Glosa: Pusťte první dámu na svobodu

Před volbami se mluvilo o tom, že prezidentský úřad by mohl být modernější, civilnější. Přetvořit roli první dámy z manželova přívěsku do samostatné osoby by mohlo být součástí této snahy.

Končící první dáma Ivana Zemanová se v pondělí setkala s nastupující první dámou Evou Pavlovou. Zemanová prý Pavlové povyprávěla o „pracovních zkušenostech a aktivitách za dobu prezidentského mandátu svého manžela“.

Vzhledem k naprosté neaktivitě Ivany Zemanové to musel být nebývale krátký rozhovor. Zemanová za deset let neudělala téměř nic a představu české společnosti o roli první dámy nenaplnila.

Jenže otázka je, jestli to vlastně vadí. Jestli celý koncept „prvního partnera“ – který zvolením protějšku na Hrad prakticky opouští svůj dosavadní život a na plný úvazek se vrhá na charitu a slavnostní ceremonie – není zastaralý a překonaný.

Pozor, feministické okénko: pravděpodobně nám to tak nepřijde, protože jsme zvyklí o této roli automaticky uvažovat jako o roli ženské.

A ženu stále ještě část společnosti vnímá jako někoho, kdo přirozeně podporuje svého partnera, upozadí vlastní ambice, takzvaně dělá zázemí. Za každým úspěšným mužem stojí žena, která mu doma štupuje ponožky, a podobná klišé.

Dobře se to ukázalo, když letos poprvé „hrozilo“, že prezidentkou se stane žena a na Hrad by přišel první muž/gentleman. A až tehdy veřejně zaznělo: „Jistě, ceremoniální roli dostojím, budu řešit případný střet zájmů, ale automaticky nepřeruším kariéru jen proto, že drahá polovička se stala hlavou státu.“

Před volbami se hodně mluvilo o tom, že prezidentský úřad by měl být modernější, civilnější. Přetvořit roli první dámy z manželova přívěsku do samostatné osoby by mohlo být součástí této snahy.

Inspirací může být třeba americká první dáma Jill Bidenová, která se na rozdíl od svých předchůdkyň rozhodla dál pracovat na plný úvazek. Ale první dáma taky klidně nemusí dělat nic, jako Ivana Zemanová – koneckonců je to její život a její rozhodnutí.

Jenže – chceme to vlastně my Češi? „Zcivilnění“ prezidentského úřadu je dobré téma v předvolební kampani. Voliči uznale přikyvují, že ano, samozřejmě, chceme být modernější.

Ale praxe? Stačí, aby Petr Pavel řekl, že nechce svůj obličej na známkách, a voličstvo pobouřeně volá: „Známky jsou tradice, to nám neberte.“