Glosa: Riskantní sázka na atom místo čekání na zelený zázrak

Moje atomová víra zase posílila. Válkou na Ukrajině se všechno změnilo. Takže se prostě musíme kousnout a postavit to.

Jsem velký fanoušek jaderné energetiky. Je to trochu úchylka. Na střední jsem o štěpení atomů psal slohovky, na vysoké pak závěrečné práce. Nesmějte se mi. Každý máme něco.

Vždyť je to zázrak, vrchol lidské dovednosti: z malé uranové tabletky o hmotnosti pouhých pět gramů dokážeme vytřískat stejné množství energie jako z půldruhé tuny hnědého uhlí.

Dnes se zdá kombinace jaderné energetiky a stále dokonalejších technologií využívajících obnovitelné zdroje jako ideální řešení, jak zajistit dostatek elektřiny 24 hodin denně a 365 dní v roce.

Přiznávám se zároveň, že moje víra v to, že se v Česku podaří postavit nové jaderné bloky, které nahradí špinavé uhelné elektrárny i dosluhující Dukovany, byla poslední roky čím dál slabší.

Ačkoli v zemi dlouhodobě panuje vzácná shoda všech politických stran i většiny veřejnosti na atomové cestě, vždy se spíše hledaly důvody, proč to nejde.

Před deseti lety velmi silně tlačil dva nové bloky v Temelíně tehdejší premiér Petr Nečas. Dokonce kvůli tomu nechal odvolat nedotknutelného šéfa ČEZ Martina Romana. Nečas mu vytkl, že málo hořel pro atom a jako manažer by se spíše hodil na řízení nějaké evropské sítě butiků.

Plánované dva obří reaktory byly tak velkým soustem, že Nečase si tehdy předcházeli světoví státníci. Obama ho pozval do Bílého domu, Sarkozy do Elysejského paláce a Medveděv do Kremlu. Prezidenti mocností se předháněli v roli lobbistů pro své národní firmy.

Petr Nečas už ale nestačil vybrat vítěze tendru, protože jeho vláda ostudně padla. Sobotkův kabinet pak celou soutěž na Temelín zrušil. Prosadil si to ministr financí a šéf ANO Andrej Babiš, pro něhož energetická společnost ČEZ vždy byla symbolem všeho zla. Nevěřil jí a odmítl dát jakékoli státní záruky.

Babišův kabinet se pak rozhodl připravovat nový tendr nikoliv na rozšíření Temelína, ale Dukovan, kterým dříve končí životnost. Ovšem po celou dobu bylo vidět, že Andrej Babiš se jen snaží vyhovět prezidentu Zemanovi. Sám pro atom zapálený není, moc to nechápe a jen hledal důvody k odkladu – na rozdíl od svého ministra průmyslu Karla Havlíčka.

Zdálo se jisté, že navzdory mnoha strategickým dokumentům, stálému vládnímu výboru, pracovním skupinám nebo funkci vládního zmocněnce pro jadernou energetiku nikdy žádný nový reaktor v Česku stejně nevznikne. Jak by se také země, která ani nedokáže dokončit dálniční okruh kolem hlavního města, mohla pouštět do čehokoli složitějšího?

Až když jsem ve čtvrtek viděl premiéra Petra Fialu, jak v Dukovanech oznamuje vyhlášení tendru na pátý reaktor, moje atomová víra zase posílila. Válkou na Ukrajině se všechno změnilo. Najednou všichni cítí, jak je to naléhavé, že v energetice jdeme z tlustých do tenkých. Takže se prostě musíme kousnout a postavit to.

A pak je tu ještě jeden důležitý moment. Oznámil to Petr Fiala. Ten má po návštěvě Kyjeva takovou autoritu, že kdyby řekl „postaví to tihle a kromě reaktoru v Dukovanech rovnou postavíme ještě dva v Temelíně“, tak snad všichni pokývají hlavou: Ano, šéfe, jdeme stavět.

Jenom závěrem, abyste si nemysleli, že jsem zaslepený fanatik. Samozřejmě že jde o riskantní a finančně mimořádně nákladný projekt. Energetika prochází revolucí a my nevíme, co bude fungovat za 15 let. Pokud vynalezneme způsob, jak jednoduše ve velkém ukládat elektřinu z obnovitelných zdrojů, ukáže se dnešní rozhodnutí jako chybné.

Ale důležité a odpovědné bylo nepřešlapovat na místě, neváhat a konečně nějak rozhodnout. Buď čekat na zelený zázrak, nebo risknout drahý atom.