Glosa: Svět jsme my. Obstrukcemi nikoho nedojmeme

Zahleděnost české politiky do vlastní zatuchlosti nás vyřazuje z celosvětové spolupráce.

Několikahodinové projevy od pultíku, znavené tváře poslanců, novináři, kterým by pojišťovna měla proplatit lázně. Zní to vlastně docela dobře. Politika má být tvrdá, vyčerpávající a náročná. Každý volič chce vidět, že jím zvolení lidé pracují. Sněmovní maratony ale ukazují na dva zásadní problémy české současné politiky: neschopnost vnitropolitické domluvy a s tím související nezájem vidět cokoli za špičkou vlastního nosu.

Domluvy a kompromisy nejsou nikdy jednoduché. A zvlášť ve chvíli, kdy do sebe politické ideologie narážejí jako dva rozpouštějící se ledovce v Severním moři. Vládnoucímu politikovi se špatně vysvětluje, proč najednou ustupuje opozici, na jejíž kritice vystavěl svůj politický marketing. A rozhodně nechce dopadnout jako Jack, pro kterého se už na plovoucích dveřích prostě nenašlo místo.

Opoziční politik naopak nemá co ztratit. Odstřeluje záchranné čluny a vymýšlí cokoliv, čím by na sebe upozornil. A v žádném scénáři, ani tom nejdivočejším a nejapokalyptičtějším, se nedá očekávat, že on bude tím, který si řekne: „Však nám to nestojí za to, pojďme spolupracovat a zachráníme z potápějící se lodi co nejvíc lidí.“

Uznávám, pro vládního politika to opravdu není jednoduché balancování. Projevit vůli k ustoupení extrému ho může stát cenné politické body. To je ale politika. Je to nejistý podnik, jeden špatný krok může znamenat pád do propasti. Ustrnutí na místě je ale snad ještě horší, protože při pádu člověk aspoň sviští vzduchem a vidí kus světa.

A když už jsme u toho světa. Právě to je druhotný, avšak velmi vážný efekt sněmovních obstrukcí. Zahleděnost české politiky do vlastní zatuchlosti nás vyřazuje z celosvětové spolupráce. Premiér Fiala (ODS) kvůli středeční sněmovně neodjel na summit do Francie, kde se měl setkat s prezidentem Macronem. Maličkost? Ani ne. Od Francouzů v létě přebíráme předsednictví EU. Mimochodem Fiala byl od začátku mandátu jen na Slovensku a o brzké setkání s evropskými lídry zatím moc aktivního zájmu neprojevil.

V politice se ale přece nemůžeme zabývat jen sami sebou. Zvlášť ne, proboha, v jednadvacátém století. Žijeme v propojeném, až děsivě globalizovaném světě. Jsme součástí Evropské unie, čeká nás zmíněné předsednictví a jako země uprostřed Evropy bychom se mohli stát veledůležitým místem světových summitů.

Nejde se tvářit, že tady jsme my a tady jsou oni. Všichni jsme my. A čím dříve si to připustíme a začneme se aktivně zajímat o dění za Rozvadovem, třeba se i pohneme z té ustrnulosti nad propastí. A kdo ví, třeba tam někde bude postavený most. Optimisticky doufám, že to bude už na dnešním summitu v Bruselu.