Glosa: Rojení válečných odborníků

Možná jsem staromódní, ale mám ráda, když vím, odkud se informace, jež se ke mně dostávají, vlastně berou.

Válka je strašná věc. Pořád si nedovedu ani představit, jak moc strašná – a to považuju za velké štěstí, o které, doufám, hned tak nepřijdu. Strašná je na mnoha úrovních. A jednou z nich je skutečnost, že jsou tu lidé, kteří si z pohodlí Česka, které nikdo vojensky nenapadl, dělají na válce vlastní PR.

Kroutí se mi palce u nohou, když vidím samozvané odborníky, kteří se vynořili z nicoty sociálních sítí a rozhodli se své – patřičně vděčné – obecenstvo oblažovat neustávající salvou válečných příspěvků. Připomíná mi to jeden takový prastarý koncept, který je postavený na informování publika a čtenářů. Jasně – média! Jenže ta jsou prý v krizi, a na scénu proto přicházejí twitteroví hráči, kterým se evidentně dostává velké pozornosti.

Dalo by se nad tím mávnout rukou, koneckonců jsem celkem přející člověk. Jenže to má jeden mohutný háček. Možná jsem staromódní, ale mám ráda, když vím, odkud se informace, jež se ke mně dostávají, vlastně berou. Nové zprávy totiž nepadají jen tak z nebe, videa se taky sama nenatočí, a jestli něco informacím obecně přidává na důvěryhodnosti, je to právě zdrojování.

Ale s tím se tito odborníci až příliš často vůbec neobtěžují. Nezdrojované – a tedy i zdánlivě neověřené – informace házejí rovnou do chřtánu hladových sledujících. Děj se co děj, pod vějičkou dobrotivosti a samo sebou bez jakékoli snahy o objektivitu.

Na závěr: oceňuju podnikavost. Ale takhle? Takhle se to, aspoň podle mého vědomí a svědomí, prostě nedělá.