Článek
Zhruba za rok budou Češi volit nového prezidenta. Proč se zdejší politici nedokážou dohodnout jako v Německu?
Politika v sousedním Německu nemusí být ve všem inspirativní. Například rozhodnutí o rychlém opuštění jaderné energetiky se může z českého pohledu jevit jako těžko pochopitelné. V jiných ohledech si ale Německo za příklad dávat můžeme.
V posledních týdnech se většina německých politických stran shodla na prezidentském kandidátovi. Dosavadní hlava státu Frank-Walter Steinmeier získal pro druhé funkční období podporu od všech tří vládních stran – kromě domovské sociální demokracie také od koaličních liberálů a Zelených. A přidala se i nejsilnější opoziční formace křesťanští demokraté. Až dojde v únoru k samotné prezidentské volbě ve Spolkovém shromáždění, tvořeném poslanci Spolkového sněmu a voliteli za spolkové země, bude mít Steinmeier jistý vysoký přebytek hlasů.
V Česku můžeme na podobně široký konsenzus o budoucím prezidentovi jen vzpomínat, naposledy k němu zřejmě došlo před zvolením Václava Havla v roce 1993. O pět let později už Havel prošel o jediný hlas. Následná první i druhá volba Václava Klause měly podobu vyhroceného zákulisního tržiště. Spásonosné řešení se našlo v přechodu od parlamentního k lidovému hlasování, už po prvních volbách ale začali mnozí litovat.
Dvě minuty
Pravidelné autorské glosy osobností Seznam Zpráv. Názory, postřehy, komentáře. Ve dvou minutách, v textu a zvuku, každý všední den.
Dvě minuty můžete poslouchat na Podcasty.cz a ve všech dalších podcastových aplikacích.
Steinmeier přitom neslouží za příklad jen v tom, že se na něm dokázaly hlavní politické síly celkem snadno dohodnout. Jeho podpora přímo souvisí ze způsobem, jakým vykonává svůj úřad.
Je pravda, že německý prezident má omezenější pravomoci než český, pro srovnání jejich stylu to však není až tak důležité. Podstatné je, že Steinmeier si dokázal upevnit veřejnou oblibu, autoritu v zahraničí i neformální vliv ve vnitropolitických otázkách bez toho, aby sázel na xenofobii, vulgárnost, nebo aby prosazoval svou přes „ohýbání“ ústavy. Jako bývalého ministra zahraničí by ho také sotva napadlo, aby se snažil vytvářet paralelní těžiště zahraniční politiky v Pekingu nebo Moskvě.
Opravdu nemáme v české kotlině srovnatelnou osobnost, na které by se většina parlamentních stran dokázala nakonec domluvit? Možná ano, ale s přímou volbou je dohoda ještě méně reálná než předtím.
A tak zatímco si Němci zanedlouho v klidu zvolí uznávaného staronového prezidenta, čekají nás Čechy dlouhé měsíce s kampaněmi různých uchazečů. Už samotný předpoklad, že mezi favorizovanými kandidáty bude s velkou pravděpodobností i bývalý premiér Andrej Babiš, tedy člověk rozdělující společnost vedví, napovídá, že spíš než hledání společných postojů to zase bude pořádná mela. Asi to tak máme raději.
