit velkým operacím, ale spíš technologiím, které je dokážou nahradit. On sám by se ve své praxi ještě rád dočkal výrazného pokroku v léčbě poranění míchy nebo rozvoje neuroprotéz. Tam vidí další velkou výzvu medicíny.

Celý rozhovor se špičkovým neurochirurgem si můžete pustit v audiu i ve videu s odkazem nahoře v textu. Dále pak přinášíme editovanou písemnou verzi.

Pane profesore, kolik operací máte za sebou?

Někde mezi devíti a deseti tisíci. Ze začátku to byly jednodušší výkony, plotýnky, karpály a takové „blbosti“, takže to naskakovalo rychle, ale postupně přibývaly složitější a delší operace, kterých člověk tolik neudělá. Z těch devíti, deseti tisíc jsou zhruba polovina ty lehčí věci, druhá polovina jsou operace mozku.

Počítáte si to pořád?

Ano. Schovávám si operační protokoly, dodnes si je tisknu. Mám je od první operace v roce 1978 až dodnes.

Může vás po těch plus minus pěti tisících operací lidský mozek ještě něčím překvapit?

Myslím si, že ne. Kdyby mě něco zásadního překvapilo, znamenalo by to spíš, že je někde chyba. V tom, co běžně při operacích vidím, už mě asi nic nepřekvapí.

Zároveň to ale může pacienty uklidňovat, ne?

Samozřejmě. Správná operace má být nudná a rutinní, protože pak je bezpečná. Jakmile by to pro mě bylo dobrodružství, znamená to riziko - a to nenesu já, ale pacient.

Platí pořád, že operace mozku je řemeslo?

Určitě. Operace samotná je řemeslo, které se člověk musí naučit. To je stejné jako hodinářství, autoklempířství, je to manuální práce. Ale to nejdůležitější, to kreativní, se odehrává předtím: musíte si to rozmyslet, zvážit různé přístupy, promyslet každý krok. U složitých případů strávím víc času nad snímky než na samotném sále. A když se pak jde operovat, má to být co nejvíc nudné.

Říkáte, že mozek je nejdokonalejší věc na světě. Co vás na něm fascinuje nejvíc?

Právě to, že mu nerozumíme. Máte 86 miliard neuronů, trilion spojů, obrovské množství drah. A do toho vezměte ten fakt, že základní funkci mozku – vědomí - neumíme ani pořádně definovat. Natož abychom jí rozuměli.

Jak to jde dohromady s tím, že vás při operacích nic nepřekvapí?

Protože anatomie je vlastně poměrně stabilní a předvídatelná. Při operaci nádoru musí všechny pohyby jít od nervového systému, ne k němu. Na to si člověk přivykne. To je to „řemeslo“, které se naučíte. Ale pak je tu ta globální funkce - vědomí, inteligence, paměť, kreativita - a tam se člověk najednou ztratí.

Kdybych po vás chtěl „vylepšit“ mozek, třeba kreativitu…

Jen to ne. To je psychochirurgie a s tím bych nechtěl mít nic společného.

To existuje?

To existovalo. Dokonce za to v roce 1949 padla Nobelova cena. Šlo o operaci, která měla „léčit“ nezvladatelné pacienty v psychiatrických léčebnách. To byla ta operace, kterou udělali Nicholsonovi v Přeletu nad kukaččím hnízdem. V době, kdy nebyla psychofarmaka, to možná dávalo určitou logiku, ale výsledky byly často děsivé. Rodiče přivedli zlobivé dítě, oni mu to udělali skrz očnici - jednoduše, rychle, oboustranně - a rodiče si pak to dítě odvedli a bylo to jiné dítě.

Typickým příkladem je sestra Johna Fitzgeralda Kennedyho. Ona byla trochu přidušená během porodu, byla takový extrovert, party girl. A ta ženská po zákroku už nikdy neopustila psychiatrickou léčebnu.

Já jsem ty operace ještě na začátku své kariéry viděl - a je to něco, co je pro mě naprosto nepřijatelné.

To chápu.

Ještě to dokončím, protože to je nesmírně zajímavé. Tady je největší význam Čechů pro světovou neurochirurgii: nemá ji žádný neurochirurg, ale Miloš Forman tím filmem (Přelet nad kukaččím hnízdem, pozn. red.), protože po premiéře v roce 1975 už Američani neudělali jedinou operaci.

Zeptám se na fenomén posledních let – využívání různých technologií a umělé inteligence. Jak tohle může ovlivnit náš mozek?

To je svízelná otázka. V historii už se něco podobného stalo. Na konci neolitu, když jsme začali pěstovat obilí, se mozek zmenšil o 250 gramů, z patnácti set na dvanáct set padesát. A asi to bylo proto, že člověk najednou nemusel zvládat všechno sám. Nemusel řešit každý detail přežití.

A dnes se může dít něco podobného. Nemusíte si nic pamatovat, protože to za vás udělá Google. Nemusíte nic vymýšlet, protože vám to vytvoří nějaký „umělý intelektuál“. Najednou ten mozek není tolik potřeba.

Může to měnit i jeho fungování?

Ano. Vezměte si třeba navigaci v autě. Dřív jste musel přemýšlet nad cestou, orientovat se. Dnes jedete podle pokynů a část mozku vlastně vypínáte.

Bude se nám i kvůli tomu zmenšovat mozek, budeme-li ho míň využívat?

Já mám strach, že k tomu dojde.

Strach? Máme se toho bát?

Já bych se toho osobně bál. Budeme užiteční idioti řízení z nějakého centra umělé inteligence, ale za ní budou ti, kteří to ovládají. To jsou takoví ti „Muskové“, „Bezosové“ a podobně. Umělá inteligence je soubor procedur a algoritmů. Nic víc. Ona nemá individualitu, emoce, kreativitu.

Takže nás skrze ni někdo ovládne?

Jo, může to vést k tomu, že lidé budou snadno ovladatelní. Když si pustíte na YouTube Rolling Stones, tak druhý den vám to nabídne Rolling Stones. Technologie vám podsouvají obsah, který chcete vidět, tím vás utvrzují v názorech. Nemusíte přemýšlet, nic dělat. A tímto si lze snadno představit, že někdo ovládne volby, politiku. Z tohoto bych měl strach – elektronické diktátorství.

Čím si člověk sám svůj mozek poškozuje nejvíc?

Vcelku spolehlivě alkoholem. A obecně všemi látkami, které mění funkci mozku. Drogy, ty jsou na to přímo zaměřené. Mění chemii v mozku, nutí ho produkovat hormony štěstí a podobně. Cokoliv, co mozek takto dlouhodobě ovlivňuje, mu nedělá dobře. Počítejme tam i sociální sítě.

I ty mění funkci mozku?

Jistě. Mozek nevyužívá to své, co má, ale bere si to někde jako berličku.

Zhruba před osmi lety jste upozorňoval na rizika hlavičkování ve fotbale, hlavně u dětí. A doporučoval jste, že by se mělo zakázat. To byl poměrně radikální názor.

Ano. To vzniklo tak, že za mnou přišel student naší fakulty, Američan, a ten mě do toho uvrtal. V Americe mají děti do dvanácti let hlavičkování zakázané. Existují studie, které ukazují, že opakované drobné nárazy do hlavy se mohou nasčítat a vést k poškození mozku, včetně specifického typu demence. Když vám spadne půlkilový míč z padesáti metrů na hlavu, je to úraz. A u dětského mozku je to ještě citlivější. Demence se neprojeví hned, ale až s odstupem dvaceti, třiceti let. Děti by neměly hlavičkovat nebo by měly mít nějaké helmičky.

Jak to vaše tažení před lety dopadlo?

Do ztracena. Hlavičkuje se dál. Pro mě je to překvapivé, protože ta data jsou dost výrazná. Na druhou stranu už jenom úplný idiot jde na kolo nebo na lyže bez helmy. Ale tady se nic neděje. A ještě do toho pořád vidíte v televizi idiotské rádoby sporty, to MMA. To přece není sport, když cílem je uvést druhého do bezvědomí!

Co z toho plyne? Že jsme ochotni kvůli zábavě obětovat zdraví? Zdravý rozum?

Myslím, že jo. To jsou novodobí gladiátoři. Řím, chléb a hry. Myslím, je to v této oblasti ztracený boj.

Pane profesore, kdy jste si poprvé řekl, že chcete dělat neurochirurgii? Že operovat mozek je to „nejvíc“?

To jsem byl ještě v děloze. Táta (také věhlasný neurochirurg, rovněž Vladimír Beneš, pozn. red.), když začínal, tak byla maminka se mnou těhotná. On přišel domů a na maminku hrnul, co zažil v té nemocnici.

Byl nadšený tím, co dělá.

Ano. Maminka byla lékárnice, takže to ráda poslouchala a já jsem to tam poslouchal taky, protože jsem neměl kam odejít. (směje se) Na tátu mám základní vzpomínku, že buší do psacího stroje. Měl jsem svůj pokoj, který sousedil s jeho pracovnou. Ta akademická sféra pro mě byla absolutně přirozená, přišlo mi to vždy jako absolutně exkluzivní obor.

Nikdy vám jako dítěti nepřipadalo až strašidelné, že lékař někomu odstraní kost z hlavy a začne operovat mozek?

Ne. Pro mě to bylo absolutně normální, běžné. Jako kdyby byl táta hodinář, tak by pro mě bylo běžné opravování hodinek. A nadto jsem v tom cítil jakousi exkluzivitu – možná to bude znít trošku nadneseně – a vrchol medicíny, protože my léčíme mozek! A nás není tolik. Kožařů, ortopedů, těch je násobně víc. Nás neurochirurgů je moc až v poslední době.

Moc?

Máme asi jednoho neurochirurga na 35 tisíc obyvatel, to je třikrát tolik, co potřebujeme. Evropská asociace doporučuje jednoho na sto tisíc obyvatel a jedno pracoviště na jeden milion obyvatel. A my máme šestnáct pracovišť na deset milionů.

Takže občas nemáte do čeho „říznout“, berete si práci?

Plyne z toho daleko horší věc: ti mladí, jak se to ředí, se to budou obtížněji učit. Mají daleko lepší pomůcky, jak se to naučit, všechna videa, webináře a podobně, ale tu praxi nemají, tolik toho není. Počet pacientů je fajn, dožíváme se déle, takže dáváme chorobám šanci vyrůst i v tom vyšším věku, ale tam je druhé nebezpečí - je to „fragilní pacient“, osmdesátiletému člověku po dvou infarktech myokardu s plicní chorobou a diabetem nebudete nabízet velkou, těžkou operaci.

Jednou jste operaci přirovnal k tomu, že se snažíte „vyndat dlažební kostku z jogurtu, aniž by se pohnul“. To mě zaujalo. Něco takového se dá udělat?

To je přehnané, ale vystihuje to princip. Musíte odstranit nádor a přitom nepoškodit okolní struktury, které jsou často velmi jemné a zásadní pro funkci. Nádor musíte odstranit postupně z jemného, tenkého vlákna hlavového nervu. Není to vysloveně dlažební kostka, ale dobře to zní.

Říkal jste také, že dřív byla neurochirurgie jako práce pilota stíhačky, dnes spíš pilota aerolinek.

To je zásluhou CT a rezonance, to absolutně změnilo naši mentalitu. Taky máme alternativní metody, radiochirurgie, endovaskulární ošetření z jednoho vpichu v tříslech. Objevila se observace – neudělat nic, jen pozorovat nádor. Dřív jsme měli jen operaci, žádné alternativy, a často jsme šli jak pilot stíhačky splnit misi bez ohledu na kolaterální ztráty (nezamýšlená úmrtí či poškození, pozn. red.). Dnes víme mnohem víc a předem, v tu chvíli musíme začít uvažovat jako piloti aerolinek – něco zaskřípe a šup na nejbližší letiště. Ale to neznamená, že by v oboru i dnes nebyli piloti stíhaček.

Operují se ještě pacienti při vědomí?

Ano, v určitých případech. Když je nádor v oblasti řeči, abychom nepoškodili řečová centra. Takže pacienta uspíme, uděláme díru do hlavy, probudíme ho, bavíme se s ním – na to máme psychologa. Ten to s pacientem natrénuje den předem. A pak, když to skončí, tak ho zase uspíme.

Naše psycholožka se kvůli jednomu pacientovi musela naučit fotbalová pravidla, protože on byl ohromný fanoušek fotbalu – tak aby měla o čem se s ním během operace bavit. Kamarád neurochirurg v Alicante operoval kytaristu a ten, aby nepřišel o schopnost hrát, tak jim při tom brnkal na sále.

Takže když je pacient při vědomí, tak se na sále občas i pobavíte.

Já to nemám moc rád. Zaprvé vám do toho může kecat, což se mi nelíbí. Zadruhé – ono napřed musíte zmapovat, jestli je tam „záraz“ řeči, nebo ne. Tak si tam dáte lístek s číslem, pak kousek dál – a zase. Pak víte, že na „pětku“ nemůžete, na „šestku“ můžete. Nikdy mi to mentálně nesedělo.

Neurochirurgem jste už více než čtyřicet let, můžete tudíž srovnávat různé etapy. Zároveň říkáte, že obor má svůj vrchol už za sebou. Kdy to bylo?

V devadesátých letech, kdy přišly zásadní technologie a alternativní metody. Od té doby se obor spíš zpřesňuje a zvyšuje bezpečnost. Zásluhou covidu se to dá všechno snáz naučit, protože všude jsou stovky webinářů.

Najdete si video a vidíte, jak se co operuje?

Děláme webináře chirurgické neuroanatomie a tam máme kolem pěti, šesti tisíc lidí, máme knihovnu na YouTube, tam je 150 tisíc přístupů, všichni všechno umíme zaznamenat z mikroskopů, z toho vznikají dokonalá videa. To si pořád všichni vzájemně promítáme. To vedlo k tomu, že se to snáz učíte a taky že všichni operujeme stejně.

Je to správná cesta?

Je. Ten obor je elegantnější, čistší, bezpečnější – ale taky nudnější.

Kam to půjde dál?

To je otázka. Zatím je to v laboratořích, neurotransplantace, neuromodulace, neuroprotézy, v tom všem bych viděl budoucnost. Ale to už není velká chirurgie, to už je jenom vpich.

A ten udělá robot?

Určitě. To už dělají roboti.

Člověk bude jen dohlížet na techniku?

Tak by to mělo vypadat, zcela nepochybně budeme operovat míň. Nebudeme dělat tak velké výkony, jako jsme dělávali. Nebude potřeba. Některé nemoci přestanou být chirurgické. Říkám, že vrchol medicíny bude ve chvíli, kdy sama sebe zruší.

Čeho byste se vy sám rád dožil?

Třeba rozvoje neuroprotéz nebo nových možností léčby poranění míchy. To by mě asi zajímalo nejvíc.

Když srovnáme dnešní práci lékařů s dobou, kdy jste začínal, tak si bezesporu všímáte i většího důrazu na rovnováhu mezi prací a osobním životem. Už jste se s tím smířil?

Jo, už jo.

Přesvědčili vás?

Přesvědčilo mě prostředí, že už je to někde jinde a že já do tohoto přece nemám co mluvit. Nějaké knížecí rady starého člověka nemají půvab pro třicetiletého. Ten si to samozřejmě udělá, jak bude chtít. Ale i dneska jsou v našem oboru lidi, kteří jsou aktivní a kteří se tím pádem dostanou dál. Já dojdu domů, pustím počítač a mám tam úplně to samé, co jsem měl ve špitále – takže plynule pokračuji dál.

To je ale vaše rozhodnutí.

Je, protože je to můj koníček. Když děláte v práci svého koníčka, tak ve skutečnosti nikdy nepracujete. Nikdy to nebudu brát za práci.

Vedle toho ale máte ještě koníčka, který s prací nesouvisí vůbec – brouky.

Než jsem si rozhodil rameno, tak jsem ještě chodil čtyřikrát týdně na dvě hodiny na tenis. A samozřejmě – rád si vyndám nějakou krabici s brouky a koukám na ně. Vždy se podívám na lísteček, kdy, kde, kdo ho chytil. Když jsem ho chytil já, tak se mi vybaví, kde a jaké to bylo.

Kolik máte brouků?

Asi třicet tisíc. Všechny mám popsané, jaký je to druh a taky kde, kdo… Bez toho ten brouk nemá smysl a nemá to cenu.

A kdybyste si teď měl udělat něčím radost, co by to bylo?

Jel bych někam na brouky. Jste v přírodě, s někým, s kým si sednete, je to exotika, je to lov.

Máte před sebou nějakou cestu?

Za měsíc jedu na chvilku do Panamy, protože jsme tam byli loni s kamarádem a „vybuchli jsme“, brouci nebyli – tak jsme odjeli o týden dřív. Snad teď trefíme na správné období.

Tak lovu zdar a ať vás dál baví i vaše práce.

Děkuji.