Glosa: Putin má s NATO kus pravdy, sám však popírá realitu

Ruský prezident se snaží vzbudit dojem, že Sovětský svaz se nikdy nerozpadl.

Německý týdeník Der Spiegel ve svém posledním čísle upozornil na dosud neznámý dokument z britských archivů, který dává zapravdu ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi.

Jde o krátký záznam ze schůzky vysokých úředníků ministerstev zahraničí Spojených států, Británie, Francie a Německa, která se uskutečnila 6. března 1991 v Bonnu. Dokument odkazuje na příslib, který dostal Sovětský svaz – že se Severoatlantická aliance nebude rozšiřovat směrem na východ, tedy o státy z někdejšího komunistického bloku.

Konkrétně šlo o výroky německého zástupce Jürgena Chroboga, že Sověti dostali toto ujištění o rok dříve během jednání „4+2“, při nichž se USA, Sovětský svaz, Británie a Francie a oba tehdejší německé státy – Spolková republika a do sovětské sféry vlivu patřící NDR – dohodly na podmínkách znovusjednocení Německa.

Původně tajný dokument, který objevil americký politolog a historik Joshua Shifrinson, je ve skutečnosti jen dalším svědectvím o ústních příslibech, kterými se západní politici před více než třiceti lety snažili uklidnit sovětské politiky v čele s Michailem Gorbačovem. Cílem bylo, aby Moskva nebránila sjednocení Německa a smířila se s tím, že i sjednocené Německo zůstane členem NATO.

Současný ruský prezident Putin tedy má pravdu v tom, že ze strany Západu tehdy zazněl příslib o nerozšiřování NATO. I když nebyl formulován jako písemný závazek v mezinárodní dohodě, není správné tehdejší slova zastírat. Vyjádření generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga nebo některých politiků z aliančních zemí, že nic takového v 90. letech nepadlo, jsou tedy lichá.

Mnohem více lichá je ale logika Vladimira Putina, podle níž nesplněný příslib ohledně rozšiřování NATO ospravedlňuje Rusko k velmocenským nárokům směrem k Ukrajině nebo k požadavkům na stažení aliančních jednotek z východních členských zemí.

Podvedli jste nás, proto teď musíte splnit naše podmínky, tvrdí ve zkratce ruský prezident. Neříká už však, že různé sliby v oné přelomové době souběžně zněly i na sovětské, potažmo ruské straně. Například o tom, že Moskva zavede plnohodnotnou demokracii nebo že se v Rusku budou dodržovat lidská práva.

Především ale Putin vytváří klamný dojem, jako by Sovětský svaz po zhroucení komunistických vlád v roce 1989 fakticky neprohrál a neztratil váhu jedné ze dvou supervelmocí. A jako by po krátkém období naivních iluzí a slibů nenásledoval jeho rozpad.

O první vlně rozšíření NATO se rozhodlo až v době, kdy bylo oslabené Rusko hluboce zabředlé do vlastních hospodářských a politických problémů a kdy z celého prostoru bývalého Sovětského svazu vycházely signály o nestabilitě.

Proč by měly státy jako Československo a později Česko v takové situaci tvořit nějaké neutralizované, „finlandizované“ pásmo? Nebyl k tomu žádný důvod.

Putinovi, který nastoupil do Kremlu na přelomu tisíciletí, se bezpochyby podařilo vrátit Rusku část jeho velmocenského postavení. Historii ale změnit nemůže. Sovětský svaz se rozpadl na konci roku 1991 a s ním i způsob uplatňování mocenských nároků, který patřil do období studené války. Pokud si to nechce ruský vládce připustit, ztrácí smysl pro realitu.