Rozhodla jsem se, že tak snadno se mě Zeman nezbaví, říká Buzková ke kauze Olovo

Bývalá nejpopulárnější politička v zemi si už osmnáct let užívá profesi právničky a při ohlížení se za svou politickou kariérou a svými výroky se podivuje: „…teda já jsem toho v životě napovídala.“

„V politice bylo období, kdy jsem třeba několik měsíců neměla ani jeden volný víkend. A já už taky nejsem nejmladší a už musím trochu odpočívat,“ říká v rozhovoru advokátka specializující se na obchodní a korporátní právo, do roku 2006 ministryně školství a předtím dlouhá léta místopředsedkyně ČSSD.

Nyní čerstvá nestranička, neboť v reakci na zvolení Jany Maláčové předsedkyní Sociální demokracie se Petra Buzková rozhodla po téměř 35 letech stranu opustit. Co ji k tomu vedlo a umí si představit, že by se někdy do politiky vrátila?

„Co když mi v sedmdesáti letech rupne v hlavě a nechám se zvolit do Senátu?“ směje se Buzková v rozhovoru, který je součástí projektu Galerie osobností. A hned dodává: „Ne, nic takového neplánuji.“

Rozhovor si můžete pustit v audiozáznamu nebo jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Paní Buzková, je to už osmnáct let, co jste opustila politiku. Kdy se vám po ní přestalo stýskat?

Asi hned.

Fakt? Po tolika letech, co jste v ní strávila? Čekal bych, že člověk má nějaké návyky, které najednou zmizely…

Jasně. Ale já jsem politiku opustila v době, kdy jsem se sama rozhodla, že ji chci opustit. Myslím si, že spoustě politiků, když jsou odejiti, nedostanou se na kandidátku, udělají nějaký malér, kvůli kterému musí odejít, nebo jim někdo vysvětlí, že musí odejít, se třeba stýská. Ale ve mně to rozhodnutí zrálo hrozně dlouho - celé jedno volební období. Když jsem odcházela, tak jsem věděla, že odcházím. Tudíž se mi nestýskalo.

To bylo v roce 2006. Vydala jste se do právnických vod…

Byla to moje původní profese, ke které jsem se vrátila.

Když srovnáte ty dvě kariéry - politickou a teď už osmnáct let právnickou: ve které z nich se člověk musí víc hlídat, aby neřekl něco, co by si mohl někdo špatně vyložit a mohlo by to vám nebo někomu jinému ublížit?

Hlídat se, co říkáte, musíte asi celý život, ať jste v jakékoliv profesi. V politice jste samozřejmě mnohem víc vidět, ale je pravda, že v době, kdy jsem byla v politice já, tak to nebyla doba moderních médií, že cokoliv řeknete nebo uděláte, byť máte pocit, že je to úplně v soukromí, tak hned někdo nafilmuje, někam to takzvaně pověsí, okamžitě to všichni okomentují… Toto za mě prakticky ještě nebylo.

Ale taky se vám to stalo…

Už to začínalo. Ale to, že to dnešní politici mají takzvaně za krkem dnes a denně, to je hrozně obtížné. V té právní praxi je to práce odpovědná, práce, u které jednáte s lidmi, jednáte jejich jménem a když řeknete nějakou pitomost, tak jim vlastně můžete hrozně uškodit. Takže taky si na to musíte dávat pozor.

Vím, že umíte překvapit konkrétním výrokem, který by někdo možná označil jako naprosto nekorektní - jako letos na konferenci Forbesu: „Miloš Zeman byl, je a ještě chvíli bude šovinistické prase. To o něm dnes asi vědí úplně všichni.“

Já jsem tam řekla, že „ještě chvíli bude“?

Takhle jsem si váš citát přečetl ve Forbesu.

Nevím, ale to, že je Miloš Zeman šovinistické prase, to jsem určitě řekla. A to si taky pořád myslím.

Říkala jste to v souvislosti s  jeho opakovanými útoky na vás, kdy vás označoval za línou političku…

…ale nejen na mě. Já mám v podstatě pocit, že Miloš Zeman má do značné míry pokřivený vztah k ženám. A když se podíváte zpět na některé jeho výroky, tak to tam určitě najdete.

Stejně jste to vedle něj vydržela docela dlouho. (Ve vedení ČSSD byli spolu od roku 1993 do roku 2002, pozn. red.)

Že jo? Taky myslím.

Pojďme ještě na náš tradiční úvodní slovní ping-pong. Co vás napadne, když řeknu - školství?

Tak školství je školství.

A vy jste byla čtyři roky jeho ministryní.

To jsem byla. Ale byla jsem ministryně školství, mládeže a tělovýchovy, zatímco školství je vzdělávací systém a je potřeba o něm uvažovat asi tímto způsobem.

Byla to etapa, kdy jste se rozhodla následně z politiky odejít?

Ano.

Byla to poslední kapka? Ta vládní zodpovědnost nebo vládní agenda?

Ne, to určitě ne. Tu vládní zodpovědnost jsem spíš brala jako něco, čeho chci v životě dosáhnout, co chci určitě zkusit. A pak byla otázka, zda v tom pokračovat budu, nebo ne. Zjistila jsem, že obecně nechci pracovat v politice.

Další slovo – pradědeček?

V podstatě - zvlášť v současné době - mně naskočí to, jakým způsobem se pradědeček stavěl ke spolupráci sociální demokracie s komunisty. Když jsem zjistila, že to české Sociální demokracii hrozí, tak jsem nemohla udělat nic jiného, než odejít, jinak by pradědeček mohl vylézt z hrobu a třeba mi nafackovat.

Váš pradědeček František Modráček byl meziválečný poslanec a taky senátor za sociální demokracii a byl proti spolupráci s komunisty…

Velmi silně.

Další jméno - Jana Maláčová?

Mladá dáma, která má silný politický názor a já jí přeju všechno dobré. Akorát bych jí určitě nepřála, aby dovedla Sociální demokracii někam, kde by neměla nikdy skončit. To znamená ke spolupráci s komunisty.

Je to právě vlastně ona a její názory, kdo vás dovedl k tomu, že jste se po téměř 35 letech rozhodla v ČSSD skončit. Je to tak?

Ano, bylo to 35 let bez nějakých dnů. Jana Maláčová řekla dopředu, v době, kdy kandidovala na předsedkyni Sociální demokracie, jak moc je pro ni důležitá spolupráce s hnutím Stačilo! Pro mě je hnutí Stačilo! naprosto nepřijatelné. Za prvé je tam vůdčí silou komunistická strana pod vedením Kateřiny Konečné a za druhé je tam celá řada takových podivných protirežimních subjektů. To, že by s nimi měla Sociální demokracie spolupracovat, je pro mě něco, co mě mate. Sociální demokracie už za první republiky byla vždy státotvorná strana, nikdy to nebyla protirežimní strana. A spolupráci s tímto uskupením si nedokážu představit.

Další jméno - Václav Havel?

Na toho vzpomínám opravdu s láskou. Mám takovou osobní vzpomínku. To už jsme se znali delší dobu a bylo to na nějaké večerní akci, seděli jsme tehdy s panem prezidentem Havlem, s jeho paní, s Dášou, a s mým mužem u stolu a najednou se na mě Václav otočil a říká: „Já mám nápad, Petro, my bychom si měli tykat.“ A já, přestože jsem poměrně nikdy neměla úctu k autoritám, tak v tu chvíli mi téměř zaskočilo a říkám: „Pane prezidente, prosím vás, tykejte mi, já budu moc ráda, ale já vám budu vykat.“

Naprosto chápu. Mimochodem, Václav Havel vás svého času označil za možnou adeptku na prezidentku.

Bylo to od něj strašně milé. Udělalo mi to ohromnou radost, ale přesto jsem to nikdy nebrala vážně.

Pak tu mám otázku - opoziční smlouva. Co vás napadne?

Opoziční smlouva… U té jsem byla (1998, pozn. red.), nejsem na to úplně hrdá, byl to bezesporu funkční způsob vládnutí, ale nejsem si úplně jistá, zda ve vyspělé demokracii má co dělat. Protože ta opoziční smlouva tady v podstatě vytvořila prostředí, kdy vládly dvě silné politické strany, nikoho dalšího k tomu nepotřebovaly… Protože k vládnutí v koalici, to znamená k většinovému vládnutí, potřebuje každá vítězná strana ještě menší kolegy, a s nimi musí vytvořit něco, čemu se říká vládní program, ve kterém musí všichni trochu ustupovat. Když všichni trochu ustupují, tak z toho může vzniknout něco docela rozumného. Zatímco tady si vítězná strana prosazovala stoprocentně svůj program a nejsilnější opoziční strana ODS si v klidu kroutila palci a čekala, co za to dostane.

Paní Buzková, mám tu výrok, který jste mi řekla zhruba před osmi lety: „Když přestanete být ministrem, který ví všechno, a stanete se advokátem, který neví vůbec nic, tak máte před sebou obrovský kus práce.“ Jak dlouho vám trvalo, než jste získala ve svém oboru sebejistotu, abyste mohla říct, že jste advokátem, který ví všechno?

Ještě na tom pořád pracuju.

Těch osmnáct let je pořád málo?

Tak samozřejmě se za osmnáct let spoustu věcí naučíte a na druhou stranu, právní řád se strašně rychle vyvíjí. Musíte to sledovat, toho nemůžete nikdy nechat. Když přestanete jen na chvilinku, tak vám to uteče.

Když jste tehdy před osmi lety mluvila o „ministrovi, který ví všechno,“ bylo v tom skryto i to, že jste jako členka vlády měla kolem sebe aparát lidí, kteří vždycky poradili, pomohli?

Já už nevím, jak jsem to tehdy přesně myslela, ale jak se znám, tak jsem to myslela trochu ironicky - ministr, který ví všechno, znamená, že ministrovi nikdo neřekne, že říká pitomost.

Teď, když jste advokátkou, se vám to spíš stane.

Tak určitě.

Jste zároveň společnicí v advokátní kanceláři, zabýváte se obchodním a korporátním právem. Jak vypadá váš běžný pracovní den, respektive agenda, která je vaším denním „chlebem“?

Buď jsem v kanceláři, nebo jsem na jednání u klienta, nebo je klient na jednání u mě. Nebo jsem na nějaké valné hromadě, to záleží…

Může vás něco překvapit, zaskočit?

Určitě.

Ale když to srovnáte s politikou, kdy jste nevěděla dne ani hodiny, co se stane a co kde na vás vyskočí, tak je to nejspíš klidnější, ne?

Je pravda, že to není tak strašný.

Jednou jste zmínila, že trestní právo je sice jedna z nejkrásnějších kategorií v právu, ale „za ta léta u politiky vím, že se nechci přibližovat lidským osudům“. Proto jste se prý do trestního práva nepustila…

Toto jsem řekla před kolika lety?

V roce 2008 na iDnes. Tehdy jste byla už dva roky mimo politiku.

Vidíte - a zase jsem měla pravdu.

A co vás odrazuje na těch lidských osudech?

Ani ne tak odrazuje, ale ono v podstatě ponořit se do lidských osudů, to je speciálně u trestných činů nebo u rodinného práva psychicky nesmírně vyčerpávající. A já mám za sebou velmi dlouhou, velice psychicky vyčerpávající část života. A teď už bych si i možná chtěla trochu odpočinout.

To vám korporátní právo umožňuje?

Ano. Žiju život, který mi vyhovuje.

Znamená to jinými slovy, že vás politika psychicky vyčerpala?

Ukažte mi někoho, koho psychicky nevyčerpala. To by musel být úplný psychopat.

Umíte dnes, po těch letech, kdy už v politice nejste, využívat v právní praxi kontakty z politiky?

Abych vám pravdu řekla, já už dnes těch politických kontaktů moc nemám. Většina lidí, kteří jsou dnes v politice - neříkám, že nikoho dnes neznám - ale málokdo tam byl v době, kdy jsem tam byla já.

Marek Benda? Ten je tam nonstop od revoluce…

Marka Bendu občas potkám a potkám ho vždy moc ráda. Známe se od roku 1992.

Vraťme se na začátek vaší politické kariéry, tedy do listopadu 1989, kdy jste stála u znovuobnovení sociální demokracie. Tehdy se všichni hlásili k Občanskému fóru, ale vy jste šla zakládat politickou stranu. Jak na to vzpomínáte?

Vyrostla jsem v rodině, která velmi dbala na svoji sociálnědemokratickou tradici. Dřív než jsem si všimla, že se zakládá Občanské fórum, jsem si všimla, že se obnovuje sociální demokracie. Přišla jsem tam poprvé asi tak 26. nebo 27. listopadu - když jsem někde na sloupu elektrického osvětlení viděla cedulku, že se zakládá sociální demokracie. A tam byl telefonický kontakt na Slavomíra Klabana a na pana Nedbálka. Tehdy sociální demokracie sídlila právě v bytě pana Nedbálka, což bylo někde na Národní třídě. Když jsem tam přišla poprvé - byl to poměrně velký byt -, tak už byl narvaný lidmi, kteří akorát přepisovali adresy, dávali si navzájem kontakty. Když tam přišel nějaký dopis, já nevím - z Jindřichova Hradce, tak poslali tomu člověku kontakt na někoho jiného, kdo už se z Jindřichova Hradce ozval a tak.

V tu dobu už jste měla nějaké občanské povolání?

Ještě ne. V roce 1989 jsem absolvovala právnickou fakultu, na podzim roku 1989, někdy v říjnu, jsem dělala rigorózní zkoušky, na které jsem se tehdy musela učit. Než jsem se stačila rozhlédnout a najít si nějaké občanské povolání, tak přišel listopad 1989… Já jsem to prostě nestihla.

Vzápětí jste se na ustavujícím sjezdu ČSSD v roce 1990 stala místopředsedkyní strany. Takže jste tam byla o tři roky dříve než Miloš Zeman. Ten byl tou dobou v Občanském fóru…

Tam bylo spousta lidí dřív než Miloš Zeman.

V roce 1992 jste se stala poslankyní České národní rady. Co je z téhle doby pro vás takový nezapomenutelný moment?

To byla strašně krásná doba! V tom parlamentu byla nesmírně hezká atmosféra. Byla tam celá řada lidí, kteří byli opravdu velmi silné osobnosti, které nebyly úplně svázány nějakou stranickou doktrínou. Takže o problémech, o kterých se bude hlasovat, se v těch klubech diskutovalo. Nebylo to jako dneska, že poslanci dostanou befél, jak budou hlasovat, a oni tak hlasovat musí, ať si o tom myslí, co chtějí. Tak to je. Když vám někdo bude tvrdit, že to tak není, tak kecá.

A na co z té doby, ze začátku 90. let, ráda vzpomínáte? U čeho jste byla ráda?

Já si samozřejmě nevzpomínám už na všechno, ale věci, na které jsem hrdá, že jsem u nich byla a jsem tomu opravdu ráda, byl jak vstup České republiky do NATO, tak podpis česko-německé smlouvy. A samozřejmě i příprava referenda o vstupu do Evropské unie a snaha v tom referendu podpořit „ano“. To jsou pro mě nejzásadnější věci.

Na co ještě vzpomínám moc ráda, byla příprava české ústavy. Tehdy neměla sociální demokracie zastoupení v ústavně-právním výboru, myslím, že kolega, který tam tehdy byl, byl dlouhodobě nemocný nebo něco takového. A mě tehdy strana vyslala, abych se stala členkou ústavní komise, která připravovala ústavu, a poslední znění ústavy se připravovalo v Lánech na zámku. Tehdy ústavně-právnímu výboru předsedal Míla Výborný, dnes ctihodný ústavní soudce. To byly opravdu hezké zážitky.

Tuším, že u toho byly i veselé historky.

Spousta. Ale myslím, že nejsou interpretovatelné. (směje se)

V roce 1993 si sociální demokracie zvolila novým předsedou Miloše Zemana a začala nezapomenutelná éra vašich vzájemných vnitrostranických bojů. Proč jste si vy dva nerozuměli?

Myslím si, že v tom nebylo nic složitého. Miloš Zeman vyžadoval absolutní poslušnost a všichni si museli myslet přesně to samé, co si myslí on. A nesměli mít proti ničemu námitky. Já jsem byla tehdy mladá holka a nikdo mi nevysvětlil, že nesmím mít na věci vlastní názor. A tomu Milošovi to prostě hrozně vadilo. Já jsem se podřizovat nechtěla.

Vždycky jsem byla člověk, se kterým nebylo těžké se dohodnout. Mnohokrát si pamatuji situace z období vlády Vladimíra Špidly, kdy Vladimír přišel s něčím, co se mi vůbec nelíbilo a hlasovat jsem pro to nechtěla. Vladimír si se mnou uměl sednout, pozvat mě na kafe a říct: „Já z těchto a těchto důvodů potřebuju, aby tento návrh prošel. Byla bys tak hodná a byla schopná to akceptovat?“ Vždycky jsem mu vyšla vstříc. Miloš Zeman to bral, že prostě musím, a já jsem si vždycky myslela, že nemusím.

Po Miloši Zemanovi se ve vedení ČSSD vystřídala dneska už celá řada pánů: Vladimír Špidla, Stanislav Gross, Jiří Paroubek, Bohuslav Sobotka, Jan Hamáček, Michal Šmarda… Kdo z nich tam pro vás vyčnívá?

Osobnostně Vladimír Špidla. Nechci hodnotit Vladimíra jako premiéra, protože myslím, že neuměl úplně dobře prodat svoji práci a práci své vlády, ale Vladimír byl nesmírně vzdělaný, solidní a hodný člověk, se kterým se mi strašně dobře pracovalo.

Taky jsou v té řadě pánové, kteří skončili často i jako takové vysmívané postavy, někteří dokonce podezíraní z různých černot. Co myslíte, že se jim stalo? Odtrhla je politika od reality a lidem začali připadat nevěrohodní?

Do čím vyšší politické funkce se člověk dostane, a to je nezávisle na tom, o jakou politickou stranu se jedná, tím víc je přesvědčen o své obrovské politické schopnosti a neomylnosti. Tím míň lidí mu taky v tu chvíli řekne kritiku do očí. To znamená ano, oni často nemají správnou zpětnou vazbu. A bez ní to nejde.

Stalo se vám někdy, že jste si řekla: Teď už bacha, začínám možná blbnout?

Možná se mi to i stalo, ale já jsem hlavně kolem sebe měla tým lidí, kteří mi to nikdy nedovolili.

Jak jste se v té době cítila v tom ryze mužském politickém světě? Ne že by dneska bylo žen v politice o tolik víc, ale už to nebývá taková výjimka jako tehdy.

Myslím, že je jich o hodně víc a ta jejich pozice je mnohem lepší, než byla tehdy. Já jsem se o sebe vždycky tak nějak uměla postarat, ale samozřejmě úplně snadné to nebylo. Už tehdy byl určitý tlak na to, aby se do politiky dostalo víc žen, jenomže ono to bylo spíše tak, že ty ženy bojovaly vždycky mezi sebou.

To jste zažila taky?

No jasně.

Svého času jste vedla sociálnědemokratické ženy.

To taky.

Pak vás střídala Jana Volfová…

Ano.

…a tam začaly boje?

Tak já si myslím, že Jana Volfová pro tu funkci byla vhodnější než já. Já jsem asi nebyla úplně optimální předsedkyně ženské organizace. Ale je pravda, že ve chvíli, kdy vznikly určité stranické kvóty, začala strašná bitva, nikoli o to, aby se co nejvíc žen dostalo do různých funkcí, ale o to, které ženy obsadí tu kvótu. A to je samozřejmě špatně. Je to asi hlavní problém, které ty kvóty mají.

Vzpomínám si, že jste taky musela na nějakých schůzích vysvětlovat nebo se zpovídat kolegům, proč nosíte červeně nalakované nehty. Prý vám říkali, že se to k sociálnědemokratické ženě nehodí.

Máte pravdu, tato historka skutečně nastala. Ale já jsem to prostě nikomu nevysvětlovala. Ale je pravda, že mi to bylo vytýkáno. Tak já jsem nosila dlouhé červené nehty, protože se mi to líbilo.

Tam existoval nějaký prototyp – takto má vypadat sociálnědemokratická žena?

Ne, nic takového neexistovalo, žádný manuál na sociálnědemokratickou ženu. Ale je pravda, že někteří kolegové měli asi určitou představu, jak má sociálnědemokratická žena vypadat a možná jsem se jim do té kolonky prostě nevešla.

Jak se vám v tom prostředí žilo?

Na jednu stranu jsem z toho měla trochu legraci. Ale na druhou stranu to bylo někdy strašně obtěžující. Vzpomínám si - to je podobná historka jako s těmi červenými nehty - seděli jsme tehdy v Hybernské ulici v Lidovém domě a tam kousek byl obchod se zeleninou. Jednou jsem tam šla na nákup a asi jsem kupovala brambory, mrkev, klasický těžký nákup v zelenině. Oni to tehdy dávali do reklamních tašek z volební kampaně, asi jak zbyly, tak je koupili levně - prostě je měli. Já jsem dostala plnou tašku zeleniny s Kalvodou (tehdejší předseda vládní ODA, pozn. red.), který byl na té tašce. Než jsem přišla do toho Lidového domu, tak se Kalvodovi trochu protáhl obličej, to byly ty brambory… Ale já jsem tam opět schytala kritiku, že chodím s taškou ODA a že je to nejspíš proto, že můj manžel (Josef Kotrba, pozn. red.) je členem ODA. A to jednoduché vysvětlení, že je to prostě proto, že ty tašky mají ve vedlejší zelenině, neobstálo.

V roce 1996 jste se stala místopředsedkyní Poslanecké sněmovny, vzápětí jste porodila dceru a chvíli nato jste měla v kanceláři v Parlamentu postýlku, odbíhala jste kojit od hlasování… Jaké na to tehdy byly reakce v tom sociálnědemokratickém prostředí?

Smíšené. Ti, kteří jen trochu přemýšleli, tak věděli, že to, co dělám, dělám kvůli tomu, aby ta strana neztratila hlas. Tehdy, pokud si dobře vzpomínám, měla vládní koalice (vláda Václava Klause, pozn. red.) velmi těsnou většinu a můj hlas na tom jednání Sněmovny byl potřeba. Porodila jsem v polovině prosince a někdy koncem ledna začínala schůze. Kdybych tehdy řekla: „Já jsem doma s miminem, já na tu schůzi nepřijdu,“ tak vůbec nevím, jak bych to vysvětlovala. Takhle jsem tam byla, byla jsem na všech důležitých hlasováních. Ne všem to stačilo. Nevím, jakou měli představu, co s tím dítětem udělám. Já jsem tehdy to dítě měla u sebe a chodila jsem hlasovat. Myslím, že to bylo nejlepší řešení, jak pro stranu, tak pro mě, co jsem mohla udělat.

Po volbách v roce 1998 vznikla opoziční smlouva, o té už jsme mluvili. Později, v roce 2000, se měla spolupráce vládnoucí ČSSD a opoziční ODS ještě prohloubit takzvaným tolerančním patentem. A ten už jste jako místopředsedkyně strany odmítla podepsat. Jaké to mělo následky?

Vy máte představu, že si pamatuju úplně všechno. Pamatuju si, že jsem nepodepsala toleranční patent, ale jaké to mělo následky…? Tak pravděpodobně jsem zase rozzuřila Miloše Zemana, ale jinak nevím.

Zřejmě ano. Na úřadu vlády u Miloše Zemana v tu dobu začala vznikat takzvaná operace Olovo, diskreditační kampaň namířená proti vám. Pánové z týmu poradců kolem Miroslava Šloufa vytvořili manuál, jak vás budou postupně diskreditovat ve sdělovacích prostředcích, že o vás rozšíří ty šílené informace, jak se chováte k dceři a podobně, ani to nechci připomínat. Co to s vámi v tu dobu udělalo, když jste zjistila, že jsou schopní jít i touto cestou?

Je pravda, že když jsem ten materiál dostala do ruky od člověka, který to z úřadu vlády vynesl, tak jsem se skoro zhroutila. Protože když se o sobě dočtete věci, které nejenže víte, že to není pravda a jsou to hlavně věci, které jsou strašné, a navíc víte, že tyto věci budou postupně zveřejňovány a zhruba jakým způsobem… Tak si říkáte: „Já vůbec nevím, co budu dělat.“ A potom v podstatě po poradě se dvěma mými nejbližšími spolupracovníky jsme zjistili, že mám jedinou možnost, a to ten materiál zveřejnit sama. Po pravdě řečeno, vidím zpětně a viděla jsem to i tehdy, že to bylo rozumné a moudré rozhodnutí, ale rozhodně to nebylo lehké.

Byla jste blízko momentu tehdy z politiky úplně odejít?

Ne. Tehdy určitě ne, protože to ten Miloš Zeman přece chtěl. Byla jsem mnohem mladší než dnes, nevím, jestli by mi to v dnešní době stálo za to, ale tehdy jsem byla rozhodnutá, že takhle snadno se mě nezbaví a já prostě budu bojovat.

Tak jste v politice vydržela dalších šest let… Po těchto všech zkušenostech, které jste udělala, doporučujete ženám jít do politiky?

Určitě ano, je potřeba, aby v politice ženy byly. Aby v politice byly obecně normální lidi, kteří by se k něčemu podobnému nesnížili a které by ani nenapadlo něco takového udělat. Myslím si, že politika se dá do značné míry dělat čistě, s otevřeným hledím. A je potřeba, aby tam takoví lidé byli.

Co znamená „do značné míry se dá dělat čistě“? Od jaké míry už to nejde?

Vždycky tam třeba v těch politických stranách máte nějaké drobné stranické pletichy. Vždy tam máte nějaké boje o místa na kandidátce. A tam se stane spousta věcí. Tím chci říct, že se v politice nemusí krást a podvádět. Že se v politice nemusí úplně nezbytně politickému soupeři za každou cenu škodit. Vy jste se bavil o tom začátku devadesátých let. Mně se tam mimo jiné hrozně líbilo, že tam byla spousta lidí, kteří měli naprosto odlišné názory. Ale když ta Sněmovna skončila, tak jsme spolu šli na pivo.

Možná dneska chodí taky, akorát o tom už nevíte.

Tak já doufám.

Teď jste mimo politiku, nejste už ani členkou Sociální demokracie…

Po 35 letech jsem nestraník.

Hodláte v tom setrvat?

Hodlám.

Hlodalo to ve vás dlouho, stát se nestraničkou?

Tak už nějakou dobu to ve mně hlodalo, to je pravda. Potom se stal předsedou strany Michal Šmarda. A já patřila k lidem, kteří Michala přesvědčovali, aby se stal předsedou strany. Michal sice nebyl lídr, který dokáže stranu vyvést ze stínu do slunečního svitu, ale vždy to byl typ poctivého sociálního demokrata, kterému jsem těžko mohla cokoliv vytknout. A jemu jsem nechtěla udělat to, že bych z té strany odešla.

To se stalo až u Jany Maláčové a její koketérie s komunisty. Vy jste ale taky svého času řekla, že „Sociální demokracie vždycky nabízela věci, které jsou dneska de facto naplněny, trošku to vyprázdnilo tu sociálnědemokratickou politiku.“ Znamená to, že už Sociální demokracie v dnešní době nemá šanci?

Neříkám, že Sociální demokracie nemá šanci, ale naplnila většinu svého programu, na kterém vznikla. A zatím ho nedokázala reformovat natolik dobře, aby mohla v dnešní době v programu pokračovat. Proč Sociální demokracie vznikla, co nabízela v době svého vzniku? To jsou v podstatě dneska věci, které se všechny naplnily. To se netýká jen České republiky, ale celé Evropy.

Myslíte pracovní podmínky, vyšší platy…?

Myslím především pracovní podmínky.

Kdybyste Sociální demokracii měla doporučit, čím by mohla být dneska zajímavá?

Kdybych Sociální demokracii měla doporučit, tak bych to dávno udělala. Sociální demokracie dnes potřebuje lidi z mladší generace, než jsem já. Sociální demokracie by se měla věnovat i tématům – byť některým se snaží věnovat - jako je bydlení, digitalizace, životní podmínky pro mladé rodiny…

Mám tady ještě jeden váš citát z roku 2008…

…teda já jsem toho v životě napovídala.

Tehdy, dva roky po odchodu z politiky, jste řekla: „Stát se může cokoliv, co já vím, jestli mi v šedesáti letech nerupne v hlavě a nenechám se zvolit do Senátu.“

Ještě mi těch šedesát nebylo, už se to hodně blíží. Ale rozhodně nic takového nechystám.

Já bych to teď reformulovala: „Co když mi v sedmdesáti letech rupne v hlavě a nechám se zvolit do Senátu?“ Ne, nic takového neplánuji.

Jste spokojená mimo politiku?

Ano. V politice bylo období, kdy jsem třeba několik měsíců neměla ani jeden volný víkend. A já už taky nejsem nejmladší a už musím trochu odpočívat.

Tak já vám přeju, ať můžete odpočívat a dělat práci, která vás baví. Děkuji vám za rozhovor.

Taky děkuji.