Článek
Pokud to dobře počítám, tohle je zhruba čtyřicáté mistrovství světa v hokeji, které sleduji. Přiznejme si, bylo líp. Ale stejně se sejdeme v sobotu v podvečer u televizorů.
Když Češi naposledy dokázali získat titul mistrů světa, bylo mi 37 let. Poslední medaile – bronzová – přišla v roce, kdy jsem oslavil čtyřicítku. Letos mi bude padesát. Nestěžuju si, zažil jsem a dobře si pamatuju zlato z Prahy 1985, Vídeň 1996, zázrak v Naganu, zlatý hattrick let 1999–2001 i „ještě jeden zlatý večírek pro tuhle partu“, jak pravil kolega Záruba ve Vídni v květnu 2005.
Poslední „vlajku na hokejovém Everestu“ jsme – slovy už citovaného klasika – zapíchli v roce 2010, což je čistě pro zajímavost rok, v němž v Česku začal vládnout Petr Nečas. Tak strašně dávno to je. Nikdy v historii nečekali Češi na hokejový úspěch tak dlouho.
Jako fanoušek fotbalového Arsenalu ale vím, co je to trpělivost. A taky mě ta dlouhá léta naučila jisté pokoře: když můžeš mít trofej (či v případě hokeje jakoukoliv medaili), tak si ji prostě vezmi a pak se posmívej těm, kteří žádnou nemají. Jak všichni víme, mistrovství světa v hokeji není vrcholnou událostí světového hokeje. Ta se jako každý rok momentálně odehrává v severní Americe, kde se ke svému vyvrcholení blíží Stanley Cup.
Světový šampionát ve Finsku je – jako obvykle – tak trochu béčkovou soutěží, její vítěz není „mistr světa“, ale „vítěz mistrovství světa“, což je znatelný rozdíl. A víte co? Je to úplně jedno, protože tady nejde o absolutní kvalitu, ale tradici, která je pro člověka často mnohem důležitější.
Jarní hokejový šampionát patří k jistotám našich životů jako máloco – snad až na to, že se z něj pomalu stává letní turnaj. Láskou k hokeji zahoří v tu dobu obvykle i lidé, kteří během roku neviděli žádný jiný hokejový zápas, produktivita práce během odpoledních mačů zřetelně klesá.
V posledních deseti letech to bylo smutně stejné, fáze očekávání střídala fáze zklamání, vše dovršila letošní olympiáda. A i když třeba letos vyhrajeme, nebude to znamenat, že se český hokej vrátil tam, kde byl v době mého dětství a mládí, v časech, kdy bronz byl v podstatě zklamáním a vyřazení ve čtvrtfinále národní tragédií. Nevrátil a možná už ani nikdy nevrátí.
Dopředu hlásím, že o tom takhle v sobotu a v neděli nebudu uvažovat ani vteřinu. Češi hrají hokej a mají konečně zase šanci na medaili. Na jeden víkend v roce to úplně stačí.
A pokud to náhodou nevyjde, sejdeme se zase za rok a pak zase za rok, protože těch čtrnáct květnových dní za to stojí a stařičký Robert Záruba by si jednou znovu zasloužil přivítat zlatý hattrick. Nebo aspoň ten bronz.
Dvě minuty
Pravidelné autorské glosy osobností Seznam Zpráv. Názory, postřehy, komentáře. Ve dvou minutách, v textu a zvuku, každý všední den.
Dvě minuty můžete poslouchat na Podcasty.cz a ve všech dalších podcastových aplikacích.
