Glosa: Virtuální svíčka hrdinům, které dřív nechtěli

Bolševiky zfalšovaný výklad Pražského povstání se vžil. Po roce 1989 se nikdo nechtěl znát ke „komunistickému povstání“ a oslavovat SSSR, který k nám mezitím vtrhl v roce 1968. Pražské povstání tak dosud nemá ani důstojný pomník.

Není těžké vyvrátit pověst, podle níž se neodvážíme bránit cizím vetřelcům. Stačí ukázat pamětní desky padlým při Pražském povstání, které mapují nejtěžší boje v Holešovicích, Karlíně, na Pankráci, Žižkově, Vinohradech, Zlíchově, v Dejvicích nebo v městském centru.

Obránci Prahy bojovali od 5. do 8. května 1945 proti několika divizím wehrmachtu a SS, nakonec přijali jejich kapitulaci. Přesto mnozí Češi tento doklad hrdinství dodnes neberou vážně. Má to speciální důvody.

Všeobecně je známo, že se pražští povstalci vedení důstojníky Československé armády nehodili do dějinného obrazu, jaký potřebovali komunisté řízení z Moskvy. Další ideologickou kaňkou byl fakt, že dosud neprozkoumanou a pro úspěch povstání klíčovou roli sehrála Ruská osvobozenecká armáda (vlasovci), kterou bylo tehdy třeba úplně vymazat z historie.

Nakonec se podařilo vytvořit krotký obraz povstání známý z filmu Němá barikáda, ve kterém hrdinný lid vedený komunisty hájí z posledních sil barikádu před německou přesilou, aby ji mohl 9. května otevřít skutečným zachráncům, sovětským tankistům.

Zfalšovaný výklad dějin se vžil, a tak se po pádu komunistického režimu nikdo nechtěl znát ke „komunistickému povstání“ a slavit sovětské osvoboditele, kteří do Česka mezitím vtrhli v roce 1968.

Kritika přišla i od západoevropských historiků. V dějinách posledních měsíců druhé světové války bývá zmiňována nezodpovědná snaha britské rozvědky vyvolat povstání pražského civilního obyvatelstva proti regulérní armádě. Zkušenost mohla být stejně frustrující jako v případě Varšavy, kterou wehrmacht od srpna do října 1944 srovnal se zemí. Lepší přece bylo pár dnů počkat. I v takovém výkladu se může ozývat rozmrzelost, že povstalci ignorovali dohodu spojenců, podle níž české území od východu až k Rokycanům osvobozovali Sověti.

Pražské povstání, poslední úspěšné vystoupení Československé armády pod vlastním vedením, nemá reprezentativní pomník, pokud se nepočítá bolestínská skulptura u mostu Barikádníků s padlým vlastencem a plačící matkou. Na místě třídenní bitvy na pankráckém Soudním náměstí jsou k nalezení jen dvě desky, obě s citací básně Františka Halase: „Jen dědička května barikáda Praha strmět bude do bezčasí.“

Tragickému Varšavskému povstání, dobytí či osvobození Budapešti, Vídně a Berlína jsou věnovány rozsáhlé encyklopedie a monografie, publikace o Pražském povstání se dosud omezují na fotky a vzpomínky pamětníků. Využít lze mapovou aplikaci magistrátu, která dokumentuje pomníky padlým a pateticky vyzývá, ať návštěvníci zapálí hrdinům „virtuální svíčku“.