Glosa: Slavme vstup do NATO. Jen to bylo v jiném světě

Kvůli situacím, jako je ta dnešní, jsme do NATO chtěli. Ale doufali jsme, že je nikdy nezažijeme.

Některá výročí má smysl si připomínat, i když zrovna nejsou kulatá. Protože mohou být až bolestně aktuální.

Takže ano, v sobotu 12. března uběhne 23 let od chvíle, kdy jsme v americkém městě Independence vstoupili spolu s Polskem a Maďarskem do NATO.

Byla to tehdy v roce 1999 velká sláva a mohli jsme to považovat za důkaz našeho civilizačního pokroku. Neuplynulo ani deset let od listopadu 1989 a ze zaostalé a okupované země se stal plnoprávný člen nejsilnější obranné aliance světa. Naše bezpečnost byla jednou provždy zajištěna.

Nebo spíš měla být. A stále je – jen se zásadně změnil svět kolem nás.

Do NATO jsme vstupovali nikoliv úplně bez zásluh – čeští (a slovenští) vojáci sloužili od roku 1990 v zahraničních misích v Kuvajtu či zemích bývalé Jugoslávie. Čeští politici v čele s Václavem Havlem, který naštěstí brzy přestal snít o světě bez vojenských paktů, ministrem zahraničí Josefem Zieleniecem a jeho náměstkem a pozdějším velvyslancem v USA Alexandrem Vondrou, vyvinuli nemalé úsilí a přesvědčili demokratický svět, že má cenu vzít mezi sebe i vcelku nevýznamnou zemi kdesi ve východní Evropě. (Zásluhy mají i mnozí další, na něž dnes nezbylo místo – oni ale dobře vědí, že vděk patří i jim.)

Ale taky je potřeba dodat, že jsme se členy Aliance stali v době, kdy západní svět dominoval a zdánlivě mu nehrozilo žádné vážné nebezpečí. Byly tu lokální konflikty, jako například ten na Balkáně, do nějž jsme se už jako spojenci z NATO vložili pár dní po našem vstupu. Sílilo také nebezpečí globálního terorismu, ale tenhle nepřítel byl až do 11. září 2001 příliš abstraktní a bez tváře.

Rusko, před nímž mělo NATO své země bránit v době svého vzniku, bylo ale v 90. letech slabé a ponížené a nevypadalo to, že by se mělo kdy vzpamatovat a zatoužit po své někdejší velmocenské roli.

A tak se zdálo, že zárukou naší bezpečnosti je sama členská průkazka do exkluzivního klubu, který může být navíc rád, že jsme se vůbec uvolili k němu připojit. A kde by měl taky každý pochopit, že jsme sice členy se všemi právy, ale samozřejmě bychom byli radši, kdybychom na našem území neměli žádné ty cizí vojenské základy, i kdyby šlo o jeden pitomý obranný radar.

A samozřejmě, že jsme si vědomi našich závazků, třeba členských příspěvků, ale jistě chápete, že si dvě procenta HDP na obranu teď nemůžeme dovolit, možná někdy v budoucnu, zkuste to po Novém roce. V roce 2030. (I když je fér říct, že tohle patří v našem klubu k bontonu, oni si Američani nakonec vždycky nějak poradí.)

Po třiadvaceti letech jsme najednou v úplně jiné situaci. Pořád ještě si můžeme říkat: Jsme v bezpečí, protože jsme v NATO a s NATO si přece nikdo neodváží válčit, to by musel být úplný šílenec.

Takže teď jednoho máme před sebou. Pustoší zemi, s níž naše zdánlivě neporazitelné společenství sousedí, vraždí civilisty a vyhrožuje jadernými zbraněmi. A i my, co jsme v 80. letech vyrostli vyděšení z dennodenních hrozeb válkou, zjišťujeme, že skutečná válka, která se nás bezprostředně dotýká, už je na našem dvorku a že možná budeme muset vylézt ze dveří a útočníkovi se postavit. Protože nebude jiná šance, i když si upřímně nedovedeme představit, jak by to mohlo vypadat a jak by to hlavně mohlo skončit. Slova „nesmíme ustupovat zlu“ se celkem lehce napíší, zpracovat je ale skutečně v hlavě je mnohem těžší – a autor tohoto textu přiznává, že to sám zatím úplně nedokáže.

Být v NATO je dnes mnohem důležitější než v březnu 1999. A taky ale mnohem obtížnější. Kvůli situacím, jako je ta dnešní, jsme do NATO chtěli – ale doufali jsme, že je nikdy nezažijeme.