Za koncert jsem si směla vydělat jen 140 korun, vzpomíná Basiková

Na scéně populární hudby se jedna z nejuznávanějších českých zpěvaček pohybuje už čtyři desetiletí. V rozhovoru pro Seznam Zprávy mimo jiné vzpomíná na absurditu komunistické doby, kdy musela před schvalovací komisí dokazovat politické znalosti.

„Abychom mohli mít legálně koncerty, tak jsme museli mít legitimaci, štempl, že to vykonávat smíme. Takže každý musel absolvovat takzvané přehrávky,“ říká Bára Basiková v Galerii osobností, jak začínala coby profesionální zpěvačka v polovině 80. let s kapelami Precedens a Stromboli.

„Seděla tam komise a bylo to i hodně politické. V době totality bylo důležitější vědět, kdo je prezident v Ulánbátaru, než jaké symfonie složil Bedřich Smetana,“ směje se dnes absurditě té doby. Jelikož mongolského prezidenta neznala, dostala se do nejnižší kategorie a za koncert si směla vydělat jen 140 korun.

Jak se v té době jako zástupci progresivního stylu hudby cítili mezi ostřílenými matadory pop-music, jaké kompromisy museli dělat, aby směli vystupovat v televizi, a co se pro ně změnilo v „devadesátkách“, i o tom mluví Bára Basiková v rozhovoru.

Odpovídá i na otázky ohledně 28 let trvajícího natáčení dokumentárního filmu s Helenou Třeštíkovou, proč si myslí, že populární zpěvačky v soukromém životě přitahují „šmejdy“, a co pro ni má v životě největší smysl.

Rozhovor s Bárou Basikovou si můžete pustit v audiozáznamu nebo jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Paní Basiková, vzpomenete si občas na ten den, kdy jste se rozhodla vzít všechny svoje ceny a odnést je k popelnicím?

Kontroverzní začátek, koukám. Není to nějaké vyjádření mé neúcty k tomu. Vůbec. Bylo to jaro 2012, kdy jsem se stěhovala z velkého, šestipokojového bytu do bytu malého. Takže se muselo radikálně redukovat. Knihy, kterých mám strašně moc. Oblečení. Hračky. Nádobí… Ale i ty ceny, které jsem nikdy neměla vystavené a měla jsem je vždycky v bednách. Když jsem je v té šatně našla v takové obří krabici, říkala jsem si: Já to nechci nikam stěhovat, a hlavně tam na to nebude místo. Já jsem to ani do těch popelnic nehodila, jen jsem to k nim postavila, ať si každý vybere třeba. Někdo si vybere Bratislavskou lyru, někdo Slavíka. Nevím, kde skončily.

Takže v tom žádná zloba nebo zúčtování s minulostí nebyly?

Ne. Ani pohrdání. Úklid. Nechci být nevděčná, ale pro mě je ta cena potěšení, děkuju za to, že někdo vyjádřil nějaký posudek na mě nebo pochvalu, ale nic to na té mojí práci nemění. Když tu cenu nedostanu, tak stejně dál budu dělat, co dělám.

Kterého ocenění jste si vážila nejvíc? Které bylo v něčem zlomové?

Třeba když vznikly v roce 1992 první ceny Anděl, kterým se tehdy říkalo české Grammy. To bylo ocenění za rok 1991, vyhlašovalo se v březnu 1992. Takže já jsem poprvé - já a Karel Gott - získala toho zpěváka roku. To bylo pro mě velké potěšení. A hlavně: já jsem si pro tu cenu šla asi týden před porodem. Takže já a moje dvě děti – my tři jsme přebírali tu cenu, to bylo hezké.

Pokud ji má někdo doma, tak teď ví, že má největší cenu…

To byl ještě takový pajdulák, to vůbec nebyl ten krásný anděl.

Takže ji může někde zpeněžit?

Je to možné.

Pojďme na náš úvodní ping-pong. Co vás napadne, když řeknu - Markétka?

Písnička, se kterou jsem v roce 1975 účinkovala v soutěži Zpívá celá rodina, kdy jsem vůbec netušila, že se můj sen být zpěvačkou splní.

Hned jste měla televizní záznam.

To je kuriózní. Tenkrát to natáčeli, bylo to černobílé a archivovali všechno. Když jsem začala být známá, tak to někde vyhrabali. Je to památka, ale ten časový odstup způsobil, že to působí legračně a svým způsobem i dojemně.

Další jméno - Pačes?

Moravská metalová kapela, která existuje už dlouho, ale momentálně je pro mě aktuální, protože s nimi hostuji. Natočila jsem s nimi celé album. Jsou to skvělí kluci, kteří mě oslovili asi před dvěma lety, jestli bych jim něco nezazpívala na jejich desce. A protože z té spolupráce vzniklo hezké kamarádství, takové spontánní, vzájemná úcta, respekt, tak je to zase pro mě obohacení. Nikdy nebyly žádné limity, nemám žádné hranice a mantinely. Když se mi něco líbí, tak do toho prostě jdu. Tím jsem si vysloužila nálepku, že jsem totálně nezařaditelná zpěvačka, protože zpívám všechno možné.

Teď tedy i metal, předtím muzikály, rock…

… natočila jsem album gregoriánských písní. Ale mně to vyhovuje, mě to strašně baví. Každý projekt mě někam posunul a něco mi dal.

Takže ještě country a dechovka?

Country nemám ráda a dechovku taky ne. (směje se)

Co vás napadne, když řeknu - Stromboli?

Kapela, která vznikla v 80. letech minulého století na popud Michala Pavlíčka, se kterým jsem se seznámila, když přišel na můj koncert s mojí domovskou kapelou Precedens. A protože Pražský výběr, kde hrál, měl v té době zákaz veřejně vystupovat, tak chtěl vymyslet nějaký jiný svébytný projekt a ten můj zpěv ho inspiroval - a vznikly Stromboli. Dodneška když děláme vzpomínkový koncert, máme pořád obrovskou základnu fanoušků. Už generačně odrůstají, ale jsou to lidé opravdu napříč společností – lékaři, vědci, ale i řidiči, elektrikáři, obyčejné profese… Je vidět, že jsme je v těch 80. letech hodně zasáhli, že pro ně byla ta naše hudba v době té normalizace a toho marasmu obrovským nábojem věřit v něco dobrého.

Rozhovory s útěkem?

Knížka, kterou jsem napsala v devatenácti letech. Čistě jen pro sebe. To jsem byla na střední škole a chtěla jsem si zkusit napsat knihu jako útvar, který má prostě začátek, oblouk, konec. Kde je nějaký příběh, nějaký děj, nějaké hlavní postavy… A samozřejmě mě fascinovala témata na hraně nebo kontroverzní témata. Tak vznikl román o lásce dvou kamarádek. A protože jsem to pak různě půjčovala nebo lidé věděli, že píšu, tak to chtěli číst. A dostalo se to shodou okolností přes různé mé kamarády, známé a kontakty až k Bohumilu Hrabalovi. Pak jsme se seznámili… Byl to hrozně hezký čas. On zavinil to, že pak (po roce 1989, pozn. red.) ta kniha vyšla.

Jesus Christ Superstar?

Obrovský kus života. Letos je to třicet let od premiéry v divadle Spirála na pražském Výstavišti, kdy jsme já, Kamil Střihavka jako Ježíš a Dan Bárta jako Jidáš hráli čtyři roky nepřetržitě toto kultovní představení. Myslím, že nám všem to do života opravdu zasáhlo. Je neuvěřitelné, že už je to třicet let. Mám dojem, jako by to bylo před pár lety.

Paní Basiková, mám tady jeden váš citát, relativně z nedávné doby: „Stále toužím po filmové roli. Už jsem s tím asi trapná, ale je to můj sen.“ Co děláte pro to, aby se splnil?

No nic. Kde můžu, tak to říkám. Řeknu to i teď.

Co byste tak ráda ve filmu hrála?

Bavil by mě totální kontrast. Já jsem člověk extrémů - takže buď dobrá komedie, protože málokdo to o mně ví, že se mnou je strašná sranda. To je trapné to takhle říkat, ale moji přátelé, blízcí, moje dcery, moje děti, rodina, kamarádky to vědí, že když já se zúčastním někde něčeho, tak že tam nuda nebude. Mám ráda humor, mám ráda komedie a komediální role. Já jsem odjakživa různě napodobovala a parodovala lidi kolem mě.

Myslíte to tedy vážně, že byste ráda točila film?

Ano. Nebo naopak dobré psychologické drama. Nějakou závažnou těžkou roli nějaké ženy zmítané problémy, psychickými, rodinnými… Cokoliv.

Zatímco sníte o roli fiktivní postavy, tak o vás film už dlouho vzniká. Helena Třeštíková v tomto pořadu zhruba před rokem mluvila o tom, že její film o vás je možná už před dokončením a že spolu natáčíte skoro třicet let. Na co se máme připravit? Na „komedii“, nebo na „ženu zmítanou problémy“?

To moc velká komedie nebude. Helena za mnou kdysi přišla, protože vytvářela nějaký svobodný cyklus, který se jmenoval Ženy na přelomu století. Byla tam třeba operní pěvkyně paní Dagmar Pecková. Vybrala si i mě. Začaly jsme natáčet asi v roce 1996, kdy byl můj první manžel na mateřské dovolené, staral se o naše dcery a já jsem pracovala, vydělávala a tu rodinu živila. To jí připadalo jako zajímavé téma a tam jsme začaly točit. Točily jsme šest let.

Na těchto časosběrných dokumentech nikdy nevíte, co se natočí a co život přinese… A to, co život přináší, se zaznamenává. Natočí se to, pak to Helenka strašně dlouho stříhala, pak vás pozve do střižny se podívat na první verzi… A protože už uplynula spousta času, tak se vám spousta věcí z mysli vytratila nebo jste zapomněl. Najednou koukáte na místy cizí paní, která říká nějaké věci, které už vůbec nejsou pravda. Nebo si říkáte: „Aha, co já jsem si to tenkrát myslela…? Ono to nakonec dopadlo úplně jinak.“ Je tam spousta dobrého, ale i špatného. Je to totálně nastavené zrcadlo. Je to tam natvrdo tak, jak to člověk žije.

Neděsí vás, že to, co jste vytěsnila, uvidí diváci?

V tom je pravda, síla a absolutně necenzurovaná autenticita toho dokumentu. Z nás se s Helenou posléze staly kamarádky. Když jsem jí tu možnost dala nebo když jsem přistoupila na to, že budeme točit vlastně všechno, tak jsem si musela uvědomit, že opravdu tam nebudou jen hezké věci. To by vznikl krásný reklamní mramor – film, jak je ta Basiková úplně dokonalá, jak jí to všechno vychází a jak to všechno funguje a jak je pořád šťastná. A to je nesmysl. Jak říkal pan doktor Plzák, permanentně šťastný může být jen debil. Takže opravdu jsou tam i ty propady. Ale tím se ten můj obraz stává skutečným. Když jsem to pak viděla, tak jsem říkala: „Hele, tak jo. Tak to je.“