Glosa: Zapšklého Duku musel zesměšnit Vatikán

Jak se stalo, že se z kdysi novotám otevřeného Dominika Duky stal zahořklý muž? Zlomem asi byl rok 2015 a uprchlické krize. Tehdy propadl pocitu, že křesťanství v Evropě je ohroženo islámem, a on je proto povolán vést svatý boj.

Kdo by dnes řekl, že kardinál Dominik Duka vždycky patřil v katolické církvi k lidem, kteří měli otevřenou hlavu. Například usiloval o to, aby se církev neuzavírala a komunikovala s vědci. Nebo vytahoval nahoru mladé naděje: vojenského kaplana Tomáše Holuba, církevního historika Tomáše Petráčka nebo kněze Benedikta Mohelníka.

Líbilo se mu, že mladí to dělají jinak, moderně. Katolický dorost proto posílal na studia do zahraniční. Dával jim šanci a funkce, na které by jinak v rigidní hierarchické struktuře museli roky čekat.

A teď ostrý střih. Dnes vidíme osmdesátiletého zapšklého muže, který se jen mstí. Zmíněné osobnosti, které vytáhl nahoru, se teď Dominik Duka snaží zničit.

Nejznámější je příběh s Petráčkem, jehož Duka nechal vyhodit z teologické fakulty Univerzity Karlovy kvůli tomu, že veřejně kritizoval ultrakonzervativní Alianci pro rodinu nebo se zastával práva na manželství pro všechny.

Méně známý je jeho boj s knězem Mohelníkem, který je mimo jiné šéfredaktorem dominikánského časopisu Revue Salve. Dominik Duka by jej dnes nejraději zrušil, asi protože je málo hnědý. Ačkoliv kdysi byl sám u jeho vzniku, přestal jej autorsky i finančně podporovat.

Poslední bitvu svedl s plzeňským biskupem Tomášem Holubem, jehož si před lety, ještě za působení v královéhradecké diecézi, vytáhl jako osobního poradce. Duka si na něj stěžoval přímo ve Vatikánu kvůli tomu, že v Plzni v kostele dává požehnání rozvedeným lidem, kteří žijí v novém svazku.

Bývalý arcibiskup pražský zřejmě očekával odpověď, že jde o nemístný skandál, hřích a biskup Holub by měl okamžitě rezignovat. Místo toho se od papeže Františka dočkal naprostého zesměšnění, když Vatikán tento týden zveřejnil odpověď na jeho stížnost.

V úvodu stojí, že některé Dukovy otázky „nejsou formulovány dostatečně srozumitelně“. Volně přeloženo: Sice se neumíte ani pořádně zeptat, ale dobře, my vám stejně odpovíme. Ano, to, jak to dělá Tomáš Holub, je žádoucí, protože církev musí mít větší porozumění, empatii a soucit s člověkem.

Tento konflikt Dominik Duka prohrál. Otázka zní, co se to stalo s tím otevřeným chlapíkem, který se kdysi snažil „modernizovat“ církev? Svou roli určitě hraje věk, k němuž patří zesilující se zahořklost a naštvání na celý současný svět.

Ale Duka se začal měnit už dříve - zlomem asi byl rok 2015 a uprchlické krize. Tehdy propadl pocitu, že křesťanství v Evropě je ohroženo islámem, a on je proto povolán vést svatý boj. Odstřihl se od svého intelektuálního zázemí, už nechtěl poslouchat kritické připomínky. Ztratil korekci a čím dál víc podléhal dezinformacím.

Dominik Duka není prvním ani posledním člověkem, který v posledních letech života dokáže zbourat svůj vlastní pomník. Popřejme mu proto závěrem, aby si raději víc užíval penzi a méně psal stížnosti na kolegy do Vatikánu nebo své postřehy na facebook, kde vyjadřuje pochopení pro ruské znásilňující vojáky.