Glosa: Znovu a lépe. České školství je zralé na reparát

Těžko pochopit, jak se mohlo v civilizované zemi stát, že politici zodpovědní za stav školství dosud s klidem přihlíželi tomu, jak patnáct let probublávající katastrofu – přijímačky – pomalu přivádí k varu, aniž by hnuli brvou.

Tváříme se, že současná krize ve školství je jen jednou z dílčích chyb, kterou vezme čas, a přitom zapomínáme, že se hraje o to nejcennější – o vzdělání a budoucnost těch, kteří rozhodně nemají a nesmí doplácet na chyby politiků.

Chybovat je lidské a politika, zcela jistě, není jednoduchá disciplína. Člověk může udělat chybu, opomenout některá fakta, nedomyslet pár kroků. Pro to může mít koneckonců i kritický volič ve slabší chvilce pochopení. Jsou ale chyby a chyby.

Za drobný nedostatek českého školství můžeme považovat známkování skoku dalekého, za větší nedokonalost pak třeba zmatek u státních maturit. Zcela fatální a neomluvitelnou chybou je ovšem nedostatek kapacit na středních školách.

Výsledkem totálního a dlouhodobého zanedbání ze strany resortu školství i jednotlivých krajů jsou zhroucení žáci pod extrémním tlakem, kteří se nedostali na žádnou ze středních škol. A kteří budou kvůli skoro až traumatickému zážitku dost možná zbytečně biti v klíčových letech jejich formování a dospívání.

Ne, skutečně nechtějme po žácích toužících po maturitě, aby se vyučili truhláři nebo kuchaři, jakkoli jsou obě náhodně zmíněné profese důležité. Nenuťme mladé lidi ještě před dosáhnutím plnoletosti dělat ústupky kvůli chybám druhých, nenuťme je do něčeho, co sami nechtěli a nechtějí.

Těžko pochopit, jak se mohlo v civilizované zemi stát, že politici zodpovědní za stav zdejšího školství dosud s klidem přihlíželi tomu, jak patnáct let probublávající katastrofu pomalu přivádí k varu, aniž by hnuli brvou. Jako by si mysleli, že vroucí lázeň, která pomalu taví sny a ambice mnohých žáků, sama od sebe vychladne.

A teď, když všude syčí pára, nám nakonec ještě jak neandertálci vysvětlují, proč že jsou ty učňovské obory potřebné a proč že jsou gymnázia přeceňovaná.

Jestliže Česko za poslední dvě dekády nezvládlo vymyslet plán, který by předešel současné krizi, pak si ani nechci představovat, jak rychle se uskuteční změny, o kterých nyní mluví vedení ministerstva či krajů. Dalších patnáct, dvacet nebo třicet let?

Kdyby se skok do dálky českého školství hodnotil známkou, pak by to byla zcela jistě nedostatečná. Kdyby se ovšem hodnotil běh pozpátku, zasloužil by jedničku s hvězdičkou.