Glosa: Rohlík je špička ledovce v zasmrádlých pracovních vodách

Kauza donáškové služby Rohlík ukázala daleko víc, než si na první pohled myslíme. Na jednom konkrétním příkladu totiž vidíme, jak je český pracovněprávní svět prohnilý.

Ze všeho nejdřív je třeba říct, že Rohlík se dostal do povědomí kvůli problému, který jde napříč českým trhem práce. Prostě měl smůlu a spadl namazanou stranou na zem. Hodnocení pracovníků pomocí hvězdiček nebo čísel, neexistující pracovní doba nebo švarcsystém, to jsou fenomény v Česku hluboko zakořeněné.

Taky jste už ve škole nesnášeli, když vás učitelé hodnotili čísly? Že se váš výkon musí zařadit do určité škatulky od „výborně“ po „nedostatečně“ a nikdo neřeší, že jste se zlepšili, že jste přišli s kreativním řešením nebo že si třeba doma procházíte těžším obdobím?

Každý učitel měl navíc jiná kritéria, takže jednička u jednoho byla trojka u druhého. A protože škola je… ehm… příprava na reálný svět, hodnocení podle škatulek a čísel se nevyhne ani dospělému. Jenže trojka na vysvědčení zdaleka nezpůsobí takový zářez do rodinného rozpočtu jako špatné ohodnocení kurýra zákazníkem.

Hodnocení lidí podle čísel a statistik je ale přítomné skoro v každé „dospělé“ práci. Lidé dostávají výši platu podle toho, kolik lidí klikne na webovou stránku, kolik jich nalákají do projektu, kolik slov přeloží do jiného jazyka, kolik lidí si stáhne aplikaci… Že by měla být důležitá třeba i kvalita vykonané práce? To je ale moc složité, to se ale nedá vypočítat!

Kauza Rohlík ale ukázala i na nezdravé sacharidy uvnitř této inovativní a obdivované firmy. Ve veřejném prostoru se opět začalo nahlas šermovat pojmem švarcsystém.

Švarcsystému by se mohl věnovat celý díl seriálu Devadesátky. Právě tehdy totiž přišel Miroslav Švarc s revoluční myšlenkou. Lidé, kteří pro mě pracují, nebudou zaměstnanci, ale oficiálně budou živnostníci a budou si fakturovat odvedenou práci; já za ně pak nemusím odvádět státu žádné peníze, a navíc za ně nemám žádnou zodpovědnost – boží!

Takový systém má spoustu výhod, hlavně tedy pro „zaměstnavatele“. Pracující člověk naopak není chráněn příslušnými paragrafy zákoníku práce. Může ale zase legálně pracovat pro spoustu lidí najednou a třeba se vzdát buržoazního přežitku v podobě spánku.

Švarcsystém, černota české práce, reálně funguje napříč obory, v soukromé i veřejné sféře. Je to takzvané veřejné tajemství, oficiálně nelegální činnost, před kterou ale zavíráme oči. A kdo nese vinu? Absolutně a stoprocentně stát. Protože jak říká sociolog Daniel Prokop, dokud se zaměstnavatelům vyplatí nezaměstnávat, nikdy se švarcsystému nezbavíme.